57

Miroslav Vodrážka: Poznej sám sebe

Počátek padesátých let je pro nás těžko pochopitelný. V té době spousta mladých lidí věřila, že není možné, aby se komunisté udrželi u moci dlouho, a proto se snažili proti němu něco dělat. Tehdy si mnozí neuvědomovali, že mezinárodní politická situace i společenské klima se po válce radikálně změnily a že zde bude na bezmála půlstoletí vládnout totalitární systém. Těmito slovy otvírá Miroslav Vodrážka nejen rozhovor, ale i svůj šanon plný oskenovaných spisů Státní bezpečnosti, které si s sebou přinesl pro dokreslení atmosféry doby naštěstí již minulé.

Miroslav Vodrážka: Poznej sám sebe

Můžete popsat, co přesně obnáší vaše práce v Ústavu pro studium totalitních režimů?

Můj background je underground, respektive kontrakultura. Od sedmdesátých let jsem aktivně provozoval alternativní hudbu a filosofii. Samozřejmě možnosti s takovýmto postojem byly za komunismu velice omezené, vhodné leda tak pro práci v kotelně. Na druhé straně jsem se v sedmdesátých a osmdesátých letech seznámil s nejvýznamnější filosofy, jako byl například Ladislav Hejdánek, Jiří Němec, teology, jako byl Josef Zvěřina, Ota Mádr a další. U nás doma býval bytový seminář, který jsem začínal přednáškami židovského myslitele Maxima Durena, a přednášeli u nás i zahraniční teologové a filosofové. Ale hlavní tři lídři bytového semináře byl filosof Milan Machovec, básník a filosof Egon Bondy a evangelický teolog a hebreista Milan Balabán. V Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) jsem začal pracovat v roce 2008, jak často dodávám, v „digitální kotelně“, protože mě zajímaly archivy a jejich digitalizace. Krátce jsem působil v redakci Paměť a dějiny (popularizační čtvrtletník zaměřený na dějiny totalitních režimů ve 20. století na území Československa), kde jsem psal za pomoci nalezených archivních dokumentů různé undergroundové příběhy. Například jakým způsobem byla Charta 77 prosystémová, programově loajální k režimu a jak se snažila s ním vést dialog, zatímco underground byl antisystémový, neloajální a programově odmítal vést dialog s mocí. Po levicovém puči v ÚSTR jsem byl ale v roce 2013 z redakce vyhozen. 

Co je přesně ÚSTR a jak dnes s ohledem na historii funguje?

Historie ÚSTR je v podstatě velice jednoduchá. O jeho zřízení se vážněji začalo diskutovat bohužel až po patnácti letech od pádu komunismu, a to díky tomu, že na Slovensku za pomoci iniciativy Jána Langoše 2002 vznikl Ústav paměti národa (ÚPN). Jenže okamžitě se začaly objevovat petice některých historiků, disidentů, archivářů a samozřejmě levicových politiků, kteří si nepřáli, aby v Čechách vznikla podobná instituce. Když vyšel v platnost zákon 181/2007, na jehož základě vznikl ÚSTR a Archiv bezpečnostních složek (ABS), obě tyhle instituce byly od začátku pod obrovskou kritikou archivářů, akademické levice i levice z Charty 77. ČSSD a KSČM dokonce podaly podnět k Ústavnímu soudu na zrušení zákona. Jenže levicový podnět ústavní soudci zamítli o jeden hlas. Zkrátka se ukázalo, že ve společnosti neexistovala široká shoda o důležitosti této instituce, ba právě naopak. Nakonec i dnes vidíme, jak tyto instituce ohrožují určité politiky, stačí trochu sledovat soudní kauzu bývalého agenta StB Andreje Babiše. 

Stejně jako on i další lidé, na které vyšlo najevo, že spolupracovali s StB, často argumentují tím, že spisy jsou nedůvěryhodné. Může to tak skutečně být?

Moji přátelé z ÚPN a ÚSTR, byť někteří byli z něho vyhozeni v roce 2014 jako třeba Radek Schovánek, jezdili na soud do Bratislavy, a tam vysvětlovali to samý, na co se mě ptáš. To znamená, i soudci se dotazovali badatelů, zda je možné vyloučit, že si to ti estébáci nevymysleli. Tady si můžeme vzít jakýkoli agenturní záznam (vybírá jeden oskenovaný papír ze své složky) a podívat se, proč si to nemohli vymyslet. Abys tomu porozuměl. Například tady je číslo registračního svazku a zde je krycí jméno agenta. V tomto případě Hudebník. Krycí jméno znamená, že jen někteří pracovníci StB věděli, kdo se pod ním skrývá. Na dokumentu je celá řada dalších důležitých informací, údajů a skutečností, které si samotný řídicí agent nemohl vymyslet. Nemůžeš si vymyslet agenturní síť ve své hlavě nebo na papíře, protože takhle nemůže fungovat žádná zpravodajská služba.

To je ten Srp, ne?

To je tehdejší předseda jazzové sekce Karel Srp. Navíc tyto agenturní zprávy nebo informace putovaly do nejrůznějších dalších spisů, které měli na starosti jiní pracovníci StB. Navíc kontrarozvědka často spolupracovala s rozvědkou, sdílela své informace, takže nebylo možné si něco vymyslet. Nemluvě o tom, že by jim hrozilo vězení. V případě, kdy se jednalo o agenta, o kterého projevili zájem takzvaní „sovětští přátelé“, jinými slovy KGB, tak to by byl zpravodajský průser zejména pro toho, kdo by se něco takového odvážil udělat. Jinak tento agenturní záznam je unikátní v tom, že zde Karel Srp udává svého syna. Aby v roce 1978 ukázal, že je loajální režimu, neštítil se poskytovat informace na dvacetiletého syna, který je shodou okolností dnes významným kurátorem a historikem umění.

Pokud měli lidé s vysokým společenským postavením a vlivem v minulosti nějaké styky s KGB, mohou být i dnes manipulovatelní nebo vydíratelní.

Navíc, podívej se, pod každým agenturním záznamem je na závěr napsáno: „Poznatek považuji za pravdivý, neboť pochází od prověřeného Pramene.“ Když StB získala nějakého agenta, jelikož to byla zpravodajská služba, tak ho prověřovala. Někdy odposlouchávala jeho telefon, kontrolovala mu poštu, nasadila na něho i svoje agenty. Tajná policie zejména v období normalizace už potřebovala „pravdivé informace“, protože na jejich základě realizovala různé „operativní akce“ a tudíž by se na to rychle přišlo. Čím víc šlo StB o informace, které pro ně byly z hlediska „státní bezpečnosti“ důležité, tím víc kladli důraz i na to, zdali se jedná o prověřený a pravdivý zdroj. Že by si někdo v kontrarozvědce vymyslel agenturní spis, to je dezinformační produkt, který vychází zejména od komunistů a bývalých pracovníků StB. Kdyby si kdokoli mohl založit jakýkoli agenturní spis, potom by se totalitární systém musel rychle rozpadnout a nemohl by udržet svou vládu nad společností skoro půl století.

Na jaký popud se rozhodnete hledat v archivu a výsledky svého bádání o konkrétní osobě zveřejnit?

Když Ústavní soud v roce 2008 odmítl zrušit samotný zákon o ÚSTR a ABS, tak ČSSD prostřednictvím politiků, jako byl Jičínský, Dienstbier, Bublan, Křeček a další, začala veřejně deklarovat, že jakmile se dostane k moci, zákon zruší. Jenže levice získala většinu v Senátu až v roce 2012, takže se rozhodla zrušit ÚSTR zevnitř, a to tím způsobem, že do Rady ÚSTR, která je nejvyšším orgánem této instituce, jmenovala lidi, kteří měli zájem provést destrukci zevnitř. Nová Rada ÚSTR nejdříve odvolala v roce 2013 ředitele Daniela Hermana, a pak došlo k rozsáhlým personálním čistkám, k radikálnímu omezení digitalizace a ke zrušení některých oddělení a odborů, které vytvářely hlubší informační strukturu archivních dokumentů. Protože z hlediska historického poznání je ti k ničemu, že máš kilometry archivních dokumentů, když nemáš strukturované nástroje, jak se v nich vyznat.

Z ÚSTR museli odejít lidé, kteří měli obrovské zkušenosti s vyhledáváním a interpretací archivních dokumentů. Politici měli silný zájem na tom, aby se na veřejnost nedostávaly žádné informace a kauzy. Jednoduše chtěli mít, jak říkali komunisté, „klid na práci“. I z tohoto hlediska přestal ÚSTR plnit svou zákonnou veřejnou službu, co se týče poznání historických pramenů. ÚSTR nechává společnost doslova na holičkách, takže značná část občanů věří agentům a bývalým pracovníkům StB. ÚSTR se stal tím, co z něho chtěli mít levicoví politici: impotentní státní institucí. Takže pokud chodím na soudy, kde svědčím v neprospěch agenta Karla Srpa, píšu texty o třikrát vázaném agentovi Zbyňku Fišerovi alias Egonu Bondym nebo upřesňuji rozsah tajné spolupráce Cyrila Höschla, pak to dělám sám za sebe a navzdory politikům a instituci, jako je ÚSTR. Jsem badatel a mám stejná práva jako jakýkoli občan nebo historik.

Rozhoduji se tedy zcela autonomně, ostatně jako i v případě provokativního prezidentova jmenování zmíněného agenta Karla Srpa do Etické komise pro ocenění účastníků protikomunistického odboje. Proto jsem v roce 2017 napsal dopis předsedovi vlády České republiky Bohuslavu Sobotkovi, ve kterém jsem doložil, že jmenování Karla Srpa prezidentem Milošem Zemanem je v rozporu se zákonem. A Sobotka mi poděkoval a Srpa do komise nejmenoval. Samozřejmě, že neměl informace jenom ode mne, byť jsem mu poskytl zcela unikátní informace, protože vím, kde a jak mohu informace dohledávat, jsem pamětníkem té doby a mnohé příběhy lidí osobně znám, takže je mohu verifikovat i prostřednictvím archivních dokumentů. Vrátím-li se k otázce, můj přístup vychází z toho, že společnost má právo na informace, které se týkají její minulosti, potažmo současnosti, protože se jednalo o zločinecký systém. Informace je třeba zveřejňovat, a to právě navzdory politické nebo kulturní situaci, kdy nejen politici, ale i lidé z kultury si myslí, že by se neměly zveřejňovat a dělat „kauzy“, jako v případě udání ze strany mladého Milana Kundery, Egona Bondyho, Karla Srpa nebo Andreje Babiše.

Smyslem zveřejňování však není dehonestace jednotlivých osob, ale posilování poznání minulosti, která se propletla s přítomností, přičemž tyto vazby mohou být pro současnou společnost určitým rizikem. 

Jak se dají spisy v archivech interpretovat v kontextu dneška?

Základní otázkou je pro mě porozumět systému a pochopit, jak nás ovládá či determinuje. Jde o to porozumět, v jaké době a systému žijeme, neboť pokud nepochopíme, jakým způsobem se s lidmi manipulovalo za komunismu, neporozumíme ani současnosti, protože jisté způsoby a mechanismy se stále opakují. Dnes se zdá, že existence trollích farem a fake news je něco nového, ve skutečnosti se jedná o staré osvědčené praktiky, které prováděla i StB. Přesto i ona byla součástí většího totalitárního systému, který v období normalizace získal přesný normativní mocenský rámec, jak ho výstižně popsal politolog Giovanni Sartori. Čím je podle něho totalitarismus úspěšnější v pronikavosti své všestranné kontroly zejména ve své první, brachiální fázi, tím méně se musí uchylovat ve své druhé, tedy normalizační fázi k holému donucování. Pokud je společnost organizovaná na základě násilí, je snadné ji ovládat prostřednictvím emoce strachu. A to i každodenního strachu o existenci. Že se například děti nedostanou na školu, že bude ohrožena tvoje kariéra, tvůj soukromý život. A potom už je možno prosazovat a realizovat moc v totalitárním smyslu, zdánlivě netotalitárně. Jakmile si uvědomíš, že statisíce lidí bylo odsouzeno do vězení a pracovních táborů, kde zemřelo několik tisíc lidí, že statisíce lidí odešlo do emigrace, stovky lidí byly popraveny a navíc z komunistické strany bylo v počátku normalizačních prověrek odejito okolo půlmilionu lidí, tak ten strach ve společnosti zformoval zvláštní neviditelnou konstantu. Takže ačkoli se lidem zdá, že mnohé informace, které dnes můžeme najít v nejrůznějších archivních dokumentech, jsou banální, ve skutečnosti jsou součástí systému konstantní tělesnosti komunistického režimu, protože právě strach vytvářel a udržoval systém při životě. A právě nejrůznější zdánlivé banality pomáhaly vytvářet i děsivý dojem, že StB ví o každém naprosto všechno.

Prohibice dává státu úžasnou symbolickou moc vytvořit si nepřítele. 

Jak StB získávala agenty, své spolupracovníky?

Existovalo několik kategorií. StB často používala takzvané „kompro“, což byl jakýkoli kompromitující materiál, který získala na svou zájmovou osobu. V sedmdesátých letech jsem poznal vysokého hodnostáře starokatolické církve Miloše Josefa Pulce, kterého si StB v padesátých letech vytipovala pro jeho vysoké postavení v církvi jako agenta právě na podkladě „kompra“. Pozvali ho nejdřív na výslech, kde mu ukázali jeho originální členskou kartu kolaborantské organizace Český svaz pro spolupráci s Němci, jejímž byl členem za okupace. Pulec se psychicky složil a přiznal, že napsal a publikoval báseň oslavující vítězství fašistů. Následně jim řekl, že je existenčně a rodinně zničen, tudíž mu nezbývá než spáchat sebevraždu. Estébáci mu ale vysvětlili, že nemají zájem ho zničit, protože vše může napravit svou „kladnou spoluprací s orgány ministerstva vnitra“. A duchovní starokatolické církve napravoval svou minulost až do pádu komunistického režimu.

Jiná byla kategorie politických vězňů, neboť mnohé agenty StB získala tím, že je na základě spolupráce z výkonu trestu propustili třeba po půlce. Další kategorie agentů byla získána ze strachu, například aby se nedostali do vězení nebo jiných problémů. Samozřejmě že značná část tajných spolupracovníků byla získávána na základě takzvaného ideového souhlasu či čistého přesvědčení, že pomáhají posilovat komunistický režim. Pak existovala zvláštní kategorie agentů, kteří svou spolupráci spojovali s osobními ambicemi, například uměleckými a tvůrčími. Charakteristický byl – zejména v první fázi spolupráce u mladých agentů – pocit sebedůležitosti. Tak působí některé agenturní zprávy mladého výtvarníka Pavla Broma, který byl členem komunistické strany a zároveň angažovaný v nejrůznějších studentských a výtvarných organizacích jako Svaz československých výtvarných umělců. V šedesátých letech poskytoval různá udání na začínajícího avantgardního umělce Milana Knížáka. Podobný rys lze najít u některých agenturních zpráv Egona Bondyho, který zjevně nesnášel pražské fenomenology, jako byl Jan Patočka, Jiří Němec, Ivan Dubský a další.

Silným motivem některým agentů bylo získat finanční prospěch. StB totiž svým agentům dávala čas od času finanční odměny a dary. 

.....................................................................................................................

Celý článek najdete v aktuálním čísle magazínu Legalizace, které je k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

PŘIPOJENÁ GALERIE



Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2020 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu