50

Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu

Bez něj by byl jazz jednoduše nudný. Vnesl do něj revoluční styl a ti nejslavnější světoví jazzmani do toho šli s ním. Jeho hudba, image i způsob oblékání byly výrazem toho, že byl zřejmě nejslavnějším a nejvlivnějším jazzovým hudebníkem 20. století. A jeho příběh je právě proto plný triumfů i pádů, drogového rauše, netrpělivosti a věčného neklidu.

Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu
Touha neustále měnit hudbu ho nikdy neopustila.

Kind of Blue

Velký průlom nastal už v roce 1959. Když Miles Davis natáčel album Kind of Blue, přinesl svým spoluhráčům do studia jen hrubý náčrt kompozice. Pro něj bylo důležité to, aby skladby měly modální charakter, tedy aby byly postavené na zvuku kostelní hudby. Chtěl dosáhnout takového zvuku, v němž by zachytil vzpomínky – vzpomínky na své dětství v Arkansasu, kde pobýval o prázdninách na farmě u svého movitého dědečka. Vzpomínky na to, jak běží večer jako šestiletý po zšeřelé venkovské cestě a z blízkého kostela k němu náhle dolehne zpěv gospelového sboru. Hudba jako by vycházela z temných stromů podél cesty, o nichž místní tvrdili, že v nich žijí duchové. Pak zaslechl ženský a mužský hlas a ty hlasy vypravovaly o tom, jak se člověk cítí na konci své pozemské dráhy. A část toho nápěvu a melodie v něm zůstala už navždy a přešla mu do krve. Zvuk gospelu prolínající se s houkáním sýčků na stromech.

Heroin je droga buď pro ty na úplném vrcholu, anebo na úplném dně.

Chtěl ve své hudbě onen gospel slyšet stejně jako zvuk kroků a zvuk kalimby, malého perkusního hudebního nástroje, který ještě před vznikem alba slyšel v New Yorku při představení guinejského souboru Les Ballets Africains a byl fascinován jeho zvukem i zvukem africké hudby vůbec. Jeho kapela, kterou pak bude líčit jako kapelu snů, neproměňovala své nápady jedna ku jedné, ale to, co muzikanti vytvořili z toho, co jim Davis zadal, stačilo, aby se Kind of Blue zařadilo na vrchol žebříčku nejprodávanějších jazzových alb všech dob. Podílel se na něm John Coltrane se svým tenorsaxofonem, jelikož hrával i nahrával s Davisem pravidelně od roku 1954, dále relativní nováček Cannonball Adderley hrál na altsaxofon, na klavír pak Bill Evans, který se k Milesovi ještě jednou vrátil právě v této nahrávce, ačkoli již hrál se svým vlastním epochálním triem, na basu hrál Paul Chambers a na bicí Jimmy Cobb. Když s nimi Miles Davis toto album nahrával, byl již na druhém vrcholu svojí kariéry. Ta začala o patnáct let dříve.

Hraj to, co tam není!

Budoucí virtuos trubky vyrůstal v dobře situované rodině v St. Louis, jeho otec byl lékařem, matka elegantní dáma z lepší společnosti a učitelka hudby. Od třinácti let chodil na hodiny trubky. Ve svých osmnácti letech v roce 1944 odjel Miles studovat do New Yorku, kde mu otec platil renomovanou Juilliard School of Music. Mladíka brzy znudilo hraní se symfonickým orchestrem, kde partů pro trubku bylo skutečně pomálu, nudil ho klasický repertoár, v němž nebylo po nějakém Afroameričanovi ani vidu ani slechu, nemluvě o tom, co všechno mu jeho bílá učitelka vypravovala o blues. Většinu času tedy trávil v Harlemu pátráním po Dizzy Gillespiem a Charlie Parkerovi, s nimiž se seznámil, když hráli v St. Louis. V harlemském Minton’s Playhouse nebo v klubech na Dvaapadesáté ulici hrával na každé jam session, která právě probíhala. Tam také vznikl nový styl, později označovaný jako bebop. V roce 1945 dostal nabídku nahrát svou první desku. Vyšla pod názvem First Miles a trumpetista na ni chtěl co nejdříve zapomenout, protože měl pocit, že kvůli velké nervozitě nebyl schopný zahrát správně ani tu nejjednodušší věc.

Zpětně svůj pobyt na prestižní hudební škole komentoval takto: „Když říkám, že mi tahle škola nic nedala, myslím tím to, že mi jen pomohla ujasnit si, co chci ve skutečnosti hrát. Pak už jsem tam neměl co pohledávat. Hrál jsem s nejlepšími jazzmany světa.“ Na otázku, co tu po něm zůstane, odpověděl lakonicky: „Můj zvuk.“

Velké prázdné nic

Povaha Milese Davise byla podobná jeho hudbě. Nevyzpytatelná, rafinovaná, avšak skrytá za zdánlivou jednoduchostí. To, že nepocházel z ghetta, nýbrž z dobře situované rodiny, ho nezachraňovalo před diskriminací Afroameričanů v polosvětě klubového života. Brzy zjistil, že i jeho kupředu žene černé sebevědomí a hrdost, i když jej oslavuje hlavně bílé publikum. Velmi často hrával otočený zády k publiku, urážel novináře, provokoval a choval se skandálně. Za jeho ostentativní pýchou se ale skrývala i traumata – urážky a hrubé chování mu sloužily jako ochranný štít.

Jednu ze svých desek věnoval Miles Davis boxeru Jacku Johnsonovi, který se stal v roce 1908 jako první boxer černé pleti mistrem světa v těžké váze. I Davis byl boxer – kdysi skutečně amatérsky boxoval a uchoval si charakter bojovníka. Některé nástrahy se ale nedaly zvládnout jen tak. Takový heroin je už nástraha pořádně velká. Heroin se dá kouřit, šňupat nebo aplikovat nitrožilně, ale dá se i poslouchat. „Sister Morphine“ od Rolling Stones a Marianne Faithfull nebo „Perfect Day“ od Lou Reeda opěvují drogu všech drog, ve své zranitelné kráse vykreslují ten pocit, který heroin vyvolává: vřelou a hořkosladkou melancholii. Dávka dá příslib pocitu tak krásného, až to bolí, a i v téhle neuvěřitelné a skoro zvrhlé ambivalenci je příčina toho, proč se heroinu oddaly celé generace umělců. Heroin si vždy našli lidé, kteří ve své tvorbě hledali smutek v nádheře a rozkoš v bolesti. Právě konzumace heroinu ztělesňuje jistý masochismu a sebedestrukci umělce, jenž se ve své posedlosti zaobírá velkými tématy.



Poprvé byl syntetizován v roce 1896 v Německu v chemickém koncernu Bayer a otestován ve vojenských lazaretech evropských bitevních polí. S obchodním názvem Heroin se začal okamžitě masově vyrábět i šířit, stal se novým a účinným prostředkem proti bolesti a zázračným lékem na kašel, průjem či vysoký krevní tlak. Až do druhé opiové konference v Ženevě v roce 1925 nebyl obchod s ním ani řádně zdaněn a teprve v roce 1971 byl například v Německu heroin zcela zakázán a stala se z něj ilegální droga. To už měl hnědý prášek za sebou světové turné literárními salóny či šatnami a pódii koncertních sálů. Když byl na konci čtyřicátých let jazz úplně na vrcholu a poslouchali jej téměř všichni, bylo to i z toho důvodu, že větší část jeho protagonistů měla k heroinu více než pozitivní vztah. Cool jazz a s ním Miles Davis, Gerry Mulligan, Chet Baker a Charlie Parker na heroinu vtrhli na hudební scénu jako smršť.

„Nehraj to, co tam je. Hraj to, co tam není!“

Když Chet Baker v roce 1988 vypadl v heroinovém a kokainovém rauši z okna hotelového pokoje v Amsterodamu, popsal přivolaný policista do protokolu mrtvé tělo jako „zchátralou osobu ve věku okolo sedmdesátky“. Jazzovému trumpetistovi nebylo přitom ve chvíli smrti ani šedesát. Dnes je heroin čtvrtou nejrozšířenější drogou na světě a žádná jiná substance v sobě neobsahuje takové protiklady jako pozlátko slávy i naprostou špínu ulice. Kdo bere heroin, buď patří k high society, anebo k těm nejbídnějším na opačném konci společenského žebříčku. Tato droga má v sobě cosi absolutního, nedá se zakomponovat do obyčejného každodenního života, je jeho pravým opakem. Je úplně jedno, jak pekelné jsou abstinenční příznaky a jak ponižující je jeho shánění – heroin nabízí ucelenou alternativu života. Všechno, nebo nic. Heroin totiž oslavuje velké prázdné NIC. Anulaci života, jak zpívají Velvet Underground v písni „Heroin“: „I’m gonna try to nullify my life“. Člověk závislý na heroinu nehledá žádné rozšířené vědomí, nemá čas na eskapády a hry. Jde mu o to nejpodstatnější, o existenci, o mládí, o vzestup a úpadek, o slavnou smrt, o vše, co probleskuje ze vší té hudby psané a hrané na heroinu i z celého života heroinistů. Heroin znamená zemřít s úsměvem na rtech. Je to chladné a strnulé božstvo slibující ráj, smrtící droga všech drog, jak zpívá Mick Jagger ve „Sticky Fingers“: „Ah, come on, sister Morphine, you better make up my bed / ’cause you know and I know in the morning I’ll be dead.“ („Ale no tak, sestro Morphine, ustel mi postel, vždyť oba víme, že ráno je po mně.“) 

Úspěch jako svatozář

Žádného hudebního kritika na celém světě by nenapadlo, že i když byl Miles Davis těžce závislý na heroinu, že by někdy v životě udělal něco špatně. Hrál jako bůh, snášel na zem hvězdy z nebes. Úspěch ho omlouval, dával mu rozhřešení. Úspěch je jako svatozář. Do závislosti spadl už v padesátých letech. Dostal se do klesající spirály, kterou se pokusil přerušit totální abstinencí na farmě svého otce nedaleko St. Louis. „Bylo mi nepředstavitelně zle. Víte, člověk může mít najednou všeho dost, i strachu. Lehl jsem si do postele a dvanáct dní jsem jenom koukal do stropu. Bylo to jako strašně silná chřipka, jen o něco horší. V jednom kuse jsem zvracel a smrděl jsem, jako by mě vytáhli ze slepičího vývaru, jen o trochu hůř. A pak to přestalo.“ V roce 1954 se zotavený a téměř čistý vrátil zpět do New Yorku. V roce 1955 zemřel na stejnou závislost jeho přítel a kolega Charlie Parker. Předtím sice koncertoval i na drogách, ale teprve když se závislosti zbavil, byl schopný zformovat a vést nový kvintet, v němž s ním hrál i John Coltrane, a opět vystoupat na vrchol. 

Electric Miles

Počátkem šedesátých let byl Miles Davis i dobře finančně zajištěný. Se svou ženou tanečnicí Frances Taylor a čtyřmi dětmi žil v pětipatrovém domě na Manhattanu a vydělával okolo dvě stě tisíc dolarů ročně. Soukromý život už tak růžový nebyl. Zemřeli mu rodiče a on trpěl silnými chronickými bolestmi zad. To ho dohnalo k další závislosti, k závislosti na kokainu. Manželství i rodinný život krachovaly, a jak sám napsal ve své autobiografii, jako by po jeho domě strašil fantóm opery, duch, jenž je mu ustavičně v patách. I v této krizi zůstal ale jako obyčejně hudebně produktivní. Koncem šedesátých let se společně s Chickem Coreou, Keithem Jarrettem nebo Joem Zawinulem obrátil k elektrickému jazzu, v němž spojoval vlivy rocku, popu i funky. V roce 1970 tak vyšlo legendární album Bitches Brew. Se svou skupinou pak začal postupně vystupovat i na velkých rockových koncertech společně s Carlosem Santanou nebo takovými skupinami jako Grateful Dead. Spolu s Jimi Hedrixem a The Who stal hvězdou britského rockového festivalu na ostrově Wight, kde svou elektro-freejazzovou trance fúzí roztančil na šedesát tisíc lidí.

Muž s trubkou mnohokrát padl na dno a znovu se dostal na vrchol.

Ustavičné koncerty po celém světě a nahrávání nových desek ve studiích ho ale již tak vyčerpávaly, že nedokázal dát dohromady ani vlastní vzpomínky. Jeho tragický doprovodný program ke svým uměleckým aktivitám a vší té extatické slávě poté, co se mu již podařilo odpoutat od heroinu, sestával z nadměrného užívání alkoholu, léků a kokainu. V roce 1975 byl Davis tak psychicky i fyzicky na dně, že se rozhodl dát si přestávku. Počátkem září 1975 si ještě jednou zahrál s rockově-funkovou experimentální skupinou v newyorském Central Parku. Pak muž s trubkou zmizel a ponořil se do nejdelší tvůrčí i osobní krize svého života. Pět let od něj svět neslyšel jediný tón. Prodělal mnoho operací, stres, deprese a kokainová závislost ho naprosto vyčerpaly. Kokain jej vyčerpal i finančně, neboť všechny tantiémy utrácel především za něj. Dostal se téměř na pokraj zkázy. Jen díky herečce Cicely Tyson, jež se později stala jeho třetí ženou, a několika přátelům, například producentovi Georgi Butlerovi, se vrátil v roce 1980 zpátky na scénu s geniálním albem The Man with the Horn. Následovala živá nahrávka We Want Miles, kde s ním hrála nastupující generace jazzových muzikantů, saxofonista Bill Evans, kytarista Mike Stern, basový kytarista Marcus Miller, bubeník Al Foster nebo perkusionista Mino Cinelu.

Dvě tváře Milese Davise

Muž s trubkou mnohokrát padl na dno a znovu a znovu se dostal na vrchol. Když se v roce 1975 odmlčel, přes čtyři roky se svého hudebního nástroje vůbec nedotkl. Vytěsnil ho do zapomnění i proto, že měl na starosti jiné věci. Spolu se zhoršujícím se zdravotním stavem se objevily i další symptomy závislosti. Prodělal kolaps, praskl mu žaludeční vřed a musel se podrobit operaci kyčelního kloubu a také hlasivek. Byl tak demotivovaný a bez energie, že čtyři roky nevyšel z domu. Ve chvíli, kdy ho hudební svět už téměř odepsal, se mu podařil obrovský comeback. V roce 1980 tu byl Miles Davis jako Fénix zvedající se z popela. Černý princ se zjevil jako hrdina popkultury, stal se uměleckým produktem čerpajícím z vlastního mýtu a zase divoce zamíchal hudebními kartami. Mohli jste ho považovat za fyzickou trosku, ale všichni v něm díky jeho přebujelému egu, sebevědomému vystupování, nezměrné kreativitě, hudebnímu vizionářství i citu pro módu viděli spíš jakousi neuvěřitelnou nadpřirozenou bytost. Natočil skvělá alba jako Decoy, You’re Under Arrest, Aura, Tutu a Amandla a stejně dobře si vedl i na koncertních turné po celém světě. Album Tutu bylo označeno jako album desetiletí. Davis tuto desku věnoval tehdejšímu jihoafrickému biskupovi Desmondu Tutuovi, odpůrci apartheidu a nositeli Nobelovy ceny za mír z roku 1984. Albem You’re Under Arrest (1985) reflektoval jiný aspekt černošské reality, ustavičné problémy Afroameričanů s policií. A k tomu přidal jednu sice netypickou, ale jeho životní styl charakterizující historku: „Vždycky když v Kalifornii sednu do auta, dostanu se do křížku s policajty. Prostě se jim nelíbí, že se projíždím žlutým ferrari za šedesát tisíc dolarů.“

Úspěch ho omlouval, dával mu rozhřešení. Úspěch je jako svatozář.

Miles Davis se stal hvězdou někdy ztvárňující prince temnot a jindy světlonoše moderního jazzu. Občas publikum provokoval svou temnou stránkou a jistou pózou domýšlivosti a naoko arogantním chováním. Vystupoval v extravagantních kostýmech, hrál zády k publiku, miloval luxusní auta a mondénní ženy, žil nevázaně a divoce. To vše jen posilovalo jeho image. Ale v hudbě byla slyšet jeho lyrická stránka a pozorný posluchač mohl vycítit, jak citlivý a křehký hudebník ve skutečnosti je. Slavný jazzový pianista Gil Evans, jeho přítel a spoluhráč, o něm řekl: „Nevěřte všemu, co o Milesovi čtete. Za tou maskou se ukrývá jeden z nejlaskavějších a nejmilejších lidí, co znám.“ Puzení k hudbě bylo u něj v té době silnější než na počátku kariéry. Bylo jako prokletí. Ale Davis byl za tento dar, za ono prokletí hudbou vděčný. Touha neustále měnit hudbu ho nikdy neopustila. Na koncertech vystupoval ještě krátce před smrtí. Zemřel 28. září 1991 v Kalifornii ve věku pětašedesáti let na následky zápalu plic a mrtvici. To, co on vnímal jako prokletí hudbou, se stalo požehnáním pro všechny milovníky jazzu i hudebníky celého světa.

Milese Davise a jeho hudební poselství nemůže jen tak přejít nikdo z jazzových trumpetistů ani dalších jazzových hudebníků či skladatelů. Buď ho máte rádi, nebo ho nenávidíte, ale ignorovat ho prostě nemůžete. Už to by mohlo být triumfem pro muzikanta žijícího současností a myslícího na budoucnost, pro toho, kdo se učil u Charlieho Parkera, zaobíral se Johnem Cagem, obdivoval Jimiho Hendrixe a Prince, a přesto nikdy nezapomněl, co slýchával jako dítě na venkovských cestách v Arkansasu, písně zoufalství, blues lidí ze dna a zvuk touhy po přežití a dalším životě. To vše je obsaženo v jeho hudbě. Smutek i hrdost, melancholie i agresivita, celý jeho život.

....................................................................................................................

Miles Davis (26. 5. 1926 – 28. 9. 1991)

Americký jazzový trumpetista a skladatel, vizionář a inovátor, první jazzová superstar a průkopník moderního jazzového zvuku i stylu s fúzemi do rocku, popu i funky. Nahrál okolo stovky alb, z toho zhruba 50 studiových a 36 záznamů z koncertů, řídil mnoho jazzových uskupení největších jazzových hudebníků a také s nimi vystupoval. Držitel mnoha nejvyšších hudebních ocenění, mimo jiné osmi cen Grammy (byl nominován celkem dvaatřicetkrát).

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu

3.12.2018
Arthur Rimbaud: Muž, který nenáviděl nudu

Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu

23.1.2018
Agent Provocateur aneb všichni někdy předstíráme

Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu

19.4.2013
Andy Warhol - mechanický mamánek

Miles Davis: Gospel v jazzovém hávu

16.5.2016
Amy Winehouse: Osamělá zářící kometa


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu