51

Toxická psychóza zevnitř

Toxická psychóza byla, je a zůstane tím nejintenzivnějším, nejzvláštnějším a nejdůležitějším zážitkem v mém životě.

Toxická psychóza zevnitř
"Najednou vám dojde, že lidi kolem vás jsou jen nastrčení herci."

Propukla u mne v jisté životní fázi, kdy jsem to „nejvíc potřeboval“. V podstatě rozetnula všechno před ní a po ní. Vše po ní už bylo postupné skládání se dohromady a dávání si života do pořádku, což trvalo řekněme dva roky. V oné životní fázi jsem byl silně lékově a drogově závislý. Jednalo se o kombinace BZD, SSRI antidepresiv ve vysokých dávkách, šňupání gabapentinu a užívání stimulancií, konopí či LSD. V ty aktuální dny, kdy to u mne propuklo, jsem užil spoustu tablet Adipexu, léku na hubnutí, jinak také fenterminu. Jedná se o dlouho účinkující preparát proti chuti k jídlu a já užil pětkrát čtyři tablety po dvouhodinových intervalech. Psychotické stavy ale začaly přicházet pozvolna až na dojezdu, nikoli v akutním účinku.

Tenkrát jsem byl už dva roky nezaměstnaný a byl jsem obětí svého chorobného ega, neustále připojený na internetu, na sociálních sítích. Málo jsem jedl, celkově jsem byl zanedbaný, valily se na mne dluhy. Místo toho, abych to vše nějak řešil, jsem si našel zástupný problém, a to byla svého druhu „válka“ s členy webových diskusních stránek www.okoun.cz. Spousta „profilů“ mne tam každodenně urážela, ponižovala a zesměšňovala. Natáčel jsem mobilním telefonem videa, která jsem pak umisťoval na YouTube. Na nich jsem těmto lidem nadával, vyhrožoval, vymýšlel si o nich všelijaké historky a podobně. Strašně jsem se na to upnul, až obsesivně. Byl jsem pod obrovským psychickým tlakem, a i proto jsem bral tolik léků na psychiku, občas drogy, abych se z toho nezbláznil… ale to se nakonec stejně stalo. Celý průběh psychózy by byl na jednu knihu, spíše se pokusím popsat ty nejzajímavější a nejdramatičtější události a zamyslet se, co se mi vlastně v mozku tenkrát dělo. 

Bludy

Základem veškerého „vyšinutí“ byly bludy a k nim halucinace, zejména sluchové a jemně vizuální. Ještě mnoho měsíců po těchto událostech v mé hlavě v létě roku 2015 jsem urputně věřil některým obsahům a nenechal jsem si je vymluvit. Raději jsem o nich nemluvil, protože jsem se nechtěl hádat. Jak se říká v lidové slovesnosti: „Ono mu z toho všeho ruplo…“, tak to se mi stalo doslova. Všechno totiž začalo jednou velkou ránou u mě v pokoji. Seděl jsem u počítače a najednou jsem uslyšel ránu, jako by někdo ze zdi zatáhl za kabely do mého PC (u kterého jsem nonstop seděl dva roky v podstatě v opuštěném domě po prarodičích), jako by se z něho něco vytrhlo, jako by něco těžkého někde spadlo.

Rána… a zmatek v hlavě. Strašný strach, úzkost a paranoia… A pak to přišlo.

Ony bludy, jak přicházejí, to není jako sen, není to jako halucinace, není to jako drogové opojení (to vše jsem znal). Je to jako realita, ale nedokážete určit a rozpoznat, že je to jen ve vaší hlavě. Vnímáte to jako „vně“, venku kolem vás, svět se začne celkově ubírat jinam, úplně do bizarních směrů. Přitom to tvoří váš mozek, vaše mysl a smysly, a to velice rychle. První brutálně intenzivní vzorce bludů vypadaly asi takto: „Aha! Takže oni už jsou tak neskutečně drzí ti hajzlové z internetu, nejenže mě furt pomlouvají a dělají si ze mě srandu na internetu, oni nakonec fakt přijeli sem na vesnici a schovávají se u mě na střeše! Aha, oni vytáhli nějakej důležitej kabel z PC, sakra, co to mohlo být? Co mám sakra dělat?

V tu chvíli jsem naprosto přestal umět ovládat počítač a měl jsem v hlavě opravdu vymazáno a chaos. Najednou se mi tam jako by nahrával každou minutu jiný software. Celé to bylo jako v akčním filmu a já byl hlavní hrdina, na kterého se upírají zraky celého světa. Jenže to není jen pocit, v tu chvíli je to pro vás realita! O psychóze je nutné přemýšlet jako o jiné realitě pro toho postiženého, kdo ji aktuálně prožívá. Prostě když máte nějaké mladé výrostky na střeše, kteří vám stahují informace a data z PC, tak se chováte, jako by tam fakt byli! Když si „uvědomíte“, že máte všude po pokoji a po bytě rozmístěné skryté kamery, tak je tam skutečně hledáte. Začal jsem hledat ty lidi, začal jsem hledat ty kamery. Rozebral jsem kdeco, byl jsem strašně aktivní. Navíc bylo vedro a já byl dehydratovaný, měl jsem žízeň, strach a byl jsem plný úzkosti – protože před tím děsivým agresivním zlým světem NEBYLO KAM UNIKNOUT! 

„Prozření“

Rozjížděly se mi v hlavě další a další bludy, které se na sebe exponenciálně nabalovaly. Pochopil jsem, že přijde ten VHLED, vhled do MATRIXU. A to je nejstrašnější a nejděsivější pohled a prozření, jaké si vůbec dokážete představit, je to moment, kterému se ani ty nejdivočejší pozemské prožitky nemohou rovnat! A to ani drogy, ani LSD šílenosti, ani adrenalinové sporty, nic. Protože tady v jednom momentě hledíte do chřtánu světa a reality, kde je všechno jinak. Najednou vám dojde, že lidi kolem vás jsou jen nastrčení herci. Že přátelé celý život nejsou vaši přátelé, ale jen herci. Že dokonce ani rodiče nejsou vaši skuteční rodiče! Že to je všechno jenom šílená, roky trvající šalba, hra, že jste středem totálního celosvětového komplotu proti vám! Že zvířata na vesnici nejsou živá zvířata, ale roboti, kteří mají místo očí kamery a těmi vás sledují a natáčejí.

Všechno se vám uvnitř zhroutí. Láska k rodičům zmizí, protože to nejsou rodiče. Dokonce i to, kdo jste, jaké máte vzdělání, co máte za sebou, svoji historii – i to ztratíte, protože je to jen divadlo. Učitelé u zkoušek v minulosti jen hráli svoje role, vzdělání nemáte zasloužené, jen se to tak zahrálo. Abyste si mysleli, že to je vaše realita – ale není. A tohle vše probíhá ve vaší hlavě strašně rychle. Rychleji, než myslíte normálně. Úplně jsem fyzicky cítil, jak se mi tento nový Matrix rozlévá neuron po neuronu v mozku.

Vesnice byla dokola ohraničená jakýmsi silovým polem, které mi nedovolilo z ní odejít.

A nevíte, co se s tím počít. Začnou vám téct slzy, máte strach, úplně vás to zlomí, pošlape, rozpustí! Ptáci se vám na plotech hlasitě smějí, vlastně jsou to roboti… Celý svět na vás hledí kamerami a užívá si tu show. Do toho vidíte, že všichni ti lidi ze sociální sítě Okoun jsou ve vesnici, mají kamery, natáčí vás, sledují, jsou v autech. Dokonce místní sousedé jim pronajali za drahé peníze pokoje v sousedních domech, protože dobrá stovka lidí přijela sledovat tu komedii s tím místním bláznem!

No a teď co s tím dělat? I když jsem měl strašný strach a strašně jsem se styděl vylézt z domu, byl jsem zahnán do kouta a rozhodl jsem se s tím okolním světem nějak bojovat. Tak jsem se na to oblékl, vzal si batoh, do něj nějaké nářadí a chtěl jsem z vesnice utéct. Jenže byli všude. A děly se další podivné věci. Třeba vesnice byla dokola ohraničená jakýmsi silovým polem, které mi nedovolily z ní odejít. Chodil jsem všude možně, na rameni lopatu na obranu. Pak jsem se zase vrátil do domu. Zapomínal jsem, přeskakovalo mi myšlení, byl jsem strašně zmatený.


Zlom

Pak nastal ten naprosto nejradikálnější a nejzásadnější moment, a to byl ten zlom. Tenkrát jsem něco v sobě zlomil a od té chvíle, už v té psychóze, jsem začal se sebou něco dělat a myslet jinak. Celá ta situace byla groteskně paradoxní, ale tohle mne jako první posunulo dál. Stalo se mi, že jsem přišel do svého pokoje, který je v patře po schodech nahoru. Zamkl jsem za sebou, aby tam za mnou někdo nevlezl, a schoval jsem klíč do batohu, který jsem měl na zádech. Během několika vteřin jsem to ale zapomněl a uslyšel jsem dupání po schodech a ránu. V mé hlavě realita pokračovala tak, že někdo z těch lidí tam přiběhl a zamkl mě tam. Byl jsem zamčený a nemohl jsem z pokoje ven. Hledal jsem urputně klíč a nemohl jsem ho najít. Byl jsem strašlivě vysílený, vyčerpaný a měl UKRUTNOU žízeň! Bylo vedro, poledne v srpnu. Potřeboval jsem se napít a najednou jsem si to uvědomil jako v nějakém hororu. „Jsem tady zamčený, nemůžu ven, oni mě tu zamkli a vědí, že mi dochází síly. Potřebuju ven se napít. Jinak zkolabuju!“ Skutečně jsem cítil, že brzy zkolabuju, skutečně jsem začal být na hraně a asi bych tam fakt umřel na selhání ledvin, protože takovou žízeň jsem nikdy v životě před tím neměl. (Byl jsem do toho na akutním dojezdu po tom Adipexu a dehydratovaný.)

A teď jsem slyšel ty hlasy kolem: „Hele, musíš ven se napít. Běž se napít, napij se!“ Řval jsem na ně, co mám asi dělat. „Musíš oknem,“ zněla odpověď. Jenže okno vedlo na střechu, která je aspoň tři a půl metru nad zemí! A byla tam jen okapová roura a trocha místa, musel bych jít po okapu dobré dva metry, než bych se dostal na širší plochu, kde bych se pak už přes tašky proboural na půdu. Když spadnu, tak se zmrzačím nebo zabiju! A navíc, já mám odjakživa strašný strach z výšek!  V tu chvíli jsem si uvědomoval, o co jde. Uvědomoval jsem si tu situaci a její význam. Bylo to přede mnou a bylo jen na mně, jak se k tomu postavím. Umřu zde žízní a vyčerpáním, nebo budu riskovat pád, ale možná se zachráním…

Najednou vám dojde, že lidi kolem vás jsou jen nastrčení herci.

Ještě jsem zkusil vylomit dveře, nešlo to. Zlomil jsem o ně kde co, ztrácel jsem další síly. Několikrát jsem se odhodlával vylézt na střechu a nešlo to, bál jsem se. V hlavě mi běželo: „Tohle jseš přesně ty, srab největší, zbabělec, egomaniak, co za svý ego celej život schovává zbabělost, strach a emoce. Ani v nejkritičtější situaci se nedokážeš vyhecovat a jít proti tomu. Oni tohle chtějí, oni všichni kolem ti možná chtějí pomoci. Možná tohle je ta nejdůležitější životní zkouška, pokud světu kolem dokážeš, že tu střechu přelezeš, nejseš ještě úplně ztracenej. Třeba ti dají pokoj. Jen musíš jít a vylézt z toho zasranýho okna ven! Jinak tady chcípneš a rodiče tě tady najdou za několik dní ležet…“

Tak jsem vylezl, nekoukal jsem se nalevo napravo, prostě jsem to zvládl. Na větším prostranství na střeše jsem vyhodil pár tašek a spustil se na půdu. Zachránil jsem se. (Přitom ten klíč od dveří jsem měl celou dobu v batohu, rodiče ho tam pak našli.) Vesnicí se rozezněly ovace a sirény! Všichni jásali, všichni mi fandili! „On to zvládl! Není to takovej srab!“ Seběhl jsem do koupelny a pořádně se napil. A začal jsem se uklidňovat. „Mám to za sebou!“ 

Přiznání

Všechno mi to docházelo. Všechny ty chemické bloky v hlavě začaly povolovat. Začal jsem s těmi kolem sebe mluvit a přiznal jsem všechno. Po tolika letech jsem všechno na sebe řekl. S úplným přesným náhledem, bez narcismu a pohrdání druhými. Odešel jsem v klidu na zahradu do chatky. Oni všichni se mnou, někteří byli v pohodě, někteří byli agresivnější. Tam jsem zapálil svíčky u fotky prarodičů a dal se do pláče. „Kam jsem to sakra všechno dopracoval? Vždyť jsem dostal všechno od malička, úžasný rodiče, lásku, zdraví, vzdělání… Vždyť jsem měl tak dobře nakročeno. Jenom kvůli svýmu sobectví a celoživotní slabosti, drogám a lékům. Lenosti až do morku kostí! Proboha, co to dělám? Bude mi čtyřicet a natáčím trapný videa na YouTube, kde lžu a ztrapňuju se před celým světem! Vždyť mám být někde jinde s někým jiným, proboha! Kde se to všechno pokazilo?“

„Mně už je jedno, co se mnou uděláte. Klidně mě zabijte, posmívejte se mi, máte stejně pravdu. Vždyť ve většině máte pravdu… Tak co.“ Uvědomil jsem si strašně moc věcí, bolestivých věcí, byl jsem to já. Shodil jsem všechny masky. I když reálně v naší realitě jsem seděl sám na zahradě a mluvil sám se sebou, ve své realitě jsem byl obklopen stovkou lidí, kteří se začali zklidňovat a začali mi naslouchat. Byl to všeobjímající léčebný proces. Jak jsem si to vše přiznal, začalo mi být líp. Přestal jsem s tím vším bojovat, kopat kolem sebe. „O tohle tady asi od začátku jde – dohnat mě do rohu a zlomit mě. Zlomit mě psychicky a fyzicky tak, abych odhodil ty roky a roky budovanou obranu, masku, ten svůj krunýř tvrdý jako diamant, tvrzený po desítky let! Nikdo se mnou nikdy nic nesvedl, před nikým jsem nikdy neustoupil, nikdy jsem neuhnul, všechny jsem ovládal a manipuloval jako loutky, až jsem se tou nejubožejší lidskou loutkou stal já sám, před stovkou diskutérů z Okouna, kteří jsou chytřejší a je jich mnohem víc…“

Ptáci se vám na plotech hlasitě smějí, vlastně jsou to roboti…

Ale v reálu jsem tam byl jen já sám, moje psychika, a ta se musela přehodit úplně jinam, všechny ty nervy v hlavě poslat signály jinak, jinými okruhy, abych dostal ten finální vhled a uvědomil si, že takhle už to nejde a že to fakt nechci. A že když jsem přelezl tu zkurvenou střechu a nespadl, že mám pořád ještě šanci se sebou něco udělat. A všechny ty problémy svým rodičům a kamarádům ještě v dobrým vrátit. Ještě je čas – musím změnit sebe, musím se úplně překopat. Seděl jsem sám na naší zahradě na lavičce a jako v nějakém sci-fi se mi v mozku uploadoval základ pro nový software. Po dlouhé době jsem opravdu strašně brečel. Brečel jsem nade vším. Nad svým zpackaným životem, nad Věrkou, kterou jsem před osmi lety ztratil, a od té doby to šlo se mnou proto z kopce, nad svými rodiči, kteří mají jenom mě… A ulevilo se mi. Neskutečně. Jako by mi někdo nalil živou vodu do těla. Začala se na mne valit neuvěřitelná vlna euforie a pocitu štěstí, bylo to jako na drogách, jako na extázi nebo LSD.

Pokora

Psychotické stavy sice ve skutečnosti odezněly až po podání tisercinu na psychiatrii a důkladném odpočinku. Ale vše se najednou zklidnilo. Celý ten 24hodinový proces byl, jako by někdo otevřel moji tajnou Pandořinu skříňku a vše se z ní vyvalilo ven – a v tuhle chvíli se to zase vrátilo nazpět a nějak, nevím jak, mne to prostě uvnitř změnilo. Vše se vrátilo zpět, ale jinak, jiné, lepší, byl jsem „očištěn“, a až poté přišli rodiče na zahradu. Rodiče, kteří to v mojí realitě vše sledovali taky, všichni v tom byli spřaženi, byl to TEST! Byl to test, jestli to ustojím a změním se! Ihned jsem rodičům řekl, že chci na psychiatrii se léčit ze závislosti, hned a okamžitě, a že chápu jejich důvody k tomu komplotu a spřažením se s Okounem. Viděli, že mluvím z cesty a jsem na dně, a odvezli mne tam.

I když jsem měl před sebou mnoho a mnoho práce se sebou v následujících léčbách, v komunitě i následně v životě, od té chvíle bylo něco jinak. Nějak mi to nastartovalo tu přirozenou pokoru před životem, světem, lidmi a před vlastním mozkem. Je neuvěřitelné, co dokázala moje psychika a tělo vyprodukovat a do jakého extrémního obludného malströmu jsem sám sebe ve své hlavě dokázal poslat. Poprvé v životě jsem čelil něčemu, co bylo větší než moje ego… byla to moje psychóza. Dodnes se mi o ní zdají bizarní krátké sny, v nichž vidím, jak ve velkém labyrintu je jedno naprosto neprobádané, mysteriózní, tajemné a šílené místo, kde neplatí pravidla a nic pozemského. Kde není nic, jak má být, a přitom to má svůj jasný řád. Je to stav, před kterým mám ten největší respekt do konce života a který mi ve snech posílá vzkaz:

„Pokud nebudeš žít svůj život tak, jak se má… tak zase přijdu.“

Text vznikl na základě vlastních zkušeností Marka, člena skupiny Zotavení Brno (www.zotavenibrno.cz).

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Toxická psychóza zevnitř

23.11.2018
Drogová poradna 49: Pervitin a jeho ne/působení

Toxická psychóza zevnitř

1.9.2013
Britští odborníci tvrdí, že konopí nezpůsobuje psychózu a schizofrenii

Toxická psychóza zevnitř

3.1.2019
Budoucnost konopí jako léčiva

Toxická psychóza zevnitř

27.2.2019
Člověk využívá konopí již déle než deset tisíc let


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu