50

Christiania: Hulit jako Dán

Naše další společná cesta povede pod olověná mračna země, odkud v 9. století na svých drakkarech vyplouvali Vikingové plenit západní Evropu. Divokost tamních obyvatel je tatam, i když zátahy policie ve Svobodném městě Christiania nemají k vikingským loupeživým nájezdům daleko.

Christiania: Hulit jako Dán

Z reproduktoru nad mojí hlavou se ozve nacvičený tón pilota: „Uveďte stolky do svislé polohy a připravte se na přistání, za pár minut jsme v Kodani.“ Ochotně poslechnu, mám tušení příjemné dovolené, nebo tomu aspoň vše nasvědčuje. Ač se jedná o ekonomickou třídu, nějakým zázrakem mi bylo přiděleno sedadlo u okna, snad poprvé v životě mi ve výhledu nebrání křídlo a v jasném dopoledni si tedy můžu pečlivě prohlédnout blížící se ostrov, kde se hlavní město Dánského království nachází. Místní mu říkají København a ve středověku patřilo k důležitým kupecký přístavům – to je ostatně i jeho doslovný význam. Během asi hodinového letu jsem si přečetl v palubním časopise, že bych měl jako správný turista navštívit bronzovou sochu Malé mořské víly inspirovanou pohádkou dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena, vyjíst místní předražené restaurace pro hipstery a nakoupit v obchodním centru, jehož jméno jsem zapomněl. Já mám ale jiné plány a pohledem pátrám mezi budovami připomínajícími stavebnici Lego ve snaze spatřit známá místa. Je to má druhá návštěva – vlastně třetí, ale z té první si nic nepamatuju, neptejte se proč.

Záhony, kola a multikulti

Po příletu se mačkám v MHD a nemůžu se dočkat, až dorazím do zahrádkářské kolonie na periferii, kde má kamarádka Freja domek. Ta sice není doma, ale je jako obvykle odemčeno – komunita sousedů (vesměs mladí lidé, kteří zatoužili po potravinové soběstačnosti a úniku před městským životem a gentrifikací) o mně ví předem, a tak se nikdo nestresuje, když mě o pár momentů později vidí jet teď už bez batohu na Frejině kole směrem do centra. Je to příjemná změna oproti přecpanému autobusu, kde jsou vesměs jen důchodci – Kodaň je totiž cyklistický ráj. Je tu víc kol než obyvatel, asi 390 kilometrů cyklistických tras a semafory, které jsou během dopravní špičky koordinovány ve prospěch cyklistů. Podle loňských dat je to každodenní způsob přepravy 41 procent místních za prací či studiem a je to skutečně tak snadné, že to dokázal dokonce i Emmanuel Macron na svojí poslední návštěvě Dánska. Kolem se míhají řadové domy, street art, obchody a pár skateparků. Najednou množství lidí na ulicích roste, nápadně přibývá žen s šátky a lidí tmavší pleti. Projíždím jednou z rušných, většinově muslimských čtvrtí a nejednoho voliče SPD by asi překvapilo, že jsem nejen přežil, ale výborně jsem se i najedl a poklábosil.

Ve všech stáncích se prodává pouze jeden typ zboží: tráva a hašiš.

Cestou ještě minu nemocnici Rigshospitalet, jež se objevila ve znepokojivém seriálu Království režiséra Larse von Triera, který je cokoli, jen ne ideální program na pohodový večer. Poslední zastávka před cílem je Malá mořská víla (ano, lhal jsem) – fotím si ji i s dlouhou frontou turistů, kteří pěkně organizovaně čekají, až na ně přijde řada s „originálním“ selfíčkem z cest, zatímco se u kamenitého břehu pohupují petky a jiný plastový odpad. Vílu nechávám za zády a nabírám jižní směr, podél restaurací mezi stále houstnoucí davy cizinců. Mořský vzduch z přilehlého kanálu osvěžuje, dokud ho nevystříhá nasládlá typická vůně konopí – jsme na místě.

Obsazená čtvrť

Aroma se line ulicí a sílí, jakmile zapluji do jednoho z průchodů, vedoucích mimo EU do Svobodného města Christianie. O její existenci jsem se dozvěděl, když jsem si četl kdysi o squattingu, je totiž považovaná za jeden z největších okupovaných prostorů a zároveň za jakousi utopickou společnost přitahující umělce, alternativce, hudebníky i normální podivíny. Jde o bývalou vojenskou základnu, která byla po mnoho let opuštěná, než se dovnitř v roce 1971 dostala skupina hipíků. Ti zde založili stát ve státě, kolektivisticko-anarchistické společenství s minimem pravidel, relativně nezávislé na dánské vládě. Opravili a začali využívat budovy, které zde chátraly, a postupně stloukli další domky a chajdy značně svérázného vzhledu. Aktuálně zde žije asi 900 lidí. Hned od příchodu je zřetelná změna – na celé ploše 34 hektarů nejsou povolena motorová vozidla, bloudícím očím lahodí všudypřítomné barevné dekorace, sprejerská díla a umělecké objekty. Častým motivem jsou tři žluté kruhy na červeném poli, vlajka Christianie, přičemž kruhy symbolizují tečky nad „i“ v názvu a barevná kombinace je dílem náhody – když hipíci obsadili tento prostor, našli spoustu plechovek se žlutou a červenou barvou. Se třemi pravidly se seznámíme hned u vchodu: užívejte si; neběhejte (způsobuje to paniku); a žádné fotky(protože koupě i prodej haše je i nadále ilegální). Dále je třeba zmínit zákaz zbraní či toleranci ke konopí.

Sociální experiment

Dva roky po obsazení posvětili existenci a fungování Christianie i demokraté u moci a označili tuto čtvrť za sociální experiment – a dodržování i samotné určování pravidel nechali na místních. To sklidilo kritiku především od sousedního Švédska, které mělo obavy z tolerance omamných látek blízko svých hranic a jejich pašování. Přístup úřadů se pak dynamicky měnil, stejně jako i status této oblasti v právním smyslu, což ilustrují vleklé soudní spory s městem. Koncem sedmdesátých let se komunita usnesla na zákazu tvrdých drog, poté co několik obyvatel připravil o život heroin. Obývali budovu nazývanou Mírový oblouk, která naplňuje snad všechny stereotypní představy feťáckého doupěte, chyběla tam okna i dveře, jediným nábytkem bylo pár matrací a dírami v podlahách bylo možno pozorovat smečku toulavých koček, které obsadily přízemí. Pak přišla osmdesátá léta a nepokoje vyvolané snahou o monopolizaci místního trhu s konopím. To přerostlo v regulérní válku motorkářských gangů, kteří byli nakonec místními vypuzeni.

Utopický sen je svazován vnějším světem, na kterém je z velké části závislý.

Dvacáté století se neslo v duchu zpřísňování poměrů. Nejdříve přišly výzvy úřadů, aby byl obchod s konopím méně viditelný – reakcí pusherů (jak se zde po anglicku říká dealerům) bylo zakrytí stánků vojenským maskováním. Pak se akce policie zostřily a její četné pokusy vymýtit konopí z Christianie vedly jen k decentralizaci prodeje a šíření konopí do širokého okolí. Pokusy úřadů o kontrolu nad komunitou probíhaly na mnoha úrovních, mimo jiné skrze snahy o privatizaci a vnucení regulérních nájmů. Místní reagovali odmítavě, vypracovali například vlastní plány rozvoje oblasti a v jednom případě na finální termín vyjednávání odpověděli flétnovým vystoupením.


Tržnice nizozemského typu

Zamykám kolo u Pusher Street, jedné z centrálních ulic, přezdívané též Green Light District po vzoru holandské prostopášnější, ale stejně zkouřené „čtvrti červených luceren “. Na zákaz focení zde upozorňují další obří piktogramy a místo připomíná tržiště až na to, že ve všech stáncích se prodává pouze jeden typ zboží. Tráva i hašiš zde stojí 100 dánských korun za gram (tedy asi 350 Kč) a na výběr je velké množství odrůd. Mužík stojící u pultu neustále těká pohledem a zároveň se snaží působit uvolněně, ale nejde mu to. Ptám se ho na ceny a původ zboží. „Hele, tráva je tady z Dánska a Skandinávie, haš z Maroka. Chceš něco?“ ptá se věcně. Dovolím si ještě dotaz na to, zda žije tady v Christianii, prodavač opáčí, že ne, ale blízko, a pak už mi nevěnuje pozornost, přišel lepší zákazník, nadšený Španěl. Týden po mé minulé návštěvě v roce 2016 došlo k přestřelce, kdy jeden z distributorů zranil tři lidi, z toho jednoho policistu těžce. Pohár trpělivosti místních opět přetekl, zničili stánky a pushery vyhnali. Ale jak už to bývá, po nějakém čase byly stánky na svých místech, poptávka nečeká.


Odpoledne si zpříjemním koupí lahváče v nedalekém arabském obchůdku (opět na skok v EU) a procházkou kolem Christianie podél břehu přilehlých kanálů. U nedalekého mola se pohupuje skupina lodí s pirátskými vlajkami a bizarní dekorací ve tvaru jednorožce. Dávají tušit, že se jedná o pirátskou část Svobodného města a už mě ani nepřekvapí, že jsou tam na dalších plovoucích pontonech i dva (samozřejmě posprejované) karavany. Míjím pár mladíků, kteří se chystají pomalovat ruinu jakési budovy, další sedí opodál na přístřešku pro děti a pokuřují při poslechu hudby z mobilu. Na malé pláži relaxuje spousta turistů, někteří popíjejí zabráni do rušného hovoru. Tu a tam zahlédnu spěchajícího černocha, který se pružně pohybuje s vlečkou či naditými igelitkami a zmocňuje se všech prázdných plechovek v dohledu. Jsou totiž zálohované a pro těch pár afrických přistěhovalců jejich celodenní neúnavný sběr představuje jediný způsob obživy. Tážu se sám sebe, jak moc je to ještě kompatibilní s původním účelem, jak si jej definovali zakladatelé této komunity, tedy vytvořením samosprávného společenství, v němž každý jednotlivec zodpovídá za blaho celku. „Naše společnost musí být ekonomicky soběstačná a je třeba, abychom byli pevní v našem přesvědčení, že psychologická a fyzická bída je odvratitelná,“ opakuji si v duchu slova spoluautora prohlášení, které vznik komunity provázelo.

Každodenní šťára

Prohlížím si okolní domky, obchůdky s domácími výrobky, galerie, obří skleník. Vtom si uvědomím, že nejdu sám, za zády slyším dupot několika párů bot, otočím se za ruchem a spatřím policisty. Je jich hodně, každý z nich má u pasu helmu, spěchají a někteří z nich se oddělují směrem ke skupinkám lidí, kteří až dosud poklidně posedávali ve stínu stromů. Ptám se jednoho z policistů bezelstně, zda se něco stalo, a on mi velmi slušně anglicky odpoví: „Hledáme drogy, konopí!“ Přitočím se k opodál stojícímu postaršímu muži, který spolu s několika Inuity, obývajícími speciálně vyhrazený dům pro lidi z Grónska, celou scénu pozoruje – chybí mu několik zubů a z nějakého důvodu mám pocit, že je místní (asi proto, že nemá foťák ani moderní oblečení). U nohy mu leží právě zašlápnutý špek. „Tohle tu máme od tý střelby skoro každej den,“ svěřuje se a pokračuje: „Ale buď v klidu, dřív, když přišli, lítalo tu občas i kamení a rachejtle, sem tam molotov… Teď prostě jen počkáme, až odejdou. Jdou primárně po pusherech, ale jak tě chytí třeba jen s jointem, budeš rád, když to ukecáš na pokárání.“ Dle dánských zákonů totiž hrozí v případě menšího množství pro osobní potřebu pokuta (v přepočtu asi 2 000 Kč) až několik let vězení. Zatímco poslední uniformy mizí za rohem, v hlavě mi zní hymna Christianie, píseň dánské skupiny Bifrost „I kan ikke slå os ihjel“, což volně přeloženo znamená „Nás nezabijete“: „Nabíháte sem v helmách a s prázdnými paragrafy, ale kdy vám konečně dojde, že jen trestáte sami sebe…“ Na opačné straně ulice se objevují první navrátivší se „trhovci“.

Od poloautonomní komunity k Disneylandu?

Navečeřím se v jedné z místních restaurací (všechno samozřejmě místní bio potraviny), ačkoli to peněženku zabolí mnohem víc než dnešní pákistánský oběd. Znepokojení nad kapitalismem, který postupně pohlcuje příjemné a nezávislé kouty světa, rozežene možná naivní představa, že mé peníze třeba podpoří další fungování komunity. Ostatně to potvrdí i Eddie, náhodou jsme se seznámili u stejného stolu před místní hospůdkou. Z vedlejšího podniku v objektu bývalých kasáren se line rocková hudba a tento chlapík původem z Lesotha, který v Kodani pracuje jako bankovní úředník, mi vysvětluje, že Christianii udržují v chodu příspěvky turistů, ať už v podobě dobrovolných darů nebo vstupného na koncerty či prodeje suvenýrů, občerstvení a uměleckých předmětů. Krom výdajů za služby (recyklaci, školky, údržbu veřejných prostranství, kanalizaci a odvoz odpadu) město místní nutí odkoupit pozemky, tudíž je třeba k tomu účelu generovat zisky. Nikdo nechce, aby mu půdu pod nohama, na které žije už 47 let, odkoupili developeři. Není se tedy co divit, že utopický sen má své mouchy a je svazován vnějším světem, na kterém je z velké části závislý. Autenticita zde v jistém smyslu ustupuje komerci.

Trvalým řešením problémů s pouličním prodejem konopí by mohla být pečlivě nastavená legalizace.

Zbytek večera strávím ve vskutku pestré společnosti: pár cestovatelů z různých koutů světa, Eddie, pak postarší Izraelec přesvědčený o tom, že nás všechny zajímá jeho intimní život samozvaného tantrického guru, jeden Dán neustále balící další a další špeky, jehož slovnímu projevu nerozumí ani rodilí mluvčí, a posléze přijíždí i Freja – v práci má padla a vypadá sklesle.

Děcka z ghetta

Na otázku, co se stalo, se rozpovídá. Jako sociální pracovnice se věnuje nezletilým z periferie, aby předcházela jejich napojení na kriminální živly. Mluví s nimi, motivuje je k trávení času v klubech pro mládež a učí je třeba i zahradničit. Jedná se hlavně o děti ohrožené sociálním vyloučením, vesměs imigranty ze Somálska, Kurdistánu nebo Turecka. A právě dnes dalšího z kluků, se kterými trávila čas, zabili během potyčky mladíci z jiného „gangu“. „Ta děcka chtějí někde patřit, být součástí nějakého celku, chtějí uznání… no a společnost i stát je stigmatizuje, bere je jako někoho odlišného. Jsme sice hodně tolerantní společnost, ale rasismu je tady hodně.“ Proč se někteří mladí zapletou s pouličními gangy, má i další důvody. Freja tvrdí, že pocházejí z chudších poměrů a čím míň se chtějí tísnit s početnou rodinou v přeplněném bytě, tím víc je to táhne ven. Klidně v noci. A nezákonné činnosti, třeba dealování všeho možného, jim zajistí peníze mnohem snáze než jim dostupná práce. „Ta děcka jsou fajn. Hodně lidí by přišlo o předsudky, kdyby s nimi chvíli pobyli a popovídali si,“ uzavírá to Freja. Když při loučení zjišťuje Eddie, proč jsem si od pusherů nic nekoupil, daruje mi minijointík na ochutnání jeho vlastní trávy a spiklenecky mrkne. Ti opravdoví místní tam velkobyznys nechtějí a já to respektuju, ač je mi jasné, že zdejší konopný trh kvůli mému bojkotu nezkolabuje.

Legalita dnes a zítra

Ačkoli v Dánsku léčebné využití konopí podporuje asi 88 procent populace a pro některá onemocnění je možno předepisovat konopná léčiva, legalita rekreačního nakládání s konopím je velmi podobná Česku. Dánskou společnost rozdělilo rovnými díly hlasování v roce 2016, které přineslo shodné výsledky –  43 procent pro i proti legalizaci konopí. Ve statistice užívání se Dáni pohybují ve srovnání s ostatními státy ve vyšších příčkách. Během rozhovorů s obyvateli komunity jsem nabyl dojmu, že trvalým řešením problémů s konopím by mohla být pečlivě nastavená legalizace. Rozhodně by se tak dal regulovat trh lépe než současnou prohibicí. Letos v létě vyjádřilo svou podporu dekriminalizaci prodeje konopí pět dánských politických stran. Policie podle nich plýtvá zdroji v nekončícím boji s prodejci marihuany a restriktivní zákony mezitím umožňují organizovaným narkoskupinám neuvěřitelně profitovat z nezákonného obchodu. Jedna ze stran podporujících tyto snahy je koaličním partnerem dánské konzervativní vlády, zbylé čtyři jsou v opozici. Jak to tam dopadne, je ve hvězdách, stejně jako to, zda si jako první v EU budou moci legálně pořídit konopí bez receptu právě Dáni či Španělé nebo dokonce Češi. Jisté ale je, že se schyluje ke změnám, ze kterých budou profitovat spíše ti rychlejší.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Christiania: Hulit jako Dán

8.5.2018
Jak nebezpečné je užívat konopí během těhotenství?

Christiania: Hulit jako Dán

17.4.2018
Jak dlouho zůstává THC v těle?

Christiania: Hulit jako Dán

26.3.2017
Jak arabští hippies vyprovokovali zákaz hašiše

Christiania: Hulit jako Dán

24.6.2018
Jáchym Topol: Stínadla potřebuješ


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu