Aktuální článek
Manky (15): PÉRÁK

Manky (15): PÉRÁK

  • Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Šel jsem do Vlastislavové. To je ulice v Nuslích. Kousek od Synkáče. Je tam antikvariát. Venku ve dvoře. Spousta polic a spousta knih. Většinou za pár korun.

Chodím tam rád. Nikdy neodejdu s prázdnou.

Měl jsem jednoduchý plán. Koupím si knížku. Pak se přesunu k Ňákýmu Kafi, což je za rohem.

Sednu si ve vnitrobloku na zahrádku, dám si pivo a budu si číst. Jednoduché plány jsou dobré plány. Většinou se neposerou. Pokud nepotkáte Bedlu.

„Hele Manky, jdeš mi do rány.“

Zastavil jsem se. Antikvariát na dohled. Bedla přede mnou. V duchu jsem si povzdechl.

„Hledám tě celý dopoledne.“

Na Bedlu docela výkon. Málokdy se dokázal soustředit na jednu věc tak dlouho.

„Jasně, Manky. Jsem roztěkanej. Ale tohle je výjimečný. Pérák je tuhej.“

„Cože?“

„Jo, Manky. Přesně. Tuhej. Skočil z Nuseláku. Dnes ráno. Dopad v Jaromírově těsně před popeláře. Doteď z toho koktaj.“

Pérák už není. Docela mě to vzalo. Znal jsem ho.

„Taky mě to vzalo, Manky. Ať byl jakej chtěl, byl to můj strejda.“

„A jak se to…“

„Normálně, Manky. Se odrazil a skočil. Dole měl na nohou ty svý péra.“

„Takže sebevražda?“

„Nemyslím, Manky. Strejda neměl důvod. Spíš zase skákal přes Nuselák a dnes ráno blbě fouklo. Nešťastná náhoda, podle mě. Prostě se to stalo.“

Zkusil jsem si to představit. Nic moc.

„Jo, Manky. Hezký to nebylo. Ale zase, doktor, co ho ohledával, řek, že ještě než si ustlal, tak dostal infarkt. Takže už dopad tuhej. Nic ho nebolelo.“

„Infarkt?“

„Jo, infarkt. Se přece říká, že těsně před smrtí se ti ve fofru promítne celej život. Není divu, že strejdu kleplo. Celej život nevytáh paty z Nuslí.“

Jo. To by mohlo být. V každým případě blbej konec.

„To jo, Manky. Konec na hovno. Budu mít dost zařizování. Měl jenom mě.“

Přikývl jsem. Bedlu nečeká nic příjemného.

„To jo, Manky. Bude to docela voser. Ale byl to strejda. I když šáhnutej. Měj se.“

Bedla mi pokynul a zmizel. Šel jsem taky.

V antikvariátu jsem si vybral knížku. Zaplatil. Došel k Ňákýmu Kafi. Sedl si ve vnitrobloku na židli. Dal si pivo. Četl.

Moc jsem se nesoustředil.

Myšlenkama jsem byl u Bedlova strejdy.

U Péráka.

 

Bedlův strejda se civilním jménem jmenoval Kašna. Nikdo mu ale neřekl jinak než Pérák.

Pérák byl model, kterej údajně za druhý světový skákal po Praze a přiváděl skopčáky do smyku. Na nohou měl kovový péra, díky kterým prý dokázal přeskočit Václavák nadýl.

Byl to hrdina, ke kterýmu vzhlížel každej, co neměl odvahu se sám vzepřít.

Pérák skopčákům škodil, kde mohl. Jako základnu měl údajně libeňský plynojem.

Tvrdilo se, že nepůsobil pouze v Praze, ale po celém protektorátu. Myslím, že je to hloupost. Pérák byl pražskej. Tečka.

Věřil jsem na něj. Asi jako se věří na Ježíška. Prostě jo, asi to existuje, ale moc o tom nevíme. A možná to neexistuje a teď se v tom vyznejte.

V každém případě to nebylo nic, z čeho bych si dělal těžkou hlavu. Ne tak Bedlův strejda.

Ten Pérákem žil. Žil jím do té míry, že se do něj promítl. Pérák a on byla jedna osoba. V jeho mysli.

Bylo mu jedno, že původní Pérák fungoval před sedmdesáti lety.

„Manky, on je já a já jsem on. Takhle to prostě je.“

Říkal mi to a hleděl u toho, jako když mi sděluje tajemství vzniku života. Tvářil jsem se vážně, ale v duchu jsem si myslel svý.

„Jasně, Manky, nevěříš mi, ale tak to prostě je. Víc ti k tomu neřeknu, protože nesmím. Uvědom si, že většina lidí si je podobnejch, ale pak je pár maníků, co jsou jiný. Pérák mezi ně patří.“

Pomyslel jsem si, že jiný jsou celý Nusle.

„Nejseš tak úplně vedle, Manky. V Nuslích je spousta podivínů. Proto je logický, že Pérák je z Nuslí.“

„Z Nuslí?“

„Přesně, Manky. Z Nuslí. Ostatně já jsem se narodil v Nuslích. Takže Pérák může bejt těžko odjinud.“

Trochu mi tam neseděl čas. Kašna se narodil těsně po válce.

„S tím si nelam hlavu, Manky. Čas neteče jak splašky v Botiči. Občas udělá zkratku. Postaví se na zadní. Protáhne se a stočí do klubíčka. Chápeš?“

Moc jsem to nechápal.

„To neva, Manky. Hele, bavíme se o věcech, ve kterejch má jasno málokdo. Já to ale vidím zřetelně. Jestli to ty nebo někdo jinej vidí jinak, mi je šumák.“

Pokrčil jsem rameny.

„Tak tak, Manky. Mi stačí, že mi věří Bedla.“

„Bedla?“

„Se opakuješ jak papoušek, Manky. Jo, Bedla. A víš co?“

Tázavě jsem se na Kašnu podíval.

„Třeba jednou přijde den, kdy mi budeš věřit i ty.“

Možná. Možná jo.

Ale moc jistej jsem si tím nebyl.

Tenhle rozhovor jsem s Kašnou vedl před měsícem. Teď už se s ním ani nepozdravím. Je po něm. 

Bedlu jsem od toho neštěstí týden neviděl. Pak jsem ho potkal.

„Čau Manky. Pohřeb bude zejtra.“

„V kolik? Přišel bych.“

„V deset. Nahoře na Krčským hřbitově.“

„Fajn. Dorazím.“

Bedla se otočil, že půjde. Udělal pár kroků, pak se obrátil a vrátil se.

„Hele, Manky, měl bych prosbu.“

Nic jsem neříkal.

„Pérák, jako strejda, bydlel v Kloboučnický.“

Přikývl jsem.

„Mám od jeho bytu klíče.“

Čekal jsem.

„Chtěl bych se k němu naposled podívat.“

„Naposled?“

„Jo. Zítra se na pohřbu objeví nějakej idiotskej notář, kterej si ty klíče vezme.“

„Si udělej duplikáty. V Boleslavově je zámečník.“

„Já vím, Manky. Když ale, víš, je tady ten Pérák.“

„Nerozumím.“

„Prostě si myslím, že by nebylo dobrý dělat něco nesprávnýho. Jako nechat si udělat další klíče a tak. Ale teď je ještě mám. Tak bych se k němu chtěl naposled kouknout. To je celý.“

„A co chceš po mně?“

Bedla se chvíli díval do země. Pak zvedl oči.

„Jestli bys nešel se mnou, Manky.“

„Proč?“

„No, hele, prostě Pérák, jako strejda, to má sice odtikaný, ale Pérák, ten druhej, třeba ne.“

Tušil jsem, o co Bedlovi jde.

„Ty věříš na duchy?“

Bedla zavrtěl hlavou.

„Samo že nevěřím, Manky.“

Díval se na mě a mrkal, jako kdyby nevěděl, jestli se má svěřit se vším. Pak se rozhodl.

„Manky, prostě kdybych se splet, jako s těma duchama, kdyby byli, tak bych byl rád, kdybych tam nebyl sám.“

Nesmál jsem se. Nebylo čemu. Bedla nebyl žádnej posera. Nebál se. Aspoň co jsem věděl.

Chápal jsem, o co jde. Bedla věřil, že strejda si na Péráka nehraje. Že to není ujetý maškarní. Věřil, že je za tím víc. Že je za tím něco, s čím není dobrý si hrát. Nebo si z toho dělat prdel.

Zapálil jsem si cigaretu.

„Co tam chceš najít?“

Bedla pokrčil rameny.

„Nevím, Manky. Ale třeba, víš, třeba tam najdu něco, co mi řekne, že jsem se neplet. Že to se strejdou nebyl jen pitomej úlet.“

„Takže chceš, abych u toho byl.“

„Jo, Manky. Byl bych ti vděčnej.“

Nebylo co rozmýšlet. Abych řekl pravdu, byl jsem docela zvědavej, co u Péráka najdem.

„Bylo by fajn, Manky, kdybysme tam něco našli. I kdyby to bylo jen na památku. Přijdeš teda?“

Přikývl jsem.

„Díky, Manky. V jednu v noci v Kloboučnický.“

„Tak pozdě?“

„Víš, Manky, bych byl rád, kdyby sousedi spali. Nemusí o nás každej vědět. Jedna v noci je akorát.“

Přikývl jsem.

„Dobře, v jednu budu v Kloboučnický.“

„Fajn, Manky. A vem si baterku.“

Bedla se otočil a odešel.

Dokouřil jsem, zašlápl cigaretu a šel taky. 

V jednu v noci jsem stál v Kloboučnický. Bedla už na mě čekal.

„Jsi tu načas, Manky. Díky.“

Došli jsme k baráku, kde bydlel Pérák. Bedla vytáhl klíče a odemkl vchodové dveře.

„Teď potichu.“

Vystoupali jsme do prvního patra. Tři byty. Bedla přistoupil k prostřednímu. Odemkl a vstoupil do předsíně. Vešel jsem za ním a zavřel dveře.

Ocitli jsme se ve tmě. Sáhl jsem do kapsy a rozsvítil baterku. Bedla udělal to samé.

„Jsou tu dva pokoje, Manky. Ložnice a obyvák. Plus koupelna s hajzlem. Vezmu si obyvák. Mrkni se do ložnice.“

Bedla zmizel v obyváku. Vešel jsem do ložnice. Pomalu jsem přejížděl baterkou po místnosti.

Jednoduchá postel vlevo u zdi. Naproti mně okno. Před ním starý psací stůl. Vpravo police. Tři nad sebou. Vedle nich šatní skříň. Na stropě lustr s naprasklým stínidlem.

Přistoupil jsem k posteli. Nadzvedl polštář. Nic. Sáhl jsem pod matraci. Nic.

Přistoupil jsem k psacímu stolu. Vytáhl zásuvky.

Zběžně jsem prohlížel, co v nich je. Nacházel jsem pouze papíry. Některé popsané. Některé čisté. Hodně účtenek.

Doufal jsem, že narazím na nějakou fotografii. Měl jsem smůlu.

Přesunul jsem se k policím. Na každé z nich byla hromádka listin. A pár knížek. Prohlédl jsem všechny. Prolistoval je. Nic zajímavého z nich nevypadlo.

Zbývala skříň.

Otevřel jsem ji. Vlevo byly poličky na prádlo. Zabíraly jednu třetinu skříně. Vpravo byla tyč na ramínka. Kabáty, bundy, obleky. Dole, na podlaze skříně, byly vyrovnány papírové krabice uzavřené víky.

„Něco zajímavýho, Manky?“

Otočil jsem se ke dveřím a zavrtěl hlavou.

„Zatím nic, Bedla.“

„Já našel tohle.“

Bedla natáhl ruku a ukázal mi rámeček s fotografií. Posvítil na ni. Strejda Kašna alias Pérák. Vyfocenej venku, jak jde domů. Natahuje ruku po klice vchodovejch dveří. Na nohách pružiny.

„Hezká fotka, Bedla.“

„Jo, vezmu si ji na památku.“

„Fajn, já ještě mrknu tady do skříně a můžem vypadnout.“

„Dobře, Manky. Já už taky budu hotovej.“

Bedla zmizel. Otočil jsem se ke skříni. Klekl si. Krabic bylo pět. Sundal jsem víko z první.

Prohledal jsem tři krabice a nenašel nic, co by vypadalo zajímavě. Čtvrtá krabice to zachránila.

Nahoře byly papíry. Důležité možná pro strejdu Bedly. Pod nima byl na dně složený kartón.

Vyndal jsem ho. Rozložil. Zhruba formát A3. Položil jsem ho na zem a posvítil na něj.

Na kartónu byla nalepena fotografie. Nebo spíš několik fotografií, které tvořily jeden velký snímek.

Vypadalo to jako plakát na filmové představení. Akorát, že chyběl název filmu. Že chyběl jakýkoliv popis.

Na fotografii byl Pérák. Ve skoku. Černobílá fotografie. Snímaná v noci. Stářím lehce zažloutlá.

Pérák byl na ulici. Nebo spíš nad ulicí. Rozpitá světla plynových lamp. Už podle nich šlo určit, že snímek je starý. Hodně starý.

Prohlédl jsem si ho pozorně. Zblízka. Pak jsem ho složil a strčil pod bundu.

„Nic?“

Bedla se objevil ve dveřích. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nic.“

„Dobře. Tak jdem.“

Vyšli jsem z domu. Bedla si nesl rámeček s fotkou. Památka na strejdu. Byl spokojenej.

„Díky moc, Manky.“

„Nemáš zač, Bedla.“

Šel jsem domů. Pod bundou jsem měl plakát, který plakátem nebyl. Focený možná někdy před válkou.

Byl na něm Pérák. Ve skoku. Na ulici. Za ním zdi domů. Vchodové dveře. Před jedněma dvě postavy. Otočené zády. Nachystané vejít.

I když jim nebylo vidět do obličeje, věděl jsem, o koho jde.

Věděl jsem, co je to za ulici.

Věděl jsem dokonce, že to bylo v jednu v noci.

A věděl jsem, že o tom nikdy nikomu nic neřeknu.

Šel jsem domů.

Někdy prostě věci vypadají jinak, než jsou.


Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!