Aktuální článek
Žralok mezi psychedeliky

Žralok mezi psychedeliky

  • Hardcoru psychedelické scény dává drtivá většina prvouživatelů nevermore a křižují se u toho. Po užití zpravidla následuje ztráta sebekontroly a společenské znemožnění. Podobně jako opojení alkoholem, i durmanová špička může skončit na záchytce, případně exkurzí do blázince. Prožijete sen, ale neužijete si ho, protože ho budete považovat za realitu. Pokud si ho zapamatujete (a přežijete), vzpomínky na něj vás naplní úžasem.

Na vlastní oči

Zastánci hovoří o tom, že je to jedna z mála možností potkat své milované zemřelé. Zároveň ale hrozí, že rozšíříte jejich řady. Umírat na durmanu rozhodně není totéž, co umírat na LSD nebo psilocybinu. Tyto látky ulevují od existenciální úzkosti ega, pomáhají smrt brát s nadhledem. Na své „zaklepání na nebeskou bránu“ se ztripoval třeba autor Bran vnímání Aldous Huxley. LSD a psilocybin nejsou toxické, zato durman až hanba. Dát si ho znamená dobrovolně se otrávit. Zlovolně. Může nastat respirační paralýza neboli Ondinina kletba. Vodní víla podle pověsti potrestala nevěru milence tím, že musel vědomě dýchat. Fatální meditace. Normálně naše tělo dýchá automaticky, můžeme to nechat na něm. Při této kletbě ale musíte respirovat aktivně přímo vy. Jinak přestanete. A většinou přestanete. Usnete. Pokud se nablízku nevyskytne někdo ochotný dát si s vámi delší umělé dýchání, následuje kóma.

„Je to jed, mazat si kolem huby med a nevědět, jak se ti hroutí svět,“ zpívá Tomáš Klus v písni „Marie“. Poprvé jsem o něm slyšel už na základce. Ne o Klusovi, o durmanu. Šel jsem tehdy do školy a v řece byli potápěči. Kolem postávali čumilové a hasiči. Spískal to kluk, který ho měl v sobě. Viděl, jak se v řece někdo topí a mizí pod hladinou. Viděl to na vlastní oči.

Durman je sen, který žijete v realitě.

Are You Experienced? jmenuje se legendární album Jimiho Hendrixe. Jeho název je odvozený od dotazu, který ve zlatých šedesátých hodně padal. „Jsi zkušený?“ Mířil na psychedelickou zběhlost dotazovaného. Spousta z vás možná s úsměvem kývne. Houbičky a papírek dnes zažívají revival i v medicínských kruzích. S prvním se pomalu začíná léčit deprese, tím druhým alkoholismus. Extáze s následnou psychoterapií funguje na posttraumatický syndrom. Kolem durmanu se žádné doktorské tanečky zatím nekonají, přestože i on má léčebné účinky.

Lysohlávky nebo LSD se nedoporučují jako party droga, ale když už se pod jejich vlivem ocitnete mezi lidmi, docela snadno je přechlastáte a jste cool jako Jim Morrison. Podle internetových diskusí si i durman spousta lidí dá po pár pivech a ještě se zhulí, než jim to najede. Co se děje dál? Ospalost a takové sucho v puse, že se nemůžete ani napít. Obtížný dech. V lepším případě se probudíte a nastane tóčo. Party, ale neskutečná. Nevyzpytatelný sled halucinací, které na rozdíl od těch houbových či acidových nejsou pseudohalucinacemi. Žádné rozplývání se nad zdí s opadanou omítkou. Nevíte, že to jsou halucinace. Účinné látky atropin a skopolamin působí excitačně. Pořád něco děláte, ale máte potíže s koordinací. Špatně se orientujete, narážíte do reality. V malých dávkách se používá i jako stimulant, což je paradox, protože jde o tak zvaný deliriogen. Pořád něco řešíte, hodně toho namluvíte, jste kontraproduktivně aktivní. Třeba pořád chodíte splachovat záchod. 

Pyramida z aut

Znáte to, když máte lucidní sen a nemůžete se v něm pořádně odvázat, protože se bojíte, že by ty věci mohlo dělat i vaše tělo? Díky luciditě o svém pravém těle víte, ale sníte, takže ho nevidíte. Bojíte se, že by ho mohl někdo pozorovat, že byste se prozradili. Na durmanu se právě takhle prozradíte, ale vůbec to neřešíte. Je to sen, který žijete v realitě, ale není lucidní. Nevíte, že je to sen. Nad durmanem nejde mít náhled. Jakmile získáte náhled, skončí durman. Když ho máte, ani nezačne. Podmínkou tripu je přeplesk. U hub či acidu haluzíte, když se soustředíte na nějakou strukturu, vyžaduje to vaše soustředění a účast. Durmanové haluze nevysoustředíte, ty vás sežerou. Člověk je může reflektovat až zpětně s časovým odstupem, pokud mu paměť slouží. Na houbách či acidu máte odstup od ega, na durmanu se v něm ztratíte a ono vás vyplivne. Skuteční lidi se mísí s lidmi, kteří tam jsou jen pro vás. Máte bludy – pálí vás problémy, které neexistují. Dostanete se do kůže schizofrenika. Ne jako nezúčastněný pozorovatel, ale jako schizofrenik sám. V tu chvíli jím prostě jste.

Spousta lidí říká, že si psychedelický trip dokážou užít jen ve sdělovacím módu, ve společnosti někoho jiného na stejné látce. Chtějí se s ním smát a rozebírat svoje pocity. Spousta lidí tento model volí i u durmanu. Docela zbytečně, protože na durmanu nikdy nejste sami. Souputníci se často rozejdou každý za svým příběhem. Mohou ale halucinace i sdílet – na videu na YouTube si dva kluci předávají neviditelného jointa (viz Tropane Alcaloids & Phantom Cigarettes). Vhodnější postup než sdílená intoxikace je, když si durman dá jen jeden a druhý ho hlídá. Potom si to prohodí, pokud ten druhý neztratí kuráž. Doporučuje se, aby jednoho hlídali raději dva. Podobný přístup se volí u DMT nebo žáby, kde intoxikovaný po prdu odpadne a dohlížejí na něj kamarádi nebo ho ošahává šaman. Za půl hodiny mají všichni padla, zatímco durmanový protektor má co dělat devět hodin až několik dní. Jeho svěřenec není žádné hodňátko v limbu s vykulenýma očima, ale hyperaktivní hnidopich, který pořád něco vymýšlí a může být i agresivní. Je třeba vybrat empatického babysittera, který se nebude smát jeho vylomeninám.


Nad lesem na protějším kopci letěl pták a zasekl se do stromu. Zůstal v něm trčet jako větev.

Takto popisuje stav svého syna jeden starostlivý otec na serveru Doktorka: „Petr měl pořád potřebu někam odcházet, stále hledal svoje věci, odnášel peřinu, že tady spát nebude a že bude spát na balkóně. Stále se chodil dívat k jedné stěně, kde měl dojem, že jí někdo prošel, po zemi sbíral všelijakou havěť, kterou pak jedl. U obrazu na stěně měl pocit, že osoby na něm namalované se hýbou, a na stole, umístěném pod ním, pak jezdil imaginární myší, aby tento obraz změnil. Kamkoliv na chvíli upřel soustředěně svůj zrak, hned se tam něco objevilo. Při pohledu z okna na vzdálený Libeňský most měl dojem, že na něm jedoucí auta do sebe navzájem narážejí a tvoří stále větší pyramidu.“ Ta auta tam opravdu dělala pyramidu, otec to akorát neviděl.

„Nějaké rady, kolik si toho dát, abych zažil jenom bomba haldy a nijak mě to neohrožovalo na psychice?“ ptá se filuta v diskusi na blogu Nedroguj.Je to hop nebo trop, žádný hip hop. Každá rostlina má jiný obsah jedu, bez chemického rozboru ho nepoznáte. Každý člověk je na něj jinak citlivý. Na fórech někteří uvádějí jako možnost postupné zvyšování dávek, zobat semínka postupně. Doporučuje se napřed si dát menší dávku, která ještě nefunguje jako spouštěč. Dát tělu vědět, co na něj chystáte. Když to totiž přeženete, už je pozdě. „Já měl včera šedesát semínek a myslel jsem si, že mi nic nebylo. Až dneska mi matka řekla, že jsem přijel domů zfetovaný jak tatar, místo mobilu mluvil do klávesnice a místo ponožek si oblíkal tričko.“ Jiná zkušenost: „Je po tom fakt chuť tancovat, ale negativ je, že jsem si šel pro bong a on tam nebyl.“ Ne tak vtipná: „Bolo to strašně reálné. Dva dni som mala halucinacie a strašně som sa bála.“ Nebo: „Ztratil jsem mobil, dvojku a udělal jsem si nehoráznou ostudu v baráku kvůli záchodu ve výtahu.“

Můj boj

Durman jsem si dal v šestnácti. Šestnáct sedmnáct je docela typický věk. Ještě není plně vyvinutý prefrontální kortex, který je zodpovědný za zodpovědnost. Finalizuje se až v devatenácti. Čím víc je něco mission impossible, tím líp. Durman je způsob, jak porušit společenskou smlouvu, pustit se na tenký led, zavřít oči a skočit a padnout za vlast svobody. U nás na chatě rostl na zahradě. Byl maličký, měl jen dva květy, které v noci omamně voněly. Po odkvetení se objevila ostnatá tobolka. Když jsem ji utrhl, ruka mi napuchla. Položil jsem ježka na parapet okna a pár dní kolem něj nevšímavě procházel.

Nad durmanem nejde mít náhled. Jakmile získáte náhled, skončí durman. Když ho máte, ani nezačne.

Jednou jsem slavnostně zblajzl patnáct semínek. Rozvalil jsem se na zahradě a čekal zázraky. Nic se nedělo. O pár dní později jsem zkusil třicet. Něco se dělo. Nad lesem na protějším kopci letěl pták a zasekl se do stromu. Zůstal v něm trčet jako větev. Plynule změnil formu. To bylo všechno. O týden později se udělala další šiška. Byla větší. Ve velkorysé náladě jsem ji do sebe naládoval, všechna semínka, která byla uvnitř. Tak sto, sto padesát. Potenciálně smrtelná dávka, rozhodně spouštěcí. Bejby nebude sedět v koutě.

Když na to tak vzpomínám, je to pocit, jako by všechno bylo, jak má být. To proto, že co následovalo, už šlo mimo mě, mimo mou volní kontrolu. Podobně dobrý pocit jsem míval z alkoholových oken, jako by teprve ony ulevily rozumu od jeho bezútěšné role. Taky jde o radost, že jsem přežil svou smrt. Proběhl jsem se mimo klec běžného vědomí, i když to nebyla procházka růžovým sadem. 

Durmanóza

Ve snu jsme všichni psychotiky a bludaři, ale nikomu to nevadí, protože pěkně hajáme v posteli. Na durmanu hajáme, ale zároveň se čile pohybujeme. Durman je průsečík dvou světů – snového a reálného. Jeho trip nejde naplánovat. Já jsem si ho dal v relativním bezpečí venkovské chaty, ale po „probuzení“ jsem hned vyrazil na cestu. Stejně jako set je nepředvídatelný i setting. Noční můra se vám může zdát, i když máte v pohodě období. Potom, co jsem to slupl, jsem vyrazil s babičkou do lesa. Během túry na mě začala padat únava, přestával jsem být dobrým společníkem. Po návratu jsem hledal normalitu na gauči u televize. Snažil jsem se napít moštu, ale nešlo to. Strašný sušák. Dostal jsem dýchací psycho. Panika. „Vědomí, hroutící se do naprostého šílenství, už nedokáže udržovat takovou malichernost, jako je dech… a to je konečná. Tvoje konečná,“ píše kdosi na serveru Biotox. Jak říká Robert Wudy: „Na to, abych dýchal, už jsem trochu mrtvý.“

Probudil jsem se na půdě ve své posteli ve čtyři ráno s tím, že jdu se školou do kina. Cítil jsem se úplně normálně. Byla tma a neděle. Babička pak říkala, že jsem večer předtím chodil po kuchyni s přivřenýma očima, shazoval věci a něco drmolil. Jediné slovo, které mi rozuměla, bylo „soulož“. Tenhle part si bohužel nepamatuju, ale po osvěžení spánkem vidím svou durmanózu zřetelně. Slezl jsem dolů, všude rozsvítil a zase poměrně nemotorně se vypravoval. Babička, která tam dole spala, mě netrpělivě vyzývala, abych se vrátil na kutě. Ale už tak jsem měl zpoždění. Vyšel jsem ven, sousedi tam byli v pozoru. Zajímalo je, co se děje. Řekl jsem, že jedu do kina a domlouval se s mamkou, jestli by mě neodvezla. Sousedi tam byli, mamka ne.

Vzhledem k tomu, že tam nebyla, mě ani neodvezla. Pokračoval jsem směrem do vesnice k autobusové zastávce. Každá hvězda měla barvu duhy a z nebe se snášely bílé kuličky. Silné vjemy, ale nijak jsem se nad nimi nepozastavoval. K zastávce jsem šel zahradou sousedů a v té zeleni nikým nerušen jsem potkal lidi ze školy a bavil se s nimi. Tak hodinový psychedelický meeting. Hodně jsem kouřil. Občas jsem dal ruku s tím cigárem do kapsy, ale nepopálil jsem se. To mě udivilo, chyba v Matrixu. Potkal jsem nejlepšího kámoše, byl na acidu. Řekl jsem mu, že jsem na durmanu. „Jaké to je?“ zeptal se. „Ani nevím,“ odpověděl jsem a přemýšlel, co to vlastně dělá. „Ty se máš, ty jo,“ záviděl jsem mu jeho stav. „Durman je taky určitě zajímavý. To jsem nikdy neměl,“ on na to.

Leštit flek

Ti lidi tam byli, stejní jako já. Jestli byli oni halucinace, tak já taky. Od té doby si říkám, jestli to není podobné i s naší realitou. Jestli není ještě nějaká nadrealita. Určitě ano. Zážitek ve mně zanechal tohle vědomí a taky určitý úžas z toho, jak jsem se spontánně vydal ven a objevil jiný svět. Nesmyslně, svobodně. V tomhle smyslu je durman trip, jak má být. Prostě vyrazíte. Kolem jel autobus, hned jsem se za ním rozběhl. Vedle mě utíkal ještě jiný kámoš. Běželi jsme jako Lola o život a udýchaně si u toho povídali. Pak už jsem nemohl, omluvil jsem se, že to vzdávám. Kámoš kalil dál. Nebo to možná vzdal on, už nevím. Každopádně jsem byl o kilometr dál na zastávce na křižovatce mezi loukama.

Neohroženě jsem leštil asfalt, ale pes zůstal zakletý uvnitř.

Z ní silnice pokračovala dvanáctiprocentním stoupáním lesem do kopce. Stál jsem pod ním s mamkou a sestrou. Mamka podala sestře našeho bílého bišonka. Sestra ho podala mě. Já jsem ho položil na silnici. On se do ní vpil. Zůstala po něm tmavá asfaltová skvrna a krvavé, rozteklé oči. Klekl jsem si na ten flek a začal ho leštit, abych ho zahřál a pes z něj zase vystoupil. Bylo to úplně reflexivní. Sestře jsem řekl, ať jde odklonit dopravu. Přesně těmi slovy. Kolem mě jezdila auta, oslepovala mě svými světly. Neohroženě jsem leštil, ale pes zůstal zakletý uvnitř. Začal jsem ho hledat okolo. Svítalo. Kolem ležely desítky mrtvých psů nebo kožešin v různých odstínech bílé – béžové, šedé a tak. Měl jsem pocit, že už ho vidím, ale když jsem se ho dotkl, v ruce mi zůstala jen kožešina. Pěkně vypreparovaná a suchá.
Vyšlo slunce. Potkal jsem sestru. Zeptala se mě, co pes. Nevydržel jsem její pátravý pohled a podíval se jinam. Pak zase na ni. Už tam nebyla. Zhrozil jsem a podíval se na nějakého náhodného kluka, pak rychle jinam a zase na něj. Taky zmizel. „My jsme viděli, jaks ho vymazal!“ zavolala na mě banda týpků, seděli ve větvích stromu. Proklínal jsem se, protože jsem to udělal vlastně schválně. Byl jsem na dně. Mizení, nestabilita a nestálost jsou znaky snů, durmanových haluzí a asi i haluzí všeobecně, protože se nezakládají na hmotě, ale na prchavých obsazích mysli.

Přijel autobus. Nastoupil jsem. Seděli tam lidi, kteří jeli do práce a do školy. Byli skuteční. Skuteční lidi se od těch haluzových tak nějak liší, ale jen pocitově, ne vizuálně. Zpětně člověk dokáže vyhodnotit, co bylo reál a co haló. Ale možná se mýlím. Cítil jsem se pod psa. Řekl jsem řidiči, že u sebe nemám peníze, ale že mu zaplatí sestra, která na mě čeká nahoře na kopci. To jsem si vymyslel, respektive to bylo zbožné přání. „Stopaře neberem,“ odpověděl znuděně. Tak jsem to zase otočil, ale inspirovalo mě to k tomu, že jsem začal stopovat. Zastavil mi hned třetí týpek. Měl auto plné novin, nastoupil jsem. „Kolik je hodin?“ zeptal jsem se ho. „Osm,“ odpověděl. „Ráno nebo večer?“ zeptal jsem zcela na vážno. Naštěstí lidi, kteří berou stopaře, bývají extrémně v pohodě. Ani ho nenapadlo, že bych si z něj utahoval. „Ráno. Pročs myslel, že večer?“ divil se. „Já nevím, jsem trochu mimo,“ přiznal jsem. To jsem ale myslel spíš emočně.

Lusknutí prstů

Už jsem samozřejmě nemířil do kina, ale domů. Od místa, kde mě vysadil, to bylo ještě kousek. Mou cestu lemovaly ležící postavy, ale jenom nohy, vrch chyběl. Taky rozsypané přepravky s hulením. Doma jsem se rodičů hned zeptal, jestli našli psa a jestli sestra žije. Neskutečně se mi ulevilo, když řekli, že sestra i pes jsou živi a zdrávi. Babička už volala. Řekli, že mám rozšířené zorničky a jestli jsem něco užil. Řekl jsem, že durman. Od té chvíle jsem už neměl ani haluz, jako by hypnotizér luskl prsty. Lehl jsem si na postel a snažil se nějakou ulovit, ale byly v tahu. Jako by do reality vsakoval lidský kontakt. Řekl jsem jim, ať zavolají babičce, že se omlouvám. Ty zážitky byly živé, asi by se hodilo je prohovořit s psychologem. Místo toho jsem šel s otcem na tenis. Kdo vyhrál, to už nevím.

Na durmanu se z vás stane hyperaktivní hnidopich, který pořád něco vymýšlí a může být i agresivní.

Realita jsou lidi. Ti živí, na které si můžete sáhnout. Všechno ostatní jsou jenom představy postavy. Druhý den ve škole jsem nemohl číst. „Dva dny po tom jsem viděl rozmazaně, nepřečetl jsem zadání písemky a dostal jsem za pět,“ komentuje student na blogu Nedroguj. Durman rozhodně není dobrý na čtení. Pochlubil jsem se se svým zážitkem spolužačce. „Já to na tobě vidím,“ odpověděla.
Měl jsem štěstí, přežil jsem to docela v poklidu. Asi díky tomu, že jsem se po nájezdu prospal. Měl jsem trip s minimem živých lidí, pěkně jsem si pobloudil. Sen byl živý, mám vzpomínky. Všechno skončilo jako na povel. Co víc si přát? Kámoše odvezli do blázince, kde haluzil ještě tři dny. Běhal po baráku a všude pouštěl vodu. Neznám nikoho, kdo by si to chtěl dát ještě jednou. Pokud to někdo na internetu píše, nejspíš je to troll. Jinak mám durman rád. Mamka má dva velké fešáky v květináčích. Musí se důkladně zalívat, v letních vedrech rychle schnou. Po pár konvích vody jsou ale brzy jako rybičky. Občas si s nimi popovídám.

………………………………………………………………………………………………………………..

Durman (Datura stramonium)

Pochází patrně z Mexika, Aztéci mu říkali Tlapatl. Rozšířil se víceméně všude posvětě v tropech a mírném pásu, zdomácněl i u nás. Anglicky se mu říká datura, slangově ježek, panenská okurka, vlčí jablko nebo andělská trumpeta. Účinnými látkami jsou tropanové alkaloidy atropin, který se vyskytuje i v rulíku zlomocném, skopolamin, který je pětkrát toxičtější, nebo hyoscyamin. Je v něm i nikotin, možná proto na něm lidi tolik kouří neviditelné cigarety. Přestože intoxikaci provází halucinace opravdu hodné toho jména, nejde o halucinogen, ale deliriogen. Působí mydriázu, to znamená výrazně rozšířené zorničky – intoxikovaný vidí jen velmi přibližně. Útlum žlázové sekrece – nepotíte se, nesliníte, nemůžete polykat. Relaxace hladkého svalstva – moc se vám nechce dýchat. Tachykardie – srdce bije jak Praha v poledne. Jste ukecaní a rozlítaní, smějete se, brečíte – takové drsnější PMS. Může se dostavit i agresivita. Durman je i léčivý, Indové ho používají na astma, anestezii, proti rakovině, průjmu nebo jako afrodiziakum. Jeho květy považují za falický symbol. Používá se i jako sérum pravdy. „Nejhorší na tom bylo, že jsem si se svojí máti povídala, jako by to byla moje nelepší kamarádka,“ upozorňuje na úskalí dívka na blogu Nedroguj. Intoxikovaný odpovídá bez rozmyslu. V jednom pralesním kmeni je rituálem přechodu do dospělosti zavřít jinocha do klece na tři dny a naprat ho durmanem. Čarodějnice se mazaly durmanovou mastí, aby se jim lépe letělo na sabat. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!