Aktuální článek
František Štorm: Zůstat vyšinutej

František Štorm: Zůstat vyšinutej

  • František Štorm si udělal čas na letní rozhovor, a protože na metal a písmo se ho novináři ptají pravidelně, bavili jsme se o možnostech psychedelické fúze tónů s barvami, ayahuaskových ceremoniích nebo ruchu Indie.

Blackmetalový zpěvák a kytarista, typograf, ilustrátor, publicista… a taky cestovatel po světě a jiných realitách, který metalovou temnotu vyvažuje zdravým nadhledem a sebeironií. František Štorm si během práce na novém ateliéru na svém překrásném statku v jižních Čechách udělal čas na letní rozhovor, a protože na metal a písmo se ho novináři ptají pravidelně, bavili jsme se o všem ostatním – o možnostech psychedelické fúze tónů s barvami, ayahuaskových ceremoniích nebo ruchu Indie.

Jak by ses představil, kdyby o tobě náhodou někdo z našich čtenářů nikdy neslyšel?

To bych asi řek: Dobrý den, já jsem českej grafik a typograf a občas i hudebník, ale neznám noty. Dělám věci, který mě bavěj. Mám to štěstí, že si dělám to, co chci. To je vlastně asi nejzásadnější sdělení o mně, že si dělám vždycky to, co chci.

A co tě baví teď?

Poslední dobou, jak jsem tady v tý čekárně na řemeslníky, snažím se u toho nepropadat depresím a spíš si to užít. Protože se odsud nemůžu hnout, nejezdím za tou inspirací někam daleko, tak se mi zvyšuje pozornost. Všímám si víc těch nejbližších věcí, který mám okolo sebe. Brouků, hmyzu, pavouků, všeho, co tu leze… myši, jak skotačej radostí ze života. Je jich tady tolik, že už to ani nevraždim. Tak tady sedim a dělám si takový zvukový kresby.

Na přebalu desky Vracejte konve na místo drží anděl v ruce jointa. Jak tě při tvorbě inspiruje hulení?

Spousta muzikantů používá tyhlety věci ke tvorbě, ale já v zásadě ne. Já si dám pivo, panáka, skleničku nebo jointa vždycky, až když je práce hotová. Nikdy před koncertem, nikdy při natáčení. To je prostě můj styl, já to neumím jinak.

Já si dám pivo, panáka, skleničku nebo jointa vždycky, až když je práce hotová.

Ani dříve? Protože z devadesátek si toho údajně moc nepamatuješ – prý to byla jedna velká párty a hodně se i fetovalo…

To je takový klišé, který občas používám, když si na něco nevzpomenu. Když něco nemůžu spočítat, taky vždycky říkám, že mám čtyřku z matematiky na základce. Samozřejmě jsme občas ve studiu hulili, když jsme v devadesátkách natáčeli, ale moc ne. Fakt si nepamatuju, že bysme byli někdy ve studiu hodně sjetý – vždycky při poslouchání kontrolních nahrávek, možná částečně při psaní textů, ale ani to moc ne. Spíš pro rozptýlení po práci, ono to vždycky bylo strašně náročný, tak jsme si tím kompenzovali nějakou únavu, stres a tak.

A další drogy? Co třeba tabák, pivo?

Celej život jsem kouřil. Přestal jsem před asi desíti, patnácti lety, a tabák je samozřejmě blbost. Podle mýho názoru vůbec není potřeba. Zatímco alkohol jo, to jo. A někdy i hodně. Už teda tolik ne, už se tomu vyhejbám samozřejmě, mejdany už nejsou moje – takový ty jízdy, když se tři dny chlastalo, to už je pryč. To byly právě ty devadesátý léta.

Údajně největší drogou je pro tebe živej koncert.

To je pravda – já to vždycky říkám. To je pocit, kterej neumí žádná droga na světě navodit. Aspoň teda o tom nevím. Když člověk stojí před lidma, kteří mu vracejí tu energii. To je naprosto úžasný.

Opakovaně ses účastnil ayahuaskových ceremonií. Můžeš trochu blíž popsat průběh takového obřadu?

Předně – ayahuasca není žádná droga. Je to medicína z amazonských lián. Poslední dobou se sem k nám vozí a obávám se, že se z ní stal už trochu trend. Na ceremonie už nechodím, ale mám na ně naprosto úžasný vzpomínky.

To pročištění celýho organismu, uvědomění si vlastního těla… Ayahuasca urychluje nějaký procesy, ale hlavně otevírá brány vnímání. Člověk se pak dívá na svoje okolí úplně jinak. Není to návykový, protože nikdo si asi nezvykne na nějaký zvracení a vyprazdňování během ceremonie, na stavy, který můžou hraničit i s pocitem smrti. Pro mě bylo vždycky povznášející, když jsem se dostal na pokraj nějakýho úplně šílenýho stavu, a pak nastoupily ty krásný, barevný vize, kterých jsem ale neměl moc. Já si myslím, že vize při ayahuaskový ceremonii jsou odměnou za poctivě drženou dietu před ceremonií. A následně je potřeba alespoň ten tejden, čtrnáct dní držet dietu po ceremonii, aby liána začala v těle pozitivně působit. Na všechny orgány, na propojení vnímání s různejma silama ve vesmíru, a hlavně s okolím, se stejně naladěnejma lidma, který si to taky dali.

U ceremonie musí bejt šaman. Jsou lidi, kteří to dělají i bez, ale to se nedoporučuje. Ani zkušení šamani si nedávají sami medicínu, vždycky to musí bejt nějak řízený – je to rituál. Člověk se musí připravit vnitřně, duchovně alespoň ten tejden, čtrnáct dnů. Probíhá to v naprosté temnotě a člověk je sám se sebou. I když je třeba ve skupině – já nevim, dvaceti lidí, ve finále jsou ty pocity nesmírně individuální. Zpočátku se nepropojuješ s ostatníma lidma, užíváš si to peklo a pak vize v té finální fázi úplně sám, a to je na tom to úžasný. Pak se zase propojíš s lidma ráno, když se sdělujou ty zážitky. Hodně mi to pomohlo v tvorbě. Byl jsem na ceremonii asi osmkrát a nejspíš už v životě nepůjdu, protože vím, že ta bylina, ta liána v těle působí, i když ji člověk neobnovuje tak často jako peruánští Indiáni.

A potkal jsi někdy během vizí samotnou ayahuasku? Někteří říkají, že s nimi promlouvá…

Já nevím, jestli to je bytost – je to rozhodně nějaká entita, netvrdím, že božská. Je to nějaká vesmírná inteligence, která s náma promlouvá. Já jí můžu klást otázky a ona mi odpovídá. Častokrát jsem dostal takovej pokyn: Už ode mě nic nepotřebuješ, všechno už máš. Začni pracovat sám se sebou. Ona nabízí nějaký modely, a člověk si musí potom pomoct sám. To je jako s každou vírou. Člověka podrží, ale aktivita účastníka ceremonie se potom vyžaduje už individuálně.

Mě konkrétně zaujal tvůj příběh o vizi, kterou jsi celou ztvárnil i na plátno. Došel jsi v ní až k pobřeží s loděmi, ale vrátil ses odtamtud zpátky.

Právě že ne – já jsem tam nějak vysublimoval za obzor. Mám takovej obraz, to byla některá z předposledních ceremonií, někdy vloni či předloni, kdy jsem se dostal až do stádia, kde jsem fakt viděl ty bílý lodě. A už jsem nechtěl dál. Už mě to začalo pohlcovat. Teď si myslím, že ayahuasku vynechám alespoň několik let.

Ayahuasca není žádná droga. Je to medicína z amazonských lián.

A co ostatní duchové, nebo symbolika těch vizí, vnímáš tam pro sebe nějaký smysl?

Určitě. Ono se to člověku vrací při pozorování svýho okolí, hlavně při procházkách přírodou. Rostliny a zvířata pak na člověka působí úplně jinak. Jinak je vnímám i tvarově, protože výtvarník vidí v určitejch seskupeních přírodních prvků nějaký další tvary či figury, hlavně výrazy. Nějakej tvar na mě působí třeba přívětivě, jinej tvar agresivně, a po těch ceremoniích je to intenzivnější než dříve. Dříve jsem ty věci přecházel, neviděl jsem je tak zřetelně.

Co bys poradil před prvním požitím ayahuasky člověku, který má své důvody, proč to chce absolvovat, ale zároveň má strach, že ho to změní? Že bude pak příliš „ezo“, že už nebude zapadat do svého sociálního prostředí?

Je to extrémní zážitek, to jo. Já teda měl jen krásný vize. Hadama počínaje až po vesmírný tělesa, barevný, světélkující… A když jsem přišel z první áji, vciťoval jsem se do všech rostlin, do všech stromů a keřů a prožíval ty barvy. Viděl jsem, jak je všechno propojený. Slyšel, jak si mezi sebou ty stromy povídaj.
Někdy teď propadám přecitlivělostem a někdy absolutní euforii o tom, že tady máme propojený vesmíry a je krásný se v tom pohybovat a snít o těch sousedních.
Kdo má strach, tak ho to zbaví strachu. Mně to pomohlo, přestal jsem po tom mít takový ty úplný úzkosti a migrény. Radím nic od toho neočekávat a nebát se toho.

Jak se v tvojí tvorbě prolíná svět vizí se světem každodenní reality? Nebo myslíš, že nejsou oddělené?

Myslím, že to oddělené není. Nejsem tak šikovnej jako malíři typu Otto Placht, kteří jsou vize schopní přesně zpodobnit, a užívají k tomu i správný tvarosloví amazonskýho folklóru vypozorovaný z pobytu tam, což je naprosto úžasný. Já ve svý tvorbě používám určitý, řek bych logický zkratky, který mně ta medicína nabídla. Řeším věci třeba i v muzice a grafickým designu přímočařeji, tak, aby byly srozumitelnější a výrazovější. Snažím se, aby každá designová banalita měla svůj tón, řeč, výraz, aby každá tečka z těch textů působila svým významem. Aby to nebylo úplně suchý.


Jak vlastně nacházíš balanc mezi všema formami vyjádření, kterým se věnuješ? Protože skládáš hudbu, píšeš texty, zároveň jsi grafik a typograf…

Teď zrovna nedělám nic – jsem na stavbě, stavím ateliér a dělám grafickej design, kterej jsem vystudoval. Takže si dělám takový prozaický, dalo by se říct – rutinní činnosti, ale… Zrovna minulej tejden až do včerejška jsem dělal cyklus asi dvanácti kreseb. O pauzách, když tu nebyli řemeslníci. Seděl jsem na pergole v otevřený přírodě – na samotě, nikde nikdo, a zaznamenával jsem si zvuky pomocí štětce a barevnejch tuší na velikej papír. Způsobem, jak se podle mý představy ty zvuky asi šíří. Čili slyšel jsem zleva nějaký ptáky, zprava šplouchání rybníka a šustění větru v korunách stromů, a inspirovalo mě to k soustředným křivkám, který v tom jejich prolínání nějak strašně kmitaj. Je to hodně abstraktní a já jsem se v životě abstraktním uměním nezabejval, ale todlecto je taková věc – za kterou možná taky vděčím ayahuasce. Že mě naučila věci i jinak slyšet. V tónech přírody je vždycky harmonická složka, která má hudební kvalitu. Slyšíte třeba deset různých ptáků zpívat zároveň, a nemají v sobě žádnej falešnej hlas. Ty frekvence jsou nějak nastavený. Možná je to blbost, ale ilustruje to, jak podrobně ayahuasca člověka ponouká, aby si analyzoval věci okolo sebe. Našel jsem si tím nějaký nový tvarosloví, který hodlám rozvíjet.

Středověk byl dobrej, tam byla smrt na denním pořádku, baroko ještě taky – v poezii byli samí smrťáci, ale dneska si od ní všichni mejou ruce. Přitom smrt je tady dnes a denně.

Takže ses naučil si okolní svět rozfragmentovat a zaznamenáváš ho po kouskách?

Mně se spojujou různý struktury a splývá mi to v jeden celek. Pak mi tam vznikaj třecí plochy a je to vlastně takovej princip řízený náhody. Taková skoro automatická kresba. Ani úplná abstrakce, ani v tom není žádnej záměr. Jsou to takový kaligrafický cvičení.

Dělám to akrylovejma inkoustama, takže rychle přidávám ty prolínající se melodie, protože mi to schne hned za štětcem. Rychle to pokládám vedle sebe, jak když rejpu ty lináče nebo hraju na kytaru kartáče.

A dá se to teď přečíst, pamatuješ si to? Že bys mi na těch kresbách ukázal třeba jak kreslíš kosáka… nebo bouřku.

To ne, jsou to zaznamenaný pocity z těch zvuků, dávám jim i barvy. Ale poznám z toho denní dobu. Tohle je ráno, podvečer. A tohle je po dešti. A tohle vzdálená bouřka. Možná je to vlastně i takovej barometr.

Pokud vím, taky rád cestuješ – pravidelně navštěvuješ Indii. Jaký byl tvůj zdejší nejzajímavější nebo nejdivnější zážitek?

Toho je hodně. Každej den člověk něco vidí. Třeba po západu slunce přebírají vládu nad ulicema zvířata, to v Evropě nevidíš vůbec. Najednou si na náměstí lehne stádo vodních buvolů. To stádo je velký opravdu jak celý parkoviště – a nikdo s nima nehne. A nedej bože, aby na ně někdo chtěl třeba jenom troubit autem. Tak by ho snad utloukli klackama. Zvířata mají absolutní přednost všude. S výjimkou opic – opice jsou všude nevítaným hostem, a hlavně kuchaři a číšníci je ženou z těch hospůdek na pláži klackama.

Ale setkal jsem se v domě jednoho brahmína i s tím, jak odháněl kočku od myší. Říkal, že není dobře, když kočky žerou myši. Takže takovýhle zvláštnosti.

A co je nejbizarnější – prostě všední den Indie, ten nesmyslnej, naprosto šílenej provoz. Jestli jsi tam ještě nebyla, někdy doporučuju. Indie je taková další zvláštní droga. Jsou lidi, kteří se chtěj na letišti otočit a letět prvním spojem nazpátek, když vidí ten hnus, ale zase jsou lidi, který se tam už pak musejí vracet. Z mojí strany je to takovej zdravej návyk, řekl bych. Já si tam vždycky jezdím pro nějaký nový nálady, nápady, když potřebuju přepřáhnout, přeladit z Evropy… Je to užitečný.

Prý ses dokonce při pobytu v Goa inspiroval k písni „Krokodil“ zážitkem s touhle původně ruskou drogou, která působí šílený nekrózy, rozpad tkáně a podobně. Nečekala bych, že se tahle droga objeví zrovna v Indii…

Oni to tam vozej Rusové na diskotéky, který jsou hlavně v severní Goe. Tam je ta nejslavnější pláž, kde se koná festival Sunburn. Policajti už ho dost hlídaj, ale je tam i spousta jiných fesťáků – já je absolutně nesnáším, protože likvidují lokální kulturu, která je portugalská, křesťanská. Původní slavnosti mají úplně jinej ráz, jsou taky masový, ale jsou geograficky typický. Zatímco to třískání technařů je prostě špatně. Ruská mafie tam vozí svoje prostitutky, Izraelci taky, a hlavně levný – no v podstatě levný, špatně uvařený piko. To je tak děsná hrůza, že to svět neviděl. Já teda doufám, že už tam není, že to byl ojedinělej případ. Četl jsem o něm článek v novinách a napsal potom text, kterej jsem samozřejmě upravil, ale ten první impulz vzešel z reálný informace.

A zkoušel jsi místní hašiš? Nebo nějaký tradiční indický drogy?

Jo, čaras tam mají výbornej, ale to nesmíš kupovat v Goe. Tam je strašně drahej, tam jsou turistický ceny. Stačí vypadnout někam do Tamilnádu, do Karnátaky. Nejlepší je samozřejmě v Rádžasthánu, kde jsou vládní bhangshopy. Kde si v blízkosti šivaistickejch svatyní normálně můžeš koupit balíček trávy za rozumný peníze, a není špatná. Oni tam maj tu gandžu teda slabou, jo, Evropan, kterej je zvyklej na podlampový běsy a děsy bude ohrnovat nos, ale já jsem za to rád. Protože já na tom prostě nechci ulítávat, já si dám jednoho jointa odpoledne, lehnu si do hamaky a nepotřebuju běsnit… Taky to jde s věkem, samozřejmě. Ale když je dobrej čaras neboli hašiš, tak je velká pohoda. To jo.

Zajímá tě i místní spiritualita?

Samozřejmě, já jsem se skamarádil i s nějakejma lidma, muzikantama ze svatyní, který mě zvali na jejich obřady. Seděli jsme na podlaze a oni bubnovali, zpívali, já taky – do jistý míry, co šlo, a bylo to nesmírně srdečný a veselý. Oni jsou neskutečně otevření. Hinduistická spiritualita mě zajímá spíš okrajově, výtvarně, mám rád takový ty chobotnatý věci s hodně rukama. Pro mě z toho čiší dobrá energie. Ale vlastně zůstávám na rodinnejch, křesťanskejch základech. Nepouštím se do žádnejch hlubokejch exkurzů. Jsou lidi, který ulítnou v ášramech, a třeba tam zůstanou pár tejdnů nebo měsíců, a tak se tam s nima modlej. Já to nepokládám za důležitý. Spíš se snažím všímat si lidí na ulici a obyčejnýho života, kterej mně dává mnohem víc – že si s lidma můžu promluvit, jak kdo co dělá a tak.

A ty sám v něco věříš?

Jo, samozřejmě, já mám toho Boha všemohoucího. Já jsem od malička katolickej křesťan. Měl jsem takový období, s kapelou, že jako ne, ale teď se to vrátilo plnou silou. A drží mě to trošku nad vodou, protože jsem měl období bez života, bez inspirace, a překonal jsem teď díky tomu starosti. Dává mi to novou sílu pouštět se do nějakých exotických dobrodružství. Exotickou spiritualitu si nechávám samozřejmě s velkým odstupem a mám k ní velkej respekt. V Indii jsou lidi velice nábožensky založení – třeba u vstupního víza není kolonka pro ateistu a musíš vyplnit, jestli jseš hinduista, muslim nebo křestan. A tak dále. Oni neznaj, že by někdo něčemu nevěřil. To je až teď v moderní době, že jenom věda a technika, a to je právě blbě.

Když člověk na koncertě stojí před lidma, kteří mu vracejí tu energii, je to pocit, kterej neumí žádná droga na světě navodit.

Měl jsi možnost setkat se s místní kulturou a každodenním životem i během turné po Jižní Americe?

S kapelou se toho moc nestihlo, to jsme se tak stihli párkrát namazat někde po koncertě v bekstejdži a podobně. Ale já jsem byl v Mexiku už potřetí a setkal jsem se tam hlavně s kultem mrtvých, kterej je úplně úžasnej. Má předkolumbovskou, tisíciletou tradici, a způsob, jakým se tu kamaráděj se smrtí, je dost odlišnej od toho evropskýho. Tady se jí pořád ještě moc bojíme. Středověk byl dobrej, tam byla smrt na denním pořádku, baroko ještě taky – v poezii byli samí smrťáci, ale dneska si od ní všichni mejou ruce. Přitom smrt je tady dnes a denně. No a Mexičani to uměj, mají ty barevný lebčičky a je to nádhernej folklór, ti kostlivci tam. Ale ta spiritualita je samozřejmě už importovaná, koloniální, poněvadž ta indiánská se nějak moc podrobně nezachovala. Jsou tam jenom nějaký kusý památky, hlavně vzývali duchy živlů, jejich bohy a krvavý oběti, což mě zase až tak nezajímá. To už je trošku folklór, kterýmu se vyhejbám.

A jaký je teda tvůj vztah ke smrti? Protože tvoje tvorba je s její symbolikou celkem propletená.

Já se snažím to nepřehánět. (smích) Věci související se smrtí pokládám spíš za jakýsi metafory. Když v nás něco špatnýho umírá, na druhým konci duše se zase něco krásnýho rodí. To jsou věčný koloběhy depresí a znovuzrození, a rozhodně to nemám tak navážno jako jiní autoři. Třeba konkrétně v hudbě si motiv smrti některý kapely vzaly jako základní téma; já ho jako základní téma v životě vůbec nevidím, a proto k němu občas tíhnu. Třeba teďko píšu písničku o kostnici, protože tam dělám grafickej design a spočinutí je tam takový smířený – neznám lepší ložnici než Sedlckou kostnici. Je tam nadsázka a je to i fakt pěkný, pěkně udělaný. Čili můj vztah ke smrti je – smířlivej. Já v tom nevidim žádnej děs, běs, hrůzu, nýbrž dialog.

Jedním z tvých posledních grafických počinů je ilustrace Nekonečného kalendáře, do kterýho přispěl básněmi J. H. Krchovský. Jak vám fungovala spolupráce, máš rád jeho tvorbu?

Samozřejmě. Jura je v tématu, který si vybral úžasnej, a je na něj taky neskutečně soustředěnej a zacílenej. O kultu smrti by mohl vyprávět jedině on. I když teďko říká, že už zase po tý smrti tolik netouží, furt s ní pracuje, popisuje ji, a jeho verše jsou neskutečně logicky vystavěný a trefný. A zdají se mi i vtipný – myslím, že jeho poezie není smutná ani trošku, což jsem se snažil vyjádřit těma ilustracema.

Ty máš rád nadhled nad svojí tvorbou obecně, že?

Ono to jinak nejde, protože kdybych to měl brát vážně, dávno bych zešílel.

Což je podle mě i dobrej impulz v rámci metalový scény, protože mám pocit, že ji spousta lidí bere zbytečně vážně…

Já si to nemyslím. Já jsem právě potkal Attilu Csihara, známého vokalistu z kapely Mayhem, v bekstejdži někde ve Francii. A když jsem mu říkal, že mám nejradši Pet Shop Boys, tak on říkal, že pop osmdesátých let miluje a že metal doma ani moc neposlouchá. Takže mám dobrej pocit, že tam je i nějaká naděje, že ti, kteří dělají opravdu ten takzvanej true black/death metal, jsou v jádru vlastně citliví lidi. Že nejsou žádní takoví – co žerou mrtvoly a tak. I když o tom třeba zpívaj.

Co teď čteš za knížky? Jaký máš třeba po ruce?

Teďko dočítám nedávno zesnulýho Erika Friče – to je dost úžasný. Předtím jsem čet Josefa Šafaříka, moravskýho filozofa, kterejžto teda si myslím, že je v tomhle žánru ještě lepší než LadislavKlíma. Já mám ve čtečce spoustu věcí rozečtenejch, hodně odbornejch, a teďkomc pro zábavu nějaký blbosti, určitě nějaký detektivky. A nedávno jsem si čet rozhovory Francise Bacona, to byl anglickej malíř. Vloni jsem byl na jeho výstavě a oni tam měli tohle druhý vydání, tak jsem si ho přelouskal a bylo úžasně objevný, ty jeho obrazy jsem trošku přehodnotil. Poněvadž já jsem na různejch místech světa viděl jeho tvorbu, kterou obdivuju, i jeho přístup – no a on byl složitej člověk, takovej fakt… no, nesnesitelnej byl. Rozhovory s umělcema čtu obecně hrozně rád, jsou pro mě asi nejzajímavější. On si nemůže nic úplně vymyslet, není to fikce – je to dycky spojený s nějakým obrazem, se kterým to můžeš v tu chvíli identifikovat. Dává mi to víc než fikce, než romány.

Plánuješ aktuálně nějaký další posuny ve své tvorbě? Nový projekty?

Já to nechávám volně plynout. Ono když se něco v umění plánuje, taky to nemusí vyjít. Dá se samozřejmě plánovat třeba výstava, ale tvorba rozhodně ne. Některý lidi to uměj, ale já jsem takovej, že jeden den mi do ruky padne štětec a druhej třeba rydlo nebo mikrofon. Zásadní proměnu plánuju akorát v muzice – už se budu věnovat jenom vlastním projektům. Nechci mít kapelu na dlouhý leta, která by standardně fungovala tak, jako dosud: zkušebna, auto, šatna, vystoupení a pak hotel. To je taková rutina, která už je vlastně hodně zprofesionalizovaná a jednotvárná a už ji nechci nikdy zažít. Čili tady bude posun určitě.

Když se něco v umění plánuje, taky to nemusí vyjít.

Jak vzpomínáš na hudební projekt Mortal Cabinet, kde jste se sešli s Řezníkem a Samirem Hauserem?

To byla naprosto jedinečná věc. Samozřejmě po letech můžu mít různej názor, ony ty písničky jsou už legrační a vystoupení vlastně kabaretní – ale tak to asi mělo bejt. Jsem rád, že to vzniklo, a dneska jsem rád, že je to za mnou, samozřejmě. Protože ono by nešlo s tím mini Hitlerem takhle dál jezdit.

S kým?

My jsme měli najatýho liliputána, trpaslíka v SS uniformě v písni „To menší zlo“, která pojednává o národu, kterej volí zmrdy a myslí si, že je to v pořádku. Ale byl na to hajlování fakt moc malej, tak přišel Marty s nádhernou dvoumetrovou kulturistkou a ta si ho vzala na ramena, aby byl vidět až do zadních řad. Klaplo to a publikum se mohlo potrhat smíchy, no něco neskutečnýho. Nejzajímavější byl asi Martyho přínos, protože on byl výbornej v psaní textů, i když to byly většinou blbosti. Zato moje texty, ty byly úplně příšerný. Ale my jsme se nesnažili o hluboký sdělení, šlo jenom o nějaký gesto. A Marty jako všichni rappeři má obrovskou schopnost střelby slov. Já třeba dva dny přemejšlím nad jedním refrénem, furt piluju, aby do sebe všecko zaklapávalo – a on ne. On to tam pere rytmicky slovo za slovem a vychází mu to. Jiná věc je obsah – já třeba nesnáším vulgarismy a agresivitu, tak jsem musel dost vydržet. Jsem rád, že je to za mnou.

Co běžně posloucháš za hudbu? Co si třeba večer pouštíš doma?

Teďkomc Connana Mockasina. Předminulej čtvrtek měl dokonce koncert v Praze. Potom Tame Impalu a nedávno zesnulýho Scotta Walkera, kterej je naprosto úžasnej. Poslední desku natočil s kapelou Sun O))) a je výborná. A kamarád Petr Krejzek mě teď navedl na nějakýho Thomase Feinera & Anywhen. Neskutečný smyčcový aranžmá a nádherně barevnej, melancholickej hlas. Fakt to nemá chybu a je to nesmírně uhrančivý. Poslouchám pomalou muziku, baví mě. A taky samozřejmě často poslouchám muziku, na kterou dělám obal. Čili posledního Necrococka, Kaviar Kavalier a tyhlety věci, který mají smysl.

Kdybych měl svou tvorbu brát vážně, dávno bych zešílel.

A máš nějaký oblíbený hudební bizár?

Samozřejmě Klaus Nomi. Pamatuješ Klause Nomiho? To nemůžeš ani. (smích) To jsou osmdesátá léta. Potom jsem napsal písničku o Peteu Burnsovi. Víš, kdo je Pete Burns?

Nevím.

Zpěvák kapely Dead or Alive, taky osmdesátá léta. Chlap, kterej prodělal tři sta plastickejch operací v obličeji, protože na nich byl závislej. Tak jsem napsal písničku o tom, jak ho exhumujeme. On na to někdy předloni umřel. Hele – hudebního bizáru je strašná spousta, doporučuju si vygúglit Američana, kterej je úplně úchylnej, natáčí jeden klip za druhým a jmenuje se Tonetta. To je neskutečný. On se oblíká do ženskejch šatů a má automatickýho bubeníka, občas drnkne na kytaru, ale má neskutečnou barvu zpěvu a frázování. A zpívá strašný blbosti. To je prostě nádhera. No a samozřejmě poslouchám nevkusnej osmdesátkovej pop, neustále.

Byl bys radši, kdyby byly v České republice drogy legální?

Legální, no… Já jsem napsal písničku, že chceme všude vysázet obrovský pole a lány halucinogenů, ale je to vlastně metafora, že je dobře občas ulítnout – a zase se vrátit. Legalizace není úplně potřeba, zastavit nesmyslný postihy ale jo. Nechtěl bych už v novinách číst, že nějaká babička šla k soudu proto, že si pěstovala kytku na mastičky. Čili jestli toto je legalizace, tak ano. Rozhodně je blbost, aby za každým barákem bylo pole trávy a všichni aby hulili. Já jsem třeba neměl jointa asi půl roku… Ne, kecám. Někdy v březnu v Indii jsme hulili na pláži zase jak čerti. Ale slabou gandžu, to bylo dobrý. V Česku když dělám, makám, tak skoro vůbec nehulím. Já jsem toho názoru: ať si každej dělá, co chce, legalizace nelegalizace. Každej si to svoje najde – asi i k těm léčebným účelům. Ale to už asi povolený je, nevim. Mělo by se to dovolit, protože ty mastičky fakt pomáhají – sám jsem měl nějaký potíže s kloubama a mastičky byly to jediný, co mi pomohlo.

Vzkázal bys čtenářům něco na závěr? Cokoli, co máš na srdci?

Myslim, že je důležitý zůstat určitým způsobem vyšinutej. Protože z toho pak mají prospěch diváci a posluchači. Zapamatoval jsem si takovou větičku od fotografa Adama Holýho, on říkal: „Kluci, vy jste praštěný. Ale pěstujte si to!“ Takže: buďte praštěný a pěstujte si to!

……………………………………………………………………………………..

BIO: František Štorm
(nar. 3. 7. 1966 v Praze)

Na Střední odborné škole výtvarné a poté i Vysoké škole umělecko-průmyslové v Praze vystudoval písmo a knižní grafiku, v letech 2003–2008 pak na VŠUP působil jako vedoucí ateliéru Tvorba písma a typografie. Během vysokoškolských studií založil dnes legendární blackmetalovou kapelu Master’s Hammer, pro niž nejen zpívá, píše texty a hraje na kytaru, ale především vytváří celkový grafický design a nezaměnitelné UV aktivní plachty, které s kapelou používají jako dekorace na koncertech. Ačkoli se původní sestava v roce 1992 rozpadla (hráli od roku 1987), v roce 2009 zažili Master’s Hammer studiový comeback a poté se vrátili i na stage – jenom v loňském roce absolvovali turné s albem Fascinator a projeli s ním i kus Střední a Jižní Ameriky. V roce 2015 Štorm spoluzaložil elektro-metalovo-horrorcoreový projekt Mortal Cabinet; spolu s Řezníkem a Samirem Hauserem se tak pokusili rozvířit vody české temné hudební scény zatím nevídanou fúzí žánrů a obscénních gest. Vedle bohaté typografické a grafické praxe (v roce 1993 založil první českou a dnes světově významnou digitální „písmolijnu“ Storm Type Foundry) svými specifickými grafikami ilustruje i vybrané knižní tituly – mimo jiné sebrané spisy H. P. Lovecrafta Volání Cthulhu, Draculu od Brama Stokera nebo naposledy Nekonečný kalendář J. H. Krchovského. Je také autorem knihy Eseje o typografii, za niž byl v roce 2009 nominován na cenu Magnesia Litera.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!