53

Manky (19.): Vršovická linka

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (19.): Vršovická linka

Seděl jsem v Nuslích na zahrádce. Před hospodou Tetín. Dřevěné podium na chodníku. Přimknuté k domu. Široké tak, aby kolem mohl projet kočárek. Zábradlí a pět stolků. V řadě za sebou. Číšník lehce zpruzený, že musí chodit ven. V lokále neměl nikoho. Všichni na čerstvém vzduchu. Na každém stole popelník. Pivo a cigarety. Patří to k sobě. Což ví každý, kdo do hospody chodí. Moc jsem nechápal, že tuhle jednoduchou pravdu nevědí ti, co nás vedou. Asi jim to nikdo neřek.

Srát na to. Tohle je politika a politika je věc, co mne míjela.

Seděl jsem u stolku sám. Ostatní byly obsazené. Ke mně si nikdo nepřisedl. Byl jsem rád. Nestál jsem o společnost.

Na stolku jsem měl pivo a sirky a cigarety a knihu. Městečko na dlani. Mám rád tyhle starý věci. Jsou většinou dobře napsaný. Dýchá z nich svět, který byl fajn. Dýchá z nich svět, který už není.

Dopil jsem pivo. Postavil ho na kraj stolu. Vyšel číšník. Rozmrzelý. Přišlo mi, že vyrazil na trek, kterému se chtěl vždycky vyhnout.

Prošel kolem stolků. Sebral prázdné půllitry. Ani se neptal, co si kdo dá. Na Tetín se chodilo na pivo.

„Jedno latté.“

Hlasitý hlas od stolku od vedlejšího stolku. Posazený do fistule. Lehce afektovaný. Snažící se o důležitost.

Patřil modelíně, co tady dřepěla ve společnosti dvou týpků v montérkách s laclem. Nášivka Trigema.

Bourali starou mlékárnu, co stála pár metrů odsud. Vlastně už nestála. Obrovský žlutý bagr se sikovkama místo lžíce ji téměř rozebral.

Místo mlékárny tu budeme mít architekturu. Byty a kancelářské prostory a přízemní nebytové prostory, kde se budou zoufalci neznalí místních poměrů pokoušet zbohatnout.

Číšník přikývl. Měl vychování. Nadávat bude až vevnitř.

Zvedl jsem oči. Modelína se samolibě usmívala. Myslela si, že udělala něco hodně významného.

Týpci vypadali rozjařeně. Asi byli přesvědčeni, že mají u modelíny šanci. Jejich rozjařenost mi něco připomněla.

Stál jsem před pár dny na Synkáči a čekal na osmnáctku. Osmnáctka je tramvaj, co jezdí nahoru do Pankrácké vozovny. Chtěl jsem vystoupit na Paloučku a dojít na Květnici.

Na refýži byl hlouček. Dvě holky a tři kluci. Jeden z kluků držel krabice s pizzou. Všichni byli rozjaření. Jak kdyby měli pocit, že zrovna udělali něco bláznivého. Koupili si dvě krabice s pizzou. Vlezou do tramvaje a udělaj si někde skvělej mejdan.

Jedna z holek, která vypadala nejvíc rozrušeně, se nadechla a řekla, že právě dostala recept.

Asi chtěla říct, že dostala nápad, ale v té euforii se jí pojebala slovní zásoba.

„Mám skvělej recept, děcka. Vykašleme se na talíře a budeme to jíst normálně z ubrousku.“

Zbytek party se málem skácel.

Povzdechl jsem si. Dnešní mladí jsou divní.

Modelína od vedlejšího stolu byla spokojená. Těšil ji obdiv jejích společníků. Vyndala z krabičky cigaretu a nechala si připálit.

Sklonil jsem zrak k rozečtené knize.

„Jsem docela dost nebezpečná.“

Zvedl jsem znovu oči.

„Jsem tři měsíce dělala aikido.“

Jasně, ty nádhero. Korespondenčně.

„Korespondenčně.“

Ty krávo. A tohleto se nám potuluje po Nuslích.

Napil jsem se piva. Tohle bude poslední. Na tyhle hovory nějak nemám.

Postavil jsem půllitr na stůl. Zbývala třetina. Zavřel jsem knihu. Sáhl do kapsy pro peníze.

„Ty vole, Manky, že se taky někdy ukážeš.“

Otočil jsem hlavu. Vedle mě stál Džesika. Usmíval se. Ruce v bok. Kšiltovka a triko a o dvě čísla větší manšestráky houpající se na kšandách.

„Máš tu volno?“

Přikývl jsem. Džesiku jsem vždycky rád viděl.

Civilním jménem se jmenoval jinak, ale každý mu říkal Džesika. Miloval Jessicu Fletcherovou. Podle něj byla ten největší detektiv, jaký se kdy narodil.

Bral ji jako reálnou postavu. Co jsem věděl, tak jí každé Vánoce posílal pohled.

Džesika se posadil naproti mně. Číšník zrovna vyšel. Džesika si objednal pivo. Pak si ode mne vzal cigaretu. Zapálil si. Vdechl kouř, odklepl popel a nahnul se nad stůl.

„Vole Manky, mám nápad.“

Lehce jsem strnul. Džesika byl studnicí plnou nápadů. Bohužel ne úplně vydařených.

Džesika se opatrně rozhlédl kolem sebe. Pak se ke mně naklonil a zašeptal.

„Sehnal jsem autobus.“

Zapálil jsem si taky. Napil se piva. Odkašlal si.

„Co že jsi sehnal?“

„Autobus, Manky. Starej poctivej autobus. Ertéóčko. Takovej ten kulatej. Vždycky jsem ho chtěl A teď ho mám.“

................................................................................................................

Celý díl Mankyho najdete v magazínu Legalizace č. 53. Závislost na trávě, ale také konopím proti migréně či konopí v léčbě vážně nemocných dětí, to jsou další témata, o kterých se dočtete v tomto čísle. Podíváme se také na jiné drogy, konkrétně MDMA při léčbě traumatu. Na přetřes přišla i odvrácená strana užívání těchto látek aneb psychedelika a psychóza. Aktuální číslo je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (19.): Vršovická linka

29.5.2018
Manky (12.): Nuselský dokument

Manky (19.): Vršovická linka

9.6.2019
Manky (18.): Husťák

Manky (19.): Vršovická linka

3.4.2019
Manky (17.): Menhir

Manky (19.): Vršovická linka

12.7.2016
Manky (1.): Debil


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu