55

Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

Když se mi naskytla příležitost udělat rozhovor se Scottem Blakeym, kterého celý konopný svět zná pod přezdívkou Shantibaba, neváhal jsem ani minutu. A to i přesto, že to znamenalo výlet „na otočku“ až do švýcarského Lugana. Na terase Scottova domu s dechberoucím výhledem na Luganské jezero a hory vznikl rozhovor s jednou z největších legend v oblasti growingu a šlechtění konopí.

Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

Život tady musí být jedna velká pohoda.

Já tu moc nejsem, prakticky pořád někde cestuju. Jsem totiž od přírody nedůvěřivý, a tak dodnes řeším práci a obchody osobně, jezdím přímo za lidmi a pokládám jim všetečné otázky. Oproti Evropanům mám jako Australan výhodu v tom, že jinak vnímám vzdálenosti – nemám potíž sednout do auta, jet tisíc kilometrů za někým na večeři a druhý den jet zpátky. V Evropě mají lidi problém se osobně setkat, i když jsou jen sto kilometrů od sebe. Letos jsem byl už všude možně: v Austrálii, Norsku, Španělsku, Holandsku nebo třeba Portugalsku, kde jsem nedávno získal licenci na pěstování na farmě o rozloze 500 hektarů. Zítra mi sem mají přijet nějací Australané, kteří chtějí, abych jim dělal konzultanta. O konopí je zkrátka všude obrovský zájem. 

Přestože jsi jeden z nejslavnějších šlechtitelů konopí na světě, na internetu jsem o tobě našel jen hrstku článků a asi tři rozhovory. Copak nemáš rád pozornost davů a slávu?

Právě naopak. Když mě chce někdo vidět, musí si mě najít. Žiju v zastrčeném koutě uprostřed Evropy a mám rád svůj klid. Dělám, co mě baví, užívám si dětí, které pomalu dospívají, takže mohu víc cestovat. Myslím, že se nacházím ve velmi příjemné fázi, kdy si můžu znovu začít užívat života, ale o slávu jsem rozhodně nikdy nestál a nestojím ani teď.

Člověk si myslí, že bude dělat jednu věc, ale nakonec skončí někde úplně jinde a dělá padesát jiných věcí.

Co vlastně znamená Shantibaba a jak jsi k tomuto přízvisku přišel?

Kdysi dávno jsem cestoval po Indii a na nějaký čas zakotvil v ášramu ve městě Puné, kde jsem navštěvoval takzvanou multiverzitu. Měl jsem tehdy jen motorku, přítelkyni a s místními sádhuy jsem pokuřoval čilamy. Ti mi jednoho dne začali říkat „šantibaba“, protože šanti znamená mír nebo klid a baba znamená osoba – čili mírumilovný člověk, pohodář. Jak jsem neustále slyšel to jejich „šanti, šanti, šantibaba“, tak se mi to vrylo do paměti a o nějaký čas později jsem založil firmu Shantibaba Enterprises, začal to používat jako pseudonym při psaní článků a už to se mnou zůstalo. Navíc iniciály mého pravého jména – SB – rezonují i v Shantibabovi. 

Pravdou je, že skoro všichni příznivci konopí tě znají jako Shantibabu a jméno Scott Blakey většině nic moc neřekne.

Docela často potkávám lidi, kterým se představím jako Scott a kteří mi v průběhu hovoru začnou vyprávět o tom týpkovi Shantibabovi, načež říkám: „Jo, to myslíte asi mě.“ Následuje nevěřícný údiv, že to není možné, protože pravý Shantibaba má přece přes dva metry a měl by to být chlap jako hora. A já na to: „Jo jo, bejvávalo." 

Kdy a proč jsi nadobro opustil rodnou Austrálii?

Už v průběhu vysokoškolských studií jsem několikrát navštívil Asii a Jižní Ameriku, ale natrvalo jsem odešel až v roce 1989. Nebylo to vůbec plánované – chtěl jsem jen nějakou dobu cestovat po světě jako každý Australan, jenže jsem se zkrátka do poznávání nových krajin zamiloval. Nejdřív jsem začal stopovat napříč Austrálií, pak jsem pokračoval přes Indonésii, Thajsko, Barmu a Indii, až jsem skončil v Holandsku, kde jsem chtěl prodat polodrahokamy, které jsem po cestách nashromáždil. 

Stihl jsi doma dokončit školu? A co jsi vlastně studoval?

Na Melbournské univerzitě jsem dokončil bakalářské studium dvojoboru rostlinná biologie a sportovní psychologie. Původně jsem si myslel, že se budu věnovat právě psychologii, ale místo toho jsem začal cestovat a nakonec skončil zase u těch rostlin. 

Když jsi dorazil do Holandska, neměl jsi vůbec v plánu začít pěstovat a šlechtit konopí?

Ani omylem. V roce 1990 jsem přiletěl z Dillí do Amsterdamu a jediný záchytný bod, co jsem měl, byl lístek s adresou jednoho kamaráda v Leidenu. A tak jsem si hodil mincí, jestli mám zůstat v hostelu v Amsterdamu, nebo jet za kamarádem – a Leiden vyhrál. Netrvalo dlouho a začal jsem potkávat spoustu zajímavých i zvláštních lidí, z nichž někteří mi pomohli, sehnali mi bydlení a jedna událost vedla k další. Znáš to – člověk si myslí, že bude dělat jednu věc, ale nakonec skončí někde úplně jinde a dělá padesát jiných věcí. Najednou se před vámi začne otevírat spousta dveří a všechno nabere grády. 

S konopnými semeny jsi na začátku devadesátých let ještě neobchodoval?

V té době jsem jen sbíral semínka všech možných rostlin, byl to můj koníček už od dětství. A jelikož jsem měl vždycky rád konopí, sbíral jsem samozřejmě i semínka odrůd, které jsem v různých krajích ochutnal. Dodnes mám ještě nějakých padesát původních divokých odrůd, na kterých teprve musím začít pracovat. 

Kdy a za jakých okolností vznikla slavná semenná banka Green House Seeds?

Když jsem se přestěhoval do Amsterdamu, seznámil jsem se s Arjanem Roskamem, který už tenkrát provozoval jeden coffeeshop na ulici Tolstraat. Spolu s našimi partnerkami jsme pak zprovoznili další dva coffeeshopy a mě někdy tou dobou napadlo založit si seedbanku. A tak jsme v roce 1992 začali vybavovat velkou farmu kousek od Amsterdamu, a o dva roky později jsme založili Green House Seeds a uvedli na trh semena našich nových odrůd, jako byla třeba White Widow, Bílá vdova. A zájem byl obrovský. Byly to skvělé časy, ale dnes už je to dávná historie. 

Tehdy jsi konečně mohl využít semena, která jsi nasbíral po světě ze sběratelské vášně?

Semena a rostliny. Ale nešlo jen o mě, podílela se na tom spousta lidí, se kterými jsme sdíleli znalosti. To byly časy Davida Watsona (Sam the Skunkman – pozn. red.), Roba Clarka, Nevila Schoenmakerse a dalších. Společně jsme vášnivě debatovali o pěstování, šlechtění, o směrech, kam se ubírat, o oblastech, které bychom měli navštívit kvůli sběru místních odrůd a tak dále. Devadesátá léta byla zlatou érou konopné kultury v Amsterdamu. Všichni jsme byli přátelé, i když mezi námi samozřejmě byly i nějaké rozpory. 

Nevil Schoenmakers je mezi šlechtiteli taky legenda a stejně jako ty je původem z Austrálie. Seznámil ses s ním dřív než s Arjanem?

Nejprve jsem se seznámil se slečnou, se kterou jsem začal chodit a která pracovala pro Arjana. To bylo v roce 1990, načež jsme se s Arjanem dali dohromady a podnikali společně až do roku 1998, kdy jsem prodal svůj podíl v Green House Seeds a přestěhoval se do Švýcarska. S Nevilem jsem se seznámil v Amsterdamu ve stejném roce jako s Arjanem. Během krátké doby se z nás stali velcí kamarádi, protože jsme měli hrozně moc společného – kromě konopí jsme šlechtili třeba i japonské kapry koi nebo různé druhy ptactva.

Vaším největším společným koníčkem bylo ale přeci jen konopí…

Když se věnuješ šlechtění, snažíš se vždycky najít co nejrychlejší cestu k druhé generaci, abys viděl, jestli tvá práce byla úspěšná. A zrovna konopí se ukázalo být jako nejrychlejší. U zvířat trvá obvykle rok, než se dostaneš ke druhé generaci. Šlo v podstatě o přirozený vývoj – konopí se stalo středobodem našeho světa, protože pro nás bylo zdrojem výdělku, měli jsme vytříbenou chuť a dařilo se nám. White Widow, Great White Shark, Super Silver Haze, Mango Haze, Critical Mass, White Rhino, La Nina – v té době spatřila světlo světa celá řada odrůd. Měl jsem k dispozici všechny potřebné stavební kameny, abych mohl vytvořit všechny tyhle odrůdy, a dodnes pořád šlechtím nové linie pro ostatní seedbanky. Ty totiž dobře vědí, že ve mně mají záruku kvality a hlavně že odvedu tu těžkou práci za ně.

Proč jsi v roce 1998 na vrcholu slávy opustil Green House Seeds a odešel do Švýcarska?

Holandsko bylo tehdy opěvované jako místo, kam se jezdí za trávou, a já nabyl dojmu, že se to jen tak nezmění. Sám jsem se chtěl odjakživa věnovat léčebným aspektům, čímž jsem se ostatně nikdy netajil. Ve Švýcarsku jsem nikdy předtím nebyl a ani jsem nic nevěděl o lidech, kteří mě tenkrát oslovili s nabídkou. Ještě předtím v roce 1996 jsem poznal Howarda Markse alias Mr. Nice a i díky přispění Nevila jsme ve stejném roce, kdy jsem odešel do Švýcarska, založili semennou banku Mr. Nice Seedbank. I když nebylo jednoduché opustit tak úspěšný a velký projekt, jakým byl Green House Seeds – byli jsme tým snů, vyhrávali jsme všechny možné soutěže a získali 28 pohárů –, jednalo se o logický krok a z mého pohledu o posun vpřed. Švýcarsko je více farmaceuticky zaměřené a všude mají skleníky, které jsou mi milejší než indoorové pěstování. Raději vypínám se sluncem, než abych zapínal lampy.

Neustálým zvyšováním hladiny THC v rostlinách jsme si pod sebou podřezávali větev. 

To zní, jako kdybys ani ten přesun do Švýcarska neměl zrovna dopodrobna naplánovaný.

Celý život mám pocit, že moje kroky vede konopí. Každý je samozřejmě zodpovědný za své činy, ale opakovaně se mi stalo, že jsem se bez vlastního přičinění ocitl v centru dění, jako kdyby si mě ta rostlina sama vybrala. Nikdo z nás ovšem není ten „první“, všechno jsme tady zdědili a jen s tím pracujeme. Vezmi si třeba cherry rajčata – někdo se někdy rozhodl vyšlechtit je z normálních rajčat, protože to považoval za dobrý nápad, a pak je začal prodávat. To, že máme dnes k dispozici určité věci, byla zkrátka něčí volba. Když se touto optikou podíváme na produkci konopí, byla naše práce v devadesátých letech, kdy jsme přišli na trh s těmi nejsilnějšími odrůdami z hlediska obsahu THC, revoluční. Svým způsobem jsme ale stali sami sobě nejhoršími nepřáteli, protože neustálým zvyšováním hladiny THC v rostlinách jsme si pod sebou podřezávali větev. Odtud totiž vyvěrá veškerá kritika konopí a negativní reakce – když mládež začala kouřit konopí s dvaceti a více procenty THC, samozřejmě jim to nedělalo dobře. V té době se ale všechno točilo právě jen kolem tetrahydrokanabinolu, dokonce i ve Švýcarsku jsem až do roku 2003 pracoval s odrůdami bohatými na THC.

...........................................................................................................................

Celý rozhovor najdete v magazínu č. 55. Dále se dočtete, jak konopí ulevuje od PTSD nebo proč je sex na konopí lepší, dělší a orgasmičtější. Jak pěstovat jako profík a kdy se nevyplatí předvádět své úspěchy na sociálních sítích? Pro všechny předplatitele jsme do přílohy nachystali papírky Mascotte jako dárek. Aktuální číslo magazínu je k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.


Dále by vás mohlo zajímat…
Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

1.3.2019
CBD v centru Prahy

Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

18.1.2015
Legenda: Orange

Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

11.9.2019
CBD pomáhá psům i lidem

Scott Blakey: Nejraději vypínám se sluncem

1.10.2015
Legenda: Shantibaba


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu