Aktuální článek
Robert Vano – Budu dělat bazalku a pánboh nás bude mít rád

Robert Vano – Budu dělat bazalku a pánboh nás bude mít rád

  • S fotografem Robertem Vano o fotogrfiích, drogách a sexuální orientaci.

Vzhledem k první otázce tohoto rozhovoru považuji za nutné alespoň stručně se popsat. Je mi 42 let, měřím 173 cm, vážím přes 80 kg, jsem neholený, na prsou i zádech ochlupený, proplešlý, pytle pod očima, vrásky a jiné degenerativní změny v obličeji i na těle nevyjímaje. Jen si to představte…

Je dusno. Léto, ale bohužel ve městě. Znáte to. Kdyby foukalo jako u moře… Jenže v Praze – pot z mého čela. Kdyby jen z čela. Všude jsem zpocenej jako kůň. Táhnu diktafon, časopisy, flašku chardonnay a další hromadu věcí, a koukám na čísla baráků. Strmá ulice. Hledám Leica Gallery Prague, Školská 28. V Branickém sklípku jsem si dal panáka, předtím jsem nechal v rámařství narychlo zarámovat svoji kresbu jako dárek pro něj, a stoupám ulicí a nevěřím tomu, že dojdu. Bílé, krátké a perfektně ostříhané vlasy!

Robert Vano si zrovna šel dát cigáro ven, protože v kavárně týhle galerie se nekouří. Zapaluje si. Chtěl bych taky, ale jsem tak udejchanej, že to nejde. Předal jsem mu svůj obraz. Loď zmítající se v šíleném hurikánu, s obrovským modrým mrakem. Tvrdil, že se mu líbí. Že má modrou rád. Že je to prý dramatické. Ach jo. Věřili byste tomu?
Mluví-li, pak hodně. Jeho imaginace je neuvěřitelně silná. Nevyjadřuje se totiž slovy, ale obrazy. Když si k tomu představíte ještě to, že se mnou mluvil česky, ačkoliv většinu života hovořil anglicky, jeho rodným jazykem je slovenština a původem je Maďar, pak možná v tomto rozhovoru zachytíte onu hravost a směsici řečí, kterou jsem si užíval a pro vás se ji pokusil přenést na papír.
Neskutečně milý, bezprostřední a i když se nesměje, máte pocit, že jo. Oči mu jiskří, mžourají a mračí-li se, tak i to vás baví. Prostě skvělý…Robert Vano.

Roberte, když se vás zeptám, jestli vyfotíte můj akt, řeknete ano?
Ne. Nevyfotím. Já fotím jenom mladý lidi od osmnáct do dvacet dva. Starý lidi fotí pan Koudelka a já mu nechci brát jeho práci.

Kolik bych vám musel nabídnout, abyste řekl jo?
Já nevím, já když jednou řeknu ne, tak to neudělám. Já jsem pro krátký trápení. Vím, že když zajdu do modelingový agentury, tak tam určitě najdu lidi, který se chtějí fotit. Tam chodí ty úchylný lidi, který chtěj, aby je fotili. Takže mně to vyhovuje. Já řeknu, že chci deset nahatejch kluků, budu jim fotit prdele, oni přijdou a já si vyberu. Stáhnu jim gatě, vyfotím a je konec. Ono to není moc zajímavý. Ale nebudu lhát. Je to to, co dělám.

Takže bych vás neuplatil?
Ne, vy ne. Na to mám ty velký firmy. Nemám manželku, nemám děti, nemám auto, nemám psa, nemám bazalku…

Cože nemáte? Bazalku?
No já nemám nic, o co se musím starat. Nepotřebuju hodně peněz. Mám jenom foťák, frajera, kreditní kartu a pas. A to je všechno, co potřebuju.

Dal byste si se mnou teď jointa?
Nedal, protože já jsem tam už byl a teď jsem rád, že jsem tady. Já jsem překonal drogy, překonal jsem alkohol a slíbil jsem si, že až se jednou postavím na nohy a pánboh mi pomůže, tak se toho už nikdy nedotknu.

Takže v současnosti už neužíváte žádné drogy?
Neužívám, já mám jenom vzpomínku.

Co tabák?
Jo, tabák. Já hulím cigára. A piju kafe. To je moje závislost. Já se vzbudím, dám si kafe, napustím si vodu do vaně a zase si dám kafe a mezitím si dám cigáro a zase cigáro a zase kafe. To trvá třeba hodinu. Já musím mít koupel, a ne sprchu. Jinak jsem naštvanej a myslím si, že ten den není povedený.

A není to tím, že se jmenujete Vano?
Nevím, ale moje jméno je z latinskýho vano a to prý znamená jít někam. To mi řekli v Itálii. Ale může to být cokoliv.

A jak to vypadalo když jste doopravdicky fetoval?
Já jsem začal brát drogy už v patnácti. Ještě tady. Bydlel jsem na maďarských hranicích, koukali jsme na maďarskou televizi a tam vždycky dávali takový „Minutky ze světa”. A my tam viděli Coca-Colu, Beatles, Rolling Stones a drogy. Mysleli jsme si, že i cola je alkohol. Určitě to za totáče dávali proto, aby ukázali, jak zvrhlej je kapitalismus. Jenže na nás puberťáky to působilo úplně opačně. Byl tam krásnej Paul McCartney, Mick Jaegger s tou svou obrovskou pusou, Twiggy, všichni na drogách, a přitom krásný lidi. Chtěli jsme být jako oni.

A co jste tedy brali?
Můj kamarád měl otce lékaře a říkal, že k tátovi chodí takový tlustý paní, kterejm on předepisoval fenmetrazin na hubnutí. A ty paní pak umyly schody v celým paneláku za patnáct minut.

Robert se smál, ale já víc.

Já jsem se špatně učil. A kamarád Jarda mi říkal, že většinou ty lidi z těch prášků nespí. Kdybysme si to prý vzali, mohli bysme si celej den hrát s klukama venku a až v noci se učit.

A jiný drogy jste neměli?
Ještě předtím jsme chtěli vyrobit LSD. Tehdy jsme četli v nějakých uměleckých novinách nebo co to bylo, že se to dělá z banánových šlupek. A byl tam i návod. Ale banány byly hrozně vzácný, vždycky byl maximálně jeden na vánoce. Takže jsme každýmu ve škole říkali, že nechceme ty jeho banány, ale jenom ty šlupky. Pak jsme je všechny vzali a sušili je na radiátoru, až celý ohnědly. Potom jsme to seškrábali, ten suchý a shnilý vnitřek, a dali jsme to do cigaret Bystrica. Strašně nás to pálilo, když jsme to kouřili a mysleli jsme si, že už asi cestujem nebo co. Jenomže nic takovýho to nedělalo. V Tuzexu v Bratislavě prodávali colu. A ve všech zápaďáckých filmech byly neony s nápisem Coca-Cola, tak jsme si mysleli, že to je taky nějakej fet. Že to dali do Tuzexu, aby to ty obyčejný lidi nepili. To by bylo, kdyby se celej národ zfetoval! Nevím, kolik to stálo bonů, ale my jsme měli jenom na jednu jedinou colu. Tak jsme to dali. Nechutnalo nám to, ale čekali jsme, že už konečně něco přijde. A ptali jsme se jeden druhýho: Hele, už něco cejtíš? – Ne, ještě nic. A co ty? – Taky nic. A Jarda říkal: To je asi proto, že jsme neměli každej celou colu. Takže jsme zase několik měsíců šetřili a pak už jsme si koupili ty coly dvě. A to samozřejmě taky nezabralo. Až Jarda říkal, že si musíme dát ten fenmetrazin. A to zabralo! Potili jsme se jak králíci a byli jsme hodně tvůrčí. Já jsem napsal takový básně, že mě učitelka slovenštiny hned poslala do soutěže. Pak jsme ještě s Jardou objevili dexfenmentrazin a už to jelo.

Robert automatickým pohybem sáhl po krabičce cigaret a roztomile se zarazil, když si uvědomil, že v kavárně se nekouří. A já, jako správný kuřák nadšeně navrhl, ať pokračujeme venku na chodníku. S chutí jsme si zapálili. Krátký a tvrdý Stáří.

Roberte, vy jste chtěl studovat herectví?
No, oni mě nevzali. Možná by to bylo spíš pro holku, protože babička vždycky říkala, že všecky herečky jsou kurvy.

A proč jste to chtěl studovat?
Protože se mi to líbilo! Když jsem byl malej, chtěl jsem být knězem. Já jsem ministroval a strašně mě bavilo nosit ty sukně a tak. A cinkat zvonečkem.

Myslíte si, že to mělo něco společného s vaší sexuální orientací?
Tenkrát to bylo těžký poznat. Já vyrůstal v padesátých letech a v tý době na jižním Slovensku nešukali nikoho ani mladý heteráci. Možná kozy někde na vesnici. Nebo slepice. Tam nemohla holka s klukem tenkrát ani chodit, pokud si ji nevzal. Všichni byli katolíci, bylo to na malý vesnici. Holkám se říkalo, že když ji někdo vyjebe, tak už si ji nikdo nevezme. Protože to už je použitý zboží. A proto taky vždycky, když byla svatba, tak se po svatební noci musely vyndat ven peřiny a prostěradla, aby zkontrolovali, jestli je tam krev. Občas možná kvůli tomu zařízli i kuře. Takže kluci si honili pinďury v seně s jinejma klukama, ale pak se většina z nich přeorientovala na holky. Asi. Já nevim, mně to tam nikdy nepřeskočilo. Já jsem prostě gay. Nikdo o tom nemluví, ani psychologové, a všichni se tváří, že když je někdo gay a chodí jenom s klukama, že se tak už narodí. A heteráci že zase chodí jenom s holkama. Ale já když vyrůstal, i heteráci to dělali s klukama, protože s holkama to dělat prostě nemohli.

A měl jste vůbec někdy holku?
Měl, ale to bylo až v Americe.

Vidíte, to se vás tedy rovnou zeptám, jak jste se tam dostal?

Robert Vano se zahleděl na hejno holubů, které vzlétlo nad naše hlavy.

Bylo mi osmnáct, nechtělo se mi na vojnu, a tak jsme si s kamarádem řekli, že utečeme na západ. V Bratislavě jsme nasedli na vlak a dojeli do Jugoslávie. Pak stopem na hranice s Itálií. Tam jsme přešli přes ostnaté dráty… Všechno, co jsme měli s sebou, jsme museli zahodit. Mezi dráty stěží proklouznul kluk, natož ještě taška. Potom jsme se dostali do Terstu, do utečeneckýho tábora, který spravovala nějaká americká organizace. A protože jsme byli podle amerických zákonů maloletý, bylo nám osmnáct, a v USA jste plnoletý až od jedenadvaceti, dali nás přes církev k adopci. Kamaráda adoptovala nějaká švédská rodina, odjel do Švédska, a mě si vzala americká rodina z New Jersey. Tak jsem se dostal do Ameriky. Všechno ostatní je v mé knížce Někdy ráj. Já o tom strašně nerad mluvím. Stejně jako Saudek nerad mluví o Mengelem.

Takže jste emigroval kvůli tomu, abyste se vyhnul vojně?
No nejenom. Z tý televize se nám zřejmě tenkrát zdálo, že je to tam všude super. Coca-Cola, drogy, krásný lidi… Mysleli jsme si, že západ je jedna velká párty, že tam snad ani nemusíte pracovat!

A splnilo se vám to?
Něco se splnilo. Například když jsme přešli přes ty dráty do Itálie, bylo předVánocema a to bylo jako v pohádce. Všechno bylo vysvícený, všechno vypadalo luxusně, lidi byli jinak oblečený. Byli jsme taky v Římě – všude chodila procesí. Já nevím, koho oslavovali, Pannu Máriu a Evu a Janku a Martu a Ludmilu, a kadili kadidlem. Bylo to jako jeden velkej Fellini! Jako přijít ze zakletýho Disneylandu, protože na Slovensku bylo všechno černý a tady byly najednou barvy a tak. Proto jsem potom už neměl takový velký šok z toho New Yorku. Ale pak v Americe, když jsme přijeli a musel jsem jít do práce, tak to bylo hrozný. My jsme pracovali ve sklárni u pásu, a když šly lahve z pece, museli jsme je dávat do krabic. Chodili jsme na tři směny a furt se to měnilo. To bylo hrozný! Protože já nikdy v životě nepracoval. Říkal jsem si, dobrý komunismus! Já tomu nerozuměl.

A jak jste se ze sklárny dostal až k profesi fotografa?
Jednoduše. New Jersey bylo nedaleko od Filadelfie, a já jsem po čtrnácti dnech pochopil, že v té sklárni nemůžu zůstat. Ta moje rodina tam dělala na celý život. Rodiče i děti, všichni tam dělali. Došlo mi, že musím pryč. Tak jsem se rozhodl, že pojedu studovat do Filadelfie do anglické školy. Potkal jsem kluka, který dělal v kadeřnictví a říkal mi, že to je nejlepší profese a nejrychlejší způsob, jak si člověk může vydělat peníze, protože vlasy rostou i po smrti. Čtrnáct dní je myslím rekord. Takže tahle práce vždy bude, ať je komunismus nebo kapitalismus – vlasy rostou furt. Šel jsem na osmiměsíční kadeřnický kurs a dostal práci v jednom kadeřnictví. Tenkrát letěl Sasoon a všichni nosili takový ty geometricky rovný vlasy. A protože ti staří to nechtěli dělat, připadalo jim to hnusný, oni chtěli ty svoje natáčky, tak na to dali mě. Mladýho. To bylo jako dneska ve focení – jestli analog nebo digitál. Pak jsem jednou stříhal nějakou redaktorku z módního časopisu, tý se to líbilo a tak mi nabídla, jestli bych nechtěl dělat vlasy modelkám na focení. A protože jsem nevěděl, co to obnáší, řekl jsem, že ano. Tak jsem se dostal k fotografům a to jsem dělal pak asi deset let.

Takže to byla vaše fotografická škola.
No jasně, protože tam ať chcete nebo nechcete, pořád koukáte, posloucháte, držíte reflektor… A když mi bylo asi třicet, chtěl jsem taky zkusit fotit. To už bylo jednodušší, protože už jsem ty lidi znal. Rozmlouvali mi to sice, že mám dobrou práci, ať neblbnu. Jenže já chtěl bejt ten, co si to vymyslel a je ten důležitej. Tak jsem se dostal k fotce.

To je ta chvíle, kdy jste se stal fotografem?
No nevím, ale v Americe říkali, že fotografem jste vtedy, když vám někdo uveřejní fotku a máte tam napsaný svý jméno. A to nebylo hned. To jsem jenom začal fotit! Bylo asi mi pětatřicet, když jsem měl první uveřejněnou fotku! Tady si možná lidi myslí, že když někdo vychodí FAMU, tak je fotograf. To je v Americe prd platný. Tam musíte ukázat, co umíte. A po tý první fotce jsem si myslel, že už jsem fotograf. Jenže druhý mi řekl, že jedna vlaštovka neudělá léto, a tak jsem byl zase v prdeli. A říkal, že se musím dostat do New Yorku, jako když šla Kleopatra do Říma. A až budu mít Gucci, Pucci, Capucci, Fiorucci, Armani, Versace, Ferre, Dior, Chanel, Calvin Klein, Sonia Rykiel a tak – pak budu fotograf. A to ještě dodneška nemám!

Rytmická kadence, s níž Robert Vano vyjmenovával módní značky, mě dostala.

Nejsme bulvární časopis, ale přesto…
…já nemám žádný tajnosti.

Setkal jste se s mnoha světovými celebritami. Skamarádil jste se s některou z nich? A udržujete s někým takovým kontakt dodnes?
Možná s Evou Pilarovou…

Já myslím…
Ne. S nikým. Vy je nikdy nepoznáte. Venku to je tak, že vy s těma lidma nemluvíte. Každý máme svého agenta. A já nevim, řekněme, že Madonna frčí, a vyfotit ji by mi pomohlo dostat další práci. Řeknu teda svýmu agentovi, on se spojí s jejím, přidá k tomu nějakou story o fotografovi z východního bloku, kterej se dostal pěšky ze Sibiře až do New Yorku – musí to být větší story, než má Madonna, která žila v paneláku, a že by jí to taky pomohlo, kdyby ji vyfotil tenhle kluk. A když ona souhlasí, přijde, podáme si ruce, řekneme si Hi, I´m Madonna, Hi, I´m Robert, jak se máš, super, jak se máš ty, super, cvak cvak cvak a jede domů. A tam ji vidíte naposled. Takže ty lidi nikdy nepoznáte.

Fotil jste Madonnu?
Ne, nefotil, ona ještě nebyla.

Koho jste tedy fotil?
Já jsem měl třeba Roda Stewarta, Cindy, Naomi, Christy, Ornellu Muti… Ale to jsou lidi, který už dneska skoro nikdo nezná. Půlka je mrtvá a druhá žije v důchodu na Floridě. Takže to je na nic platný. Já jsem se do Prahy vrátil v devadesátým roce a od tý doby už nikoho jinýho nemám. Vy musíte mít vždy ty nový lidi. Protože vy jste tak dobrý jako vaše poslední fotka.
Prožil jste si patnáctiletou závislost na drogách. Myslíte si, že to bylo dáno i výjimečnou společností, ve které jste se tehdy pohyboval?
Ty celebrity určitě taky fetovaly, ale já jsem se nikdy s žádnou celebritou nekamarádil. Jak už jsem říkal: vy s nima nemluvíte. My jsme brali drogy podle toho, kolik jsme měli peněz. Když jsem emigroval, nemohl jsem hned brát kokain, který stál sto dolarů za gram. Bral jsem ty levný drogy, co braly uklízečky a kadeřníci.

Trávu?
Trávu jsem kouřil jednou v životě, usnul jsem na šest hodin a víckrát už bych to nezkoušel. Všechno organický na mě působí blbě.

Takže jenom chemie?
Jenom chemie. To trvalo patnáct let. Do mých pětatřiceti.

Co si z té doby pamatujete? Mohl jste při tom pracovat?
Jednou mě zatkli na nádraží, když jsem jel navštívit kamaráda do New Jersey a našli u mě nějaký Mickey Mouse LSD. Byl jsem hodně vychrtlej a vypankovanej, a protože nemám auto, neměl jsem ani šoférák, což je jediný ID v Americe. Tak mě dali do basy, obvinili mě asi z pěti různejch zločinů, jako je ilegální držení drog, pašování a distribuce a já nevím, co ještě, a spočítali mi to asi tak na třistašedesát let. A ráno byl hned soud, to není jako tady, kde se na soud čeká čtyři roky. Tam seděl soudce s kladivem, a hned soudil všechny ty lidi, který přes noc pochytali. A já byl jediný ze všech těch lidí, který měl stálou práci. Tak mě pustili. Já jsem nikdy ani jedinej den nevynechal práci, vždycky jsem věděl, kolik drog si můžu vzít. Ale třeba v pátek, když jsem věděl, že bude volno, tak jsem si dal tolik, že jsem ani nevěděl, kdo mě přivezl domů.

A jaký drogy jste tedy bral?
Jenom ty, který mě dávaly nahoru, ale chtěl jsem zůstat při rozumu. Můžu vám říct jména, pod kterejma se to prodávalo. Byly to samý tranquilizers, já nevím, jak se to řekne česky – uklidňovací. Třeba pro koně, takový velký zelený ampulky. Pak třeba Yellow Jackets, Sidebase, Highways, Speedball…

A kokain?
Kokain byl až na konci. To jste musel být bohatý. Tomu se říkalo Rich man’s high.

A zkusil jste někdy český pervitin?
Ne, ten byl až potom, vždyť já už třicet let nic neberu. A navíc jsem si nikdy nic nepíchal. Já nemám rád ani odběr krvi. Když očkovali ve škole, tak mě museli očkovat na záchodě pod vodovodem. To byly strašný doby! Oni ty jehly pálili nad plamenem, asi to sterilizovali nebo co, a pak ty skleněný stříkačky… Tím vám poškrábali ruku tak, že vám skoro celá odpadla. Já šel podle abecedy vždycky jako poslední a ty děcka přede mnou tak řvaly, že když na mě přišla řada, tak jsem omdlel. A museli na mě na záchodě pustit vodu.

Co vám drogy vzaly a co vám naopak daly?
Myslím, že mi otevřely mozek tím, že o tom můžu mluvit a znám to. Poznám lidi, který berou drogy, protože jsem tam taky byl. A vzaly mi půlku života. To je na prd. Ale kdybych to měl změnit, neměnil bych.

Jak jste se z té závislosti dostal?
Dostal jsem se z toho tak, že jsem spadl až na úplný dno. Jednou v práci jsem stříhal nějakou paní a ona měla rolák a takhle jsem stříhal…

Robert předvádí velmi krkolomné a hektické stříhání vlasů.

… všechno jsem jí ostříhal, i rolák, i vlasy, i zbytek svetru. Pak mě poslali domů, zavolali mým kamarádům do New Jersey a já dodneška ty lidi miluju, protože mě zachránili. Já už si myslel, že jsem Marylin Monroe a seru na život a že už nic nechci. Všechno jsem zkusil, všechno jsem vypil, všechno jsem snědl, všechno vyšukal, vyšňupal… Vůbec jsem si nedovedl představit, co bude dál. A oni pro mě přijeli v takovým VW Beetle, zabalili mě do deky, vzali mě do lesa, kde bydleli, zavřeli mě do sklepa a dali vedle pračky na matraci. Tam jsem ležel rok.

Rok?! A co bylo pak?
Musel jsem začít úplně znova. Stříhal jsem zase v kadeřnictví, v takovým ubohým krámě, šetřil jsem peníze a odjel do Itálie. Protože tam mě nikdo neznal.

Dá se při drogách tvořit?
V drogách i v alkoholu je imaginace obrovská, jenom to představení je pak ubohý. V časopisu Legalizace se nezabýváme pouze legalizací konopí, ale i osobní svobodou jednotlivce. Narážím na to, že jste gay. Jak se díváte na různé emancipační akce, třeba na Prague Pride, která nedávno proběhla? Každý máme jiný otlačky prstů a jiný myšlení v hlavě. Pro každého platí něco jinýho. Já jsem zamlada chodil na všechny možný demonstrace, nejenom za práva gayů, ale i lesbiček, černochů a podobně. Ale nemůžete změnit celý svět. Vy můžete změnit jenom sebe! A když nemůžu změnit sám sebe, tak nejdu pochodovat a měnit něco jinýho. Pro mě je těžký už jenom přestat hulit cigára! Tak co budu někomu povídat. Já už jsem si svoje odpochodoval. Myslím si, že když člověk změní sebe, tak změní celý svět. A pak nemusí pochodovat. Ale zase je dobrý, že ti mladí to mají tak, jako jsem to měl zamlada já. I když to vlastně nikam nevede.

Jak to tedy vidíte s legalizací? S legalizací čehokoliv?
Myslím, že všechno by mělo být legální. Ať se každý stará sám o sebe. Všechno, co je zakázaný, nutí lidi dělat různý věci. To už je přece v bibli…
Já bych legalizoval všechno! Nikomu bych neříkal, ať fetuje nebo nefetuje, to je jeho vůle a jeho rozhodnutí.

Jakým způsobem byste legalizoval drogy?
Ať to prodává stát. Vždyť prodává alkohol! Tím by se odřízla kriminalita a dealeři. Ať se každý rozhodne sám, je to jeho život. Stát mu žádnej život nedal, tak nemá právo mu ho brát nebo mu do něj zasahovat. Moje krédo vždy bylo, že nejdůležitější věc je svoboda. Svoboda dělat věci z vlastní vůle a svoboda rozhodnout se.

Je sláva závislost? Vy totiž působíte jako normální člověk. Vy jste nezblbnul, ač jste poměrně slavný.
Já nevím, co je sláva, já jsem ji nikdy tak obrovskou neměl…

Ale vždyť jste…
…ne, opravdu ne. Já jsem vždycky dělal a dělám jen to, co mě baví. Jak jste se mě na začátku ptal, jestli vás vyfotím, tak jsem řekl ne. Někdo se mě třeba ptá, jestli bych fotil Mečiara. Taky řeknu ne. A proto nemám tu slávu! Protože jak může být slavný někdo, kdo furt říká ne? Možná ty slavný říkají furt ano.

Je Jan Saudek slavnější než vy?
Jo a je taky starší! O patnáct let nebo o deset, já nevím. Saudka znají všude. Saudek má super image. Tu fotku mužské ruky s dítětem. To před Saudkem nikdo neudělal. Já takovouhle fotku nemám. Ani takovou slávu. Nejsem prostě slavnej jako Madonna. Ale chtěl bych! Já nevím, jestli je to závislost.

Fakt byste to chtěl?
No chtěl bych to zkusit. Ale nevím, co to dělá.

Robertovi zazvonil telefon. Zvedl jsem se a byl rád, že budu mít chvilku na promyšlení dalších otázek. Nečekal jsem tak spontánní a upřímnou zpověď. Nebyl jsem připraven. Mistr Vano se ovšem omluvil do telefonu, že právě dělá rozhovor. Nechtěl mě zdržovat. Profík.

Vy jste se narodil v Nových Zámcích. Zdrhnul jste tedy ze Slovenska.
Z Československa! Slovensko ještě nebylo.

Proč jste se nevrátil z Ameriky na Slovensko, ale do Čech?
Já jsem zdrhnul z Československa a vrátil jsem se do Československa. To byla ještě republika celá. A Američani tady založili českou verzi časopisu Elle, kde mi nabídli pozici kreativního ředitele. A to bylo pro mě super. Mně bylo tehdy pětačtyřicet. Vrátit se domů, mít dobrý plat a tak. Wow!
A ještě jsem byl tak ješitný, že jsem si říkal, že když budu ředitel, budu si moct dělat, co chci. Konečně! Maminka bude mít radost! A protože ten časopis založili v Praze a ne v Medzilaborcích, tak jsem přišel sem. Pak se rozdělila republika a já jsem tady zůstal.

A proč mluvíte česky a ne slovensky?
Protože v Americe mi řekli, že musíte vždycky mluvit jazykem té země, která vám platí a dává vám příležitost pracovat a žít svobodně. Takže když jsem ve Francii, mluvím francouzsky, v Německu německy, v Maďarsku maďarsky, v Americe anglicky a tady česky.

A v Itálii…
…italsky. A jinde nejdu, protože neumím.

Cítíte se být Slovákem, Američanem nebo Čechem? Kde máte domov?
Domov mám tam, kde zrovna jsem. Teď je to v Praze, ale Čechem se být necítím. Protože nejsem Čech. To by pak mohl někdo říct, že jsem Albánec.

Jste tedy Američan?
Američan taky nejsem, protože já jsem se narodil v maďarský rodině a do šesti let, než mě mamina dala do školy, jsme mluvili maďarsky. To máte v sobě. Takže se cítím být Maďarem po rodičích, papírově jsem Američan, ale než jsem emigroval, měl jsem v občance národnost maďarská, státní příslušnost československá. Slovenskou národnost jsem tedy nikdy neměl. Já to mám rozdělený na tři: Jedno mám, že jsem Maďar, který se narodil na Slovensku. Přitom jsem nikdy nežil v Maďarsku. Největší část života jsem prožil v Americe, ale stejně se necítím být Američanem, protože jsem tam emigroval. Furt se tam cejtím jako cizinec. A tady se cítím taky jako cizinec. I když tady už jsem dvacet dva let a v Americe jsem byl dvacet pět. Takže ještě tři roky a bude to vyrovnaný.

Jasně! Klasickej kosmopolita.
Těžko říct. Když vařím, někdy vařím maďarsky, někdy slovensky, někdy americky. A když se modlím, tak se modlím maďarsky, protože slovensky se modlit neumím…

Nebojíte se samoty, osamění?
Ne, já nesnesu nikoho víc než hodinu.

Tak to abych vypad!
Ne tady! Myslím u sebe doma. Já jsem nikdy s nikým nežil a ani bych nechtěl.

Rád bych, abyste přišel na otázku, kterou vám ještě žádný novinář nepoložil…
… jé, to nechci!

Prosím.
Co si myslím o Suezským kanálu.

Tak co si myslíte o Suezským kanálu?
Nic. Nic. Ani nevím, kde je.

Co byste vzkázal čtenářům našeho časopisu, huličům, svobodomyslným a tolerantním lidem?
No nevím…

Vy jste to předtím krásně říkal o té svobodě. Ať je každý svobodný, stará se o sebe a dělá si, co chce.
No, tak to tam napište.

Tak jo, napíšu.
Hele, dalajláma řekl, že jsou čtyři věci ke štěstí. Jedno jsou vztahy. Musíte mít suprový vztahy. S maminou, s bratrem a sestrou, ulicí a národem, s universem, až po pohřební ústav – to je váš poslední vztah. Pak potřebujete peníze, protože žijete v materialistickým světě. No a potřebujete zdraví a víru. Ale dalajláma vůbec nic neříká o alkoholu, cigaretách, kafi a konopí… Za všechno, co v životě děláme, zaplatíme. Na každého čeká na konci účet.

Jste věřící?
No, já jsem nejvíc věřící. Já všechno věřím. Všechno jsem pročetl. Až tam přijdu a bude tam sedět nějaká bohyně s deseti rukama a s deseti nohama, a řekne, ty jsi debil, ty jsi věřil v nějakýho Petra a zatím tady vládne někdo jinej, budu jí věřit. Každýmu věřím a takhle to mám pojištěný.

A co bude po smrti?
Nic. To jde dál. Vždyť jinak by celá fyzika neměla smysl. Energie se neztrácí. Jenom mění formu. Tak to někam jde, ale já nevím kam. Až tam přijdu, tak se vrátím a řeknu vám to. Jedna paní, která se probrala z klinický smrti, říkala, že tam nic není důležitý. Tam je důležitý být zahradníkem, protože budete žít v ráji. Tak byste se to tady měli naučit. Pěstujte konopí a budete happy! Já budu dělat bazalku a pánboh nás bude mít rád.

Jdu si dát špagety s bazalkou a olivovým olejem. Vůně rozmarýnu a levandule. Díky fotografovi a budoucímu zahradníkovi Robertu Vanovi na ni dlouho nezapomenu.

Profil:

Robert Vano se narodil v Nových Zámcích na Slovensku 5. května 1948. Po maturitě v roce 1967 místo nástupu na vojnu emigroval přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států, kde se uchytil jako kadeřník a vizážista. Byl asistentem módních fotografů a od roku 1984 je samostatným fotografem. Působil v New Yorku, Paříži a Miláně, kde fotografoval pro světové módní časopisy. Například pro Cosmopolitan, Harper’s Bazaar, Elle a podobně.
Fotografuje černobílé portréty, reklamní fotografie, akty a zátiší. Pracuje s už málo používanou a velmi nákladnou technikou platinotypie. Fotí pro světové módní značky a vede workshopy „Daylight nude“. Nejraději fotografuje při denním světle.
Vano se otevřeně hlásí ke své homosexuální orientaci. Gay portál Colour Planet jej v roce 2009 vyhlásil za jednoho z nejvlivnějších českých gayů. Svoje založení zohledňuje i v tvorbě, proslavily ho kromě jiného mužské akty.
Od roku 1990 žije v Praze a pracuje jako fotograf na volné noze.
V roce 2009 se uskutečnila v pražském Mánesu Vanova dosud největší výstava, jejíž název The Platinum Collection odkazuje na jeho techniku.

Vydal několik knih.
V roce 2010 obdržel Evropskou cenu Trebbia za tvůrčí činnost.
K časopisu Legalizace byl více než vstřícný.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!