Aktuální článek
Uličníci: László Sümegh

Uličníci: László Sümegh

  • Ulice umí být přívětivá ve dne a plná temných stínů, když se zešeří. Tu temnou, odvrácenou stranu ulice zná velmi dobře László Sümegh, Maďar, povoláním textilní výtvarník, ale od roku 1995 především terénní sociální pracovník, zakladatel Projektu Šance a dobrá duše pouličních nočních tvorů, tedy hlavně ohrožených dětí ulice, které ztratily zázemí rodiny, živí se prostitucí, berou drogy a protloukají se, jak se dá. László je v té tmě jejich majákem už třiadvacet let. A nejen v Čechách, ale i v Indii, kde už několik let pomáhá tamním sirotkům v ášramu ve městě Tadpatri.

Co jste dělal před tím, než jste začal pomáhat dětem z ulice?

Dělal jsem umění. Volnou tvorbu, textilní design a podobně. Měl jsem velkou a úspěšnou výstavu i v New Yorku, mé dílo je zastoupeno také v muzeu a stálé galerii v bývalém koncentračním táboře Majdanek. Já se vždycky do všeho vrhám po hlavě a nebojím se. Kdybych měl strach, nemohl bych ani do míst, kde žije moje klientela. A ta žije skutečně za horizontem společnosti. 

A jak jste se dostal k založení Projektu Šance? Proč jste začal pomáhat?

Do toho se už člověk narodí. Rodina z matčiny i tátovy strany vždycky pomáhala. Táta za druhé světové války zachránil několik tisíc matek s dětmi. A dědeček z matčiny strany byl stavitel a zaměstnával přes dvacet rodin, jejichž práci ani nepotřeboval, jenom proto, aby mohli dostávat plat. Jak to máte z rodiny, tak pomáháte taky, navzdory tomu, že občas dostanete od těch potřebných lidí po čumáku. Ale myslíte si, že ty tužky, co vyrábíme, od nás chtějí české firmy? Moc ne. Ale kdyby se vyráběly v Africe nebo v Bangkoku, klidně by vzali i celoroční produkci. Protože tím se chlubí. Námi ne. Nemůžou se chlubit tím, že to dělají české děti ulice. My máme stigma. Jsme pro ně špinaví. Ale já se před více než dvaceti lety rozhodl, že chci dělat prevenci u těch nejohroženějších. A zjistil jsem, že to jsou právě děcka na ulici. To už jsem kdysi viděl v Londýně. O toho kluka, co tu byl, se starám už dvacet tři let.

Devadesátá léta a prostředí pražských ulic a prostituce jsou dobře vidět ve filmu Mandragora (režie Wiktor Grodecky, ČR 1997, pozn. red.).

Přesně tak to tady tehdy vypadalo! Já tehdy pracoval pro pražský magistrát jako analytik sociálně-patologických jevů. V té době byli prokazatelně na ulicích i devítileté děti, teď jsou taky, ale už nejsou vidět. Sociální propad je strašně hluboký, rodiny prodají všecko a pak už zbývá jen vlastní tělo. Jsou to i děti z dětských domovů, které v osmnáctí vypustí a ty děti vůbec nic nevědí o praktickém životě. Jak co zaplatit, jak si sehnat práci, bydlení a podobně, nejsou vůbec samostatné. A pak na ulici najednou najdou rychlý prachy. Anonymní sex. A vůbec si neuvědomují, že každým takovým stykem vykrádají svoji vlastní duši.

Ale čím víc pasivní pomoci klient dostává, kdy po něm nikdo nic nechce, žádnou vlastní aktivitu, tím dříve si z toho udělá životní styl.

Bylo těžké se mezi ty děti dostat?

Bylo. Nejdřív si samozřejmě myslely, že jsem zase další zvrhlík nebo policajt, byl jsem jim podezřelej. Musel jsem získat jejich důvěru, zůstat tam s nimi, projevit zájem, umět jim pomoci, dovést je k lékaři a podobně. V té době byly ty děti neporovnatelně mladší než dneska. Dneska už nejsou tolik vidět, ale jen proto, že se více skrývají. Tehdy chodili kluci třeba rovnou po škole do jednoho takového podniku, pánského bordelu, který už neexistuje, a tam jsem tehdy u jednoho devítiletého zakročil. A on mi řekl, ať mu nekazím kšeft, že ty boty potřebuje. Tam třeba chodila skoro celá třída mladistvých! Po škole vždycky pár hodin žili na ulici a prostituovali se. A nebyli to Romové. Byly to děti ne dost movitých rodičů, kteří jim nebyli schopní koupit značkové oblečení, bez něhož si ty děti myslely, že by v kolektivu neobstály. Tak si na něj vydělávaly vlastním tělem. 

Proč je mezi mladistvými na ulici většina kluků?

To je dané přírodou. Ženy jsou prostě silnější. Muži jsou pouzí zploditelé dětí, ale žena se o ty děti musí starat velmi dlouhou dobu a chránit je. Musí být praktická a trochu „mazaná“, aby mohla zajistit sebe i dítě do budoucna. Takže většinou vždycky u někoho zakotví, kdo ji uživí a bude schopný se o ni postarat. Ale muži tohle neumí, muži jsou přímočaří a neumí takhle přemýšlet.

Kde ty děti bydlí nebo bydlely?

Přespávají u svých zákazníků či zákaznic, protože i ženy si je občas vodí domů, třeba i dva kluky, když je manžel na pracovní cestě. Jinak přespávají v kanálech, v potrubí nebo někde za zdí, v hospodě, v sexshopu, v pornokině, kde se dá. Většinou okolo hlavního nádraží. A v devadesátých letech bylo tam, kde je Fantova kavárna nahoře, území nikoho, byla tam tma, ani jedna žárovka nesvítila, normální lidi tam nechodili. A tam na každém čtverečním metru stál jeden kluk jako na značkách. Ten, kdo měl o ně zájem, vyšel nahoru a vybral si. Když jsem tam jednou s nimi byl, vedle se začali rvát dva lidi a přiběhli policajti. Byl jsem rád, že zakročí při té rvačce, ale oni se rozeběhli ke mně a začali mě dusit. Bylo jim úplně jedno, že jsem terénní sociální pracovník a že spolupracuju s Odborem prevence kriminality Ministerstva vnitra. Ať si prý nevymýšlím – a nakonec mě odtamtud vyhnali. Té bezmoci jsem zažil hodně.

 


Kolik mladistvých je na pražské ulici v současné době?

Bývalo jich až dva a půl tisíce. Teď, jak se zvyšuje represe a oni se více skrývají nebo jsou roztříštění mezi různými charitami, se to nedá přesně spočítat, jen my se staráme o necelou stovku klientů, kteří chtějí něco změnit. Pracují tady nebo na brigádách, a ten zbytek je asi něco kolem tisíce lidí. Mění se to podle ročního období. V létě je těch lidí víc. I kvůli tomu, že třeba z dětských domovů utíkají právě tehdy více než v zimě. 

Rodina je smečka a pilíř, člověk sám je velmi zranitelný.

Jak vypadá vaše pomoc v praxi?

Chodíme do terénu a navazujeme kontakt. A máme tohle zázemí, kde jsou dvě pračky, sušička, sprcha, můžou si sem nechat posílat poštu, odtud třeba chodíme k lékaři, jsme schopni zajistit v podstatě veškerá vyšetření, máme pracovní terapii nebo sháníme brigády, prostě jim pomáháme se dostat z ulice, pokud oni sami chtějí. Ale efektivně lze pomoci jenom tomu, kdo je na ulici krátkou dobu. Jsou i takoví klienti, kterým to, i díky systému, jak je nastavený, vyhovuje. Na území Prahy je kromě těch velkých charit ještě velké množství menších organizací, které se v podstatě zabývají tímtéž. A klient mi pak řekne, proč bych se sebou něco dělal, když se postavím k Tadeášovi (kostel svatého Josefa na náměstí Republiky, pozn. red.) a tam dostanu všechno. Pak si odskočí do jiné charity, tam si „odjí“ evidenci, za pár hodin může jít zase jinam nebo do Armády spásy, kde mu dají další jídlo. Během dne může projít až deset organizací a stačí mu to. Ale čím víc pomoci on dostává, já ji tedy nazývám „opičí“ pomocí, pasivní, kdy po něm nikdo nic nechce, žádnou vlastní aktivitu, tím dříve si z toho klient udělá životní styl. Za tu pomoc nemusí vůbec nic odvádět, takže ho vůbec nic nemotivuje k tomu, aby něco měnil sám u sebe. Kdežto když je na ulici člověk krátce, ještě tímhle není nakažený. Měli jsme kluka, který měl na začátku velké ideály, dokud nepřičichnul k těmto službám za nic. Zajištěná snídaně, oběd, večeře, pár peněz si přes den vyžebrají a jim to takhle stačí. V létě procházíme po Letné v parku a snažíme se bezdomovce upozornit na to, že za čtyři měsíce bude zima. A oni odpovídají, že jsme dyliny, že město je přece zdechnout nenechá. Už s těmi službami počítají a spoléhají na ně.

Co musí tedy odvádět u vás?

První je, že musí chtít udělat něco sami se sebou. Musí se zamyslet nad svým osudem a převzít za něj zodpovědnost. Už jsem tolikrát slyšel, že jsem jediný, kdo to po nich chce, že všude je jinak jenom krmí. 

Máte i klienty, kteří z ulice odešli a vzali život do svých rukou?

Máme, několik jich úspěšně podniká, založili si rodiny. Třeba jsme měli tři holky, které se společně prodávaly, chodily spolu do školy, pak se provdaly a dneska mají salón krásy. A potkám je s kočárkem a s krásným chlapem na chodníku a ona dělá, že neexistuju, což naprosto chápu. Ten chlap neví, že si vzal bývalou holku z ulice, a ona logicky svoji minulost tají. 

Co je v tomto ohledu nejdůležitější?

Nejdůležitější pro lidi nebo děti na ulici je to, aby nezůstali sami. Vysvětluji jim, jak je důležitá rodina. Rodina je smečka a pilíř, člověk sám je velmi zranitelný. Musí se postupovat velmi citlivě ve smyslu zachování rodiny a zlepšení její finanční situace, což od rutinních sociálních pracovníků moc očekávat nelze. 

Proč to děláte?   

Ne pro poděkování a vděk, ale protože mám v sobě nějaký oheň a věřím, že to má smysl. Věřím, že vždycky existuje cesta.

Více viz www.projektsance.cz.

 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!