17

Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

Životní cesta spisovatele a propagátora psychedelické zkušenosti Aldouse Huxleyho do značné míry kopíruje dějiny západního světa prvních dvou třetin 20. století. Huxley zažil téměř vše – úpadek britského impéria, světová válečná běsnění, éru amerického hospodářského a mocenského rozmachu spojeného se začínajícím duchovním úpadkem společnosti. Svou životní filozofií ovlivnil celou jednu mladou generaci a v mnohém inspiroval rodící se hnutí hippies.

Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

Tradice prominentní anglické rodiny z vyšších pater společnosti rozhodně Aldouse Huxleyho nepředurčovala k dráze slavného šiřitele psychoaktivních substancí, ale spíše k dráze renomovaného vědce – jeho dědem byl slavný biolog Thomas Huxley, přezdívaný pro své působení v zájmu uznání evoluce jako „Darwinův buldok“.

Samotný Aldous se o v
ědu odmalička živě zajímal a později ji ve svých románech věnoval hodně prostoru. Nebýt fatálního onemocnění, při němž v mládí téměř oslepl, zřejmě by se na dráhu profesionálního spisovatele ani nikdy nevydal. Ovšem i pro tuto činnost musel mít jisté vlohy, protože jeho prastrýcem byl uznávaný viktoriánský básník a literát Matthew Arnold.

aldous
Přitom Huxleyho dětství bylo i přes zázemí bohaté rodiny plné nešťastných momentů. První velkou ranou byla předčasná smrt matky Julie na rakovinu v roce 1908, když bylo Aldousovi dvanáct let. Těsně před svým odchodem mu ještě stihla předat důležitou, snad až „hipísáckou“ radu do života: „Rozdávej kolem sebe lásku a nebuď k ostatním příliš kritický,“ k čemuž v roce 1915 devatenáctiletý Aldous dodal: „S postupem času mi stále víc dochází, jak moudrá rada to byla. Je to varování před mou vlastní ješitností a sobeckostí a skrývá v sobě celou filozofii života.“

Hledání té pravé životní filozofie poté zasvětil většinu svého života za oceánem. Ale začněme pěkně od začátku.

Aldous mladý a neklidný



Určujícími momenty při formování osobnosti mladého spisovatele bylo jednak zmiňované poškození zraku v roce 1911, které Huxleyho vyloučilo z přímé účasti na první světové válce a také z možné vědecké kariéry, ale především sebevražda staršího bratra o tři roky později, jež Aldousovu citlivou duši zasáhla stejně silně jako úmrtí matky.

V této těžké době začínalo Huxleyho pozornost poprvé v životě poutat odlišné pojetí lidského života a vztahu k okolnímu světu, jak je vidět z dopisu, který napsal jednomu příteli při pobytu na západě Skotska: „Neznám nic úžasnějšího, než toto místo s majestátnými horami, velkými jezery a odleskem širých moří. Člověk zde cítí, že je součástí nějakého většího celku, jakési všeobjímající duše… Ale potom – když se vrátí zpět do toho nešťastného města –, není schopen rozpoznat tuto báječnou jednotu.“

I z těchto úvah vycházela nevybíravá kritika malicherného života bohaté části britské společnosti, kterou Huxley parodoval ve svých prvotinách. Satirické romány z dvacátých let mu na jedné straně přinesly uznání jako přednímu představiteli evropského modernismu, na druhé straně jimi urazil značnou část své snobské rodiny, včetně otce. Především ale začínal sám cítit, že ho psaní společenských románů a popis nudného života ostrovní smetánky nenaplňuje: „Obyčejné vyprávění příběhu pro mne přestává být zajímavé. Jedinou skutečnou a trvale uchopitelnou hodnotou je postoj k životu a vztah člověka ke světu.“ V roce 1925 navíc svou dosavadní tvorbu nekompromisně zkritizoval: „Vše, co jsem dosud napsal, je mimo.“

Hrůzy báječného nového světa

aldousNa počátku třicátých let se Aldous Huxley shodoval se svým dlouholetým přítelem a slavným spisovatelem D. H. Lawrencem na tom, že svět se vyvíjí špatným směrem, protože ani křesťanství, ani filozofie nemohou lidem nabídnout uspokojivá řešení společenských problémů a vyplnit náboženské vakuum.

Tyto obavy poprvé zmiňoval v románu Kontrapunkt z roku 1928, kdy sice stále ještě bodal do vlastního aristokratického hnízda a kritizoval společenské poměry v Británii, zároveň ale zaútočil i na vědecký svět, který nechával lidstvo sloužit vědě a průmyslu, místo aby tyto prostředky sloužily k rozvoji a prospěchu všech lidí.

Konečně v roce 1932 spatřilo světlo světa zásadní dílo světové literatury 20. století – Brave New World (v češtině vyšlo pod názvem Konec civilizace– Huxleyho první utopický román, kterým se snažil varovat před nekritickým zápalem pro vědecké objevy, ztrátou svobodného myšlení a vznikající závislostí na materiálním světě. Na pozadí jednoduše vystavěného příběhu nastolil otázky budoucího společenského vývoje, ale uspokojivé odpovědi – snad záměrně – nenacházel.

Genialita a hlavní rozdíl mezi utopickou klasikou 1984 George Orwella a Koncem civilizace spočívá v tom, že Huxleyho společnost nebyla na první pohled opresivní, neboť všichni občané byli spokojení. Od narození byli totiž připravováni na šťastnou budoucnost, která díky vědeckému pokroku a genetickému inženýrství nemohla být ohrožována nemocemi, neštěstím a zbytečnými emocemi, jako například láskou (všichni proto museli neustále střídat sexuální partnery, aby se předešlo vzniku nežádoucích citů).

Celým románem prostupují Huxleyho obavy z budoucího vývoje (nejen) evropské civilizace a z dnešního pohledu to vypadá, že musel mít k dispozici křťálovou kouli: V Konci civilizace se lidé dobrovolně vzdají duchovního života ve prospěch materiálního blaha. Věda, která by měla sloužit k prospěchu všem, se nakonec stane hlavním represivním nástrojem v rukou vládnoucí skupiny. Ve zdánlivě svobodném světě nebude ve skutečnosti místo pro nikoho, kdo by chtěl vybočovat z řady geneticky předem modifikovaných příslušníků čtyř základních kast – od dokonalých alf až po pokřivené (ale přesto „spokojené“) gamy.

Křesťanství bez slz

Zásadní roli v systému Konce civilizace hrálo Huxleyho společenské „vylepšení“ – tlumivá droga sóma, která fungovala jako únik od pochmurné reality, zbavovala negativních emocí a uměle vyvolávala falešné pocity radosti ve falešném světě. Jak sám autor v knize popisuje její přednosti a účel:

Když už by se někdy přihodilo náhodou něco nepříjemného, pak je tu vždy sóma, aby vás poslala na dovolenou od skutečnosti. Sóma je tu vždy, aby utišila vaši bolest, aby vás smířila s nepřáteli, aby vás obdařila trpělivostí a shovívavostí. Dnes může být každý ctnostný. Můžete přinejmenším nosit polovinu své mravnosti u sebe v malé lahvičce. Křesťanství bez slz – to je sóma.“

Svými účinky by se dala přirovnat k dnes známým civilizačním drogám, jakými jsou alkohol, heroin a další. Huxley sómu nepopisoval jako něco pozitivního, ačkoli její užívání bylo v románu naprosto legální a zejména mezi příslušníky nižších kast naprosto běžné. Sám ale cítil, že substance, jež člověka takto ohlupují, nemohou z dlouhodobého hlediska přinášet uživatelům nic dobrého.

Když se v předvečer druhé světové války rozhodl opustit Evropu, nemohl tušit, že se drogám bude věnovat po celý zbytek svého života, a to nejen literárně.

Cesta za poznáním

Posilování extrémních politických hnutí v kontinentální Evropě přimělo Aldouse Huxleyho k nelehkému rozhodnutí skrýt se před přicházející válečnou bouří do bezpečí, které skýtal druhý břeh Atlantického oceánu. Zpět do Evropy se natrvalo již nikdy nevrátil.

aldous
Společně se ženou Marií a synem Matthewem odešel v roce 1937 do Spojených států i Aldousův nejlepší přítel, filozof a historik Gerald Heard. Spolu se ve slunné Kalifornii začali věnovat studiu véd, upanišad a Bhagavadgíty. Zbytek života tak strávili společným objevováním tajemství mysticismu, východních filozofií a účinků látek měnících vědomí.

Mystická zkušenost, do níž se Huxley hroužil stále hlouběji, rozvíjela v poválečných letech spisovatelovu životní filozofii a stávala se jejím středobodem. V indických védách konečně našel pojítko mezi duálním pojetím světa, mezi soubojem dobra a zla v každém z nás, mezi vírou Východu a Západu – tedy kontinuitu přecházející z indických spisů do asijských, přes buddhismus, konfucianismus, taoismus, křesťanskou mystiku a další.

V roce 1945 publikoval antologii Věčná filozofie (Perennial Philosophy), ve které spojil různé myšlenkové směry a náboženství ze všemožných období a ukázal, jak všechny vyjadřují stejné přesvědčení navzdory zdánlivě nepřekonatelnému časovému a prostorovému rozpětí. To nejdůležitější prozření ale mělo přijít až o osm let později.

The Doors of Perception

Název dnes již legendární eseje Brány vnímání si Aldous Huxley vypůjčil od svého předchůdce z 18. století – britského básníka a vizionáře Williama Blakea, který kdysi napsal: „Kdyby brány vnímání byly průzračné, každá věc by se jevila taková, jaká je, neskonalá.“

V této netradiční eseji se Huxley pokusil jako první uznávaný spisovatel v dějinách srozumitelně převést na papír svou psychedelickou zkušenost, kterou prožil v roce 1953. Tehdy poprvé v životě ochutnal meskalin a na vlastní kůži zažil onen mystický stav mysli, kdy dojde k potlačení ega a těžko uchopitelné změně vnímání okolního světa.

Tento literární počin se stal velmi oblíbeným a často citovaným čtivem pro svou vytříbenou formu a netradiční obsah. Začínajícího zpěváka a budoucí hudební legendu Jima Morrisona zaujaly Brány vnímání natolik, že se podle nich rozhodl pojmenovat svou kapelu The Doors, čímž se stal symbolickým pokračovatelem díla nejen Aldouse Huxleyho, ale i dlouho nedoceňovaného mystika Williama Blakea.

Mókša

Účinky meskalinu Huxleyho okouzlily natolik, že se z něj stal přesvědčený zastánce použití látek měnících vědomí v průběhu duchovního vývoje člověka. Zároveň ale varoval před přílišným rozšířením psychedelických substancí ve společnosti, kde by byly hromadně užívány pro zábavu zhruba na bázi alkoholu, tabáku a dalších masově rozšířených drog. Poukazoval na fakt, že halucinogeny by měl člověk užívat střídmě, pouze v dobrém psychickém rozpoložení, na bezpečném místě a pod dohledem blízké osoby – nejlépe někoho, kdo má v této oblasti zkušenosti. Pro tato základní pravidla užívání psychedelických drog se později vžily pojmy set (rozpoložení člověka, který bere drogu) a setting (prostředí, ve kterém ji bere).

V roce 1962 zakomponoval Aldous Huxley nabyté zkušenosti a zásady do své literární závěti a vydal druhý utopický románu nazvaný Ostrov, kde se mu za pomoci vědomí měnící mókši (opět autorem „vynalezené“ psychedelikum, svými účinky velice podobné LSD či meskalinu) podařilo vytvořit ideální společenské zřízení na ostrově, který se nacházel kdesi v Indickém oceánu, dostatečně daleko od škodlivých vlivů moderní civilizace.

Mókša byla přesným opakem sómy, podobně jako existuje zásadní rozdíl mezi opiáty a halucinogeny, například mezi heroinem a meskalinem. Mókša člověka neohlupovala, neubližovala jeho zdraví a nezbavovala ho soudnosti, naopak sloužila jako prostředek „poznání“ a lidem pomáhala otevřít ony mystické brány vnímání.

Svět jako reálná iluze

Samotný Huxley po prvním psychedelickém zážitku v roce 1953 pokračoval s podobnými experimenty až do konce svého života o deset let později, přičemž o těchto zkušenostech přednášel na univerzitách po celých Spojených státech, psal informativní články a inspirativní eseje, které byly ve své době velice populární obzvláště mezi mladými lidmi.

Z dalších halucinogenů si oblíbil zejména LSD, které na přelomu padesátých a šedesátých let vehementně propagoval a zkoumal známý harvardský psycholog Timothy Leary. Huxley s ním i dalšími odborníky a nadšenci několik let spolupracoval, ačkoli se neztotožňoval s Learyho mesiášskými a kontroverzními názory, podle kterých by masové rozšíření užívání psychedelik prospělo celé společnosti.

Těžko říct, zda by koncem šedesátých let došlo k ukončení výzkumu a ke kriminalizaci většiny psychedelických substancí, kdyby významní propagátoři zaujali k celé věci zdrženlivější postoj, jak od začátku doporučoval Huxley. Historie se ale začala ubírat jiným směrem a brány vnímání musely pro naprostou většinu obyvatel této planety zůstat zavřeny. Na jak dlouho ještě? To nikdo neví.

Proto platí i nadále to, co Aldous Huxley napsal na sklonku svého života: „Svět je iluzí, avšak iluzí, kterou musíme brát vážně, protože je reálná v celé šíři ve všech aspektech reality, které jsme schopni vnímat. Naším úkolem je probudit se.“

Smrt na LSD s prezidentem Kennedym

Koncem roku 1963 umíral Aldous Huxley na rakovinu. Když poznal, že poslední chvíle se blíží, požádal svou druhou manželku Lauru, aby mu nitrožilně aplikovala sto mikrogramů LSD a předčítala mu z Tibetské knihy mrtvých o jasném světle prázdnoty. Jeho odchodu si svět téměř nevšiml, protože v ten samý den došlo k atentátu na amerického prezidenta Kennedyho. Tato shoda náhod jako by předznamenala budoucí úpadek Huxleyho odkazu, ze kterého v dnešní době vyniká především Konec civilizace, ale na psychedelického věrozvěsta a duchovního guru mnoha květinových dětí se neprávem zapomíná.

Měl to být konec civilizace, anebo báječný nový svět?

Důkazem Huxleyho zamýšlené ironie v Konci civilizace je již samotný název románu, který si autor vypůjčil ze Shakespearovy hry Bouře, kde je brave new world oslavou báječných obyvatel nádherného (zastaralý význam slova brave), nového světa. Z knihy je ale jednoznačně cítit, že Huxley hodnotí svůj svět negativně. Ve skutečnosti se tedy nejedná – na rozdíl například od Orwellova 1984 – o utopii, ale o její negativní protějšek – antiutopii neboli dystopii. Z toho ovšem vyplývá, že čeští překladatelé (byli na to dokonce dva) by svým názvem Konec civilizace z roku 1970 Aldouse vůbec nepotěšili – Konec civilizace v sobě sice evokuje opresivní dystopickou společnost, ovšem Huxley nechtěl, aby kniha působila takto jednoznačně již podle názvu. Proto by bylo žádoucí, aby za odpovídající český překlad byl považován název Báječný nový svět.

A ještě jedno dost zásadní nepochopení – podle inspirace védskými texty mají být Huxleyho drogy v češtině nazývány sómamókša. Ve vydaných překladech jsou ovšem uvedený krátce, čímž se zaměňují významy a z védského označení posvátného nápoje (a také rostliny a boha) sóma, o kterém jsme již psali, bylo vytvořeno slovo soma, které se ale v našem jazyce vztahuje spíše k medicíně a znamená „soubor orgánů a orgánových soustav člověka“. 

Aldous Leonard Huxley 
(* 26. července 1896, Godalming, Anglie – † 22. listopadu 1963, Kalifornie, USA)

Významný anglosaský spisovatel 20. století, filozof, vizionář a průkopník zodpovědného užívání psychedelických substancí. Proslavil se zejména utopickým románem Konec civilizace (Brave New World, 1932). Před začátkem druhé světové války odešel jako uznávaný autor z Velké Británie do Spojených států, kde se věnoval studiu východních náboženství a mysticismu. Krátce nato začal experimentovat s látkami měnícími vědomí. První zkušenost s meskalinem popsal v eseji Brány vnímání (The Doors of Perception, 1954) a v dalších letech s halucinogeny opakovaně experimentoval. V posledním románu dotvořil svou vizi ideálního společenského uspořádání v pozitivní utopii nazvané Ostrov (Island, 1962).


Dále by vás mohlo zajímat…
Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

23.6.2013
Drogová poradna

Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

1.11.2012
Čokoláda: Potravina, nebo droga?

Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

20.4.2013
Černý panter - JIMI HENDRIX

Zapomenutý otec květinových dětí - Aldous Huxley

7.3.2011
DIAGNÓZA: ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu