52

Manky (18.): Husťák

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (18.): Husťák

„Jak se daří, Manky?“

Hlas se ozval těsně za mnou. Málem mi zalehlo v uchu.

„Fakt tě rád vidím!“

Otočil jsem se. Za mnou stál Éčko. Vlastním jménem Josef Coufal. Každej mu ale říkal Éčko.

Usmál jsem se. „Vypadáš dobře.“

„Že jo, Manky? A to jsem měl na kahánku. Fakt na kahánku.“

„Opravdu?“

„Jasně že. To si musíš poslechnout, Manky.“

Éčko vytáhl cigarety. Nabídl mi. Pak nám zapálil.

„Víš, jak bydlím v Otakarce?“

Přikývl jsem.

„Dyť já vím, že víš. Pětipatrovej barák. Tři partaje na patře. Všichni se známe. Bydlím tam léta.“

Nic jsem na to neříkal.

„Nade mnou bydlí Máňa. Asi neznáš. Fajn ženská.“

Zavrtěl jsem hlavou, že neznám.

„Dvě děti. Malý. Bydlí s nima jeden model. Už asi rok. Moc o nich nevim. Si sousedů moc nevšímám.“

Přikývl jsem. Éčko měl jiný starosti než se starat o sousedy.

„Přesně, Manky. Dělám byznys. Export import. Ne nějaký šmírování klíčovou dírkou.“

O Éčkově byznysu jsem věděl docela dost. Většinou dost strašidelný storky.

„Ser na to, Marky. Prostě ta Máňa na mě před pár dny zazvonila, jestli bych jí nevyměnil vložku v zámku. Že to nějak blbne nebo co.“

„A tys ji vyměnil.“

„Jo, Manky. Ani jsem se nezeptal, proč to neudělá ten její model. Jsou to tři šrouby. To zvládne i dement.“

„No a?“

„To bylo dopoledne. A odpoledne jsem měl telefon. Od toho jejího. Ani nevim, kde na mě vzal číslo. Že prej mi děkuje, že jsem jim vyměnil vložku. Jsem řek, že není zač.“

„Tos posral.“

„To vím taky, Manky, že jsem to posral. Vůbec jsem se s ním neměl vybavovat. S dementem pojebaným.“

„Co bylo dál?“

„Řev jak kráva, Manky. Ještě že se to dá na mobilu ztlumit. By mi jinak odešel Eustach.“

„Co říkal?“

„Samý sprostý slova, Manky. Když už si nemoh na žádný vzpomenout, tak řval, že mě zabije. Nebo podřeže. Teď už nevim. Vyjde to na stejno.“

„Co je zač?“

„Smažka, Manky. Když jsem volal Máně, co se děje, tak mě chlácholila, že takhle vyvádí vždycky, když mu dojde matroš. Ať prej si z toho nic nedělám.“

Povzdechl jsem si.

„Přesně, Manky. Tyhle rady jsou dost na hovno, když po tobě jde nějakej sjetej zmetek. Nebo zmetek s absťákem.“

„Máňa se ho chtěla zbavit?“

„Jo, Manky. Je to fakt hajzl. Jednou po ní šel s nožem. Děcka se ho bály. Celý na hovno. Akorát že tohle jsem se dozvěděl až po.“

Jasně. Vymění se zámek a člověk je neviditelnej.

„No. Akorát jí nedošlo, že tím nic nevyřeší.“

„A dopadlo to jak?“

„Zašel jsem za Hulkem.“

„Cože?“

„Jo, Manky. Nepotřebuju žádný problémy. Mám před sebou velkej kšeft. Nesmím se rozptylovat.“

„Ten model ještě žije?“

„Netuším, Manky. Hulk se mi nezpovídá. Ale řek, že to pořeší. Jsem mu kdysi pomoh. Když sháněl novýho čokla. Si na to možná pamatuješ.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„To neva, Manky. Prostě model zmizel a všechno je v ouklendu.“

Dokouřil jsem. Vajgla jsem hodil do kanálu. Natáhl jsem ruku. Chtěl jsem se rozloučit.

„Počkej ještě, Manky. Jsem tě hledal. Ne kvůli tomu, abych ti povídal o průseru se zámkem. Něco potřebuju.“

Strčil jsem ruku do kapsy.

„Dělám teď velkej byznys. Fakt velkej.“

Éčkův hlas zněl slavnostně. Trochu jsem se přikrčil.

„Ničeho se neboj, Manky. Chci dát Nuslím novou dominantu.“

Ty krávo. Dominanty mě lehce děsily.

„Chci posadit na Synkáč mobilní toaletu.“

Narovnal jsem se. Otevřel pusu. Zase ji zavřel.

„Došly ti slova, že, Manky. Tohle bude fakt bomba. Dostal jsem na to dotaci. Z EU. Jsem tam zapsanej. Sekce Kultura v rozvojovým světě. Jsem jim nakukal, že to bude první nuselská toaleta, co splachuje. Měli radost.“

„Cože?“

„Nebuď tak udivenej, Manky. Občas to člověk musí trochu pocukrovat, aby se éčka hnuly. To je byznys. Nic jinýho.“

Vytáhl jsem cigáro. Zapálil si. Potáhl.

„Hele, takže tys dostal z EU dotaci na nějakou toiku? A chceš ji postavit na Synkáč? Rozumím tomu dobře?“

„Rozumíš tomu stopro, Manky. Akorát, že to není nějaká pojebaná toika. To je kosmická záležitost. To má všechno. Od vyhřívanýho prkýnka až po parní lázeň. Tos fakt neviděl. Francouzi maj podobný u Louvru. Se u nich dveře netrhnou. Jsou před nima větší fronty než na ty mazaniny, co v Louvru visej.“

Chvíli jsem si to rovnal v hlavě.

„Dobře. Na Synkáči bude kosmickej hajzl. Dejme tomu. A co chceš ode mě?“

„Drobnost, Manky. Fakt drobnost.“

Opět jsem se přikrčil.

„Ničeho se neboj, Manky. Ty prej znáš Pomlčku z Tučňáka. Toho redaktora. Jak píše o Praze 4.“

Přikývl jsem. Znal jsem toho blba.

„No vidíš. Bych potřeboval, aby o tom napsal. Reklama, chápeš?“

Chápal jsem.

„Nejlíp, kdyby tam zalez a napsal to z vlastní zkušenosti. To lidi vycejtěj. Líp to berou.“

„Jako že by ten tvůj Star Trek znectil a pak o tom napsal nějakej chvalozpěv?“

„Se vyjadřuješ jak dement, Manky. Promiň. Ale v jádru máš pravdu.“

Potáhl jsem. Vyfoukl kouř.

„Ty máš plán.“

Éčko se zazubil. „Samozřejmě že mám plán, Manky.“

„A?“

„Hele, za tři tejdny maj bejt Nuselský dvorky. Nebo jak se ta akce jmenuje. Prostě o víkendu tu bude velká sláva. A to bude ten správnej moment, kdy to na Synkáči spustím.“

Polkl jsem. Tři týdny.

„Jo, Manky. Je to šibeniční termín, ale já to zvládnu. Od tebe jen chci, aby se ukázal Pomlčka. Aby tam zalez. Aby tam pobyl. A aby o tom napsal. Budu ti vděčnej až za hrob, Manky. To mi věř.“

Věřil jsem. Stejně jako jsem věřil tomu, že se řítím do maléru.

„Ale houbeles, Manky. To bude velká akce. Se ničeho neboj. To sfouknem jako nic.“

Povzdechl jsem si. Pokrčil rameny. Přikýl.

„Tak se mi to líbí, Manky. Hodnej. Díky moc. Fakt to máš u mě.“

Nic jsem na to neřekl. Otočil jsem se a šel. A dumal, do čeho jsem se zase navezl. 

Pomlčku jsem potkal po dvou dnech. Stál v Táborské na chodníku u Bansethů. V jedné ruce půllitr, v druhé diktafon. Zrovna zpovídal nějakého nešťastníka.

Došel jsem k němu. Pozdravil. Naznačil, že s ním chci mluvit.

Přikývl, že hned.

Došel jsem si pro pivo. Než mi ho výčepák natočil, Pomlčka skončil s výslechem.

Stáli jsem na chodníku. Přiťukli si.

„Tak co potřebuješ, Manky?“

„Já ani nic.“

„Tak kdo?“

Napil jsem se. Utřel si pusu. Pak jsem to Pomlčkovi řekl.

Pozorně poslouchal. Usmíval se. Bylo vidět, že se mu to líbí.

„Hele, Manky,“ řekl, když jsem skončil, „tohle je ohromný. Fakt ohromný. To se mi líbí. Vyřiď Éčkovi, že se mnou může počítat.“

Oddechl jsem si. Netušil jsem, že to bude tak snadný.

„Hele, Manky, tohohle si cením. Můžete se spolehnout. Oba. Tohle bude článek jako hrom.“

„Jo?“

„Jo, Manky. Ještě to promyslím. Chtělo by to nějakej ajfr, jestli mi rozumíš.“

Nerozuměl jsem.

„To neva, Manky. Nech to na mně. Budu tam. Určitě.“

Dopil jsem, odmítl další a zdekoval se. Všechno šlo až moc hladce. Což podle mých zkušeností znamenalo, že je něco hodně špatně.

 

Tři týdny uběhly. Rychle. Možná až moc rychle. Nuselské dvorky zahájeny. S plnou parádou.

Úsměvy a hudba a smích a hezký počasí.

A Husťák.

Stál na Synkáči. Vypadal jak menší agitační středisko, který tam někdo omylem zapomněl.

Žlutej. S červenejma schodama. Z boku nápis „Husťák“. Aby každej věděl, o co jde. Aby každej věděl, že tohle je teda hustý.

„Koukáš, co, Manky?“

Vedle mě stál Éčko. Přikývl jsem. Fakt jsem koukal. A nejen já. O kosmickou toiku byl mezi lidma zájem.

„Ten název ti poradil kdo?“

„Ten jsem vymyslel sám, Manky. Marketing. Tohle mě nemusí nikdo učit. Dvě slabiky. Jednoduchý slovo. Kterýmu každej rozumí. Tohle není pro intelektuály. Tohle je pro masy. Kdybych se měl spolehnout na intelektuály, tak to můžu zabalit.“

„Rozumim. Potřebuješ mít před dveřma frontu.“

„Přesně, Manky.“

„Docela velkej krám.“

„Taky je to pro dva, Manky. A má to šatnu. Tohle není žádná pojebaná kadibudka.“

Zapálil jsem si cigaretu. „Vidím.“

„Teď jen, aby to Pomlčka neposral.“

Pokrčil jsem rameny.

„Snad ne. Se mu to líbilo. Říkal, že to zpropaguje. Natěšenej a tak.“

„Já vím, Manky. Díky moc.“

Nic jsem neříkal. Kouřil jsem a čekal. Éčko vytáhl z kapsy tablet. Zapnul ho.

„K čemu to máš?“

„Jsem s Husťákem online, Manky. Vím přesně, co se tam děje. Plus ho můžu ovládat. Jako dron.“

Nic jsem na to neřekl.

„Tohle je jednadvacátý století, Manky. Zrovna dorazilo. A zamázlo to v Nuslích.“

Zapálil jsem si další cigaretu.

„Hele, mám pocit že se valej.“

Podíval jsem se, kam Éčko ukazoval. Na rohu Synkáče se objevil hlouček lidí. Vypadali i na tu dálku důležitě. Uprostřed Pomlčka. Ještě s jedním, kterýho jsem neznal.

„Ty vole, Manky, je tam i starosta.“

„Fakt?“

„Jo. Je vedle Pomlčky. To je paráda.“

Hlouček se zastavil před Husťákem. Chvíli se nic nedělo. Pak Pomlčka vystoupal po červených schodech a zmizel ve dveřích. Starosta hned za ním.

„Ty vole, Manky, to je paráda. Si budou moct povědět zážitky. Svěřit se a tak. Ty vole, pochvala od starosty. To kšeft děsně posune, chápeš?“

Chápal jsem.

„Jak jsou na tom?“

Éčko se podíval na tablet.

„Každej ve svý kabince. Zatím klid.“

Uběhlo pár minut.

„Pořád klid?“

„Jasně, Manky. Prověřujou to důkladně. Teď hledaj hajzlpapír.“

„Hledaj?“

„Jo. Ale žádnej nenajdou. Tohle má zabudovanej bidet. Hygiena kosmickýho věku. To tě i zapudruje.“

„A věděj o tom?“

„Asi ne, Manky. Jim napovím. Moment.“

Éčko něco lovil na tabletu.

„Kurva!“

„Co se děje?“

Éčko neodpovídal. Jen se strnule díval na tablet.

„Tak co se děje?“

„Ty vole, Manky, já spustil celkový mytí.“

„Jako v myčce?“

„No. Včetně podvozku. Ty vole. Tohle je smrtelný.“

„Tak to zastav.“

„To nejde, Manky. To je autonomní.“ Éčko se podíval na tablet. „Teď jede šampón. Pak bude oplach.“

„U obou?“

„Jo.“

„Nemůžou vylízt?“

„Ne. Pustí je to, až bude po všem.“

Éčko vypadal jak hromádka neštěstí. Uběhlo asi pět minut. Hlouček před Husťákem začínal nervóznět.

„Jak jsou na tom?“

„Vysušení a vosk, Manky.“

„Vosk?“

„No. Taková politura. Že jako dotyčnej omládne.“

„To není špatný.“

„Ne. Není. Jen kdyby u toho na sobě neměli hadry.“

„To je blbý.“

„Je, Manky.“

„Snad abys tam šel. Omluva a tak.“

„Máš pravdu, Manky. Jdu to vyžehlit. Do hajzlu.“

„Ten tablet vypni.“

Éčko chvíli něco mačkal. Pak strčil tablet do kapsy. Vyndal cigáro. Zapálil si.

„Ty tam nejdeš?“

„Je čas, Manky. Já jim to nechtěně pustil ještě jednou.“

Pokrčil jsem rameny.

Zapálil si.

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nikam jsem nespěchal.

Nakonec to zas tak velký průser nebyl.

V klidu jsem čekal, až Husťák dopere.

Usmál jsem se.

Dělal se hezký den.

Další díl Mankyho si můžete přečíst v Legalizaci č. 52, kterou najdete od 6. června 2019 v trafikách po celé ČR. Magazín Legalizace je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz a v elektronické podobě. 

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (18.): Husťák

3.4.2019
Manky (17.): Menhir

Manky (18.): Husťák

14.8.2018
Manky (13.): Ztracený kočárek

Manky (18.): Husťák

4.2.2019
Manky 16.: Mercedes

Manky (18.): Husťák

10.12.2018
Manky (14): Nuselský Grafitti


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu