Co si mám vlastně představit pod pojmem „kontextové inženýrství“?
Snažím se vytvořit soubor nástrojů a technik, které umožňují přímo upravovat a vytvářet kontext a stavět vnímané do nových souvislostí. Tím, že změníme své vnímání či rozpoznávací schopnosti, dostáváme nový obsah. Jde tedy o změnu způsobu, jakým pohlížíme na svět. A dnes nad tím máme mnohem větší kontrolu než kdy dřív. Kontextové inženýrství je tedy o vytváření příběhů, které nás přivedou k pátrání po tom, co je to vlastně skutečnost. Jaký výsek skutečnosti vlastně prožíváte? Co tam chybí? Které stránky své skutečnosti byste rádi zesílili a které naopak utlumili? Jak moc toho dokážete vnímat najednou? Jak moc lze upravit smyslové vnímání, aby to mozek ještě snesl?
Nesklouzne to jen k pozměňování vnímání stiskem tlačítka na ovladači?
Když lidi nadchneme a umožníme jim vytvářet jejich vlastní verzi skutečnosti, tak je tím posílíme. Když dokážeme změnit, co vnímáme, můžeme přetvořit i to, čemu věříme. Je to jako přejít na úplně nový operační systém, kde již neplatí omezení, na která jsme si navykli.
Je nejvyšší čas ukázat, že technologie mohou posloužit dobré věci.
Tak by se dalo vyřešit i zahlcení informacemi.
Vždycky jsme bažili nejen po konzumaci ještě většího množství filmů, příběhů a dalšího obsahu, ale také po změně způsobu, jakým vnímáme jakožto příběh i realitu samotnou. A v dnešní době informační přehlcenosti je úplně přirozené, že vyhledáváme zkušenosti z první ruky, místo abychom konzumovali zkušenosti někoho jiného. Myslíme si, jak moc času si povídáme s přáteli, ale ve skutečnosti jenom o samotě ťukáme do svých telefonů. Ale už nám začíná docházet, že je to podfuk. Náš život trvá pouze něco kolem jednoho tisíce měsíců, a kdybychom chtěli, mohli bychom ho celý strávit jenom sledováním seriálů na Netflixu.
Jak může virtuální realita zprostředkovat zkušenost „z první ruky“?
Dobrý příklad je třeba VR aplikace SoundSelf. Umožňuje vám prostřednictvím hlasu vytvořit něco jako pole vědomí, ve kterém ležíte. Jste ve své posteli, která vibruje vaším hlasem, a tak doslova ležíte v poli svého hlasu. Ležíte ve svém vlastním vědomí, což spustí efekt domina, kdy myslíte na přítomný okamžik, na „teď“. Navzdory tomu, že je to vlastně simulace. To totiž vůbec nevadí. Jsem přesvědčený, že technologie se mají používat k odstranění škod, které technologie způsobily. Je to jako při meditaci, kdy se soustředíte na myšlenky a souvislosti. Nikoli na vytváření obsahu, ale na své uvědomění, na svou schopnost řídit způsob, jakým cítíte. Nejste již jenom pasivními konzumenty, ale sami tvoříte a začínáte si uvědomovat, že když dokáže váš stav vědomí změnit technologie, znamená to také, že placebo efekt je najednou mnohem skutečnější.
Nepřeháníte trochu?
Když jsem si vyzkoušel virtuální realitu poprvé – byl to simulátor horské dráhy –, nedbal jsem varování obsluhy, abych se posadil, a zůstal jsem stát. Prostě jsem si řekl, že když budu mít na paměti, že je to jenom simulace, bude to v pohodě. A dokud jel vozík nahoru, tak to tak opravdu bylo. Ale když se to rozjelo z kopce, tak jsem opravdu upadl a ještě dva dny jsem trpěl kinetózou, nemocí z pohybu. Takhle drsným způsobem mi virtuální realita ukázala svou sílu. Uvědomil jsem si, že bychom ji mohli využít k navození silných změn vědomí.
Můžete uvést nějaký příklad?
Pomocí této technologie můžeme třeba navodit mimotělní zážitky. Ve virtuální realitě můžete docela jednoduše přesunout své vědomí přesně tam, kam potřebujete. Stačí jen vhodně umístit kamery, které snímají to, co vidíte. Když si nasadíte VR helmu a vyloučíte periferní vidění, vaše vědomí následuje to, co vidí. Protože o to ve virtuální realitě nakonec jde. Váš mozek si totiž pořád říká: „Kde jsem? Kde jsem?“, a když ho odpojíte od běžné reality a zejména od periferního zraku, začne uvažovat: „Kde to ksakru jsem?“ A pak ho můžete napojit, na cokoli chcete. Když ho napojíte na pár kamer, které jsou za vámi, mozek to zmate: „Kdo to je? Jsem to já. Ale vždyť já jsem přece tady!“ Tato zkušenost může snadno vyvolat mimotělní zážitek. A zásadní je, že když ho zažijete jednou, v budoucnu se pak snáze dostaví i spontánně. Současné technologie jsou již na takové úrovní, že můžete v mozku zkoušet různé techniky a všemožnými způsoby pozměňovat vnímanou realitu.
Díky virtuální realitě si konečně můžeme prohlédnout sami sebe.
Ano, stejně jako nás vidí ostatní lidé. Jsme zvyklí jenom na zkreslenou verzi svého těla třeba v zrcadle, ale to je vlastně také druh virtuální reality. A přináší to důsledky. Lidé se například často snaží zhubnout, když jim po svatbě dorazí fotky. Spatří se ze všech možných úhlů a lámou si hlavu, jestli tak z jiné strany opravdu vypadají. Běžně totiž na sebe hledíme jenom zepředu, protože pozorovat se z jiných úhlů je obtížné, a tak to neřešíme. Ale když vám technologie umožní podívat se na sebe z 360 stupňů, najednou začne být důležitá vaše podoba ze všech možných úhlů a vy si řeknete: „Do háje, teď se o sebe budu muset začít starat ze všech stran!“ Nejspíš to lidi ještě víc zneklidní, protože o svém těle nemívají valné mínění. To, že nevidíme lysinu na temeni, o které jsme ani nevěděli, že ji tam máme, nás vlastně do jisté míry chrání před nutností přiznat si, že stárneme.
To mi připomíná problém s nosy a selfíčky.
Ano, nedávné výzkumy potvrzují, že lidé si nechávají operovat nosy, protože když se sami vyfotí telefonem, jejich nos vypadá o čtyřicet procent větší. Takovou verzi reality jim ukazuje jejich mobil, a protože se do něj díváme už skoro stejně často jako do zrcadla, není překvapením, že to má vliv i na to, jak podvědomě vnímáme sami sebe.
Můžeme se dostat do bodu, kdy budou účinky technologií srovnatelné s účinky drog?
Myslím, že už se to děje. Stačí se podívat, jak působí Facebook na průměrného člověka. V Británii nedávno oznámili, že léčba závislosti na internetu bude hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Ale opravdu by bylo vhodnější, kdybychom se už při vývoji těchto technologií snažili ta rizika omezit, místo aby šlo přímo o součást zadání. Je potřeba začít to regulovat, ale vývoj jde tak rychle, že to dost dobře nejde.
Může k tomu nějak přispět vaše Cyberdelic Society?
Počátky kyberdelického hnutí sahají do šedesátých let, ale až dnes máme technologie k tomu, abychom se těm věcem opravdu podívali pořádně na kloub. Cílem Cyberdelic Society je zkoumání různých způsobů a technik navození změněných stavů vědomí bez použití psychoaktivních látek, ať už za použití technologií nebo klasickými postupy, třeba holotropním dýcháním.
Neměli bychom nahrazovat představivost počítačovou animací.
A nejde jen o další formu úniku?
Zkoumáme, jak navodit změněné stavy vědomí pomocí technologie, ale určitě nechceme podporovat chování vedoucí k závislostem. Složitě proto hledáme střední cestu mezi předem pevně danými prožitky, které nenechávají žádný prostor pro představivost, a tvorbou deklarativních zkušeností, kdy konáme za nějakým účelem. Nebo abych to lépe vysvětlil, na jedné straně je zážitek, u kterého je celý děj neměnný a předem stanovený, na druhé straně zas jakási „mapa“, kterou lze procházet rozličnými způsoby. Neměli bychom nahrazovat představivost počítačovou animací.
To se nám ale zatím moc nedařilo.
Ano, přemítám o historii médií a o tom, jaký vliv měl každý krok v jejich vývoji na naši představivost. Když například čtete knihu, devadesát procent z toho si vytváříte sami ve své představivosti, která doplní všechny detaily. Pak přišel rozhlas a s ním představivosti ubylo, i když asi jenom trochu. Ale potom přišla televize a celá vizuální stránka vám byla najednou naservírovaná přímo pod nos. A když teď přichází virtuální realita a také smíšená realita (mixed reality), kolik tam zbyde prostoru pro představivost? Hlavním faktorem při vývoji těchto technologií by mělo být, jestli to naši představivost povzbudí, anebo ji to utlumí a my z toho pak zlenivíme.
Když je všechno pevně dané, je to špatně.
Fascinuje mě, do jaké míry jsme ovlivněni představivostí někoho jiného. Jde o představivost z druhé ruky, a to je obecně příčinou apatie, která nás přivedla k současnému stavu lidského údělu. Začal jsem se proto zajímat o nejnovější rozhraní mezi mozkem a počítačem (brain-computer interface). Dnes už umíme propojit virtuální realitu s naší myslí tak, že můžeme virtuálně tvořit přímo svou představivostí, bez větších rušivých vlivů a ztrát po cestě mezi mozkem a počítačem. Vezměte si třeba Tilt Brush. To je aplikace od Googlu, pomocí které můžete virtuálně kreslit ve 3D. A teď už můžeme kreslit přímo svou myslí, jenom tím, že si něco představíme. V architektuře nebo hudební tvorbě už mají tento „neurodesign“ k dispozici.
Takže technologie už máme, jenom čekáme na nějakou převratnou aplikaci?
Přecházíme od ekonomiky založené na obsahu k ekonomice založené na kontextu, kde bude úplně normální, když se na chvíli stanete někým jiným. Půjde o nový druh zábavy a uspokojí to potřebu být přímo součástí děje, místo abychom se jenom dívali. Už se to blíží – viz třeba interaktivní a „imerzivní“ divadelní společnosti jako Punchdrunk, Secret Cinema či Waldorf Project. Ale může to nabrat i špatný směr. Vezměte si třeba ten zábavní park ze seriálu Westworld. Vytvořili umělý svět, v němž si můžete prožít všechny svoje nejtemnější touhy, které jsou v opravdovém světě daleko za hranou zákona. Ta představa i celý příběh stojí docela na vodě, protože nad myšlenkou, že je lepší „dostat to ze sebe ven“ ve virtuální realitě, abyste pak neměli potřebu dopustit se toho doopravdy, se vznáší dost velký otazník. Virtuální trauma je totiž naprosto skutečné.
Jak zabránit tomu, aby se tyto technologie používaly ke špatným cílům?
To nejde. Každá technologie, a o těch dnešních to platí obzvlášť, je dvojsečná zbraň. Jediné, co můžete dělat, je používat technologie způsobem, který vás naučí kritickému myšlení. Určitě se schyluje k souboji ve smyslu toho, jestli a jak budou tyto technologie používány jako zbraně. Je tedy velmi důležité dát lidem vědět, že nám mohou být i ku prospěchu. Například k tomu, aby nás jakýmsi řekněme „metazpůsobem“ naučily víc o nás samotných, o našich společenstvích i o dopadech našeho působení na okolní svět.
Všechno je to o příbězích, které si vyprávíme.
To zní docela nadějně.
Opravdu převratné by bylo, kdybychom dokázali využít těchto technologií ke změně způsobu, jakým vnímáme svět. Představte si třeba něco jako kuchařskou knihu, pomocí které byste prostřednictvím různých technik – ingrediencí – mohli rozšířit svůj senzorický systém. Mohli bychom přejít od plochých 2D zkušeností k n-rozměrným imerzivním virtuálním realitám, kde by přecházení přes hranice mezi různými dimenzemi bylo základem pro vyprávěný příběh. Tím bychom mohli dosáhnout rychlého rozvoje své kreativity, což by se nám zrovna v dnešní době evolučně velmi hodilo.
Tím myslíte technologie pro smíšenou realitu?
Smíšená realita může být jednou stejně běžnou věcí jako osobní počítače a chytrá zařízení. Jedním z vedlejších produktů výzkumu těchto technologií bude možnost vybrat si, jak se nám má jevit svět, a vytvářet nepřeberné množství verzí reality. Technologie smíšené reality snímají naše okolí, ale místo aby ho jen převedly do sekvence snímků, pomocí systémů na rozpoznávání obrazu a objektů v prostoru průběžně vytváří v reálném čase 3D model snímaného výseku světa. Se zařízením pro smíšenou realitou na hlavě tedy vidíte svět, který sice vychází z toho skutečného, ale pomocí dalších algoritmů ho můžete dle libosti upravovat. Kam tohle povede? Možná už nebude záležet na tom, co si ráno obléknete. Naše oblečení bude jen základní vrstvou. Lidé s „headsety“ pro smíšenou realitu – jako Magic Leap, HoloLens a brzy MR kontaktní čočky – vás stejně uvidí tak, jak si sami zvolí. Nastaví si filtry přesně podle svých preferencí. Něco podobného už umí SnapChat, ale jenom na displeji mobilního zařízení.
Jaké to bude mít důsledky?
Tohle byl dost extrémní příklad, ale určitě to promění i svět módy. Co se stane, když už nebudete mít jistotu, že tomu, co jste si oblékli, budou ostatní věnovat pozornost? Lidé si dnes vylepšují své fotografie ve Photoshopu, protože chtějí dobře zapůsobit na ostatní. Zatím samozřejmě až dodatečně. Ale představte si, že byste měli takový photoshopový filtr napojený přímo na oči a mohli jste vypnout třeba to, co vám na světě připadá ošklivé. Co se potom stane? Získá ošklivost na hodnotě, když budou všichni sledovat svět skrz své růžové brýle? Klesne zájem o plastické operace, když nebude vůbec jasné, co vlastně kdo vidí a jaké používá filtry?
Tímhle směrem už máme docela slušně nakročeno.
Řekl bych, že pokud soudíme na základě našeho vnímání, už vlastně ve virtuální realitě žijeme. Vezměte si třeba, jak fungují naše kamery a objektivy – všechno je to založeno na lineární perspektivě. To je vlastně už dost stará technologie, která neodpovídá způsobu, jakým opravdu vidíme svět. Naše vidění odpovídá spíše perspektivě křivočaré. Lineární perspektiva zúží periferní vidění, takže omezí naše zorné pole z téměř 180 stupňů třeba jenom na 40. Naše špatně navržená média omezují rozsah toho, co vidíme, a mozek to neustále musí kompenzovat. A když se podíváte na chytrý telefon, je to ještě horší. Jde o ještě mnohem menší výsek skutečnosti. O zbytek prostě přicházíme. Vede to tedy k poněkud zúženému vidění. A to platí zatím i pro zážitky ve virtuální realitě.
Můžeme se těchto omezení zbavit?
Už teď můžeme začít ty technologie upravovat, aby nám zpřístupnily širší a dynamičtější rozsah reality, než k jakému jsme měli kdy přístup. Můžeme si třeba osvojit zorné pole o rozsahu 360°, čímž se celý náš obrázek světa úplně promění. Nebo můžeme vytvořit brýle, které zpomalují čas, a přímo pozorovat jevy, které běžně nevidíme. Nebo bychom mohli opticky pozměnit velikost jídla, aby si náš mozek myslel, že jsme ho snědli o něco víc nebo o něco míň. Všechno je to o hledání způsobů, jak použít virtuální prostředky, abychom vytvořili nebo ovlivnili něco skutečného.
Co je vlastně „obléknutelná zkušenost“ (wearable experience)?
Cílem projektu WEKIT je umožnit lidem, aby si mohli obléct tělo experta. Funguje to tak, že expert provádí nějaký úkon a my sledujeme a zaznamenáváme jeho pohyby pomocí zařízení pro smíšenou realitu. To pak modelujeme pomocí počítačů v reálném čase a umožníme odborníku-začátečníkovi – například chirurgovi – s chytrými rukavicemi a chytrými brýlemi, aby si „oblékl“ tělo toho experta. Takže když se podívá dolů, vidí cizí ruce – ruce experta – a sleduje jejich pohyby. Místo aby se učil ze skript, je v těle mistra.
Každá technologie je dvojsečná zbraň.
Dala by se tato technologie použít i k něčemu jinému?
Hodí se to na cokoli, kde nemáte možnost mít po ruce mistra. Fyzičtí lidé mají omezené množství času a učitel nemůže být pořád s vámi. Takže by vás třeba nejprve naučil něco skutečný expert, a pak, na procvičování těchto dovedností, byste měli pomůcku ve formě hologramu, který by se na požádání spustil a ukázal vám, co dělat.
Ale hned mě napadá řada způsobů, jak tu technologii zneužít.
Jeden z řady pozoruhodných nápadů v seriálu Altered Carbon je mučení lidí ve virtuální realitě. Jste ve VR, ale váš mozek to neví a věří, že to virtuální tělo je vaše skutečné. Takže vás mohou třeba i zabít, a to kolikrát jen budou chtít. A jak už jsem řekl, trauma z virtuální reality je naprosto skutečné.
Někdo, kdo je zrovna u moci, si může najmout odborníky, aby takové mučící techniky vyvinuli. Podobně jako waterboarding.
Jedna moje známá měla sen, ve kterém ji zavřeli do vězení. Ale nebylo to obyčejné vězení. Byla v těle i mysli teroristy a nutili ji dívat se skrz něj na všechny jeho hrůzné činy. Tohle už opravdu bude brzy možné. Když se podíváte třeba na seriál Black Mirror, kde je celá řada zlověstných proroctví, která se docela rychle začínají opravdu dít, tak si uvědomíte, že už tím, že si to představujeme, to vlastně vytváříme. Příběhy, které si jako společnost necháme vstoupit do vědomí, mají sklon se naplňovat, takže bychom si měli na ty svoje smyšlené příběhy dávat dobrý pozor. I u technologií platí, že je to všechno o příbězích, které si o nich i jejich prostřednictvím vyprávíme.
Dáváme tím špatný příklad?
Další nebezpečí technologií tkví v tom, že se spousta lidí odstřihne od společnosti, protože virtuální realita bude lákavější alternativou. Třeba filmy jako Ready Player One se zakládají na myšlence, že svět se stal natolik rozvrácený a nefunkční, že je lepší trávit čas ve světě virtuálním. V Japonsku už se to děje. Z půl milionu lidí se stali hikimori, kteří se „odlogovali“ od společnosti a vzkázali tím něco jako: „Já už se toho nehodlám účastnit, vaše společnost je moc tvrdá.“ Krédem japonské společnosti je totiž „vyhrává ten, kdo zůstane v práci nejdéle, i kdyby u toho měl usínat.“ A tohle krédo přebilo všechny ostatní příběhy.
Co s tím?
Když vnímáme svět jako nepřátelský, odstřihnutí se od společnosti je vcelku přirozená reakce. Měli bychom se tedy soustředit na příčiny a ptát se, proč ti lidé unikají. Potom bychom mohli využít nové technologie k tomu, abychom ve skutečném světě vytvořili takovou realitu, abychom se nám tu chtělo žít. Samozřejmě nemůžeme lidem diktovat, jak používat technologie, protože by to vnímali jako výraz blahosklonnosti. A bohužel platí, že i když se nad způsoby jejich využití pečlivě zamyslíme, stejně nikdy nevíme, jak to lidé nakonec budou používat doopravdy. Když si to koupí, budou si chtít vybrat, do jakých realit se ponoří. Oblast technologií je vlastně takový Divoký západ. Jenom uvádíme na trh nové vynálezy, a trh už si je nějak otestuje sám. Všechno se točí jen okolo technické stránky, lidé jsou vedlejší a vlastně ani neřešíme, jestli jsou všechny ty novinky vůbec k něčemu dobré.
Jediným účelem je vydělat ještě víc peněz.
Žijeme v ekonomice pozornosti. Obírají nás o pozornost, ale když získáme možnost sami si vybrat, jak chceme vnímat svět, mohli bychom si ztracenou pozornost znovu vybojovat. A nenechat se ovládat pohnutkami někoho jiného. Samotná naše pozornost by se mohla stát obsahem naší zkušenosti. Už jsem zmínil, že lidé by si mohli vytvářet své vlastní filtry reality. Ty by se staly novou formou měny či hodnoty podle toho, jak by nám přišly užitečné. Někteří by se třeba rozhodli žít v souladu s biblí a své vnímání světa by prostředky smíšené reality pozměnili do té míry, že jejich rozhodnutí by probíhala jednoduše ve stylu: „Tohle ne, to není v souladu s biblí.“
Takže různé subkultury budou mít své vlastní verze rozšířené reality, které se ani nemusí moc prolínat?
Ano, vedlo by to ke ztrátě společného kulturního základu. Myslím, že už teď je to velký problém. Neposloucháme většinou stejnou hudbu a nesledujeme stejná média. Očividně je tu výrazný společný příběh sestávající ze zpráv, které sledujeme. Ale kolik z toho jsou jen smyšlenky? Je nezbytné, aby vešlo ve známost, jak moc je lidský úděl tvárný. A to dřív, než tyto technologie dosáhnou bodu zlomu.
Jenže i dobře míněné technologie může někdo využít ke zcela odlišným cílům.
Nepochybně, a platí to i obráceně. Vezměte si třeba Marka Farida a jeho projekt Seeing-I. Ve virtuální realitě si „oblékne“ někoho na celý měsíc. Bude se dívat na svět jeho očima a uslyší jeho ušima, celou dobu neuvidí ani neuslyší nic jiného. Trvat to bude právě jeden měsíc, protože tak dlouho by zhruba mělo trvat, než si na to zvykne. A před pár lety představil Mark jiný projekt s názvem Data Shadow, kdy na tiskové konferenci rozdal všechna hesla ke všem svým účtům na sociálních sítích, což bylo deset let osobních dat. Zveřejnil přístupové údaje ke svému účtu na Twitteru i k účtu v bance a tak dále. Rozdal vlastně celou svou identitu. Já jsem tehdy seděl v publiku, a hned jak jsem se dostal k jeho heslu na Facebook, přihlásil jsem se a to heslo mu změnil. Takže jsem měl pod kontrolou jeho facebookový účet a nevěděl jsem ani, co s ním.
To měl vlastně docela štěstí.
Napřed ho to trochu naštvalo, ale později mi řekl: „Podívej se aspoň na moje data, podívej se na to a zkus mě pochopit.“ A tak jsem ho poslechl. Prošel jsem si jeho Facebook a viděl jsem, jak se chová k mámě, jak se baví s přítelkyní, jak lichotí jiným dívkám, jak klábosí s kamarádem. A toto jedinečné intersubjektivní porozumění je něco, čeho bych nikdy nedosáhl, kdybych poznal jenom jednu verzi jeho osobnosti. Myslím, že odvrhnutím vlastní identity se Mark možná snažil osvojit si nějakou jinou. Lidským údělem je, že jsme sami. Z této samoty se chceme vymanit a zažít, jaké to je, být někým jiným. Chceme se pokusit pochopit někoho jiného z pohledu jeho samého. Ale jsme sami a jsme oddělení, což je pro mě konečnou definicí lidského údělu.
Jak moc lze upravit smyslové vnímání, aby to mozek ještě snesl?
Co tedy můžeme dělat?
Zabývám se tím vším už dvacet let a pořád jsme teprve na začátku. Ale vývoj jde jenom dopředu, takže je nejvyšší čas ukázat, že technologie mohou posloužit dobré věci. Dosáhli jsme bodu, kdy je třeba, abychom radikálně změnili své chování a přestali konzumovat svět. Technologie nám mohou pomoci k tomu, abychom dokázali vnímat skutečnost v ještě větším záběru. Můžeme vytvořit rámce a postupy, které umožní lidem vytvořit si svou vlastní kulturu, ve které budou moci žít. Když začneme sami vytvářet kontext, budeme si moci vybrat, kam se bude vývoj společnosti ubírat, a budeme si vědomi síly příběhů, které si vyprávíme. Přispět by k tomu mohlo i propojení technologií s technikami kontroly dechu, rostlinnou medicínou a meditací. Zkoumání těchto nikdy nevyzkoušených kombinací mě fascinuje, protože o tohle nakonec jde. Když dokážete změnit způsob, jakým vnímáte svět, všechno ostatní je už druhotné.
………………………………………………………………………………………………………
PROFIL: Carl H. Smith
Vedoucí Centra pro výzkum technologií pro učení (Learning Technology Research Centre) a hlavní výzkumný pracovník na Ravensbournské univerzitě v Londýně, kde také vyučuje. Již sedmnáct let zkoumá možnosti využití hybridních technologií pro percepční, kognitivní a kreativní transformaci. V současnosti se podílí na čtyřech výzkumných projektech pro Evropskou unii včetně projektu WEKIT (Wearable Experience for Knowledge Intensive Training), který je součástí rámcového programu Horizont 2020 a jehož cílem je vytvoření nových způsobů učení pomocí prostředků virtuální reality. Mezi jeho další zájmy patří „hackování“ kontextu i lidských smyslů. Je spoluzakladatelem Londýnského klubu experimentální psychonautiky (London Experimental Psychonautics Club) a Kyberdelické společnosti (Cyberdelic Society). Obě tyto organizace se zabývají všemožnými způsoby, jak navodit a zkoumat změněné stavy vědomí bez použití drog.
