50

Vysoká hra

Bylo jim kolem dvaceti, když se během večerního setkání v pařížské čtvrti Montparnasse definitivně rozhádali se surrealisty. Na rozdíl od nich totiž nevěřili v náhody, ale ve vyšší podstatu skutečnosti; nechtěli být umělci, kteří jen sbírají střípky inspirace, chtěli ji nasávat všemi prostředky. A to i za pomoci experimentů s drogami a za cenu vlastního zdraví. Le Grand Jeu neboli Vysoká hra začala jako sebevědomý projekt čtyř spolužáků z gymnázia a skončila jako fascinující fenomén francouzské literatury počátku 20. století.

Vysoká hra

Události se daly do pohybu už s nástupem čtrnáctiletého René Daumala na gymnázium v Remeši. Zde se seznámil se třemi spolužáky, kteří vydávali ručně psané revue Apollo (obsahující poezii doplněnou kresbami) – Rogerem Lecomtem (později ke svému příjmení dodal ještě jméno Gilbert), Rogerem Vaillandem a Robertem Meyratem. Daumal jim ukázal svět orientální filosofie i spisovatelů, jako je Alfred Jarry, jehož na absurditě založená parodie vědy „patafyzika“ i divadelní hra Král Ubu se pro vznikající uměleckou skupinu staly jednou ze zásadních inspirací. Na základě tohoto nového přátelství vzniklo v jejich šestnácti letech „Bratrstvo simplistů“, v jehož rámci začali tvořit propracovanější filosofii – simplisté si například říkali proto, že věřili v možnost návratu k dětské jednoduchosti a prostotě, v níž je všechno propojeno všeprostupující jednotou a neexistují hranice mezi snem a bděním, světem viditelným a neviditelným. Scházeli se na dýcháncích v domovech svých rodičů či prarodičů, kouřili, popíjeli a četli básníky jako Baudelaira, Nervala a především Arthura Rimbauda.

 Stát se vidoucím

Rimbaud formuluje v Dopisech vidoucího svoji praxi „co nejzhýralejšího žití“, která podle něj vede až ke schopnosti vidění neznámého skrze „rozrušení všech smyslů. Je to velké utrpení, ale je nutno být silný.“ Tento předpoklad Bratři simplisté s novou vervou oživili a zcela vážně na sebe vzali i jeho sebedestrukční potenciál. Byli proto dokonce okolím nazýváni jako „vícehlavý Rimbaud“ nebo méně lichotivě „provinční Rimbaudové“. Nejenže se snažili překonat hranice reality pomocí různých omamných látek (zpočátku tedy hlavně tabáku a alkoholu), ale koketovali i s okultismem, parapsychologickými silami, a dokonce i s hranicí mezi životem a smrtí. Jejich cesta za poznáním neviditelných realit byla od počátku cestou kolektivní a experimenty podnikali zásadně ve skupině – pokoušeli se třeba i společně setkat v naplánovaném snu.

Skupina se začala pravidelně scházet v pařížském ateliéru českého malíře Josefa Šímy.

Vytvořili si jakési soukromé náboženství, jehož základem byla jednak touha nahlédnout za hranice všedního dění, jednak ale také Jarrym inspirovaná satira vlastního života a vědomí absurdity poznání. Své soukromé božstvo proto nazvali Bubu (podle krále Ubu), a vedle toho, že pro ně byl Bubu „pupkem světa“ a jako takovému mu připisovali různé svoje vize a zjevení, ztvárnili ho i v podobě talismanu – groteskní panenky s jediným pramenem vlasů, vyčesaným nahoru do podoby rohu. Sami sebe si navíc představovali jako andělské bytosti s různými charakteristikami, ve všech případech však vyhoštěné z ráje. Svým alter egům vymysleli i přiléhavá jména – Gilbert-Lecomte byl jakožto charismatický vůdce skupiny vampýrský „Rog Jarl“ nebo orientální „Coco z Kolchidy“, Daumal byl pojmenován „Nathaniel“, Vaillandovi říkali „Dada“ a Meyratovi zase „La Stryge“, tedy striga (čarodějnice pijící krev). Zní to sice jako dětská hra, její účastníci ji ale prožívali zcela vážně. 

Anarchisté vnímání

V praxi se filosofie či přesvědčení náctiletých Bratří simplistů začalo projevovat vedle aktivní četby a psaní hlavně živelným vpádem do nočního života – chodili do barů, tančíren a bordelů, pili absint, kouřili tabák a čichali tetrachlormethan (chlorid uhličitý, Cl4), který jim sháněl René Daumal. Tetrachlormethan se používá hlavně jako ředidlo a vedle bolestí hlavy nebo zvracení způsobuje taky halucinace a ve velkých dávkách dokonce i smrt. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jej simplisté užívali – jak se později vyjádřil Daumal, užíval Cl4 „za účelem studia toho, jak vědomí mizí a jakou moc nad ním mám já sám“. Jinými slovy, snažil se získat „absurdní důkaz“ o zkušenosti blízké smrti. Halucinatorní zkušenost s Cl4 mu pak skutečně potvrdila jeho domněnku o existenci jiného světa, tedy jakési větší nebo širší reality, kterou podle něj popisují mystikové, věštci a básníci napříč staletími. Roger Gilbert-Lecomte zase sháněl ke stejným účelům strychnin a objevovaly se i takové excesy, jako opilecké žvýkání listů brslenu, který je prudce jedovatý a způsobuje ne zrovna příjemné fyzické stavy, jako třeba koliku nebo krvavý průjem. Vedle toho dělali simplisté i pokusy parapsychologické nebo okultní – snažili se naučit vidět bez použití očí, dlouhou koncentrací na povrch zrcadla místo na odraz v něm se snažili spatřit svého dvojníka a Daumal v eseji Nerval světloplachý dokonce popsal i vlastní techniku opouštění těla, o níž věřil, že je mezi okultisty známá už od starověku. Experimentování s hranicí vlastní smrtelnosti nakonec zašlo až ke hře v ruskou ruletu, kdy Robert Meyrat držel Daumalovi u hlavy revolver nabitý jedinou kulkou a skutečně vystřelil, naštěstí jenom naprázdno. I přes podobné experimenty však mezi simplisty nakonec získala převahu poměrně běžná droga – opium.

Zrození Vysoké hry

Po ukončení studií v Remeši se simplisté postupně přestěhovali do Paříže a začali se prosazovat v rámci zdejší umělecké scény. Meyrat jako jediný ze čtyř bratrů v Remeši zůstal, postupně se od životní dráhy ostatních zcela odklonil a začal se živit jako lékař. Odchod jednoho byl ale vykompenzován příchodem mnoha jiných sympatizantů i pozdějších členů nového a už dospěleji formulovaného hnutí. Vedle básníků, jako byl André Rolland de Réneville nebo Maurice Henry, či fotografa Artüra Harfauxe se sblížili i s českým novinářem a básníkem Richardem Weinerem. Weiner tehdy z Paříže dopisoval pro Lidové noviny, a ačkoli se se simplisty rok nato navždy rozhádal, seznámil je s další ze zásadních postav rodící se Vysoké hry – českým malířem Josefem Šímou. Právě v Šímově pařížském ateliéru se skupina začala pravidelně scházet a připravovat první vydání nové revue, kterou chtěli vydávat vedle Francie i v tehdejším Československu (což se jim však nakonec nepodařilo).

Šíma se s Lecomtem názorově i lidsky velmi sblížil a byla mu svěřená redakce výtvarné stránky všech budoucích čísel časopisu. Nový žurnál se měl stát něčím víc než jen literární revue – měl být „revoltou“, ukazovat simplismus ne jako pouhou filosofii, ale především jako nekompromisní životní styl. V roce 1927 se poprvé – v odkazu na své vážné a upřímné koketování se smrtí – skupina nazývá Vysokou hrou a o půl roku později vychází první číslo časopisu Le Grand Jeu. Mísí se v něm sebevědomá a přímá prezentace ideálů simplismu s literární tvorbou jeho představitelů, to vše doplněné Šímovými ilustracemi a Harfauxovými fotografiemi. Ohlas veřejnosti však byl velmi slabý a pokud, tak spíše negativní; vydání časopisu navíc předcházela Vaillandova hospitalizace kvůli předávkování se opiem a Gilbert-Lecomte už byl v době vydání prvního čísla na opiu beznadějně závislý. 


Pan Morfeus

Pro Daumala bylo prozření možné dosáhnout pouze silně bezprostřední zkušeností – hlavně tedy blízkým kontaktem se smrtí, který si navozoval tetrachloridem i přímým ohrožováním se na životě. Nazření těchto hraničních stavů pro něj ale znamenalo i nalezení nové identity a literární tvorbou chtěl zážitky „z druhé strany“ pokud možno srozumitelně zprostředkovat i svým čtenářům. Gilbert-Lecomte ovšem smrt vnímal jinak – skrze opium a morfin se smrti oddával každodenně, nechával se jí okouzlovat a tím i pomalu trávit.

Experimentování s hranicí vlastní smrtelnosti nakonec zašlo až ke hře v ruskou ruletu…

Svoje zkušenosti z druhé strany zaznamenával náhlými výbuchy tvořivosti a tvůrčí inspiraci poháněnou narkotiky pak zosobnil v postavě pana Morfea – veřejného travičebez tváře, který je přičinlivým duchem smrti přítomné v lidském životě. Morfeus byl pro Lecomteho pánem všech přirozených i uměle navozených stavů, které se smrtí nějak souvisely. Není proto překvapivé, že Lecomte považoval protidrogové zákony za nesmyslné a ohrazoval se i proti novinářům, kteří jen prázdně opakovali klišé spojená s užíváním drog bez jakékoli snahy o hlubší prozkoumání jejich problematiky. Drogy samotné ale neviděl nijak růžově nebo naivisticky – byly pro něj jedním z možných způsobů či technik sebedestrukce. Pevně totiž hájil přesvědčení, že žádný zákon nemůže člověka, který po sebedestrukci touží, od této cesty odradit.

Nadskutečnost versus vyšší realita

Vysoká hra se mezitím dál prosazuje ve veřejném prostoru. V roce 1929 vydávají druhé číslo své revue, zaměřené – asi ne příliš překvapivě – na Arthura Rimbauda, a pořádají také výstavu v galerii Bonaparte, kde jako jeden z hlavních autorů figuruje i Josef Šíma. Stoupající publicita Le Grand Jeu ovšem měla za následek i stoupající nepřízeň surrealistů v čele s André Bretonem. Ačkoli surrealisté tehdy byli (a dodnes jsou) vnímaní jako mnohem výraznější a významnější hnutí, začali na sebevědomé a mladé simplisty pohlížet jako na svou konkurenci – a to i přesto, že měli se simplisty mnoho společného a dodnes k nim bývají přiřazováni. Obě skupiny se snažily zkoumat a zaznamenávat dění mimo náš běžný svět, surrealisté ovšem ke své práci využívali především náhodu či nevědomí a své experimenty nikdy nedělali v tak fatální rovině, jako jsou náhledy za práh smrti. Když proto simplisté dorazili na slavnou schůzku v Bar du Château (které se zúčastnily i další významné osobnosti tehdejší avantgardy, jako třeba Man Ray nebo René Magritte), byli členové Vysoké hry ještě před vyjasněním budoucích společných cílů a možností spolupráce napadeni pro některé své rozdílné umělecké a politické názory.

Pro Daumala bylo prozření možné dosáhnout pouze díky náhlé a bezprostřední zkušenosti – hlavně blízkým kontaktem se smrtí.

Vailland osobně byl navíc obviněn i z toho, že snižuje vysoké cíle skupiny psaním pro bulvární deník. Tuto akci měl André Breton podle všeho dopředu naplánovanou a jejím cílem nebylo nic jiného, než simplisty oslabit a rozhádat mezi sebou – což se mu ale (prozatím) nepovedlo. Roztržka se pak plně odrazila ve vydání třetího čísla Le Gand Jeu, kde se skupina vůči surrealismu (jistě i v reakci na Druhý manifest surrealismu, který vyplynul z pozdějších debat v Bar du Château) názorově vyhranila. Surrealisté proto později zkusili ještě jinou taktiku – přetahování členů Vysoké hry na svoji stranu. Kvůli tomu i kvůli prohlubujícím se názorovým neshodám se Vysoká hra začala skutečně rozpadat zevnitř. 

Konec bez vítězů

Pokud se dá říct, že někdo svoji vysokou hru dohrál až do úplného konce, byl to určitě Gilbert-Lecomte. K rozpadu Vysoké hry a neuskutečněnému vydání čtvrtého čísla do velké míry přispěl i jeho nekonečný cyklus hospitalizací, odvykání a následných zpětných pádů do morfinové závislosti. Lecomte neoplýval téměř žádnými finančními prostředky, a ačkoli se o něj snažil starat jeho nejbližší přítel Daumal, pomalu se vytrácel ze světa i ze života. Vailland s Daumalem podstoupili po prvním rozpadu skupiny v roce 1930 odvykací léčbu a Daumal se i díky příklonu k k východním naukám a esoterickému učení rusko-arménského mystika a ezoterika G. I. Gurdžieva na cestu narkotik ani původní Vysoké hry už nikdy nevrátil (podobně jako Vailland, který se později už psaním živil na plný úvazek a získal dokonce dvě prestižní literární ceny). Daumal zaujal vůči drogám negativní postoj a tento názor se pak odrazil i v jeho pozdějším díle Velká pitka, kde účinky hašiše, opia, éteru, kokainu i dalších drog posměšně znevažuje. Lecomte byl oproti tomu později dvakrát zatčen za obchodování s drogami. Podařilo se mu sice najít si přítelkyni (závislou stejně jako on), ta ale byla s příchodem války deportovaná do Osvětimi a zemřela – a Lecomte ji v roce 1943 na druhou stranu nadobro následoval, když se nakazil tetanem po použití infikované jehly. Ani Daumal, který si za manželku našel svoji jedinou životní partnerku Veru Milanovou a rozpracoval poslední velké dílo Hora analogie, se předčasné smrti nakonec nevyhnul. Ještě před dopsáním Hory podlehl tuberkulóze, která snad byla částečně zapříčiněná i jeho mladickými pokusy se vdechováním těkavých látek. Oběma největším hráčům Vysoké hry bylo v době úmrtí 36 let; Meyrat, který za svými bratry do Paříže nikdy neodešel, pak pravidelně chodil navštěvovat alespoň Lecomteho remešský hrob. 

A co bylo dál?

Vysoké a radikální nároky skupiny i její hluboké a neotřelé vhledy do jiných realit na soudobé umělecké scéně zazářily a pak rychle pohasly. Ve své době nebyla Vysoká hra příliš kladně přijímána ani ceněna, s postupem času si však pomalu, ale jistě začala nacházet své příznivce – a to i v rámci české výtvarné a literární scény. Už v roce 1929 se o výstavě v galerii Bonaparte i Šímově neotřelém talentu zmínil Karel Teige ve svém příspěvku „Z Paříže“. Článek vyšel v československém avantgardním Revue Devětsilu, které dokonce později věnovalo Le Grand Jeu jedno celé číslo. V šedesátých letech potom Věra Linhartová přeložila a připravila výbor jejich zásadních textů a básní, který ale nakonec mohl vyjít až v devadesátých letech. Dnes se pohnutý osud a ideály Vysoké hry stávají znovuobjevovaným zdrojem inspirace. V angličtině a nedávno i v češtině vyšly velké souborné překlady všech čísel revue a životní osudy i díla Gilbert-Lecomteho či Daumala se stávají námětem různých studií a knih. Známý režisér a svérázný mystik Alejandro Jodorowsky se patrně Daumalovou Horou analogie inspiroval při natáčení psychedelického snímku The Holy Mountain (Svatá hora), a ke svému překvapení jsem zjistila, že Lecomteho báseň „Oheň větru“ je dokonce součástí rapového songu I.N.R.I. české skupiny Kyklos Galaktikos. Ideály a myšlenky Vysoké hry jsou stále fascinujícím materiálem, a pokud vás zajímá studium možností a mezí lidské inspirace nebo prostě jen chcete blíže proniknout do vizí, myšlenek a světa simplistů, můžete nahlédnout do kompletního vydání revue Le Grand Jeu, které vyšlo vloni v českém překladu pod názvem Vysoká hra, nebo si třeba zajít na výstavu Josefa Šímy, která je až do února příštího roku k vidění v Moravské galerii v Brně. 

Odkazy:

Vysoká hra. Malvern, 2017.

René Daumal: Hora analogie: Román příběhů alpských, neeuklidovských a symbolicky autentických. Malvern, 2013.

Roger Gilbert-Lecomte: Život, láska, smrt, prázdno a vítr. Malvern, 2006.

Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře. Moravská Galerie v Brně, 26. října 2018 – 24. února 2019.


Dále by vás mohlo zajímat…
Vysoká hra

17.8.2018
Aphrodisia

Vysoká hra

3.12.2018
Arthur Rimbaud: Muž, který nenáviděl nudu

Vysoká hra

21.3.2016
Areka a betel

Vysoká hra

4.7.2018
Psychedelické století


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu