49

Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše

S pražským kavárníkem Ondřejem Kobzou je nejlepší se sejít na střeše. Na střeše Paláce Lucerna těsně vedle Václavského náměstí. Na střeše, která desetiletí chátrala a pustla, dokud jí tento nadšenec a dobrodruh nevdechl před několika lety nový život. Otevřel střechu lidem, kteří si z členitých teras mohou vychutnat neotřelý výhled na Prahu, poslechnout si dobrou hudbu nebo přednášku či diskusi o nejrozličnějších věcech. Je tam neustále živo. Terasy jsou pokryty trávníkem, a když je zrovna ticho, slyšíte cvrlikat malé ptáčky ve voliéře či králíky ve výběhu chroupat mrkev. Ondřej Kobza jako velice zaneprázdněný člověk: i během našeho půlhodinového rozhovoru musel odjet na Masarykovo nádraží zkontrolovat, co se stalo s tam umístěným pianem. Jel na koloběžce, a než jsem stačila říci Palác Lucerna, byl zpátky.

Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše
"Nejdůležitější je to setkávání se. Setkávání se jako výměna energií, ne jen letmý kontakt." – Ondřej Kobza

Co byla vaše první akce, čím celá vaše „pouliční“ kariéra začala?

Já jsem veřejně vystoupil v roce 2003 na Hradčanském náměstí poté, co byl poprvé zvolen českým prezidentem Václav Klaus. A vystoupil jsem tam v kostýmu šaška. Bylo nějak po masopustu v Roztokách u Prahy a mně zbyl doma tenhle kostým, přišlo mi tedy docela příhodné vystoupit a vyjádřit svůj nesouhlas právě v něm. Instituce šašků tu byla institucí už od pradávna a teď se na ni nějak zapomnělo. Chtěl jsem tuhle tradici oživit, aby nezapadla. Je to velmi užitečné. Ještě dodnes mám tady skříň plnou kostýmů. 

V tom šaškovském kostýmu jde totiž vyjádřit daleko víc.

Ano, když je tam člověk za sebe, ani by ho to možná nenapadlo, zřejmě by jeho vystoupení asi nemělo ani takovou váhu. Ale šašek, ten si může vlastně dovolit všecko. Tak jsem si to aspoň vyzkoušel. A bylo to fajn. I když se na mě lidé tehdy dívali dost divně, to je pravda. 

Co bylo dál?

Ve Vršovicích jsem objevil Krymskou ulici a tam otevřel Café V lese. V začátcích mi pomáhal i můj kamarád, známý anarchista Jakub Polák, který vždycky, když si tam vydělal nějaké peníze, okamžitě odjel třeba na Slovensko bránit Romy nebo na nějakou podobnou akci. Dneska je už celá Krymská legendárním pojmem nejen pro místní obyvatele a pro hipstery. Jsem rád, že to začalo zrovna mou kavárnou. Kavárnu jsem brzy rozšířil i do prostoru ulice, protože si myslím, že je to ideální věc, jak propojit veřejný prostor s uzavřeným prostorem kavárny. Tam jsem i poprvé dal piano ven na ulici, před kavárnu. 

Nejdůležitější je to setkávání se. Setkávání se jako výměna energií, ne jen letmý kontakt.

A pak jste je rozmístil i do ulic města.

Nejdřív mě vůbec nenapadlo, že by mohla stát piana i jinde než třeba právě u kavárny. Ale pak jsem byl jednou s kamarádkou v Izraeli, kde jsem to uviděl. Piáno jenom tak v prostoru. A řekl jsem si, proč vlastně ne? Klidně u kostela, klidně na nádraží, klidně na náměstí, prostě všude, kde se pohybují lidé, tam může klidně stát piano, aby si kdokoli mohl zahrát. Jen tak si zahrát. A zrovna v České republice se to hodí, protože tady na klavír umí hrát skoro každý. A i když neumí, proč by to alespoň nezkusil?

Na to jste pak navázal poeziomaty nebo šachovými stolky v ulicích.

Člověka napadne bezděčně jedna věc a v tom okamžiku se na ni nabalí další, až z toho vznikne třeba velký projekt. Najednou do sebe všechno zapadne. Stejně jako hudba v ulicích, která lidi zaujme, hlavně pokud ji můžou sami vytvářet, i kdyby na to doma nebo v práci neměli ani pomyšlení, stejně tak mne to napadlo s poezií. Není to věc nutná k životu, ale není špatné lidem takovým nástrojem, na kterém si v ulici mohou poezii přečíst, připomenout, že poezie je věc příjemná a milá. Dobré vybočení z každodenního stereotypu chození do práce, z práce, pro děti do školy, na nákup a podobně. Dává to možnost chvilkového tichého zastavení a krátkého spočinutí v tichu uprostřed ruchu velkoměsta. Takové zklidnění to je. Poeziomaty, piana i chvilkové soustředění se na hru u šachového stolku jsou nenápadná připomenutí lidem, že existuje jakási duchovní nadstavba, která je ničím nenahraditelná. A že si tuhle nadstavbu mohou dopřát právě v ulicích, mi přijde velmi užitečné.

Ona i kavárna, zejména ta nyní pejorativně nazývaná „pražská“, je velmi důležitým bodem ve veřejném prostoru města.

No jistě, jen se podívejte na kavárenskou tradici v Evropě! Už za první republiky to bylo velmi důležité místo setkávání nejrůznějších lidí, kteří spoluvytvářeli kulturní, společenské i politické dění v zemi. Kavárna Arco poblíž Masarykova nádraží, kde se scházeli němečtí intelektuálové a spisovatelé, kavárna Slavia, Malostranská kavárna, z níž je bohužel dnes Starbucks, kavárna Louvre na Národní třídě a další, všechny se nezapomenutelně zapsaly do českého i evropského dějinného kulturního kontextu. Kavárny jsou nezbytné, bez nich žádné kulturní město nemůže existovat. 

Uspokojuje vás český veřejný prostor? Veřejný prostor Prahy?

Vše se mění k lepšímu. Ne vždycky tak úplně z vůle vedení města, ale spíš si myslím, že obyvatelé vyvíjejí mnohdy i navzdory městu takové aktivity, které vedou k oživení a dobrému využití veřejného prostoru. Prostoru k setkávání, ke zlepšování mezilidských vztahů, k tomu, aby se třeba v ulici znali její obyvatelé navzájem. Aby si nebyli cizí. A když si přestanou být cizí, zmizí ta velkoměstská anonymita a zároveň s ní i lhostejnost či nezájem o dění okolo, což nikdy ničemu dobrému neprospívá. 

Člověka napadne bezděčně jedna věc a v tom okamžiku se na ni nabalí další, až z toho vznikne třeba velký projekt.

Vy jste byl s Krymskou ulicí a s Café V lese jedním z prvních, kteří začali pořádat akce pro lidi v ulicích. Už jako puberťačka jsem tyhle aktivity obdivovala v Západním Německu a strašně jsem jim ten sousedský život záviděla.

Myslím, že se to podařilo po těch letech rozšířit úplně do celé Prahy i jiných měst –  sousedské slavnosti, bleší trhy a akce typu Zažít město jinak se už pomalu stávají tradicí. Je to velice nutné k tomu, aby se ve městě jeho obyvatelům dobře a svobodně žilo a aby měli zájem zapojovat se do dění nejen v nejbližším okolí svého bydliště. 

V centru Prahy to ale moc nejde.

Proto mám střechu! Sousedskou či pouliční slavnost zde lze těžko pořádat v ulicích, které jsou velmi rušné nejen dopravou, ale i počtem turistů. Tady se ale lidi můžou klidně přesunout na střechy. Podobně jako jsem to udělal já. 

Jak se vám to povedlo?

Ani nevím, to prostě nějak přišlo samo. Asi i proto, že si nikdo nemyslel, že by se zrovna střecha Paláce Lucerna dala pronajmout. A já to zkusil a vyšlo to.

Tahle střecha už je pomalu legendou, stejně jako celá Lucerna.

Otevřel jsem ji pro lidi. Pořádám zde koncerty, cvičení jógy, ale hlavně je to místo pro setkávání nejrůznějších lidí nejrůznějších povolání i nejrůznějšího smýšlení. Pořádám besedy a diskuse, přednášky, chtěl bych tím jaksi moderně navázat na prvorepublikovou tradici oněch kulturně-politicko-společenských salónů. Tady se spolu prostě lidi dokážou domluvit, i když mohou být ideologicky i společensky naprosto odlišní. Pomalu si to všechno osahávám a zkouším další možnosti využití této další dimenze veřejného prostoru nad ulicemi Prahy. Ale nejdůležitější je to setkávání se. Setkávání se jako výměna energií, ne jen letmý kontakt.


Co připravujete nového?

Například koncerty na střeše za svítání. Nyní zde bude vystupovat kromě jiných i slavná Iva Bittová. Říkal jsem si, proč by si lidi, než jsou do práce, nemohli vyslechnout třeba nějakou dobrou hudbu? Někteří ráno chodí běhat nebo cvičit do fitness center, někteří si po cestě do kanceláře zajdou na kafe, proč by si také nemohli zajít před prací na koncert? Divím se, že to ještě nikoho doteď nenapadlo. 

Proč to děláte?

Baví mě to, a také se tím zbavuji svých nejrůznějších vnitřních závislostí, odhlásil jsem se dokonce i z Facebooku, protože jsem si uvědomil, že žít reálný život bez těchto berliček je daleko důležitější a přínosnější. Žít ho tady a teď. Žít život se skutečnými lidmi. A mezi nimi. 

Podobně lidi aktivizuje ve svých projektech i Kateřina Šedá.

Ano, ale ta své projekty plánuje a vyvozuje z nich nějaký závěr a výsledek, vše dokumentuje. Je to více sociologická a umělecká záležitost, ke mně ty věci přicházejí pozvolna a až se stanou, pustím se do nich, aniž bych předem znal výsledek. Ale myslím, že je to druhá strana téže mince, tatáž snaha o to, aby lidé vystrčili nos ze svých domovů a aktivitami ve veřejném prostoru posilovali občanskou společnost. Ne nadarmo získala Kateřina cenu Architekt roku od Obce architektů. Protože jsou to především lidé, kteří tvoří město i jeho architekturu. Zase trochu jinak s městem a lidmi pracuje i architekt Adam Gebrian. Ale myslím, že všichni máme stejný cíl. 

Na čem pracujete teď?

Kromě udržování stávajících věcí v chodu i na projektu obnovení Staroměstské tržnice kousek od Václavského náměstí a Národní třídy. Je to památkově chráněný prostor, původně vystavěn právě jako uzavřené a kryté tržiště. Bylo zde postaveno v neorenesančním stylu koncem devatenáctého století na půdorysu čtyř zbouraných domů. Nádherné a naprosto nevyužité místo, kde byl naposledy supermarket a obskurní čínská restaurace. Chceme tomuto místu vdechnout opět ráz klasického tržiště s čerstvou zeleninou, ovocem a dalším sortimentem, i proto, že tohle v centru města citelně chybí. Další místo k setkávání, k prolnutí veřejného prostoru se soukromými potřebami obyvatel města. Kde si lidé místo názorů na kulturu či politiku mohou vyměňovat recepty a popovídat si o dobrém jídle. A všechno do sebe pomalu zapadne jako mozaika. 

....................................................................................................................................

Ondřej Kobza (nar. 1979 v Ústí nad Orlicí)

Pražský kavárník, aktivista a oživovatel veřejného prostoru. Provozuje několik kaváren, pronajal si střechu Paláce Lucerna, kde pořádá koncerty a organizuje nejrůznější společenské a kulturní přednášky, diskuse a další setkání. Osadil pražské ulice piany, automaty na poezii a šachovými stolky, které mohou využívat obyvatelé města i turisté. V Krymské ulici ve Vršovicích organizuje pouliční slavnosti a veřejné akce, z nichž nakonec vyrostla celostátní aktivita Zažít město jinak. V pronájmu má i středověký hrad Pirkenštejn v Ratajích nad Sázavou, který se stal rovněž centrem nejen místního kulturního života. Zvelebuje veřejný prostor a přispívá i jinak k rozvoji občanské společnosti v naší zemi.  

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše

8.1.2019
Uličníci: László Sümegh

Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše

26.1.2018
Uličníci: Zdeněk

Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše

28.3.2018
Uličníci: Janek Rubeš

Uličníci: Ondřej Kobza – Tradicionalista na střeše

1.6.2018
Uličníci: Tesla aneb cesta ze slovenského sídliště do holandského ghetta


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu