53

Manky (19.): Vršovická linka

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (19.): Vršovická linka

Seděl jsem v Nuslích na zahrádce. Před hospodou Tetín. Dřevěné podium na chodníku. Přimknuté k domu. Široké tak, aby kolem mohl projet kočárek. Zábradlí a pět stolků. V řadě za sebou. Číšník lehce zpruzený, že musí chodit ven. V lokále neměl nikoho. Všichni na čerstvém vzduchu. Na každém stole popelník. Pivo a cigarety. Patří to k sobě. Což ví každý, kdo do hospody chodí. Moc jsem nechápal, že tuhle jednoduchou pravdu nevědí ti, co nás vedou. Asi jim to nikdo neřek.

Srát na to. Tohle je politika a politika je věc, co mne míjela.

Seděl jsem u stolku sám. Ostatní byly obsazené. Ke mně si nikdo nepřisedl. Byl jsem rád. Nestál jsem o společnost.

Na stolku jsem měl pivo a sirky a cigarety a knihu. Městečko na dlani. Mám rád tyhle starý věci. Jsou většinou dobře napsaný. Dýchá z nich svět, který byl fajn. Dýchá z nich svět, který už není.

Dopil jsem pivo. Postavil ho na kraj stolu. Vyšel číšník. Rozmrzelý. Přišlo mi, že vyrazil na trek, kterému se chtěl vždycky vyhnout.

Prošel kolem stolků. Sebral prázdné půllitry. Ani se neptal, co si kdo dá. Na Tetín se chodilo na pivo.

„Jedno latté.“

Hlasitý hlas od stolku od vedlejšího stolku. Posazený do fistule. Lehce afektovaný. Snažící se o důležitost.

Patřil modelíně, co tady dřepěla ve společnosti dvou týpků v montérkách s laclem. Nášivka Trigema.

Bourali starou mlékárnu, co stála pár metrů odsud. Vlastně už nestála. Obrovský žlutý bagr se sikovkama místo lžíce ji téměř rozebral.

Místo mlékárny tu budeme mít architekturu. Byty a kancelářské prostory a přízemní nebytové prostory, kde se budou zoufalci neznalí místních poměrů pokoušet zbohatnout.

Číšník přikývl. Měl vychování. Nadávat bude až vevnitř.

Zvedl jsem oči. Modelína se samolibě usmívala. Myslela si, že udělala něco hodně významného.

Týpci vypadali rozjařeně. Asi byli přesvědčeni, že mají u modelíny šanci. Jejich rozjařenost mi něco připomněla.

Stál jsem před pár dny na Synkáči a čekal na osmnáctku. Osmnáctka je tramvaj, co jezdí nahoru do Pankrácké vozovny. Chtěl jsem vystoupit na Paloučku a dojít na Květnici.

Na refýži byl hlouček. Dvě holky a tři kluci. Jeden z kluků držel krabice s pizzou. Všichni byli rozjaření. Jak kdyby měli pocit, že zrovna udělali něco bláznivého. Koupili si dvě krabice s pizzou. Vlezou do tramvaje a udělaj si někde skvělej mejdan.

Jedna z holek, která vypadala nejvíc rozrušeně, se nadechla a řekla, že právě dostala recept.

Asi chtěla říct, že dostala nápad, ale v té euforii se jí pojebala slovní zásoba.

„Mám skvělej recept, děcka. Vykašleme se na talíře a budeme to jíst normálně z ubrousku.“

Zbytek party se málem skácel.

Povzdechl jsem si. Dnešní mladí jsou divní.

Modelína od vedlejšího stolu byla spokojená. Těšil ji obdiv jejích společníků. Vyndala z krabičky cigaretu a nechala si připálit.

Sklonil jsem zrak k rozečtené knize.

„Jsem docela dost nebezpečná.“

Zvedl jsem znovu oči.

„Jsem tři měsíce dělala aikido.“

Jasně, ty nádhero. Korespondenčně.

„Korespondenčně.“

Ty krávo. A tohleto se nám potuluje po Nuslích.

Napil jsem se piva. Tohle bude poslední. Na tyhle hovory nějak nemám.

Postavil jsem půllitr na stůl. Zbývala třetina. Zavřel jsem knihu. Sáhl do kapsy pro peníze.

„Ty vole, Manky, že se taky někdy ukážeš.“

Otočil jsem hlavu. Vedle mě stál Džesika. Usmíval se. Ruce v bok. Kšiltovka a triko a o dvě čísla větší manšestráky houpající se na kšandách.

„Máš tu volno?“

Přikývl jsem. Džesiku jsem vždycky rád viděl.

Civilním jménem se jmenoval jinak, ale každý mu říkal Džesika. Miloval Jessicu Fletcherovou. Podle něj byla ten největší detektiv, jaký se kdy narodil.

Bral ji jako reálnou postavu. Co jsem věděl, tak jí každé Vánoce posílal pohled.

Džesika se posadil naproti mně. Číšník zrovna vyšel. Džesika si objednal pivo. Pak si ode mne vzal cigaretu. Zapálil si. Vdechl kouř, odklepl popel a nahnul se nad stůl.

„Vole Manky, mám nápad.“

Lehce jsem strnul. Džesika byl studnicí plnou nápadů. Bohužel ne úplně vydařených.

Džesika se opatrně rozhlédl kolem sebe. Pak se ke mně naklonil a zašeptal.

„Sehnal jsem autobus.“

Zapálil jsem si taky. Napil se piva. Odkašlal si.

„Co že jsi sehnal?“

„Autobus, Manky. Starej poctivej autobus. Ertéóčko. Takovej ten kulatej. Vždycky jsem ho chtěl A teď ho mám.“


Přikývl jsem.

„A co s ním budeš dělat?“

„Vozit lidi, Manky.“

„Kam? A odkud?“

Džesika se znova rozhlédl kolem sebe. Když se ujistil, že si nás nikdo nevšímá, naklonil se nad stůl ještě víc.

„Vole Manky, budu je vozit z Nuslí do Vršovic.“

Znova jsem si potáhl z cigarety. Věděl jsem, že je Džesika střelenej, ale tohle bylo v jiným levelu.

„Tys sehnal autobus proto, abys vozil lidi odsud do Vršovic?“

„Přesně, Manky.“

„A kdes na něj vzal?“

„Umřel mi strejc.“

„Ten to zalepil?“

„Jasně. Teda, zalepila to pozůstalost. Moc toho neměl, ale autobus dnes moc nestojí. Nikdo je nekupuje. Malá poptávka, chápeš? Navíc, já ho vlastně ani kupovat nemusel.“

Trochu jsem se v tom začal ztrácet.

„No, Manky, bylo to tak, že strejda ten autobus vlastnil. Takže jsem k němu přišel úplně zadara.“

„Ty máš na autobus papíry?“

„Jasně že mám. Jsem přece jezdil s MHD. Si vzpomeň. Mi tenkrát zalepili autoškolu.“

Přikývl jsem. Skoro jsem zapomněl. Před pár lety byl Pražský dopravní podnik tak zoufalej, že nemá řidiče, že Džesiku, kterej se přišel poptat, nevykopli.

Zaplatili mu autoškolu a posadili za volant sto devadesát trojky. Linka Vršovické nádraží, Šeberov.

Džesika s ním odjel do Průhonic.

„Vole Manky, průhonickej park je něco nadpozemskýho. Pohlazení po duši až do bezvědomí. To mi věř. Miluju to tam.“

Cestující to viděli jinak. Cestující byli nasraný. Dopravní podnik poté usoudil, že i když je zoufalej moc, bez Džesiky se obejde.

„No, a papíry mi zůstaly, Manky. Je to dokonalý. Věci, co do sebe maj zapadat, zapadaj. Chápeš?“

Nechápal jsem.

„Proč budeš jezdit do Vršovic?“

„Vršovice jsou skanzen, Manky. Znáš Krymskou? To je ulice, kde jede folklór. Hipsteři a kroje a tak. Kam se sere Jízda králů. Budu tam vozit modely z Nuslí, aby si to vyfotili. Velká prdel a velkej byznys.“

Džesika se spokojeně napil. Vzal si ode mne další cigaretu.

„Do Krymský odsud dojdeš za dvacet minut pěšky.“

„Lidi zpohodlněli, Manky. Milujou komfort. Dám jim to all inclusive. I s výkladem.“

„All inclusive?“

„Přesně, Manky. Dostanou i kafe. Akorát si musím hlídat podšálky.“

Džesika se rozesmál.

Nechápavě jsem se na něj díval.

„To byl fór, Manky.“

„Aha.“

Dopil jsem pivo a objednal si další. Tohle mě začalo zajímat.

„Myslíš, že seženeš dost lidí, co s tebou pojedou? Že ten autobus naplníš? Tolik blbců v Nuslích není.“

Džesika zavrtěl hlavou.

„Podceňuješ Nusle, Manky. Hele, když mi s tím pomůžeš, hádám, že nebudu stíhat.“

„Cože ti s tím?“

„Pomůžeš, Manky. Potřebuju propagaci. Reklamu. Bez toho se v dnešní době žádnej byznys nehne.“

„To jako že mám někoho přemlouvat, aby si vzal foťák a jel s tebou do Vršovic?“

„Tak nějak, Manky. Znáš spoustu lidí. Hele, já mám autobus a byznys plán. Ty dodáš cestující. Já je odvezu. Šábnem se. Nikdo nebude škodnej.“

Promnul jsem si oči.

„To jako mám obcházet Nusle a vykládat lidem, že maj jet na vejlet do čtvrti, která je za rohem?“

Džesika spokojeně přikývl.

„Tak. A čím víc jich seženeš, tím víc budem ve vatě. Tyhle ekonomický poučky mám zmáknutý.“

Chtěl jsem říct, co má Džesika zmáknutý, ale pak jsem to spolkl.

„Hele, Manky, udělej to pro mě. Budu ti do smrti vděčnej. První jízdu plánuju teď o víkendu.“

„A proč si je neseženeš sám?“

„Manky, ten autobus se deset let nehnul. Musím ho trochu poladit. Na nic jinýho mi nezbude čas. Tak jak?“

Chtěl jsem zavrtět hlavou, ale přistihl jsem se, jak přikyvuji.

„Věděl jsem, že jsi kámoš, Manky. Tohle bude velký. Ničeho se neboj. A díky moc.“

Džesika zmizel.

Seděl jsem u stolku na zahrádce na Tetíně a připadal si podivně. Modelína u vedlejšího stolu si dávala třetí latté. Týpci, co s ní seděli, si pod stolem stříhali, kdo ji doprovodí domů. Zpruzenej číšník nosil jedno pivo za druhým.

Pil jsem a dumal, proč se vždycky musím nasrat do něčeho, co už z dálky smrdí neskutečným průserem.

V příštích dnech jsem obíhal Nusle a přemlouval známé, aby si usmažili řízky, vzali foťák a vyrazili na výlet. Většina přikývla. Když jsem jim ale řekl, kam se jede, poslali mě někam.

Nedivil jsem se. Udělal bych na jejich místě to samé. Protože jsem to ale Džesikovi slíbil, sháněl jsem dál.

Nakonec se mi dostalo pár mlhavých příslibů. To bylo vše. Na žádné davy to nevypadalo.

Datum odjezdu se blížilo a já jsem si víc a víc připadal jako trotl.

Od Džesiky mi pravidelně chodily motivační esemesky. Chválil mě, že jsem vytrval, a maloval nám oběma barevnou budoucnost.

Snažil jsem se naladit na stejnou vlnu, ale nedařilo se. Tonul jsem v černobílé ponurosti a celý svět mi přišel lehce bezútěšný.

Kdyby to šlo, tak bych nejradši všechno zaspal.

Pak přišla sobota.

Den odjezdu.

V sobotu ráno jsem stál na zastávce na Synkáči. Mrholilo. Synkáč vymetený.

Stál jsem na zastávce a vyhlížel Džesiku s busem.

Stál jsem na zastávce a připadal si lehce marně.

Stál jsem na zastávce. Úplně sám.

Nikdo nedorazil. Nikdo se ani nepřišel podívat. Naprostej debakl. Džesika to nerozdejchá.

Od hlavní křižovatky jsem zaslechl zvuk starého naftového motoru. Motoru, který má svá nejlepší léta za sebou.

Do křižovatky najel autobus. Ertéóčko. Zahnul na Synkáč. Dojel k zastávce. Zastavil. Ozvalo se zasyčení. Rozhrnuly se vstupní dveře.

Džesika vylezl z autobusu. Rozhlédl se.

„Moc vás tu není, Manky.“

Pokrčil jsem rameny. Víc toho udělat nešlo.

„Se nedá nic dělat, Manky. Dobrý je, že přišel aspoň někdo.“

Otočil jsem se. Kousek za mnou stáli tři kluci a dvě holky. Jeden z kluků držel krabice s pizzou. Džesika se na ně zazubil. Pokynul jim, ať nastoupí.

Dveře zasyčely a zavřely se. Sedl jsem si dopředu vedle řidiče. Džesika se otočil.

„Tak kam to bude?“

Pět výletníků se na něj vyčkávavě dívalo. Džesika se obrátil ke mně.

„Dáme průhonickej park, Manky. V tomhle počasí tam nikdo nebude. Si to užijem. Krymská nám neuteče. Zmoklej hipster stejně není fotogenickej.“

Uvelebil jsem se na sedadle. Průhonickej park vypadal jako dobrej nápad. Cestující vzadu se bavili.

„Mám skvělej recept, děcka. Vykašleme se na talíře a budeme to jíst normálně z ubrousku. V parku se to ztratí.“

Tuhlel větu jsem nedávno slyšel.

Dnešní mladí jsou docela fajn.

Podíval jsem se na Džesiku.

Zvedl palec.

Autobus se rozjel.


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (19.): Vršovická linka

12.7.2016
Manky (1.): Debil

Manky (19.): Vršovická linka

9.6.2019
Manky (18.): Husťák

Manky (19.): Vršovická linka

3.4.2019
Manky (17.): Menhir

Manky (19.): Vršovická linka

29.5.2018
Manky (12.): Nuselský dokument


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu