52

Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě

Ještě nedávno jsme virtuální realitu považovali za pouťovou atrakcí bez valného využití, případně za kulisu dystopických filmů. Nyní však tato i další nové technologie začínají pronikat do našich životů. Odborník na virtuální realitu Carl H. Smith se snaží přijít nejen na to, co si s nimi vlastně počít, ale také jak zabránit tomu, aby nás zničily. Podle něho by klíčem mohla být změna kontextu.

Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě
Carl na konferenci Beyond Psychedelics 2018.

 Co si mám vlastně představit pod pojmem „kontextové inženýrství“?

Snažím se vytvořit soubor nástrojů a technik, které umožňují přímo upravovat a vytvářet kontext a stavět vnímané do nových souvislostí. Tím, že změníme své vnímání či rozpoznávací schopnosti, dostáváme nový obsah. Jde tedy o změnu způsobu, jakým pohlížíme na svět. A dnes nad tím máme mnohem větší kontrolu než kdy dřív. Kontextové inženýrství je tedy o vytváření příběhů, které nás přivedou k pátrání po tom, co je to vlastně skutečnost. Jaký výsek skutečnosti vlastně prožíváte? Co tam chybí? Které stránky své skutečnosti byste rádi zesílili a které naopak utlumili? Jak moc toho dokážete vnímat najednou? Jak moc lze upravit smyslové vnímání, aby to mozek ještě snesl?

Nesklouzne to jen k pozměňování vnímání stiskem tlačítka na ovladači?

Když lidi nadchneme a umožníme jim vytvářet jejich vlastní verzi skutečnosti, tak je tím posílíme. Když dokážeme změnit, co vnímáme, můžeme přetvořit i to, čemu věříme. Je to jako přejít na úplně nový operační systém, kde již neplatí omezení, na která jsme si navykli.

Je nejvyšší čas ukázat, že technologie mohou posloužit dobré věci.

Tak by se dalo vyřešit i zahlcení informacemi.

Vždycky jsme bažili nejen po konzumaci ještě většího množství filmů, příběhů a dalšího obsahu, ale také po změně způsobu, jakým vnímáme jakožto příběh i realitu samotnou. A v dnešní době informační přehlcenosti je úplně přirozené, že vyhledáváme zkušenosti z první ruky, místo abychom konzumovali zkušenosti někoho jiného. Myslíme si, jak moc času si povídáme s přáteli, ale ve skutečnosti jenom o samotě ťukáme do svých telefonů. Ale už nám začíná docházet, že je to podfuk. Náš život trvá pouze něco kolem jednoho tisíce měsíců, a kdybychom chtěli, mohli bychom ho celý strávit jenom sledováním seriálů na Netflixu.

Jak může virtuální realita zprostředkovat zkušenost „z první ruky“?

Dobrý příklad je třeba VR aplikace SoundSelf. Umožňuje vám prostřednictvím hlasu vytvořit něco jako pole vědomí, ve kterém ležíte. Jste ve své posteli, která vibruje vaším hlasem, a tak doslova ležíte v poli svého hlasu. Ležíte ve svém vlastním vědomí, což spustí efekt domina, kdy myslíte na přítomný okamžik, na „teď“. Navzdory tomu, že je to vlastně simulace. To totiž vůbec nevadí. Jsem přesvědčený, že technologie se mají používat k odstranění škod, které technologie způsobily. Je to jako při meditaci, kdy se soustředíte na myšlenky a souvislosti. Nikoli na vytváření obsahu, ale na své uvědomění, na svou schopnost řídit způsob, jakým cítíte. Nejste již jenom pasivními konzumenty, ale sami tvoříte a začínáte si uvědomovat, že když dokáže váš stav vědomí změnit technologie, znamená to také, že placebo efekt je najednou mnohem skutečnější.

Nepřeháníte trochu?

Když jsem si vyzkoušel virtuální realitu poprvé – byl to simulátor horské dráhy –, nedbal jsem varování obsluhy, abych se posadil, a zůstal jsem stát. Prostě jsem si řekl, že když budu mít na paměti, že je to jenom simulace, bude to v pohodě. A dokud jel vozík nahoru, tak to tak opravdu bylo. Ale když se to rozjelo z kopce, tak jsem opravdu upadl a ještě dva dny jsem trpěl kinetózou, nemocí z pohybu. Takhle drsným způsobem mi virtuální realita ukázala svou sílu. Uvědomil jsem si, že bychom ji mohli využít k navození silných změn vědomí.

Můžete uvést nějaký příklad?

Pomocí této technologie můžeme třeba navodit mimotělní zážitky. Ve virtuální realitě můžete docela jednoduše přesunout své vědomí přesně tam, kam potřebujete. Stačí jen vhodně umístit kamery, které snímají to, co vidíte. Když si nasadíte VR helmu a vyloučíte periferní vidění, vaše vědomí následuje to, co vidí. Protože o to ve virtuální realitě nakonec jde. Váš mozek si totiž pořád říká: „Kde jsem? Kde jsem?“, a když ho odpojíte od běžné reality a zejména od periferního zraku, začne uvažovat: „Kde to ksakru jsem?“ A pak ho můžete napojit, na cokoli chcete. Když ho napojíte na pár kamer, které jsou za vámi, mozek to zmate: „Kdo to je? Jsem to já. Ale vždyť já jsem přece tady!“ Tato zkušenost může snadno vyvolat mimotělní zážitek. A zásadní je, že když ho zažijete jednou, v budoucnu se pak snáze dostaví i spontánně. Současné technologie jsou již na takové úrovní, že můžete v mozku zkoušet různé techniky a všemožnými způsoby pozměňovat vnímanou realitu.

Díky virtuální realitě si konečně můžeme prohlédnout sami sebe.

Ano, stejně jako nás vidí ostatní lidé. Jsme zvyklí jenom na zkreslenou verzi svého těla třeba v zrcadle, ale to je vlastně také druh virtuální reality. A přináší to důsledky. Lidé se například často snaží zhubnout, když jim po svatbě dorazí fotky. Spatří se ze všech možných úhlů a lámou si hlavu, jestli tak z jiné strany opravdu vypadají. Běžně totiž na sebe hledíme jenom zepředu, protože pozorovat se z jiných úhlů je obtížné, a tak to neřešíme. Ale když vám technologie umožní podívat se na sebe z 360 stupňů, najednou začne být důležitá vaše podoba ze všech možných úhlů a vy si řeknete: „Do háje, teď se o sebe budu muset začít starat ze všech stran!“ Nejspíš to lidi ještě víc zneklidní, protože o svém těle nemívají valné mínění. To, že nevidíme lysinu na temeni, o které jsme ani nevěděli, že ji tam máme, nás vlastně do jisté míry chrání před nutností přiznat si, že stárneme.

To mi připomíná problém s nosy a selfíčky.

Ano, nedávné výzkumy potvrzují, že lidé si nechávají operovat nosy, protože když se sami vyfotí telefonem, jejich nos vypadá o čtyřicet procent větší. Takovou verzi reality jim ukazuje jejich mobil, a protože se do něj díváme už skoro stejně často jako do zrcadla, není překvapením, že to má vliv i na to, jak podvědomě vnímáme sami sebe.

Můžeme se dostat do bodu, kdy budou účinky technologií srovnatelné s účinky drog?

Myslím, že už se to děje. Stačí se podívat, jak působí Facebook na průměrného člověka. V Británii nedávno oznámili, že léčba závislosti na internetu bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Ale opravdu by bylo vhodnější, kdybychom se už při vývoji těchto technologií snažili ta rizika omezit, místo aby šlo přímo o součást zadání. Je potřeba začít to regulovat, ale vývoj jde tak rychle, že to dost dobře nejde.

Může k tomu nějak přispět vaše Cyberdelic Society?

Počátky kyberdelického hnutí sahají do šedesátých let, ale až dnes máme technologie k tomu, abychom se těm věcem opravdu podívali pořádně na kloub. Cílem Cyberdelic Society je zkoumání různých způsobů a technik navození změněných stavů vědomí bez použití psychoaktivních látek, ať už za použití technologií nebo klasickými postupy, třeba holotropním dýcháním.

Neměli bychom nahrazovat představivost počítačovou animací.

A nejde jen o další formu úniku?

Zkoumáme, jak navodit změněné stavy vědomí pomocí technologie, ale určitě nechceme podporovat chování vedoucí k závislostem. Složitě proto hledáme střední cestu mezi předem pevně danými prožitky, které nenechávají žádný prostor pro představivost, a tvorbou deklarativních zkušeností, kdy konáme za nějakým účelem. Nebo abych to lépe vysvětlil, na jedné straně je zážitek, u kterého je celý děj neměnný a předem stanovený, na druhé straně zas jakási „mapa“, kterou lze procházet rozličnými způsoby. Neměli bychom nahrazovat představivost počítačovou animací.

To se nám ale zatím moc nedařilo.

Ano, přemítám o historii médií a o tom, jaký vliv měl každý krok v jejich vývoji na naši představivost. Když například čtete knihu, devadesát procent z toho si vytváříte sami ve své představivosti, která doplní všechny detaily. Pak přišel rozhlas a s ním představivosti ubylo, i když asi jenom trochu. Ale potom přišla televize a celá vizuální stránka vám byla najednou naservírovaná přímo pod nos. A když teď přichází virtuální realita a také smíšená realita (mixed reality), kolik tam zbyde prostoru pro představivost? Hlavním faktorem při vývoji těchto technologií by mělo být, jestli to naši představivost povzbudí, anebo ji to utlumí a my z toho pak zlenivíme.

 ........................................................................................................................

Celý rozhovor najdete v novém čísle magazínu Legalizace. Aktuální číslo je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě

6.4.2019
Psychedelika jako cesta ke spiritualitě? Věda se střetne s mystikou na Velký pátek v kostele

Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě

31.12.2016
Psychoaktivní zvířátka a jiná havěť

Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě

18.1.2017
Psychonautická knihovna: Terapie se substancí

Carl H. Smith: Žijeme ve virtuální realitě

18.3.2017
Terence McKenna a zasednutí slonem


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu