55

Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to

Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

Venčil jsem Ferdu. Ferda byl ratlík. Pouliční směs. Patřil staré Kulhánkové, co bydlela v Maroldově ulici. Znal jsem ji od mala. Stejně jako Ferdu.

Občas jsem se u ní stavil. Občas jsem jí šel nakoupit. Občas jsem vyvenčil Ferdu.

Byli jsme kousek od Maroldové. U Botiče. Mezi Nuselskou a železničním podjezdem je podél Botiče asfaltový chodník. Jezděj po něm cyklisti s helmou a navigací.

Choděj po něm maminky s kočárkama. Mezi nima se motaj pejskaři. Je tam fajn. Člověk má pocit, že je sice ve městě, ale jen tak trochu.

Asi v půli cesty je dětské hřiště. Jsou u něj lavičky. Došli jsme k nim. Posadil jsem se. Ferda si lehl na zem. Spokojeně koukal kolem.

Procházejících psů si nevšímal. Byl už ve věku, kdy než aby se rozběhl, raději přemýšlel.

Zapálil jsem si cigaretu. Potáhl. Díval se do země. Bylo mi fajn.

„Ty vole Manky, to je fakt klika.“

Zvedl jsem oči. Přede mnou stál Mauglí. Musel bych hodně přemýšlet abych si vzpomněl, jak se jmenuje civilním jménem.

Mauglí mu říkali všichni. Nikdy sice v Indii nebyl, neznal Kiplinga a bál se hadů, ale jméno Mauglí měl přišitý nafurt.

„Ty vole Manky, na chvíli vezmu místo.“

Mauglí se posadil vedle mě. Nabídl jsem mu cigaretu. Vzal si ji, nechal si připálit, vyfoukl kouř a pohodlně se opřel.

„Ty vole Manky, tady je stejně fajn.“

Přikývl jsem. Chvíli bylo ticho. Pak se Mauglí zavrtěl.

„Ty vole Manky, ty znáš mýho bráchu, že?“

„Jo.“

„Dělá v gastronomii.“

To jsem věděl. Brácha Mauglího jeden čas prodával na Synkáči trdelník. Moc mu to nešlo. Trdelník se lepil na zuby a nešel polknout. Brácha Mauglího to vydržel dva týdny a pak vyhlásil bankrot.

„Jasně, Manky. Ten trdelník byl malér. Podle mě když míchal těsto, tak musel někde udělat zkratku.“

Viděl jsem to podobně.

„Teď se ale dal na skvělej byznys. Brácha je koumák. Chce otevřít rybárnu. Fakt ho uznávám. Jinej by se po trdelníku zlomil, ale on se oklepe a jede dál. Velkej respekt.“

Rybárna v Nuslích. Nepamatoval jsem, že by tu někdy něco podobného bylo.

„Taky to nepamatuju, Manky. Brácha našel skulinu na trhu. Dost jsem o tomhle čet.“

Nepochyboval jsem.

„Akorát že on to posunul do vyššího levelu.“

Povytáhl jsem obočí.

„Chce dělat místní ryby. Chápeš?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Chce ryby odkojený Nuslema. Je patriot, Manky.“

„Ryby bydlej v rybníku. V Nuslích rybník nikdy nebyl.“

„To vím taky, Manky. Ale je tu Botič.“

„V Botiči ryby nejsou.“

„Ale budou. Budou, Manky. Tam bude takovejch ryb, že v Botiči nebude k hnutí.“

Nic jsem neříkal. Čekal jsem, co z Mauglího dalšího vypadne.

„Ty vole Manky, tohle bude zase můj byznys. Rozumíš? Založím firmu. Rybářství Nusle. Na Botiči udělám sádky.“ Máchl rukou. „Asi v těchhle místech.“

„Rybářství Nusle?“

„Jo. Nekoukej tak na mě, Manky. Udělám to jako příspěvkovou organizaci. Jako dobrovolný hasiče. Tak něco. To je ostatně šumák. Jde o něco jinýho.“

Zpozorněl jsem. Dostávali jsme se k tomu hlavnímu.

„Něco od tebe potřebuju, Manky.“

A bylo to tady.

„Ty víš o všem, co se tu děje. Umíš všechno sehnat. Potřeboval bych boudu.“

„Cože?“

„No. Boudu. Kde jako budu úřadovat. Malou boudu z prken. Nikdo si jí ani nevšimne. Žádný stavební povolení a tyhlety píčoviny. Tady je takovej rovnej plácek. Sem bych ji jebnul. Kancelář Rybářství Nusle. Akorát že netuším, kde ji seženu.“

Mauglí se na mě prosebně podíval.

Měl jsem sto chutí se z toho vyvlíct. Říct, že nevím. Zvednout se, sebrat Ferdu a vypadnout.

Na druhou stranu tohle vypadalo na velkej podnik. Silný zážitky a podobný věci. Chvíli jsem dumal. Pak jsem se rozhodl.

„Fajn, Mauglí. Asi bych o něčem věděl.“

Mauglí dychtivě přikývl.

„Je to v Michli. Šikmo naproti Kauflandu. Přes hlavní. Je tam pár zapomenutejch zahrádek. A tuším jedna dvě boudy. Asi by některou šlo rozebrat a odvízt. Vypadá to, že tam nikdo léta nechodí. Myslím, že by si toho ani nikdo nevšim.“

„To je skvělý, Manky.“ Mauglí zářil jak jolka. „Myslíš, že by to šlo převízt tramvají?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Z tramvaje tě vyrazej. Navíc má teď pomalu každá kamery. To můžeš rovnou říct cajtům, ať ti s tím jdou pomoct.“

„Jasně, Manky. Seru na tramvaj. Seženu někoho s vozejkem. To je maličkost. Hele, díky moc. Máš to u mě. Brácha ti udělá vymazlenýho okouna.“

„Z Botiče?“

„Jasně že z Botiče.“

„S oběma očima na jedné straně hlavy?“

„Nebuď hloupej, Manky. To jsou jen kecy, že ve městě jsou ryby divný. Botič, to je horská bystřina. Budeš koukat.“

Nepochyboval jsem. Mauglí típnul cigaretu. Zvedl se. Spokojeně mi pokynul a odplul.

Ještě chvíli jsem seděl, ale pak jsem se zvedl taky. Ferda vstal se mnou. Šel jsem ho vrátit staré Kulhánkové. Mauglího jsem pustil z hlavy.

 

Asi za tři týdny jsem byl s Ferdou znovu na procházce. Procházeli jsme kolem Botiče. Vše při starém.

Došli jsme k dětskému hřišti. Všechno v pořádku. Lavičky na svém místě. Nic nezvyklého. Až na dřevěnou boudu.

Stála na břehu Botiče. Trochu se nakláněla. Z boční strany jedno okénko zasklené igelitem. Zepředu, směrem k Botiči, dveře a veranda. Velká cedule „Rybářství Nusle“.

Pod cedulí stůl. Židle. Sedící Mauglí. Držel v ruce knihu a soustředěně četl. Pak zvedl zrak. Usmál se.

„Ty vole Manky, tak se nám to rozjíždí. Co na to říkáš?“

Odložil knihu na stůl, vytáhl cigaretu a zapálil si.

„Hezký.“

„Jenom hezký? To ti je, Manky, úplně dokonalý. Ryby už se nemůžou dočkat, až se tu ubytujou. Zítra mi přivezou první násadu.“

„Násadu?“

„Přesně. Ale nic malýho. Nemysli si. Žádný pulce. Normál velký kusy. Jen se tu opláchnou, aby získaly domovský právo. Pak půjdou na pekáč.“

„Jakej druh?“

„Takovej pelmel. Od všeho trochu. Dneska jsou lidi vybíravý. Nevěděj, co by. Musíš mít v nabídce všechno.“

Ferda si lehl na verandu. Zapálil jsem si cigaretu. Mauglí z boudy přinesl další židli. Posadili jsme se.

Sáhl jsem po knize, kterou Mauglí položil na stůl. Otočil ji. Podíval se na titul.

„Ty vole Manky, nedělej oči. Teď nemůžu číst Malýho Bobše. Musím se vzdělat v oboru.“

„Proto louskáš Bílou velrybu?“

„Vole Manky, v antikvariátu nic jinýho neměli. Tohle je tlustý a za slušný prachy. A ti řeknu jedno, Manky.“

Zvědavě jsem se na Mauglího podíval.

„Klika, že Botič je, jakej je. Že se sem žádná posraná verlyba nevejde. Tyhle neřády bych fakt vedle sebe nechtěl.“

„Tak proč to čteš?“

„Dělá to atmošku. Manky. Hele, chceš se mrknout na sádky?“

Přikývl jsem. Mauglí se zvedl a přešel k Botiči. Šel jsem za ním. Ferda nás pozoroval, ale jinak se nehnul.

Stáli jsme nad Botičem. Tekl líně. Jak kdyby se mu nechtělo. Na několika místech byl přehrazený drátěným pletivem. Vodě to nevadilo. Ryby to asi budou vidět jinak.

„Přesně, Manky. Tohle jsou sádky jak vyšitý. U tej boudy v Michli bylo trochu pletiva. Tak jsem to vzal taky. Jsem čet, že lidi by měli ploty bourat, a ne stavět. Jsem jim v Michli pomoh.“

„A tohle je co?“ ukázal jsem na přehrazenou Botič.

„Tohle jsou sádky, Manky. Tohle nemá s plotama co dělat.“

Moc jsem tomu nerozuměl, ale dál jsem se nedohadoval.

„Brácha už připravuje provoz.“

„Jako rybárnu?“

„Přesně, Manky. Rybárnu.“

„Kde to bude mít?“

„Zatím venku, Manky.“

Chvíli jsem byl zticha. Dokouřil jsem.

„Venku?“

„Jo, Manky. Nediv se. Blbečci s nemovitostma nevěděj, co by si řekli za nájem. Všechno drahý, že by tě štrejchlo. Tak brácha vymyslel, že bude mít rybárnu venku. Takovej jako stánek. Viděl to v telce. Nějakej cestopisnej pořad.“

Trochu jsem se v tom začal ztrácet.

„Je to jednoduchý, Manky. Brácha viděl, jak nějakej Hočimin smaží ryby normál na ulici. Bylo to tuším někde v Asii. Před ním fronta až někam za roh.“

„A ty myslíš, že tohle pojede na Synkáči?“

„Na Synkáči úplně ne, Manky. Tam by to brácha neriskoval.“

„Proč?“

„No, jak končil s trdelníkem, tak tam rozházel zbylý těsto.“

„A?“

„Sežrali ho holubi. Je jich vždycky na Synkáči jak nasráno.“

„No a co?“

„Teď tam není ani jeden, Manky. Všichni maj zalepenou hubu a kopyta nahoru.“

„Holubi nemaj kopyta.“

„Nezlob, Manky. Je to docela prekérka. Ochránci přírody jsou ve smyku. Brácha má nějakou dobu na Synkáči zaracha.“

„A kde teda bude?“

„Vedle bejvalej Vladimírky. Je tam takovej plácek. Jeden model tam dýluje zmrzlinu. Brácha se vedle něj ztratí.“

Tomu jsem už rozuměl.

„Tak vidíš, Manky. Není to nic složitýho. Zítra tu mám ryby. Za tejden jim potvrdím trvalý v Nuslích a brácha se jich ujme. Dám ti vědět. Brácha ti schová protekční porci.“

Nebyl jsem si jistej, jestli zrovna o tohle stojím, ale nahlas jsem nic neřekl. Rozloučil jsem se s Mauglím, sebral Ferdu a šel.

 

Uběhly skoro dva týdny. Měl jsem toho docela dost na práci. Návštěva pouliční rybárny u Vladimírky musela počkat. Nakonec jsem se tam dostal.

Stánek se zmrzlinou stál na svém místě. Rybárna nikde. Prošel jsem blízké okolí. Nic. Trochu mi to vrtalo hlavou. Pak jsem si řekl, že asi posunuli datum.

Možná Mauglímu nepřivezli ryby. Možná. Ale taky se možná něco lehce podělalo.

Vydal jsem se k Botiči. Zkontrolovat Rybářství Nusle.

Botič byla na svém místě. Dětské hřiště taky. Dřevěná bouda zmizela.

Na lavičce před hřištěm seděl Mauglí. Došel jsem k němu. Posadil se. Zapálil si cigaretu. Nabídl Mauglímu. Beze slov si ji vzal. Připálil jsem mu.

Mlčeli jsme. Pak se Mauglí nadechl.

„Ty vole Manky, někdy se ti to zesere, ani nevíš jak.“

Nic jsem neříkal.

„Takovej skvělej nápad. A šlo to do kytek komplet.“

„Co se stalo?“

„Co by se stalo, Manky. Prostě je to v prdeli.“

Mlčel jsem. Mauglí si poposedl.

„Ty vole Manky, všechno šlo skvěle. Fakt skvěle. Brácha se uplacíroval vedle zmrzlináře. Stolek a gril a tácky a všechno. Dával to dohromady celej den. Dovezl jsem mu pár ryb. Byl už večer. Že to vyzkoušíme.“

Mauglí dokouřil a típl cigaretu.

„Gril rozpálenej. Ryby voněly. Něco dokonalýho. Pak se objevilo pár modelů. První zákazníci.“

„Takže dobrý.“

„Dobrý by to bylo, kdyby to nebyli ochránci, co kroužili ve smyku po Synkáči a pátrali, kdo jim sundal holuby. Klika, že v tom šeru bráchovi nebylo vidět do xichtu.“

„Aha.“

„Jo. Aha. Každej si dal porci. Pak to přišlo.“

Tázavě jsem se na Mauglího podíval.

„Každá ta ryba začla po ugrilování svítit. Každá, Manky. U stánku to vypadalo, jak když se tam řadí lampionovej průvod.“

„Ty krávo.“

„Přesně, Manky. Bylo tam světla jak v poledne. Brácha nasvícenej jak škrhola. Ochránci mu rybárnu zplanýrovali. Komplet.“

Čekal jsem.

„Pak s těma rybíma lucernama vyrazili k radnici. Spontánní demoška. Bylo to docela působivý. Dál už si to asi domyslíš.“

Přikývl jsem.

„Někdo musel do Botiče vypustit nějaký svinstvo, Manky. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Lidi jsou děsný prasata. Nemaj úctu k ničemu živýmu.“

Nekomentoval jsem to.

„No, takže je po rybářství, Manky. Takovej skvělej nápad. Bych se fakt posral.“

Mauglí se zvedl. Odešel. Bez pozdravu.

Po chvíli jsem vstal. Vyrazil do Maroldovy. Pro Ferdu.

Byl čas.

.....................................................................................................................

Pokračování Mankyho najdete v magazínu Legalizace č. 56. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.



Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

9.6.2019
Manky (18.): Husťák

Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

3.4.2019
Manky (17.): Menhir

Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

3.8.2019
Manky (19.): Vršovická linka

Manky (21.): RYBÁŘSTVÍ NUSLE

10.12.2019
Manky (20.): Domobrana


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2020 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu