53

Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí

Přijíždí do Česka rok co rok na pravidelné jarní a podzimní turné. Potkat se s ním ovšem není vůbec jednoduché, každý den vystupuje v jiném koutě republiky a jeho koncerty jsou často předem vyprodané. Po domluvě s jeho manažerem nasedáme na vlak směr Olomouc, abychom se potkali v dostatečném předstihu před vystoupením a umělec měl čas si náležitě odpočinout. Laco Déczi je ve skvělé formě nejen během rozhovoru, ale i při focení, kdy nám vesele a profesionálně pózuje. Setkání uzavíráme dvouhodinovým koncertem, po kterém Lacova kapela Celula New York zvedá publikum ze židlí.

Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí
Nejlepší mejdany jsem zažil v Čechách. – Laco Déczi

K jazzu 20. století se neodmyslitelně vážou drogy. Jaké jsou nebo byly ty tvoje?

Já jsem něco párkrát zkusil. První taková droga byla, když jsme se Pragokoncertem dostali na Západ a tam, kde jsme hráli, byl nějaký černoch z amerického rádia a ten mi píchl injekci heroinu. Ty vole, já byl nahulenej, rozběsněnej celou noc a ještě druhej den. To bylo, jak když vypiješ sto litrů kafe. Se klepeš a nespíš. A pak přišla taková dvanáctihodinová deprese, že jsem myslel, že se poseru. A podruhý to bylo v New Yorku, to jsem bydlel v Central Park West a tam někde jsem i hrál. A přišel tam nějaký Kubánec, co taky utek jako já, a ten prodával kokain. A dal mi – no nejmíň za dva tisíce dolarů toho bylo. Hned se to na pokoji slezlo, najednou tam byla spousta lidí, muzikantů. Ty to cejtili jak krysy a hned strouhali a šňupali. A tak jsem si vzal taky, ale bylo to na hovno. Akorát máš žízeň, je ti blbě, a nakonec máš deprese. 

A co konopí?

Tohle já nehulím. Ale mám jinej příběh z doby, kdy měl můj syn Vaico v New Yorku jazzový klub Nimrod na 70. ulici. A tam chodili docela fajnový lidi, dobrý a jednou tam dorazil nějaký Čech, co v Americe už dlouho žil a celou tu dobu jen prodával drogy. Dvacet let byl v base a zrovna ho před tejdnem pustili. A já měl narozeniny a on prej: „Zahraj mi Škoda lásky.“ Tak jsem mu zatroubil a on vytáh kokain tak za deset tisíc dolarů a povídá: „Na, vem si to.“ A my, kurva, co s tím teď? A barman, co tam pracoval, to hned chtěl za pět tisíc koupit. A já řikám: „To je na hovno, to tady bude akorát někdo prodávat, chytnou ho, a když se ho zeptaj, odkud to má, bum, skočí na nás.“ Takže jsme měli obrovskou schůzi a víš, jak to skončilo? Normálně jsme to rozdrtili na malý kousíčky, spláchli to do hajzlu a bylo hotovo. 

Zákazy jsou k hovnu. Ty nefungujou.

Vážně?

No jasné. Ty to někomu dáš, jeho najdou nahulenýho nebo mrtvýho, zjistí si, odkud to měl, najdou tě a jsi v prdeli. Máš červenou kartu, kamaráde, a je konec. To se ti prostě nevyplatí. 

Měli by být drogy zakázaný?

Né, vůbec! Povolit by to měli! A ty blbý ať pochcípaj. Kdo chce zdechnout, ať si zdechne, je mi to u prdele. Rozumíš? To by museli zakázat alkohol, zasypat Macochu, aby tam lidi neskákali. To jsou takové kokotiny. Zákazy jsou k hovnu. Ty nefungujou. Zákazy jsou pro chudáky. To je otravování normálních lidí, když tě na letišti šacujou, do prdele se ti dívaj dalekohledem a někde jinde převezou padesát tun kokainu. 

Považuješ konopí za léčivo?

To jo! Moje žena používá různý masti, který si vždycky přiveze z Evropy, když tam jede. A prej to vážně funguje.

Kde a jaký jsi zažil nejlepší mejdany?

V Čechách, to já vždycky vykládám mojemu synovi, jaký jsme dělali mejdany. Víš, já mám parchanta, tomu je dvacet osm a on sviňa vydělává velký prachy. Vystudoval byznys na univerzitě, ale dělal muziku. Hrál se mnou trumpetu, když byl malej, žebral v Central Parku. Já ani moc nevěděl, co poslední dobou dělá. Občas se zastaví, zahrajem si na trumpetu, pokecáme, trošku vypijeme něco malinko, a nic. A jednou k nám přišla sousedka, co dělá v Amazonu, a když ho viděla, tak se tak uctivě s ním bavila a pak se ptala, co tady jako dělá, a já řikám, to je můj syn, a ona, jo ták, a pak si mě vzala bokem a říká, že to je tam největší šéf, dvě stě padesát lidí pod sebou že má. A já to vůbec nevěděl! Jednou z něho teda vypadlo, že letí do Jižní Karolíny. A já se ptal, jak letí, a on, že první třídou, a já povídám: „Do prdele, proč si nekoupíš levnější letenku, vždyť tam budeš za stejnou dobu! To platíš?“ A on, že ne. No já netušil, že dělá v Amazonu. Znáš tu firmu? A pak se ptal, k čemu by ti to bylo, že ti řeknu, co dělám? A já na to: „No, že bych si od tebe pučil, když tolik vyděláváš! A samozřejmě bych ti to nikdy nevrátil.“ 

Takže jsi na syna náležitě pyšnej?

No ty vole! Ten už když byl malej, tak se vyznal jak sto kurev. Jsme hrávali v Beer Garden u mostu Queensboro Bridge, to je taková obrovská pivní zahrada. A tam jsme vytrubovali dvě trumpety a jemu bylo devět let a už se mnou dělal kšefty. Ještě než jsme začali hrát, oběhl stoly s cédéčkama a už nabízel. Ani jsem nevěděl, že má takový talent, jak tam šmejdil u těch stolečků. A někomu to pořád nabízel a on, ne, ne, že si to koupí, až si poslechne kapelu. A to nevěděl, jak si nasral do bot. Pauza a malej byl s cédéčkem zas u něj. „Tak teď mi dej deset dolarů, když sis to poslechl, slíbils, že si to koupíš!“ A takhle obešel ty stoly a bylo. Když byl malej, tak s ním byla vůbec sranda. Pak začal hrát hry na kompjútru a roky nemluvil. Tolik let, já se bál, co se s ním stalo, jestli z něj není totální blbec. A pak šel na univerzitu a tam se to otočilo. A dnes chodí ke mně a vzpomíná na to dětství. 

To jsme ale trochu odbočili od těch nejlepších mejdanů?

No vidíš! To jsme byli parta – Honza Osten, kameraman, většinou filmaři a malíři jako Béďa Budil a tak. A to se chodilo k někomu do bytu na Vinohradech, kam jsme natahali nějaký holky, nakoupili víno v těch dvoulitrovejch flaškách, ten „octan hlinitý“, a chlebíčky a ta, která nechtěla prcat, tu jsme vyhodili. Tak to ale vážně bylo. Chlastali jsme a dělali si srandičky. Dneska už ty srandičky lidi moc nedělaj, mi přijde, nemaj čas. A čím míň je srandy, tím je život smutnější. Pak už jenom sháníš peníze. 

Takže myslíš, že jsi svý děti na život náležitě připravil?

Já mám tři parchanty a můžu říct, že ani jeden nebere drogy. Ani nijak moc nechlastaj, nic. A všichni se chytli, Pišta i Djingy jsou byznysmeni, Vaico se mnou hraje v kapele.

................................................................................................................

Celý článek najdete v magazínu Legalizace č. 53. Závislost na trávě, ale také konopím proti migréně či konopí v léčbě vážně nemocných dětí, to jsou další témata, o kterých se dočtete v tomto čísle. Podíváme se také na jiné drogy, konkrétně MDMA při léčbě traumatu. Na přetřes přišla i odvrácená strana užívání těchto látek aneb psychedelika a psychóza. Aktuální číslo je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí

6.6.2019
Dárek v čísle 53: Sweet Gelato Auto®

Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí

6.6.2019
Vychází Legalizace č. 53! Semínko Sweet Gelato Auto® pro všechny předplatitele

Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí

6.6.2019
Editorial 53: Drogová devítiletka

Laco Déczi: Já měl vždycky štěstí

25.3.2016
Do hlubin študákovy moči


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu