50

David E. Nichols: Psychedelika se nemají užívat pro zábavu

David E. Nichols je profesor lékařské chemie a molekulární farmakologie. Více než čtyřicet let zkoumal psychedelika a v rámci výzkumu vytvořil stovky nových látek jako ETH-LAD, 6-APDB, MBDB, 4-MTA či TCB-2. Řada z nich se však časem objevila na černém trhu. Undergroundové ziskuchtivce, kteří se inspirovali jeho prací, neodradila skutečnost, že šlo jen o nástroje výzkumu, nikoli o látky se stejnými vlastnostmi jako zakázané LSD, MDMA či 2C-B. A bohužel se záhy ukázalo, že některé z nich jsou životu nebezpečné…

David E. Nichols: Psychedelika se nemají užívat pro zábavu

 Jako jeden z mála vědců jste pracoval s psychoaktivními substancemi i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kdy jste s tím vlastně začal?

Začal jsem v roce 1969. 

Zrovna když většina ostatních musela přestat?

Měl jsem štěstí. 

A proč jste se začal zajímat zrovna o tuto oblast?

Žil jsem tehdy v Cincinnati a tam žádná drogová scéna nebyla. Ale hodně jsem o tom četl v novinách a samozřejmě jsme věděli o Timothy Learym, kterého Nixon označil za nejnebezpečnějšího člověka v Americe. Studoval jsem v Cincinnati, ale přátelé, kteří studovali jinde, mi vyprávěli o LSD či meskalinu. Napřed se tedy bavili o kouření marihuany, a já na to: „Není to nebezpečné a návykové?“ A oni se mi smáli, a tak jsem si v antikvariátu koupil učebnici farmakologie a tam stálo, že konopí není nebezpečné ani návykové. Uvědomil jsem si, že nám v médiích lžou a že nejde věřit všemu, co se říká. Začalo mě to zajímat a hodně jsem si toho o drogách načetl, takže kdykoli se moji spolužáci ze střední vrátili na víkend domů, sešli jsme se a oni se mě vyptávali. Odborníkem přes drogy jsem se vlastně stal kvůli svým kamarádům. 

Nebyl žádný internet, za vším se muselo do knihoven.

Tenkrát jsme si ty knihy museli najít. Potom jsem chtěl pokračovat v magisterském studiu, ale nemohl jsem najít nikoho, kdo by se zabýval psychedeliky. Ale na Iowské univerzitě jeden chlapík studoval látky příbuzné atropinu. Nikde blíž nic nebylo, tak jsem se za ním vydal, on mi dokonce zařídil stipendium, ale ukázalo se, že už se atropinem nezabývá. Nabídl mi výzkum analogů apomorfinu, ale do toho se mi moc nechtělo, protože tyto látky vyvolávají silné zvracení a nejsou moc užitečné. Ale narazil jsem tam na profesora Charlieho F. Barfknechta a ten zkoumal metabolity meskalinu. To bylo roku 1969, veškerou publikovanou literaturu o chemii psychedelik měl na svědomí Alexander Shulgin, a já to všechno znal. Charliemu rychle došlo, že o těchto sloučeninách toho vím víc než on. Velmi ho to nadchlo, a protože jsem tam byl na stipendiu, mohl jsem pracovat pro něj, což mu přineslo i trochu peněz a chemikálií navíc. Předložil jsem projekt na magisterský titul a dokončil ho za jeden semestr. Charlie mě nechal v laboratoři dělat, co se mi zachtělo. Byl jsem dobrý student, disertační práci jsem zvládl rychleji než kdokoli přede mnou a byla rozsáhlejší než všechny ostatní. Během magisterského studia jsem publikoval asi patnáct prací a zástupci katedry se nechali slyšet, že jsem byl nejlepším studentem, jakého kdy měli, což bylo docela fajn. 

Je zvláštní, že nejlepší student se začal věnovat výzkumu psychedelik.

Zákon o kontrolovaných látkách vstoupil v platnost roku 1970, a tak jsem myslel, že mi to brzy zatrhnou. Takže jsem se snažil, abych toho během studia stihl co nejvíc. Vyrobil jsem tolik látek, kolik jen šlo, a publikoval jsem o sto šest. Pokračoval jsem jako odborný asistent na katedře farmakologie a zkoumal jsem účinky různých látek. Ale když jsem skončil a začal se poohlížet po zaměstnání, nic zajímavého se nenabízelo. Jeden kolega z Iowské univerzity si zamítavými dopisy od potenciálních zaměstnavatelů vytapetoval celou zeď.

 Kdysi jsem říkával, že psychedelika se jednou, až budu po smrti, budou využívat k terapii. Ale šlo to daleko rychleji, než jsem doufal.

To musela být pro psychedelický výzkum těžká doba...

Velice těžká. Ale naštěstí se objevily dvě nižší pozice na Purdueově univerzitě. Sháněli někoho, kdo se zabývá lékařskou chemií a farmakologií, a tam mě taky přijali. A když jsem zrovna nevyučoval, šel jsem do laboratoře a pokračoval jsem v tom, co jsem dělal vždycky. Když dokončíte doktorát a jdete jinam, většinou už nepokračujete v tom samém, protože předtím jste dělali na projektech svého profesora. Ale protože všechny nápady v mém výzkumu byly mé vlastní, mohl jsem v něm pokračovat. O akademické sféře jsem nevěděl nic, protože profesor, pro kterého jsem pracoval, granty nikdy neřešil.

Zajímal vás výzkum, ne papírování.

Po několika letech mi však vedoucí našeho pracoviště řekl, že není efektivní, abych sám pracoval v laboratoři, a že bych si měl zažádat o grant, aby na mých nápadech mohli pracovat ostatní. Po troše přemlouvání jsem si o něj zažádal a dostal jsem ho. Pro Národní ústav pro otázky zneužívání drog (NIDA) jsem zkoumal analogy meskalinu. Bylo to docela úsměvné, protože při posuzování žádosti na ně zapůsobilo, že jsem studoval u Charlese Barfknechta, který byl v oboru uznávanou kapacitou, a neuvědomili si, že všechny ty publikované práce jsou moje vlastní. Grant jsem získal, po třech letech mi ho vždycky prodloužili, a tak jsem se této oblasti věnoval dalších 28 let. Jmenovalo se to „Stereochemické aspekty halucinogeneze“ a vytvářeli jsme analogy psychedelik. 

A tak jste se nakonec dostal k výzkumu receptorů a vazeb molekul?

Ano. Prostě jsme pokračovali v různých výzkumech s kočkami, myšmi a tkáněmi hladkých svalů. V půlce osmdesátých let jsme začali experimentovat s rozpoznáváním účinků drog a vycvičili jsme potkany, aby tiskli páčku za odměnu. Chtěli jsme se zabývat i molekulární biologií a vazbami látek na receptory. Zkoumali jsme účinky MDMA pomocí radioaktivního serotoninu a plátů mozkové tkáně stimulovaných elektřinou. A zkoumali jsme rovněž účinky na synaptosomech. Mohli jsme zkoumat, co se nám zamanulo. Zabývali jsme se také mikrodialýzou in vivo. Získal jsem grant na zkoumání MDMA, který trval asi deset nebo dvanáct let, ale pak jsem ho už neprodloužil, protože jsem chtěl objevit nové analogy s účinky podobnými MDMA, ale bez návykového potenciálu. Chtěl jsem vytvořit novou látku, která by byla entaktogen, tedy látka navozující sdílnost, empatii a pocit blízkosti.

A to se vám podařilo.

Ano, ale úřady u MDMA zajímal jen mechanismus neurotoxicity. Nechtělo se po mně, abych vytvořil další látky podobné MDMA, ale abych zjistil, proč je „jedovatá“. A tak jsem si řekl: „Čert to vem, tohle dělat nebudu.“ Ale dál jsme pokračovali v tom, co nás zajímalo. Vytvářeli jsme analogy, pracovali jsme s tryptaminy. Dost jsme se zabývali analogy LSD, což byla hodně složitá chemie. A podívali jsme se na kloub celé řadě fenylethylaminů. Meskalin je flexibilní molekula, takže jsme vytvářeli různé analogy a ohýbali ji do různých tvarů, abychom zjistili, jak se vlastně váže na receptor.

