Celá tato renesance přitom probíhá v tichosti bez vší té křiklavé plejády barev a zvuků, která doprovázela psychedelický boom v šedesátých letech, kdy diethylamid kyseliny lysergové poprvé opustil laboratoře a ve společnosti si rychle vydobyl téměř mytickou pozici. LSD má za sebou jen těžko uvěřitelný příběh – nejprve sloužilo jako tajná zbraň v rukou CIA a americké armády, načež se dostalo do undergroundu, kde nakoplo celou jednu kulturní revoluci. Toto psychedelikum se stalo inspirací nesčetnému počtu umělců, ale i vědců či vynálezců a v neposlední řadě i velmi účinným lékem.
Kaleidoskopická revoluce
LSD sice nikdy nebylo tak populární, jako je dnes konopí, ale od kulturní revoluce šedesátých let šly obě „drogy“ vždy ruku v ruce. Téměř všichni, kdo tehdy LSD vyzkoušeli, měli zkušenosti i s konopím. Jejich užívání bylo významnou součástí protiválečného hnutí, umělecké revolty i alternativního způsobu života. Autority ale nakonec měly poslední slovo – dlouhodobé snahy legalizovat konopí a LSD pro širokou veřejnost se nesetkaly s úspěchem a republikánští prezidenti přinesli dlouhá desetiletí represe a prohibice. Chvíli to sice trvalo, ale zastánci psychedelik se přizpůsobili moderní době. Nejprve museli docílit toho, aby látky měnící vědomí začala většinová společnost vnímat pozitivně – v tomto ohledu se vydali stejnou cestou jako konopní aktivisté. V obou případech bylo totiž nejdůležitější nejprve zdůraznit léčebné využití. Za pomoci poctivě vypracovaných studií odborníci dokázali, že psychedelika mohou při aplikaci pod dohledem odborníka pomoci hojit hluboké šrámy na duši.
Kde se LSD objevilo, tam se rodily revoluční nápady a nové úhly pohledu jako houby po dešti.
Dnešní bojovníci za práva psychonautů jsou obezřetní a od ideálů šedesátých let si drží uctivý odstup. Šedesátá léta za sebou totiž sice zanechala důležitý psychedelický odkaz, ale zároveň naivně glorifikovala LSD jako látku, která dokáže převrátit společenský řád vzhůru nohama. Dnes psychedelika nacházejí mnohem „obyčejnější“ využití – mimo jiné jsou součástí seriózní léčby traumatizovaných válečných veteránů.
Pandořina skříňka
Jak přesně funguje terapeutický efekt LSD? A jak vlastně souvisí s konopnou léčbou? Než se dostaneme k odpovědím na tyto otázky, musíme se zaměřit na různé skupiny lidí, které měly s LSD co do činění, než ho Spojené státy v polovině šedesátých let prohlásily za nelegální drogu. Každá z těchto skupin měla na LSD zcela jiný názor a využívala ho naprosto odlišnými způsoby. První vědci, kteří s LSD začali koncem čtyřicátých a na počátku padesátých let experimentovat, ho považovali za mocný nástroj ke zkoumání lidské mysli. LSD se podle nich mělo stát klíčem k pochopení chemie mozku a duševních chorob. Na základě výzkumu neurověda mimo jiné objevila možný biochemický původ schizofrenie a našla i cestu k vývoji léků na tuto nesmírně komplexní psychickou chorobu. Vědou to ale nekončí – LSD se totiž podle původně tajných dokumentů z padesátých let mělo stát nekonvenční zbraní CIA. Zatímco většinová společnost tehdy o LSD ještě ani neslyšela, američtí špióni ho chtěli učinit svým trumfem ve studené válce. LSD není cítit, je bezbarvé, bez chuti a přitom dokáže naprosto změnit lidské chování – díky těmto vlastnostem se mělo stát esem v rukávu při boji s hrozbou na druhé straně železné opony. Své plány s LSD měla samozřejmě i americká armáda. Její stratégové přišli s nápadem využít ho jako „psychochemickou“ zbraň – stačilo by ho v obrovském množství vypustit do vzduchu a zasažené město by se snadno a bez boje vzdalo. Alespoň tak si to představovali. LSD pro vojáky by bylo naprosto novým typem zbraně, která by mohla jednou pro vždy ukončit prolévání krve.
Kyselina, co léčí duši
Na konci padesátých let začalo čím dál více psychiatrů propagovat léčebné využití LSD – psychedelikum vnímali především jako doplňkový přípravek, který by mohl urychlit průběh psychoterapie. LSD podle nich mělo zázračnou schopnost vytahovat obsah podvědomí na povrch – lékaři díky němu mohli získat přístup k pečlivě skrytým zdrojům stresu a neurotického chování. Proto se LSD vlastně označuje jako „psychedelikum“, což doslova znamená „vyjevující mysl“. LSD přitom nemusí vždy jen „rozšiřovat“ vědomí – ne každý po něm projde spirituální zkušeností, která by mu navždy změnila život. Spíše jen nabízí schopnost nečekaně hlubokého vhledu do sebe sama. Dr. Albert Hoffman, švýcarský chemik, který LSD objevil, ho nazval „lékem na duši,“ který nám může pomoci stát se někým, kým jsme vždy měli být. V šedesátých letech se pomocí LSD léčily rozmanité společenské vrstvy a skupiny. Timothy Leary společně se svým undergroundovým klanem propagoval LSD jako lék pro zkaženou společnost a věřil, že s jeho pomocí se Homo sapiens sapiens dokáže povznést na další příčku na evolučním žebříku. Jeho utopická vize je sice pravým opakem představ tajné policie o možném využití LSD, ale oba přístupy mají zároveň mnoho společného. Při pohledu do minulosti nám asi neujde, že snad všechny zájmové skupiny, které kdy chtěly LSD nějakým způsobem využít, byly ohledně jeho potenciálu optimistické. Všichni svorně věřili, že LSD by mohlo dokázat téměř nemožné. Kde se toto psychedelikum objevilo, tam vyskakovaly převratné nápady a nové úhly pohledu jako houby po dešti. Na tom, zda tyto často utopické myšlenky byly vůbec realizovatelné, už zase tak nezáleží – důležité je si uvědomit, že LSD vždy doprovází vizionářství. Psychedelika lze obecně chápat jako látky, které podporují představivost a otevírají nové možnosti – ať už je to zrovna prospěšné či ne.
Je konopí psychedelikum?
Jako psychedelika často označujeme rostliny a houby, které tradiční kultury považují za „rostlinné učitele“. Patří mezi ně tak například lysohlávky, ayahuasca, peyotl či iboga. Konopí lze také svým způsobem považovat za jednoho z rostlinných učitelů. Je ale konopí doopravdy halucinogenní psychedelická látka jako třeba houbičky či LSD? Ano i ne. Záleží totiž na dávce.
LSD je mnohem potentnější než konopí, které se běžně kouří v podobě jointů. Malé dávky konopí proto většinou nedokážou zahltit kognitivní mechanismy mozku, jak se to někdy stává u „klasických“ psychedelik. Přes všechny výrazné rozdíly mají tyto dvě substance i několik společných vlastností. Konopí i LSD zpomalují vnímání času a zdůrazňují prožitek přítomnosti. LSD ale mění způsob vnímání světa tak radikálně, že se proti němu pár potáhnutí z jointa zdá jako nic. Když se však konopí užívá v jídle nebo jako extrakty, může mít mnohem silnější účinky. Konzumace hašiše, konopného výtažku či velkých dávek rostlinného materiálu (tj. palic) v jídle mohou vyvolat silné halucinace připomínající vize prožívané uživateli LSD. Dr. Harris Isbell, který po velkou část své kariéry spolupracoval s CIA, provedl studii, která porovnávala účinky LSD a tetrahydrokanabinolu (THC). V ní sledoval vězně ve federální nemocnici pro drogově závislé ve státě Kentucky. V závěru práce publikované v roce 1969 dr. Isbell uvedl, že vysoké dávky THC vyvolávají obdobné halucinace jako LSD.
Klíč k léčbě závislosti a depresi
LSD i konopí nejprve lékaři i vědci kvůli jejich léčebnému potenciálu vychvalovali až do nebe – až časem k nim zaujali kritický postoj na základě toho, že je lidé začali užívat rekreačně. Již v padesátých letech proběhl výzkum, který poukazoval na příznivé účinky vysokých dávek psychedelik při léčbě alkoholismu. Nedávné výzkumy psilocybinu (účinné látky obsažené v lysohlávkách) zase zjistily, že ho lze využít při odvykání od kouření či při léčbě klinické deprese. V práci publikované v odborném časopise Nature vědci z londýnské univerzity Imperial College uvedli, že dvě sezení s psilocybinem a konzultace s psychiatrem dokázaly pacientům s obtížně léčitelnou depresí pomoci v dlouhodobém měřítku. V roce 2018 se americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) rozhodl umožnit lékařům praktický výzkum využití experimentální látky na bázi psilocybinu, která by měla sloužit k léčbě deprese.
Ketamin, psilobycin, LSD, ale i konopí zvyšují neuroplasticitu a podporují tvorbu nových nervových spojů.
Silně halucinogenní „liána duše“ čili ayahuasca anebo empatogen MDMA (zpravidla hlavní příměs „extáze“) také vykazují léčebné účinky při léčbě závislosti a obtížně léčitelné deprese. Obdobné účinky má i ketamin, což je lék, který FDA schválil jako „disociativní anestetikum“ – dnes se využívá při léčbě pacientů, u kterých konvenční antidepresiva nezabírají. Přiměřené dávky ketaminu dokážou potlačit například myšlenky na sebevraždu a pacienty vyvést z pasti temných chmur. Vysoké dávky přitom mohou sloužit jako brána k opravdu intenzivní psychedelické zkušenosti.
.....................................................................................................................
Celý článek najdete v aktuálním čísle magazínu Legalizace, které je k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.
