Aktuální článek
ájs – Někdy se to sere

ájs – Někdy se to sere

  • Jsem přizpůsobivej. Jsem vstřícnej. Lidi – ani nelidi – mi nevaděj. Skoro. Někdy to ale nejde. Většinou když musím řešit svou existenci. Třeba když se za mnou staví Baltazar.

Musím někde bydlet. I když to tak úplně nepotřebuju. Nemůžu ale příliš vybočovat. Stačí, že jsem pro okolí slepej. Mám pronajatej sklad. Ne moc velkej. Betonový stěny. Betonová podlaha. Betonovej strop. Majitel byl srozuměnej s tím, že tam budu nejen přes den.

„Nechám dát dohromady hajzl. Abyste nemusel na chodník.“

Přišlo mu to jako dobrej vtip. Mně to přišlo zbytečný. Měl jsem tam postel. Stůl. Elektrickou dvouplotýnku. Elektrickou troubu. Talíř. Jeden příbor. Jeden hrnec. Pánev. Rychlovarnou konvici. Všechno to byly věci, který jsem nepotřeboval. Byly ale nutný. Pro okolí. Jinak to byly věci navíc. K životu potřebuju vodu. Nic víc. Přizpůsobil jsem se Žižkovu, kde bydlím. Piju pivo. Většinou u Vystřelenýho oka. Potřebuju zapadnout.

Druhá věc, co mě drží naživu, je tráva. Jinak jsem nezávislej. Na nikom a na ničem. Noci trávím venku. Plnej THC. Neviditelnej pro všechny. Procházím se po chodnících. Vdechuju do sebe osudy těch, který potkám. Můžu skoro všechno. Tedy, asi by se to tak někomu zvenku jevilo. Mám obrovskou moc. Nepochopitelnou pro ty, co si říkaj lidé. Ta moc ale není úplná. A když byste se na to koukli z mýho pohledu, tak je zranitelná. Slabá. Je potřeba ji chránit. Chránit proti všem, co jsou silnější než já.

Seděl jsem ve skladu. Na posteli. Jedno chodidlo kolmo na pelest. Druhé zastrčené pod lůžkem. Ochladilo se. Ne o moc. O půl stupně? Možná. Cítil jsem to ale jako závan mrazivýho větru.

Srovnal jsem chodidla. Kolena přitisklá k sobě. Ruce v klíně. Sevřený v pěst. Nebyl jsem vystrašenej. Nikdy jsem se ničeho nebál. Proto jsem nechápal to chvění. Co mi probíhalo celým tělem. Zapřel jsem se vší silou chodidly o betonovou podlahu.

Jsem Ájs.

Jsem zrůda.


Nemám strach.

Tak proč se kurva bojím?

Ze zdi vystoupil Baltazar. Jeden ze Tří králů. Kosti měl složený v kostele svatýho Petra. Jeden by řek, že to má za sebou. Jemu bylo u prdele, co by kdo řek. Po světě se pohyboval jako dvacetiletej pankáč. Číro. Roztrhaný triko. Zavírací špendlíky. Vysoký šněrovací boty. Řetězy a nasranej výraz. Byl svině. Nikdy neudělal nic dobrýho. Ani tehdy v chlívě. Když se malej Ježíš při pohledu na něj rozeřval, chtěl mu dát pár facek. Klika byla, že ho tenkrát Melichar chytil za límec. Klika pro Baltazara.

„Máš to tu hezký.“

Nic jsem neříkal. Na tyhle kecy se neodpovídá.

Mrzí mě, že to budeš muset opustit.“

Jo. Už je to tady. Chce mě vyštvat. Sotva jsem si našel místo, kde nevadím. Co kdyby ses odjebal? Nejlíp někam do hajzlu?

Takhle se chováš k hostovi? Drsnej Ájs. Bez noblesy. Hrubej. Svůj. Každej se tě tady bojí, že?“

Baltazar se svezl na zem. Opřel se zády o zeď. Nespustil ze mě oči. Chtěl jsem si umotat brko. Neudělal jsem to. Věděl jsem, že by mě nenechal. Byl silnější. Zkurvenej Baltazar.

To poslední jsem přeslech. Líbí se mi tu. Trochu jsem se prošel. Fajn lidi. Dobrý místo. Dám to tu do pořádku. Kdyžs to ty nezvlád.“

To je fakt zmrd. Strach mě opustil. Teď, když jsem věděl, co mě čeká, jsem začal cejtit nasrání. Baltazar ztuhnul. Zatnul levou ruku. Bříška prstů mu začaly světélkovat. Věděl jsem, k čemu se chystá. Několikrát jsem ho viděl v akci. Nic hezkýho. Silou vůle jsem se zklidnil. Vyčistil hlavu. Jen žádný myšlenky. Naplnil jsem si mozek odevzdáním. Prsty zhasly.

Co po mně chceš?“

Zejtra se vrátím. Budeš mít sbaleno. Vypadneš. Bez řečí. Bez nějakejch pitomejch vylomenin. Nechci ti ublížit. Pokud nebudu muset.“

Baltazar se zved. Zacouval do zdi. Pořád mě sledoval. Pak se usmál.

Tohle si vezmu. Pro jistotu. Určitě se nebudeš zlobit.“

Natáh ruku přes celou místnost. Sáhl pod polštář. Vytáh plechovku plnou trávy. Zašklebil se. Zmizel. Seděl jsem na posteli. Nehnutě. Měl jsem problém. Větší, než jsem dokázal zvládnout. Akorát jsem věděl, že se odsud nehnu. Vstal jsem. Obul se. Vzal si kabát. Bílou hůl. Otevřel jsem dveře. Prošel jimi. Zavřel jsem. Zamk. Musím se projít. Musím na něco přijít. Pokud vůbec na něco přijít jde. Šel jsem po chodníku. Bílou holí jsem oťukával cestu před sebou. Lehce. Elegantně. Zbytečně.

Viděl jsem. Ne tak jako lidi. Líp než oni. Dokázal jsem vidět za věci. Aniž jsem je musel obcházet. Dokázal jsem vidět skrz zdi. Dokázal jsem vidět kamkoliv, kam jsem vidět chtěl. Potřeboval jsem k tomu jediný. Mít dostatek THC v krvi. Čím víc ho bylo, tím víc jsem toho dokázal. Slepota byla krytí. Nic víc. Baltazar mi sebral trávu. První problém, kterej jsem musel vyřešit. Druhej problém byl sestavit plán. Šel jsem po chodníku. Zbytkový THC v těle. Okolí zahalený mlhou. Viděl jsem nezřetelný obrysy postav, které jsem míjel. Mlha byla můj společník. Mohl jsem ji nahmatat. Mohl jsem jí procházet. Mohl jsem se v ní ztratit.

Na rohu Husitské a Jeronýmovy jsem narazil do bezdomky. Doslova. Zevloval na chodníku. U sebe nákupní košík s majetkem. Jednou rukou se ho držel. V druhé měl otevřenou krabici vína.

Kurva, nedělej tlaky, slepejši zkurvenej.“

Měl nakoupeno. Po okraj. To ho ale neomlouvalo. Do hajzlu. Měl mně jít z cesty.

Sráči.“

Tohle slovo ho vyburcovalo. Pustil košík. Že po mně hmátne. Zbytky vůle jsem poslal košík na silnici. Pod stopětasedmdesátku. I když jela do kopce, řidič to nestih. 

Košík pod koly. Vybílenej kvartýr. Bezdomka zbankrotoval.

Míjel jsem ho. Těsně. Skoro jsem se o něj otřel. Nevšímal si mne. Hleděl na to, co zbylo ze všeho, co na tomhle světě vlastnil. Po tváři mu tekla slza. Razila si cestu usazenou špínou.

Měl jsem dobrej pocit. Ulevilo se mi. Ještě pořád to dávám. Ještě pořád kvůli mně někdo dokáže plakat. Stoupal jsem nahoru do parku. Potřeboval jsem se s někým potkat. Plán, zprvu nezřetelný, dostával konkrétní obrysy. Stál jsem na prázdné parcele. V ulici Pod viaduktem. Kdysi tu byl dům. Než ho zbořili. Nic po něm nezbylo. Jen prázdnej pozemek. Smutnej. S příběhem, kterej dorazil do konce. Dům byl srovnanej se zemí. Suť odvezena. Zbyly jen sklepy. Moc lidí o nich nevědělo. Byl to dobrej úkryt. Sešel jsem po zašlejch schodech pod zem. Dlouhá chodba. Temná. Pro slepce ale plná světla.

Třetí kóje zleva. V pravým rohu na zemi cihla. Zved jsem ji. Odhrnul hlínu. Vytáh plechovku. Plnou trávy.

Byla to moje pojistka.

Nehybnej vzduch se pohnul. Strnul jsem. Rozhlíd se kolem sebe. Zakaleným zrakem. Nic jsem neviděl. Nic jsem necítil. Měl jsem ale neodbytnej pocit, že nejsem sám. Pomalu jsem vycouval z kóje. Prošel chodbou. Vystoupal po schodech. Do noci, která na mě čekala. Trpělivá. Chápající. Slepá. Stejně jako já. Došel jsem domů. Do skladu. Po cestě jsem se stavil ve večerce. Potřeboval jsem nakoupit věci, co jsem doma neměl. Vysypal jsem tašku na stůl. Umotal si brko. Při druhém potáhnutí se všechno začalo rozjasňovat. Vdechoval jsem kouř. Neustále. Bez přestávky. Potřeboval jsem se naplnit. Potřeboval jsem bejt silnější, než jsem kdy byl.

Vzal jsem mísu. S oprejskaným smaltem. Vysypal do ní koupenou mouku. Zadělal těsto. Začalo se rozednívat. Ani noc, ani den. Doba mezi dvěma stavy. Doba, kdy se objeví Baltazar. Kouřil jsem už nevím kolikátýho jointa. Plechovka byla prázdná. Byl jsem ledově klidnej. S emocema smotanejma v koutě. Bez výrazu. Soustředěnej. Odhodlanej. Zajímalo mě jen jedno. Abych to Baltazarovi nandal. Jednou provždy. Vystoupil ze zdi. Viděl mě sedícího na posteli. S trikem od popela. S jointem v ruce. Možná se mu na tváři objevil strach. Možná se mi to jen zdálo.

Pozvedl ruku. Joint se mi v prstech rozpad. Bylo mi to jedno. Už jsem ho nepotřeboval.

„Máš sbaleno?“

Neodpověděl jsem. Seděl jsem a koukal na něj.

„Takže nemáš.“

Baltazar si povzdechl. Udělal smutnej xicht. Jako že je mu to líto. Neuměl moc předstírat. I to číro na hlavě se mu třáslo radostí. Než mě odtud vykopne, tak si mě podá. Jen tak. Pro zábavu. Pro dobrej pocit. Stoup jsem si. THC v mozku složený do obrazců, který jsem se ani nesnažil pochopit. Věděl jsem jedno. Takovouhle sílu jsem ještě nikdy neměl. Vyzkoušel jsem ji. Nemoh jsem fyzicky ublížit lidem. Baltazar byl ale jinej případ. Představil jsem si závaží. Obrovský, dvoutunový závaží nad Baltazarovou hlavou. Viselo na ocelovým lanu. To lano jsem přestřih.

Baltazar klečel na kolenou. Vrtěl hlavou, jak kdyby mu do uší natekla voda a on se jí chtěl zbavit. Ruce opřený o zem. Zved obličej a podíval se na měJeště než stih cokoliv říct, pustil jsem na něj druhý závaží. Pak třetí a čtvrtý. Další už jsem nezvlád. Síly mi docházely až moc rychle. Baltazar ležel nemohoucně na zemi. Pozoroval jsem ho. Čekal jsem, co udělá. Byl neuvěřitelně rychlej. V jednu chvíli jsem stál. V druhé ležel na zemi.

Ochromenej. Omámenej.

Baltazarovy prsty zářily jak sodíkový lampy.

Postavil se. Díval se na mě a usmíval se. Zved jsem se. Lezl jsem po čtyřech. K němu. Jak spráskanej pes. Kterej ví, že to, čím prošel, je nic proti tomu, co ho čeká. Baltazar lusknul prsty. Ze zdi za ním vystoupila Klé. Zastavil jsem se. Vpíjel jsem se očima do její tváře. Nechápal jsem, co dělá vedle Baltazara.

„Vždycky si musíš vybrat dobrou stranu, Ájsi.“

Její hlas se mi prodíral odmítajícím mozkem.

Tohles nikdy neuměl. Je mi líto.“

Usmála se. Soucitně. Škodolibě. HnusněNatáh jsem k ní ruku. Nedosáh jsem na ni. Spadl jsem na rameno. Narazil do nohy stolu. Mísa slítla na zem. Mísa s oprejskaným smaltem. Plná malejch koláčků. Který jsem v noci upek. Sebral jsem jich tolik, kolik se mi vešlo do dlaně. Nacpal jsem je do sebe. Rozpouštěly se. Polykal jsem je. Tráva, která v nich byla, se rozesmála. Podíval jsem se na Baltazara. Pochopil. Zatnul ruce, že mě dorazí. Pak je zase uvolnil. Podíval se na Klé. Pokynul jí. Přikývla a usmála se. Udělala krok zpátky. Pak se přesunula za Baltazara a přitiskla mu paže k tělu. Byl jako ve svěráku.

Posrals to, Baltazare. Nikdy nevěř ženskejm. Zvlášť ne těm, s kterejma jsem domluvenej. Zved jsem se. S novou silou. Nezdolnej Ájs. Soustředil jsem se. Udeřil. Rozbíjel jsem Baltazarův obličej na kaši. Na beztvarou, krvavou hmotu. Roztloukal jsem ten jeho arogantní xicht. Chtěl jsem ho vymazat. Navždy. Lámal jsem mu kosti. Zas a znova. Zmítal se. Snažil se uniknout. Klé, utkaná z mlhy, ho držela bez námahy. Jak hadrovou panenku. Pak ho pustila. Baltazar ležel na podlaze. Beztvará, zkrvavená medúza. Přešel jsem k němu. Zved jsem ho. Rozpřáh jsem se. Prohodil ho zdí.

Šli jsme s Klé po Husitské. Směrem ke křižovatce s Prokopovou. Bylo dopoledne. S Baltazarem čas letí.

„Díky.“

Koukla na mě. Usmála se.

Klid. Patříme k sobě.“

Nic jsem na to neřek. Občas mě napadlo, že bych k ní chtěl patřit víc. Věděl jsem ale, že není dobrý říkat takovýhle věci nahlas.

To určitě ne. Měl by ses něčím zabavit. Hele, co támhle Sirka?“

Podíval jsem se před sebe. Sirka. U vozejku s invalidní matkou. Malej čokl vedle nich. Jo. To by mohlo bejt. Sirku bych moh sundat. Je to zmrd. Přišel bych na jiný myšlenky. Chtěl jsem Klé poděkovat. Byla pryč. Pokrčil jsem rameny. Vydal se k Sirkovi. Jo, ten zmrd to odsere. Dělal se hezkej den.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!