To byly látky stejné skupiny jako 2C-B?

Ano, zjednodušeně řečeno mají ohebný postranní řetězec. Vytvořili jsme látku zvanou TCB-2, což bylo 2C-B s postranním řetězcem uzamčeným do určitého tvaru, a ta byla velice aktivní. A potom jsem narazil na látky řady NBOMe, které objevil Ralf Heim v Německu. Domníval se, že jsou velmi aktivní, a tak jsme je vyzkoušeli na potkanech vycvičených k rozpoznání LSD, abychom zjistili, jestli účinkují podobně.

Vy jste vycvičili potkany, aby rozeznali LSD od placeba?

Přesně tak. Když jsme jim podali látky řady NBOMe, opravdu reagovali stejně jako na LSD. Ale neodhadli jsme správně, jak moc jsou účinné, a všichni potkani z toho měli průjem. Tak jsme dávku snižovali a opravdu se ukázalo, že jsou velice účinné. A později jsme se začali zabývat molekulární biologií, mutovali jsme receptory a sledovali jsme, co se stane.

 

Měnili jste DNA?

Ano, DNA se skládá z kodonů a známé sekvence aminokyselin. Receptory jsou trojrozměrné struktury, proto jsme předpokládali, že vrchní části hrají důležitou roli. Tak jsme je mutovali a sledovali jsme, jak se to projeví na vazbách různých látek. Mutovali jsme i ostatní části a vypozorovali jsme, že vliv mutace na vazby se liší v závislosti na příslušné látce, čímž jsme prokázali, že různé látky se opravdu vážou odlišným způsobem. Takto se liší třeba fenylethylaminy a tryptaminy. 

To zní jako snaha přijít na kloub mechanismu života…

Je to mechanismus života. Látka aktivuje receptor, ten změní tvar a pak se látka uvolní. A to navodí biochemickou změnu uvnitř neuronu. Konečným cílem bylo zjištění krystalické struktury receptoru s navázanou látkou. K tomu však potřebujete něco, co se tam připojí a zůstane to držet. Asi by šlo krystalizovat tyto receptory s navázanou látkou řady NBOMe, ale zatím to nikdo nezkoušel. Doufám, že se do toho někdo pustí a dozvíme se, jak to vypadá. Dost jsme se snažili přijít tomu na kloub, měli jsme model receptoru a zkoušeli jsme modelovat molekulové dokování na počítačích, ale nic nesedělo a nedávalo to smysl. Počítačové simulace ještě nejsou dost dobré, protože jde jen o aproximaci, která počítá s atomy jako s pevnými kuličkami. Počítače i software se sice neustále zlepšují a zrychlují, ale pořád to ještě není úplně ono. 

A to hovoříme o tom, co je k dispozici teď. V osmdesátých letech nic z toho nebylo.

O modelování receptorů jsme se začali pokoušet až po roce 2000, ale měli jsme údaje, které naznačovaly, jak by se mohly vázat rozličné látky, takže jsme mohli vytvářet testovatelné hypotézy. A v roce 1993 jsem založil Heffterův výzkumný ústav, protože jsem chtěl, aby se zase začalo s klinickými studiemi. Lidé jako Ann a Sasha Shulginovi mi říkali, že vláda nám to nikdy nedovolí. Já jsem se naopak domníval, že dovolí, ale nebude je financovat, takže je budou muset platit mecenáši. A nakonec se to podařilo.

............................................................................................................................

Celý článek najdete v magazínu Legalizace č. 50. Počíhejte si na Legalizaci u novinových stánkůAktuální číslo je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
David E. Nichols: Psychedelika se nemají užívat pro zábavu

7.12.2018
Editorial 50: Sklízíme, co zasejeme


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu