50

Lakovna XVII: Přepadení

Ředitele lakovny Kamila čeká před fabrikou policie. Inspektor Brabec a policistka Martínková ho potřebují vyslechnout v souvislosti s vraždou paní Sýrové. Ke svému překvapení však zjistí, že kancelář účetní Sýrové je násilím otevřená a vyrabovaná. Kamil zaslechne, jak se po fabrice pohybuje kdosi nepovolaný. Začne neznámého honit, ale bez úspěchu. Nikoho neobjeví ani policie. Z obavy o svoje bezpečí tak Kamil raději nechává vyměnit všechny zámky na vstupních dveřích.

Lakovna XVII: Přepadení

Všechny zámky u vstupních dveří ve fabrice byly vyměněný. Už žádný nečekaný návštěvy. Kdokoli se do lakovny bude chtít dostat, bude si muset zazvonit. Nejdřív zvonil pošťák. Přivezl zásilku barev, kterou jsem tak akorát hodil do skladu. Sandra Bíbrová si ji pak naskladní, až se provoz zase rozjede. Ale to už mě nezajímá. Tou dobou tu už nebudu. Pak zvonil mladej Tomáš Brynda. Bryndák, jak mu říkali ostatní dělníci. Byl jsem zrovna na záchodě, když ten blbec držel zvonek dobrou minutu.

Vyklonil jsem se z okna.

„Vy jste měnil zámky?“ křičel útočně na uvítanou, aniž by mě pozdravil. Stál zády opřenej o svoji prorezlou dodávku, ruce zkřížený na prsou a čelist výhrůžně vysunutou směrem ke mně.

„Jo, zámky jsou vyměněný. A co jako? Copak vy máte klíč? Vy ho snad mít nemáte, ne?“

„Mám klíč od vrat do haly akorát. Když jdu brzo, tak tady přece nebudu mrznout na dvorku jak kretén, né. Tak jsem si ho nechal přidělat, od Vlasty. Všichni to tady dole ví.“

„Tak teď už je situace jiná. Klíče už budou mít jen opravdu zodpovědné osoby,“ sdělil jsem mu se škodolibym potěšením.

„No ale já nutně potřebuju do šatny. Něco jsem si tam zapomněl.“

„Tak to bohužel není možné. Asi víte, že se tu vyšetřuje vražda. Nemůžu nikoho do haly pouštět.“

Tahle informace ho zřejmě dost rozzuřila. Prásknul vztekle dlaní do kapoty. „A vejplatu dostaneme kdy? Jsem úplně na suchu.“

„Výplatu jsem vám dnes posílal.“

Bylo vidět, že se mu cosi honí hlavou. „A kolik jste mi poslal? Vy jako víte, kolik beru? Jsem myslel, že to řeší jen Sýrová.“

„Nevim, můžu se vám podívat, jestli vydržíte. Sýrová je mrtvá, jak je vám asi známo.“

„Jo, jasný. Se jenom ptám.“

Nejradši bych toho šmejda nakopal. Nikdy mi ten drzej fracek neseděl. Za to, že má křivou držku, asi nemohl, ale vadil mi ten jeho tupej pohled. Skelnej. Věčně vylitej. Ale na posledních pár dní si ještě musim zachovat ředitelskou tvář.

„Poslal jsem vám patnáct a půl tisíce. Mohl jste mít víc, ale čtyři dny jste nám tady záhadně onemocněl.“

„Jak záhadně? Mi bylo špatně.“

„Jo z chlastu,“ nemohl jsem si odpustit. Bylo mu sice něco málo přes dvacet, ale už na první pohled bylo jasný, že jednoho dne někde zhebne s flaškou vodky v ruce.

„Tak to je dobrý, dík za ty prachy, se zatraceně hoděj.“ Bryndák se spokojeně usmíval. „Hned to zavolám mladý, že jedem nakupovat. Má narozky. Přála si nějaký hračky do postele, rozumíte…“ Nechutně se zachechtal a odhalil zažloutlý pokřivený zuby, který mu ujížděly do všech stran. Pak odplivl chrchel do sněhu.

„Jo a poslední věc, řediteli. Nemohl byste mi pomoct se rozjet? Ta svině pořád chcípá. Francouz! To jsou největší sračky.“

Chvíli jsem to rozdejchával. Ale nakonec jsem neochotně sešel dolů. Bryndák mezitím někomu volal, a tak mi rukou ukazoval, ať si sednu do kabiny. Pak hovor předčasně ukončil.

„Já budu tlačit. Vy řiďte. Aspoň si vyzkoušíte pořádný auto. Stejně vim, že jezdíte vlakem,“ ušklíb se a znovu vycenil strašidelnej chrup. Polknul jsem naprázdno. Měl jsem se na něj vykašlat, idiota.

Chytil jsem volant, sešlápnul spojku a zařadil dvojku. Cejtil jsem, jak se auto chvěje, ale z místa se nepohnulo ani o kousek.

„Sračka francouzská,“ supěl Bryndák. „Můžem to nejdřív roztlačit ve dvou a vy pak naskočíte?“

Vylezl jsem z kabiny. Ale tak neochotně, aby mu bylo jasný, že už moc dlouho s mojí pomocí počítat nemůže.

„Dejte si to do servisu. Já mám nahoře práci,“ ukázal jsem otráveně na okno svojí kanceláře.

Zapřel jsem se o prorezlé dveře s obavou, že mi zůstanou v ruce. Bryndák funěl dál vzadu. Dodávka se pohnula. Šlo to hodně ztěžka. Za halou to bylo víc z kopce a to už se trochu rozjela. Naskočil jsem. Párkrát to zacukalo a – motor naskočil.

Bryndák vítězoslavně zakvílel: „Díky, řediteli, máte to u mě!“ Stoupl si před otevřený dveře a chytil se levou rukou volantu, takže mi zablokoval možnost vystoupit.

„Můžete mi pučit dvě kila na naftu? Než dorazí ta vejplata. Teda jestli jste ji fakt poslal. Bojim se, že už nedojedu.“

A zase. Ten jeho skelnej pohled. Táhly z něj startky a vodka. V duchu jsem se musel zasmát. V tomhle jsme si byli s tímhle typem rovni. V kapse mám poslední stovku. V drobnejch, v podělanejch kovákách! A ty mu teda rozhodně nepůjčim.

Odsunul jsem mu důrazně ruku stranou. „Nemůžu. Nemám u sebe hotovost.“

Bryndák udělal otrávenej úšklebek. „Stačilo by pade.“

„Bohužel. Nemám ani korunu.“

„A to jako nemáte nic ani v kanclu? Ve firemní kase?“

„Ne, ani korunu. Už laskavě jeďte.“

Bryndák se zatvářil ještě zachmuřenějc. Vytáhnul bradu směrem ke mně a chvíli to skoro vypadalo, že do mě vzteky strčí. Pak bez jedinýho slova nastoupil a odjel.

Využil jsem příležitosti, že jsem venku, a zapálil si cigaretu. To bylo naposledy, kdy jsem někomu tady z tý podělaný fabriky pomáhal.

Kdybych nenechal vyměnit zámky, tak by byl zřejmě dalším v pořadí, kterej by mě k smrti vyděsil svym příchodem. Co tady vlastně hledal? Co asi tak strašně důležitýho zapomněl v šatně, že sem riskuje nedovolený vniknutí s klíčem, kterej vůbec nemá mít? Vypadal hodně nervózně. Že by měli všichni dělníci z linky ve svejch skříňkách fet? Tak možný to bylo, potom co je policie v podstatě všechny v minutě vyhnala, už asi neměli šanci se pro něco vracet. Típnul jsem cigaretu a místo do kanclu vyrazil do dělnický šatny. Zápach potu a ponožek byl cejtit už v chodbě. Dveře byly pootevřený. Vlastně snad měly bejt zavřený, ne? Opatrně jsem je pootevřel, ale najednou mě zarazil cinkot skla ve dveřích za mými zády. S obavou jsem se otočil. V laborce byly dveře taky pootevřený. Někdo tam byl. Tak laborku jsem stoprocentně zamykal. Klíč jsem měl jen já, Guman a Sýrová. Opatrně jsem se přiblížil k plechovejm dveřím. Ty se najednou proti mně prudce rozletěly, až mě odhodily zpátky do chodby. Bohužel jsem za sebou nechal levou ruku, kterou mi silnej náraz dveří přirazil ke zdi. Do ramene mi vystřelila ostrá bolest.

Proti mně se vrhl kdosi v černý bundě s kapucí přes hlavu, zašněrovanou tak, že vykukoval jen tmavej nos a vytřeštěný černý oči. Ale i v tý vteřině jsem ho ihned poznal. Kašparovský. Říkali mu Kašpárek. Zřejmě kvůli jeho malý postavě, protože vtipnej rozhodně nebyl. Spíš takovej nemluva, podivín, vztekloun. V ruce držel skleněnej válec na chemický roztoky. Zřejmě to byla první zbraň, kterou měl v tenhle moment po ruce. Normálně bych si s ním asi poradil, ale v tom úleku jsem tak nějak chytil paniku a bezhlavě se rozeběhl ke skleněnejm dveřím. Ale už jsem je nestačil otevřít. Kašparovský byl rychlejší. Syčivě si odfrkl, jak se po mně rozpřahoval skleněným válcem. Instinktivně jsem si zakryl zátylek levou rukou a přikrčil se. Pravou jsem rozrazil dveře. Rána dopadla se strašlivou razancí. Ucejtil jsem tupou bolest v předloktí snad jen pár centimetrů od místa, který už mi ten šmejd před tím skřípnul dveřma. Tisíce malejch střepů se rozletělo všemi směry. Zavrávoral jsem. V rámu dveří jsem ale naštěstí našel stabilní oporu.

Zapřel jsem se o kliku a vší silou vykopl dozadu na útočníka. Povedlo se. Trefil jsem Kašparovskýho do stehna. Spadnul na držku do střepů jako balík. Vyletěl jsem ven a jako vítr uháněl rozbředlym sněhem podél haly k lesíku. Musel jsem doběhnout k silnici. Zastavim první auto, který mě odveze na fízlárnu, nebo prostě doběhnu až do Brodu. To zvládnu. Jak se ten šmejd mohl dostat do lakovny, když jsou všude vyměněný zámky? Co dělal v laborce? Že by on zabil Sýrovou? Myšlenky mi zběsile lítaly hlavou a já se snažil udržet dech co nejvíce v klidu. Ale nešlo to. Jako by se cosi dralo ven z těla do krku, do dýchací trubice a přidušovalo mě to. Lesík teď působil ponuře a strašidelně. Otočil jsem se. Zakuklenej Kašpárek běžel za mnou. V ruce držel nějakej kovovej profil. Měl jsem sotva padesát metrů náskok. Ale on kulhal. Takhle z dálky vypadal docela jako prcek. Měl jsem ho dokopat šmejda. Levá ruka byla tuhá a vlastně jsem jí nemohl zvednout, ale nevnímal jsem to. Byl jsem tak dvě stě metrů od silnice, když se uprostřed cesty zjevila dodávka. Nezaměnitelnej zrezlej krám. Francouz. Tomu blbci to zřejmě zase chcíplo anebo mu konečně došla nafta. Ani jedno. Auto bylo nastartovaný. Ve zpětnym zrcátku jsem viděl křivej obličej Tomáše Bryndy s mobilem na uchu. Vzal jsem to zprava a skočil na místo spolujezdce.

„Dělej, jeď vole rychle vodsuď. Dělej, nebo nás zabije!“

Bryndák se na mě podíval svym skelnym pohledem. Pak se podíval do zpětnýho zrcátka. „Zamáčkněte si ten černej čudlík u dveří. Nedostane se sem.“ Naklonil se ke mně a levou rukou mi ukazoval na otvor ve dveřích, kde možná kdysi nějakej čudlík bejval. Nechápavě jsem se na něj otočil právě ve chvíli, kdy mě pravou rukou čímsi lesklym třísknul do hlavy. A pak asi ještě jednou, dvakrát… Nevím, ztratil jsem vědomí.

............................................................................................................................

Pokračování Lakovny najdete v magazínu Legalizace č. 51, které je právě k dostání na novinových stáncích a v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.


PŘIPOJENÁ GALERIE



Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu