51

Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem

„Svůj první román jsem napsal za devatenáct nocí. Pil jsem pivo a skotskou a seděl tam jen v trenkách. Kouřil jsem laciný doutníky a poslouchal rádio,“ píše v dopise o svém románovém debutu Na poště. Více než u nás už je populární jen v rodném Německu. Dost možná jste od něj něco četli. Přečtěte si teď něco o něm.

Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem
Přestože byl alkoholik, dožil se třiasedmdesáti. Pomáhaly mu k tomu ženy a psací stroj.

Ženy, víno, psaní

Jeho postoj k okolí byl postoj člověka, který píše, tedy spíš posed. Mlátí do stroje, je to rušivý soused, ale nechcete ho rušit stížnostmi, protože se tváří jako Shakespeare. Z jeho zjizvené, opilé tváře jde strach. Neposedný, soustředěný, rozpolcený. Okolí ho inspiruje, ale zároveň otravuje, typická sartrovská nevolnost. Odreagovat se a čerpat inspiraci chodil do hospod a barů. Když už té inspirace bylo dost, volil dostihy, kde si uměl i přivydělat nějaký ten dolar. „Samosebou nemůžu sedět před mašinou celou noc a celej den. Dostihy jsou dobrý místo, když potřebuješ nabrat šťávu.“ Ve francouzské talk show Apostrophes se uprostřed přímého přenosu zvedl a odešel, teda odpotácel se, poté, co žahl flašku vína. Najdete to na YouTube. „Nesnaž se,“ má napsané na hrobě. „Don’t try.“

Už v roce 1964, kdy Beatles dobyli Spojené státy se svým hitem „I Want to Hold Your Hand“, píše: „Srát na to prostě. Víc papíru, víc piva, větší kliku, průchozí střeva, tu a tam šukačku a hezký počasí – kdo potřebuje víc? Nájem, jasně.“

„Nauč se vyhrávat, prohrát umí každý blbec.“

Psaní pro něj bylo raison d’étre, něco jako surfování pro Beach Boys. Psal stejně excesivně, jako pil. Redefinoval pojem básně na prakticky cokoli, co je řečeno upřímně. K tomu mu dopomáhal chlast. Psal cokoli a psal to dobře, až se z něj stal spisovatel na plný úvazek. „Jsem šílený a starý a žvanil, kouřím jako pekelné lesy, ale je mi líp a líp, teda – hůř a líp. A když si sednu k mašině, je to jako tahat čubku za cecky – fakt úžasně skvělá věc.“ Psaní bylo katalyzátorem jeho pití. Nebo byl první chlast, který Bukowského aklimatizoval mezi realitou a psaním? Každopádně to byly dva středobody, jestli to není oxymóron. Dvě stálice. No a pak ženy. „Jestli chce ta koza zaskočit a vyzkoušet se mnou, jak vržou péra, fajn. V jiným smyslu moje myšlenky inspirovaný nejsou.“ Panic do čtyřiadvaceti, kdy přefikl aspoň prodejnou ženu. Nějakou dobu byl manželem milionářky Barbary Fryeové, která taky psala. Nechala ho a nechala mu auto. Se sochařkou Lindou Kingovou se scházeli a zase rozcházeli. Naordinovala mu dietu, díky které zhubl. Začal se čistě oblékat a stal se z něj docela štramák. Na Lindy měl štěstí. S druhou ženou Lindou Lee zůstal až do konce života. 

Beatník Bukowski?

Alkohol bral ve velkém, jinak byl konzervativní – až na nějaké ty experimenty, které se v době, kdy LSD teklo proudem, nedaly nedělat. Jedním ze spisovatelů, které uznával, byl Aldous Huxley, autor bible psychedelie jménem Brány vnímání. Tvrdší drogy sledoval jen zpovzdálí, i když alkohol je samozřejmě taky tvrdá droga, pouze legálně dostupná. Co se týče neochvějného rozšiřování vědomí, nebyl to pravý beatník, který se neštítí ničeho. A jinak? V prvé řadě je beatník pejorativní označení. Nám Čechům jde do ucha dobře, ale Američané ho odvodili od první sovětské družice Sputnik vypuštěné v roce 1957, rok po vydání Kerouacova románu Na cestě. Beatníky tedy předcházela pověst komoušů. Bukowski vedl stejný boj za zesrozumitelnění a odkostnatění literárního projevu, ale mnohem radikálnější.

Sdílel s nimi nechuť k básním, které vypadají jako z devatenáctého století, i zálibu v zenu a čínském básníku Li Povi. Být beat znamená být soucitný, řekl Kerouac. Bukovi soucit čišel ze všech pórů a taky ho vzbuzoval. Psaní je beztak druh soucitu. Slovo beat má v sobě dvojsmysl – zbitý a zároveň blažený. To je vlastně mechanismus psaní. Autor usedá za stroj zbitý a opouští ho blažený. Co dál? Psaní na první dobrou podle Ginsbergovy rady: „První myšlenka je ta nejlepší.“ Rozlítaná, a přesto soudržná linie, pocit svobody. Čtenář má pocit, že autor říká, co zažil, že si s ním osobně povídá. Já bych Bukowskému ten beatnický štempl klidně dal, ale stál by o něj?

„Zrovna jsem podepsal pár knížek pro Fidela Castra. Do politiky samozřejmě nedělám, ale je načase, aby si ode mě něco přečetl, co?“

V roce 1988 Bukowski vzpomíná: „Pro mě celá tahle parta, Ginsberg, Corso, Burroughs (Kerouac jako by pro něj neexistoval – pozn. autora) a tak dál vybledla už dávno. Když člověk píše, jen aby byl slavnej, tak to posere. Nechci psát pravidla, ale pokud nějaký existuje, tak tohle: dobře píšou jedině spisovatelé, co musí psát, aby se nezbláznili.“

Whisky, pivo, víno, cíga, doutníky a psací stroj, do kterého bušil dnes a denně. Posiloval svůj literární sval, čistil kanál poezie. Na své tělo sral. Kocovina, hemeroidy – nikdo to tu nepřežije. I on ale měl svoje hranice. „Pití hodně pomáhá tuhle hru zvládnout, ale nemůžu ho doporučit každýmu. Většina ochlastů, co znám, není vůbec zajímavá. To samozřejmě není ani většina střízlivých. Pokud jde o drogy, brával jsem je, jak jinak, ale nechal jsem toho. Tráva ničí motivaci a člověk po ní chodí všude pozdě a nemá kam se podít. Dokážu pochopit i tvrdší drogy, s výjimkou koksu, kterej vede do nikam a člověku ani nedá šanci, aby si uvědomil, že tam je. Pochopením pro tvrdý drogy myslím to, že rozumím lidem, kteří se pro tuhle cestu rozhodli. Rychlá zářivá jízda a pak pryč. Něco jako zábavná sebevražda, chápete. Ale já jsem alkáč, člověk dýl vydrží, víc toho napíše. Potká víc ženskejch, dostane se víckrát do basy.“ 

Život na zvonící hraně

Tvořil svůj životní příběh, který spolu s pověstí kaliče pomohl časem vyhnat prodeje jeho knih do galaktických výšin. Psal autobiograficky, respektive tvrdil, že je to všechno pravda. Jindy zase, že jen napůl. Prohlašoval, že začal psát v pětatřiceti poté, co málem vykrvácel v losangeleské nemocnici pro chudé. Ležel na horní palandě a bezděčně cákal krev na nebožáka pod sebou. „Jednou jsem skončil ve špitále, krvácel jsem ze zadku a z huby, krve jak z vola. Nechali mě dva dny ležet, ani na mě nešáhli, a pak si začali myslet, že jsem napojenej na podsvětí, a napumpovali do mě najednou sedm pint krve a osm pint glukózy. Řekli mi, že jestli budu někdy zase pít, je po mně. Třináct dní nato jsem řídil náklaďák, zvedal pětadvacetikilový balíky a pil laciný víno samá síra. Jim to totiž nedošlo: já chtěl umřít.“ Proti smrti se postavil jinak. Postavil se, tedy posadil za kulomet psacího stroje. Rozhodl se vypsat si nesmrtelnost.



Když máte pocit, že umíráte, může vás to motivovat k tomu, na všechno se vykašlat – anebo zkusit ještě něco dokázat, aby si vás lidi pamatovali. Bukowski zabil dvě mouchy jednou ranou. Žít u tohoto odulého obra znamenalo psát, tedy pracovat. A pít. „Z čeho čerpáte inspiraci?“ ptá se ho novinář v jednom interview. „Z tohohle,“ klepne Buk ukazováčkem na lahváč, ze kterého si právě přihnul. Jako určující uvádí taky období, kdy žil v mládí v Atlantě v papundeklovém přístřešku. Na zemi ležely místo lina jen noviny. Na jejich okraje psal vyvrženec kouskem tužky básně. Neštěkl po něm ani pes. V té době by mu nevadilo mít to za sebou. K rodičům nemohl nebo nechtěl, neměl je moc rád. Otec ho jako malého rituálně mlátil, když nerovnoměrně posekal trávník, a matka k tomu mlčela. Bukowski dlouho sbíral odvahu se otci vzepřít. „Jednou večer jsem fláknul fotra, když jsem byl nalitej, 17, na cestě z města pryč. Nebránil se a mně z toho bylo zle, protože tohle byla součást mě... Koukal na mě z gauče, zbabělej slaboch.“

„Někdy se prostě musíš vychcat do umyvadla.“

Z normálních mezilidských vztahů ho kromě domácího teroru diskvalifikovalo i brutální akné, kterým trpěl v pubertě. Člověk nemusí být zrovna odborník na psychosomatiku, aby ho napadlo, že ty dvě věci spolu souvisely. „Něco takového jsem nikdy neviděl,“ řekl prý na jeho mokvající obličej doktor. Jedna z mýtických scén v Bukowského životopise je ta, ve které osaměle stojí za oknem maturitního večírku a je mu jasné, že na to bude muset jít jinak. Za druhé světové války nějakou dobu vystupoval jako nácek. Snad proto, že jeho oblíbený spisovatel Céline byl antisemita. Hitlera v té době miloval i Ingmar Bergman a spousta dalších rebelů. Buk v jednom dopise mezi spisovateli, kteří ho ovlivnili, uvádí s ironickými třemi tečkami i Hitlera. Ostatně se narodil roku 1920 v německém Andernachu, kde jeho otec sloužil vojnu. Strávil tam první dva roky života, pak se rodina odstěhovala do Los Angeles. Po odchodu z neutěšeného rodného domu se radši družil se spodinou než s literárními honitriky. Projezdil kus Států a protloukal se, jak se dalo. „Všecko si to nepamatuju, je to dost otravný a obyčejný, víte, tohle všechno dělal každej chlap, kterej s váma stojí ve frontě na podporu.“ 

Pozér s klady i zápory

V pětatřiceti se rozhodl, že psaní bude brát vážně, když už ne svoje zdraví. Psal se rok pětapadesát, beatnické hnutí bylo v plném proudu. O rok později vyšlo Kerouacovo Na cestě, proběhl proces s Ginsbergovým Kvílením a konalo se slavné čtení v sanfranciském knihkupectví Lawrence Ferlinghettiho City Lights Books. Buk se tam nevydal a nepřiložil ruku k dílu, Ferlinghettimu ale poslal nějaké básně a on je časem vydal. Beatníkům vyčítal pozérství, ale jako vždycky, když člověk něco hejtuje, nakonec se pozérem tak trochu stal. V povídkách a básních tvořil svůj obraz mýtického ožraly Henryho Chinaskiho, až se mu vymkl z kontroly. Sám ze sebe se nikdy příliš nevymkl. Pokračoval a rozvíjel obvyklou linii svého psaní, jel si svoje. Právě tahle stereotypičnost je pózou se všemi klady i zápory. Zápor je, že vás lidi začnou nějak vnímat a té nálepky už se nezbavíte. Klad, že jste uchopitelní, čitelní a nakonec třeba i svatí. O Bukovi si myslíme všichni zhruba to samé, máme ho za to rádi a máme se za to rádi navzájem. Spojuje nás jako ten chlast.

Ginsberg to podle něj moc hrál na svoje vousy, Burroughsovi vyčítal, že žije z renty, jen se nudí a vystřihuje si z novin. Corso mu byl nejbližší: „Corso aspoň myslí na smrt.“ Na Neala Cassadyho vzpomíná s láskou v povídce, kde beatnický prorok klopí piva na jeden nádech a zběsile veze autora kradenou károu.

„Kočka je zhmotnění mašinérie věčnosti, stejně jako moře. Ovšem moře nepohladíš, protože je hezký, ale kočku jo – a proč? – PROTOŽE TĚ NECHÁ.“

Na hippies se (nepřekvapivě) díval taky skepticky. Koncem šedesátých let to v kalifornském Los Angeles pulzovalo láskou. „Hele, já nejsem snob, co si myslí, že jeho hovno nesmrdí, ale mezi upíjením se k smrti a makáním v práci, co mě užírá, bych v tom zbylým čase, tu jednu nebo dvě hodiny, rád pracoval po svým. Takže nepředčítám na čteních poezie, nechodím na love-iny a jiný pičov-iny a tak dále.“ Kumpány měl, to ano, a brzy i obdivovatele. Když se dostavili aspoň s kartonem piv, tak je neodpálkoval. S některými si sedl, s jinými ne. Když mě našli, posedávali tam a pili můj chlast. Někteří z těchhle básníků byli docela známí. Byli to chlapi, kteří měli zapisovat bádavá slova plná elánu a moudrosti, a oni to byli jenom ujetí kreténi, neuměli ani pořádně pít, z koutků pusy jim utíkaly sliny, cintali si na košile, po pár sklenicích se jim točila hlava, blili a rozkřikovali se.“ 

Opozice románu

Až když se jeho věhlas rozšířil po celém světě, začaly mu do postele lézt týnky, jaké viděl zpoza toho okna na maturitním plese. Musel je už odmítat, ať si najdou někoho stejně starého. To už taky vyměnil milovaný psací stroj za počítač. I ten si oblíbil. Ze začátku devadesátých let máme sbírku Kapitán odešel na oběd a námořníci převzali velení – článečky, ve kterých se svěřuje s tím, co kdy během dne zažil. Každý je uveden přesným časem uložení, připomínají tím dnešní internetové blogy. Těžko říct, jak by psaním posedlý a bytostně stydlivý Bukowski řádil na internetu, kdyby ho zažil. Zemřel v roce 1994, kdy se globální síť teprve klubala z plenek. Možná by ho zazdil podobně jako pornografii, vždyť internet je takové porno komunikace.

Na jeho sukcesu se hlavní měrou podílel kromě jeho vlastní nezdolné píle nakladatel John Martin s podnikem Black Sparrow Press. Vytáhl Buka z dvanáctileté píchačky na poště, kde třídil a doručoval dopisy. Dal mu měsíční gáži padesát dolarů, k níž si bard přivydělával autorskými čteními. Nesnášel je a skoncoval s nimi ve chvíli, kdy se finančně zabezpečil. První jeho román, nebo spíš svérázná opozice románu, se jmenoval Na poště. Následovaly Jelito, Ženský, Faktótum a četné sbírky básní a povídek. Rozloučil se detektivkou Škvár, která vyšla až po jeho skonu. Bukowského líně minimalistické psaní v ní dosahuje dokonalosti. Dnes je kolem něj podobný kult jako kolem kytary Django Reinhardta. To byl takový Jimi Hendrix čtyřicátých let – nejlepší kytarista své doby, a to přesto, že mu na ruce chyběly dva prsty. O Bukowském se dá říct, že byl nejlepší spisovatel své doby, a to přesto, že mu chybělo pár miliard mozkových buněk, které odevzdal na oltář dionýsovskému opojení. Úhledné věty – stručně, jasně, beze spěchu.

„Marx jsou akorát tanky valící se přes Prahu.“

Jedno z jeho kouzel je, že i přes fyzický úpadek byl stále mladý, nebo spíš mladický. Uchoval si tu energii. Když ho čtete, cítíte se mladí. Máte chuť žít a připadá vám to jednoduché. Máte taky chuť psát. K stáru byl na objíždění fanynek i přes svou hektolitry chlastu nezničitelnou mízu přece jen už moc vyklidněný. Vzal si Lindu Lee, majitelku obchodu se zdravou výživou a ctitelku kultu Meher Baby (něco na způsob krišňáků). Získal s ní nadhled, který byl znát v úsměvu, který mu ozářil celou tvář. Vypadal líp než kdy dřív. Získal s ní opravdovou rodinu. Dítě měl už dřív, dceru Marinu. Měl ji hodně rád, ale před rodinnou idylkou dal tehdy přednost samotě, psaní a pití. 

„Člověk se nakonec ohne...“

S Lindou Lee měli místo dětí kočky. Kočkám se obdivoval, tomu, jak mají všechno na háku, žijí přítomností a spí dvacet hodin denně. Ve svém lipovském soucitu napsal několik básní o ptáčkovi v kočičím chřtánu. V očích takto tragicky, ale zároveň jaksi přírodně právem lapeného tvora viděl poezii a nárok na ni, který upíral těm, kteří „si nikdy nezlomili nohu nebo nevynechali jídlo.“

Jeho biblemi byly Cesta na konec noci od Louise Ferdinanda Célina a Zeptej se prachu od Johna Fanteho. Měl taky rád „Hema a Dose“ – Hemingwaye a Dostojevského. A Henryho Millera. Fanteho znal osobně, jeho idol se nakonec dožil o rok víc než Bukowski. O Bukowského železné upřímnosti svědčí, co napsal Fanteho vdově, která vydávala manželovy věci: „John měl na mě vedle Célina a Dostojevského a Sherwooda Andersona největší vliv a napsal knihy plné citu a důstojnosti, které patří k nejlepším knihám naší doby, ale tyhle pozdní anebo raný díla by bývalo lepší nevydávat. Samozřejmě se třeba pletu. Já se často pletu.“ Nešetřil ani Célina: „Jeho nejspíš moc často kopali do zadku. Člověk se nakonec ohne a zlomí a ztratí ten neznatelnej cit. Velký umění je prostě vzteklej křik ve zlatý kleci. Tady na nás Céline spíš rozhazuje nahnilý jabka a suchý z nosu,“ vyjádřil se v roce 1970 k jeho knize Od zámku k zámku.

Podobně se díval na díla samozvaných básníků, sám si kritiku cenil. „Odmítání pomáhá, protože vás nutí psát líp. Přijetí pomáhá, protože člověka nutí psát dál.“ Říkal, že odmítnutí je zdravé pro duši. Nebyl závislý na přijetí, proto se asi vypracoval. Psal básně jako klopil lahváče – jednu za druhou. Zlobil se na svého nakladatele Johna Martina, že jich tisíce zadržuje, když jeho fanoušci baží po něčem novém. „Nechci dělat nic jinýho než datlovat tenhle matroš,“ píše mu v roce 1986, „a vy lidem milostivě ukazujete možná tak jednu šestinu mojí energie. To je vražda. Vy mě zabíjíte.“ Nikdy si ale nic nevydal sám, i když už byl milionářem.

Zdroj: Charles Bukowski: O psaní. Přeložil Vít Penkala. Argo, 2017.

...............................................................................................................................

Charles Bukowski
(16. srpna 1920 v Andernachu – 9. března 1994 v San Pedru) 

V Německu, kde se narodil, žil jen dva roky, zbytek života strávil s přestávkami v kalifornském Los Angeles a blízkém okolí. V mládí cestoval a živil se podřadnými pracemi, v pětatřiceti se po vážných zdravotních problémech usadil, ale za psací stroj. Napsal toho kvanta, takže i více než dvacet let po jeho smrti se čtenáři mohou stále těšit z nových děl. Přestože byl alkoholik, dožil se třiasedmdesáti. Pomáhaly mu k tomu ženy a psací stroj.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem

27.5.2018
NPTD: Klaus Mann Ten, který nebyl nikde doma

Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem

8.4.2013
Osobnost legalizace - Steve Allin

Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem

14.12.2018
Metabolismus THC v lidském těle

Charles Bukowski: Alkoholik, který zvítězil nad alkoholem

16.2.2015
Neodolatelný alkohol


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu