54

František Štorm: Zůstat vyšinutej

Blackmetalový zpěvák a kytarista, typograf, ilustrátor, publicista… a taky cestovatel po světě a jiných realitách, který metalovou temnotu vyvažuje zdravým nadhledem a sebeironií. František Štorm si během práce na novém ateliéru na svém překrásném statku v jižních Čechách udělal čas na letní rozhovor, a protože na metal a písmo se ho novináři ptají pravidelně, bavili jsme se o všem ostatním – o možnostech psychedelické fúze tónů s barvami, ayahuaskových ceremoniích nebo ruchu Indie.

František Štorm: Zůstat vyšinutej

Jak by ses představil, kdyby o tobě náhodou někdo z našich čtenářů nikdy neslyšel?

To bych asi řek: Dobrý den, já jsem českej grafik a typograf a občas i hudebník, ale neznám noty. Dělám věci, který mě bavěj. Mám to štěstí, že si dělám to, co chci. To je vlastně asi nejzásadnější sdělení o mně, že si dělám vždycky to, co chci.

A co tě baví teď?

Poslední dobou, jak jsem tady v tý čekárně na řemeslníky, snažím se u toho nepropadat depresím a spíš si to užít. Protože se odsud nemůžu hnout, nejezdím za tou inspirací někam daleko, tak se mi zvyšuje pozornost. Všímám si víc těch nejbližších věcí, který mám okolo sebe. Brouků, hmyzu, pavouků, všeho, co tu leze… myši, jak skotačej radostí ze života. Je jich tady tolik, že už to ani nevraždim. Tak tady sedim a dělám si takový zvukový kresby.

Na přebalu desky Vracejte konve na místo drží anděl v ruce jointa. Jak tě při tvorbě inspiruje hulení?

Spousta muzikantů používá tyhlety věci ke tvorbě, ale já v zásadě ne. Já si dám pivo, panáka, skleničku nebo jointa vždycky, až když je práce hotová. Nikdy před koncertem, nikdy při natáčení. To je prostě můj styl, já to neumím jinak.

Já si dám pivo, panáka, skleničku nebo jointa vždycky, až když je práce hotová.

Ani dříve? Protože z devadesátek si toho údajně moc nepamatuješ – prý to byla jedna velká párty a hodně se i fetovalo…

To je takový klišé, který občas používám, když si na něco nevzpomenu. Když něco nemůžu spočítat, taky vždycky říkám, že mám čtyřku z matematiky na základce. Samozřejmě jsme občas ve studiu hulili, když jsme v devadesátkách natáčeli, ale moc ne. Fakt si nepamatuju, že bysme byli někdy ve studiu hodně sjetý – vždycky při poslouchání kontrolních nahrávek, možná částečně při psaní textů, ale ani to moc ne. Spíš pro rozptýlení po práci, ono to vždycky bylo strašně náročný, tak jsme si tím kompenzovali nějakou únavu, stres a tak.

A další drogy? Co třeba tabák, pivo?

Celej život jsem kouřil. Přestal jsem před asi desíti, patnácti lety, a tabák je samozřejmě blbost. Podle mýho názoru vůbec není potřeba. Zatímco alkohol jo, to jo. A někdy i hodně. Už teda tolik ne, už se tomu vyhejbám samozřejmě, mejdany už nejsou moje – takový ty jízdy, když se tři dny chlastalo, to už je pryč. To byly právě ty devadesátý léta.

Údajně největší drogou je pro tebe živej koncert.

To je pravda – já to vždycky říkám. To je pocit, kterej neumí žádná droga na světě navodit. Aspoň teda o tom nevím. Když člověk stojí před lidma, kteří mu vracejí tu energii. To je naprosto úžasný.

Opakovaně ses účastnil ayahuaskových ceremonií. Můžeš trochu blíž popsat průběh takového obřadu?

Předně – ayahuasca není žádná droga. Je to medicína z amazonských lián. Poslední dobou se sem k nám vozí a obávám se, že se z ní stal už trochu trend. Na ceremonie už nechodím, ale mám na ně naprosto úžasný vzpomínky.

To pročištění celýho organismu, uvědomění si vlastního těla… Ayahuasca urychluje nějaký procesy, ale hlavně otevírá brány vnímání. Člověk se pak dívá na svoje okolí úplně jinak. Není to návykový, protože nikdo si asi nezvykne na nějaký zvracení a vyprazdňování během ceremonie, na stavy, který můžou hraničit i s pocitem smrti. Pro mě bylo vždycky povznášející, když jsem se dostal na pokraj nějakýho úplně šílenýho stavu, a pak nastoupily ty krásný, barevný vize, kterých jsem ale neměl moc. Já si myslím, že vize při ayahuaskový ceremonii jsou odměnou za poctivě drženou dietu před ceremonií. A následně je potřeba alespoň ten tejden, čtrnáct dní držet dietu po ceremonii, aby liána začala v těle pozitivně působit. Na všechny orgány, na propojení vnímání s různejma silama ve vesmíru, a hlavně s okolím, se stejně naladěnejma lidma, který si to taky dali.

U ceremonie musí bejt šaman. Jsou lidi, kteří to dělají i bez, ale to se nedoporučuje. Ani zkušení šamani si nedávají sami medicínu, vždycky to musí bejt nějak řízený – je to rituál. Člověk se musí připravit vnitřně, duchovně alespoň ten tejden, čtrnáct dnů. Probíhá to v naprosté temnotě a člověk je sám se sebou. I když je třeba ve skupině – já nevim, dvaceti lidí, ve finále jsou ty pocity nesmírně individuální. Zpočátku se nepropojuješ s ostatníma lidma, užíváš si to peklo a pak vize v té finální fázi úplně sám, a to je na tom to úžasný. Pak se zase propojíš s lidma ráno, když se sdělujou ty zážitky. Hodně mi to pomohlo v tvorbě. Byl jsem na ceremonii asi osmkrát a nejspíš už v životě nepůjdu, protože vím, že ta bylina, ta liána v těle působí, i když ji člověk neobnovuje tak často jako peruánští Indiáni.

A potkal jsi někdy během vizí samotnou ayahuasku? Někteří říkají, že s nimi promlouvá…

Já nevím, jestli to je bytost – je to rozhodně nějaká entita, netvrdím, že božská. Je to nějaká vesmírná inteligence, která s náma promlouvá. Já jí můžu klást otázky a ona mi odpovídá. Častokrát jsem dostal takovej pokyn: Už ode mě nic nepotřebuješ, všechno už máš. Začni pracovat sám se sebou. Ona nabízí nějaký modely, a člověk si musí potom pomoct sám. To je jako s každou vírou. Člověka podrží, ale aktivita účastníka ceremonie se potom vyžaduje už individuálně.

Mě konkrétně zaujal tvůj příběh o vizi, kterou jsi celou ztvárnil i na plátno. Došel jsi v ní až k pobřeží s loděmi, ale vrátil ses odtamtud zpátky.

Právě že ne – já jsem tam nějak vysublimoval za obzor. Mám takovej obraz, to byla některá z předposledních ceremonií, někdy vloni či předloni, kdy jsem se dostal až do stádia, kde jsem fakt viděl ty bílý lodě. A už jsem nechtěl dál. Už mě to začalo pohlcovat. Teď si myslím, že ayahuasku vynechám alespoň několik let.

Ayahuasca není žádná droga. Je to medicína z amazonských lián.

A co ostatní duchové, nebo symbolika těch vizí, vnímáš tam pro sebe nějaký smysl?

Určitě. Ono se to člověku vrací při pozorování svýho okolí, hlavně při procházkách přírodou. Rostliny a zvířata pak na člověka působí úplně jinak. Jinak je vnímám i tvarově, protože výtvarník vidí v určitejch seskupeních přírodních prvků nějaký další tvary či figury, hlavně výrazy. Nějakej tvar na mě působí třeba přívětivě, jinej tvar agresivně, a po těch ceremoniích je to intenzivnější než dříve. Dříve jsem ty věci přecházel, neviděl jsem je tak zřetelně.

Co bys poradil před prvním požitím ayahuasky člověku, který má své důvody, proč to chce absolvovat, ale zároveň má strach, že ho to změní? Že bude pak příliš „ezo“, že už nebude zapadat do svého sociálního prostředí?

Je to extrémní zážitek, to jo. Já teda měl jen krásný vize. Hadama počínaje až po vesmírný tělesa, barevný, světélkující… A když jsem přišel z první áji, vciťoval jsem se do všech rostlin, do všech stromů a keřů a prožíval ty barvy. Viděl jsem, jak je všechno propojený. Slyšel, jak si mezi sebou ty stromy povídaj.
Někdy teď propadám přecitlivělostem a někdy absolutní euforii o tom, že tady máme propojený vesmíry a je krásný se v tom pohybovat a snít o těch sousedních.
Kdo má strach, tak ho to zbaví strachu. Mně to pomohlo, přestal jsem po tom mít takový ty úplný úzkosti a migrény. Radím nic od toho neočekávat a nebát se toho.

Jak se v tvojí tvorbě prolíná svět vizí se světem každodenní reality? Nebo myslíš, že nejsou oddělené?

Myslím, že to oddělené není. Nejsem tak šikovnej jako malíři typu Otto Placht, kteří jsou vize schopní přesně zpodobnit, a užívají k tomu i správný tvarosloví amazonskýho folklóru vypozorovaný z pobytu tam, což je naprosto úžasný. Já ve svý tvorbě používám určitý, řek bych logický zkratky, který mně ta medicína nabídla. Řeším věci třeba i v muzice a grafickým designu přímočařeji, tak, aby byly srozumitelnější a výrazovější. Snažím se, aby každá designová banalita měla svůj tón, řeč, výraz, aby každá tečka z těch textů působila svým významem. Aby to nebylo úplně suchý.


Celý článek najdete v magazínu č. 54. Dále se dočtete, jak konopí ovlivňuje náš imunitní systém a jak ho lze využívat v terapii autismu. Proč se konopným klubům daří jen ve Španělsku a jak by to vypadalo u nás? K legalizaci nám své řekl legendární Ben Donkers a o nesmyslnosti zákazů píše Jindřich Vobořil. Nechybí  lekce hippies o LSD a spojení s přírodou. Aktuální číslo magazínu je k dostání v e-shopu Legalmarket.cz a na novinových stáncích. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.


Dále by vás mohlo zajímat…
František Štorm: Zůstat vyšinutej

24.12.2016
Rozhovor: Jiří Maryško – Všichni jsme z jednoho vrhu

František Štorm: Zůstat vyšinutej

5.1.2018
Rovnou za nosem: studium konopí podle vůně

František Štorm: Zůstat vyšinutej

3.5.2016
Rosťa Novák: Zpomalte

František Štorm: Zůstat vyšinutej

3.2.2018
Rozhovor: Otto Placht


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu