48

Manky (14): Nuselský Grafitti

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (14): Nuselský Grafitti

Seděl jsem na zahrádce na Květnici. Páteční odpoledne. Bylo tu poloprázdno. Začaly prázdniny. Kdo mohl, odjel. Letní Nusle nejsou nic, co by si jeden chtěl užít.

Domy a chodníky a ulice se nacucají horkem. Sálají. Vedro se přitiskne ke každému, kdo se mu dostane na dosah. Jenom někam dojít je utrpení.

Zahrádka na Květnici je jedno z mála míst, kde je snesitelně. Studené pivo, stín pod slunečníky.

Seděl jsem, díval se před sebe, upíjel z půllitru. Na nic víc jsem neměl energii.

„Čau Manky. To je vedro, že by jeden zdechnul.“

Zvedl jsem hlavu. Proti mně stál Dirkon.

V občance měl sice Václav Krátký, ale nikdo mu neřekl jinak než Dirkon.

To byl foťák. Vystřihovánka. Z ábíčka. Časopisu, který za totáče nebyl k sehnání.

Vystřihovánky tam tvořil Richard Vyškovský. Mohli jste si slepit cokoliv. Od lunochodu po Karlštejn.

Jedna z vystřihovánek byl Dirkon. Foťák, který údajně fungoval. Bez mechaniky, bez objektivu.

Dirkon se jmenoval po něm. Byl do focení blázen. Ujetej. Nic jiného neuznával. Tahal s sebou brašnu, ve které měl kanón v ceně auťáku střední třídy. A fotil.

Fotil všechno. S nadšením. Od spícího motýla po zaseklou tramvaj na Synkáči.

Fotil lidi a situace a zapadající slunce nad Nuslema. Fotil unavené domy s opadávající omítkou, fotil prošlapané chodníky a zákoutí, která ještě nestihla zmizet.

Studoval literaturu a dokázal vést nekonečně dlouhé monology o nastavení clony, času a správném zarámování.

Měl jsem ho rád, i když těma řečma někdy unavoval.

Posadil se proti mně, na stůl si položil brašnu s foťákem a objednal si pivo. Napil se a pokýval hlavou.

„Tohle jsem potřeboval.“

Neobtěžoval jsem se odpovědět. Napil se ještě jednou.

„Hele, Manky, znáš starýho Bedřicha?“

„Myslíš toho z Kloboučnický? Jak měl kdysi na Nuselský galanterii?“

„Přesně. Bejvalej vedoucí galanterie a zanícenej straník.“

Bedřicha jsem si vybavil okamžitě. Jedna z typických nuselských figurek.

Za totáče byl vedoucí galanterie, co byla kousek nad Synkáčem. Dnes už je zrušená.

Byl tam sám. Spokojenej a důležitej. Neměl rodinu. Ani manželku. Měl jen tu galanterii. A členství ve straně.

Patřil mezi komunisty, co platí příspěvky, chodí do průvodu a věřej, že když na sebe lidi budou hodný, budou se všichni mít dobře.

Nikomu svým členstvím neublížil, ale nikomu taky nepomohl. Na začátku května vyzdobil výlohu a ke každýmu koupenýmu knoflíku přidal zadarmo mávátko. To bylo všechno.

Pak přišla revoluce. Galanterie se staly zbytečné. Bedřich byl odejit. Měl pár let do důchodu. Nikdo ho nechtěl.

Aby neskončil na ulici, roznášel po domech letáky. Barevný obrázky potřebných věcí za nesmyslné ceny.

Bral to jako osobní prohru. Jako útok na všechno, čím celý život žil.

Zatrpkl. Přestal se zdravit s lidmi. Degradován. Přehlížen. Cítil ponížení a nevyslovený posměch okolí.

Stal se zbytečným. Nejdřív pro ostatní. Pak i sám pro sebe.

„Viděl jsi ho teď někdy?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Sešel. Děsně sešel.“

Nebylo divu. To neustálé užírání se nikomu nepřidá.

„Přesně. Žere se jak tasemnice.“

Napil jsem se piva. Nebylo mi jasné, proč mi to Dirkon všechno říká.

„Někdo po něm jde.“

„Cože?“

„Někdo si ho vybral. Bydlí v Kloboučnický v přízemí.“

To jsem věděl.

„Někdo mu pod okna nasprejoval obrázek.“

„Jakej?“

„Srp a kladivo. A vedle šibenici. S visícím panáčkem. Takovým, jak malujou děti ve školce.“

„To je docela pitomý.“

„To je. Bedřich je na prášky. Zelenej jak hrášek. Rozklepanej. Bys ho musel vidět.“

Dovedl jsem si to představit.

„Možná. Spíš ne.“ Dirkon si zapálil cigaretu. „Ale jde o něco jinýho.“

Pozvedl jsem obočí.

„V baráku s Bedřichem bydlí mladej Fixírka.“

„Myslíš toho, co sprejuje Nusle a říká tomu art?“

„Přesně. A Bedřich tvrdí, že to je jeho práce. A vede řeči, že ho dostane za mříže. Občanská újma a ústavní práva a svoboda a tyhlety kecy.“

„Bych se na místě Bedřicha svobodou moc neoháněl. Ta jeho parta ji přehlížela jak družstevní lány.“

„To jo. Hele, já ti nevím, Manky. Trochu mám pocit, jako když to Bedřichovi vyhovuje. Jako když je rád, že se o něm mluví. Na druhou stranu zase nikdo nemůže bejt nadšenej z toho, že ho někdo zvěčnil na fasádu, jak visí. Vedle srpu a kladiva.“

Taky mi to přišlo divný. Chvíli jsem přemýšlel. Pak jsem dopil. Zavolal obsluhu. Nechal si spočítat účet.

„Mrkneš se na to, Manky?“

Přikývl jsem. Mrknu se na to. Divný věci mě zajímaly vždycky.

 

Stál jsem v Kloboučnické. Před barákem, kde bydlel Bedřich. Srp a kladivo. Vedle šibenice a visící dětská figurka. Všechno vyvedený červeně. Hezky. S fortelem.

Bedřicha jsem nikde neviděl. Občas kolem mne někdo prošel. Otočil hlavu k fasádě. Přejel po ní očima. Usmál se.

Někdo rozpačitě. Někdo spokojeně. Někdo jen aby se neřeklo, že nemá smysl pro humor.

Pro blbej humor.

Tohle se nedělá. Tedy aspoň podle mýho názoru. Tohle je přes čáru. V pořádku je, když to dotyčnému řeknete do očí. Když si s ním věci vyříkáte. Když mu jednu natáhnete. Nebo když jednu natáhne on vám.

Vyčistí se vzduch a je.

Tyhlety anonymní obvinění nasprejovaný na omítku jsou zbabělý. Jsou o hovně.

Bedřicha jsem nikde neviděl, ale i tak jsem měl kliku. Z domu vyšel mladej Fixírka.

Prošel zahrádkou, která byla před domem, a dostal se na chodník. Spatřil mě. Chtěl se otočit, ale mávl jsem na něj.

Chvíli váhal. Pak se pohnul. Zastavil se přede mnou. Koukal mi někam přes rameno. Chvíli bylo ticho. Pak jsem ukázal na zeď.

„Co na to říkáš?“

„Nic.“

„Nic?“

Fixírka pokrčil rameny.

„Prej se povídá, že je to tvoje práce.“

„To jsou kecy, Manky. Blbý kecy.“

„Fakt?“

„Jasně. Vercajk nekreslím.“

„A co ta šibenice?“

„To už vůbec. Nejsem magor.“

Říkal to klidně. Žádná nervozita. Spíš unavenost. Nebyl jsem první, co se ho na tohle ptá.

„A co Bedřich?“

Fixírka se zašklebil.

„Včera na mě dvacet minut řval. V kuse. Že jsem odpad. Že tohle za jeho mladejch let nebylo. A podobný kecy. Furt dokola.“

„On má nějakej důkaz?“

„Nemůže mít žádnej důkaz. Já to nebyl.“

Další otázky jsem neměl. Fixírka se otočil. Odcházel. Sledoval jsem ho. Šel normálně. V klidu. Jen jedno mi vrtalo hlavou.

Když se mnou mluvil, ani na vteřinu se mi nepodíval do očí. 

Druhý den dopoledne jsem šel Kloboučnickou. Schválně. Doufal jsem, že potkám Bedřicha.

Měl jsem štěstí. Stál před svým barákem. Kolem pár čumilů. Ruce mu lítaly jak semafor. Přešlapoval. S rozmyslem. Jak když dupete zelí. Asi měl něco důležitého na srdci.

Došel jsem k němu. Zaregistroval mě.

„Manky. Jdeš akorát. Fakt. Určitě víš, co mi ten mladej smrad z třetího patra nastříkal na zeď.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nevíš?“

„Vím, co je na zdi, ale nevím, kdo to udělal.“

„Právě, Manky. Právě. Lidi jsou svině. Jdou po mně. Nikomu jsem nezkřivil vlas. Ale stejně po mně jdou. Členství se neodpouští. Je mi z toho smutno.“

Vyrážel to ze sebe, jako kdyby to byl jeho poslední projev.

„Nastříkal mi na zeď šibenici a srp a kladivo. Aby bylo jasný, komu to patří. Kdo má viset. A lidi se tomu smáli. Radovali se. Chápeš to, Manky?“

Chápal jsem to. Trochu.

„A z obecního úřadu za mnou byli a že jsou se mnou. Po všech těch letech, kdy jsem nikoho nezajímal.“

Rozhlédl jsem se kolem sebe.

„Hlavně se podívej na barák, Manky. Pořádně se podívej. Uvidíš totiž kulový. Je to přetřený. Bych se smál. Zejtra to tu bude znova. Na to ti dám štempl.“

O krok jsem ustoupil. Zapálil si.

Přestal jsem Bedřicha zajímat. Otočil se k nejbližšímu zevlovi. Spustil to samý. Jak kolovrátek.

Prohlédl jsem si zeď. Byla přetřená. Skoro stejný odstín. Srp, kladivo i šibenice s dětskou figurkou zmizely.

Zmizel jsem taky.

 

Odpoledne jsem se potkal s Dirkonem. Seděl na lavičce na Synkáči. Čekal na mě, protože dostal vzkaz.

„Co se děje, Manky?“

„Nic zvláštního. Jen bych potřeboval pomoc.“

Dirkon zpozorněl.

„Nějaká práce, Manky? Na to já moc nejsem.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Potřeboval bych něco vyfotit.“

Dirkon se rozzářil.

„To jsem ti k dispozici čtyřiadvacet hodin, Manky. To je maličkost.“

„Zvládneš fotit v noci?“

„Jako ve dne. Na tom nic není.“

„Fajn. Tak se sejdem dnes v jednu v noci před Závistí.“

„Proč před Závistí?“

„Protože to pak budeme mít blízko. Jo?“

Dirkon na mě spiklenecky mrkl.

„Nějaká tajná akce, Manky? Se na mě můžeš spolehnout. V jednu jsem před Závistí.“

Přikývl jsem a šel.

 

V jednu v noci jsme se s Dirkonem potkali před Závistí. Měl mikinu přetaženou přes hlavu.

„Takhle mi nikdo neuvidí do xichtu, Manky.“

Pokynul jsem mu, aby šel za mnou. Došli jsme na roh Kloboučnické a Nuselské. Tam jsem se zastavil. Kloboučnická byla osvětlená, ale ne moc.

„Teď už opatrně. Bylo by dobrý, kdyby si nás nikdo nevšim.“

Dirkon mě několikrát zatahal za rukáv, že rozumí.

Došli jsem k baráku, kde bydlel Bedřich. Byla před ním malá zahrádka. Nebo spíš trávník. Plný psího trusu. V rohu keř. Vysoký asi metr a půl. Šlo za něj zalízt. Když se člověk přikrčil, tak skoro nebyl vidět.

Vlezl jsem za něj. Dirkon se skrčil vedle mě. Zašeptal jsem: „Musíme počkat.“

„Jasně, Manky. Hele, to graffiti, není náhodou v prdeli?“

„Jo. Je přemalovaný.“

„To Bedřich?

„Ne. To já.“

„Ty, Manky?“

„Nevyptávej se. Čekáme.“

Dirkon se zavrtěl. Ztichl.

Minuty ubíhaly. Modlil jsem se, aby mi to vyšlo. A aby to netrvalo. Nebyl jsem si jistý, jak dlouho to bude Dirkona bavit.

Měl jsem štěstí. Asi po půl hodině se otevřely vchodové dveře. Vyšla z nich postava.

Baloňák a rádiovka. Aspoň tak mi to v polotmě přišlo. Sklonil jsem se k Dirkonovi a zašeptal: „Připrav si foťák. Až tlesknu, tak toho týpka vyfoť. Měl by se k nám otočit obličejem.“

Dirkon mne plácl do ramene, že rozumí.

Týpek chvíli stál ve dveřích. Pak vyšel na chodníček. Rozhlédl se. Obrátil. Přešel podél zdi. Dal ruku do kapsy. Vytáhl sprej. Zmáčkl trysku. Udělal první tah.

Tleskl jsem. Hlasitě. Nejvíc, co to šlo.

Týpek na půl vteřiny strnul. Pak se otočil. Podíval se směrem ke mně. Přímo do objektivu Dirkona. Cvaklo to. Měli jsme ho.

Proti nám stál Bedřich. Se sprejem v ruce. Se strachem v očích.

Přistoupil jsem k němu. Natáhl ruku. Chvíli váhal. Pak mi sprej podal. Potěžkal jsem ho. Strčil do kapsy.

Chvíli bylo ticho. Nikdo nepromluvil. Začal jsem.

„Tohle je co, Bedřichu?“

Zamnul si nervózně ruce.

„Tomuhle nikdo nerozumí, Manky. Tomu vy mladí nemůžete rozumět.“

„Tady není čemu rozumět. Sprejuješ na zeď píčoviny a házíš to na mladýho Fixírku. To mi přijde docela hnusný.“

Bedřich se napřímil.

„Hnusný. Tobě to přijde hnusný, Manky? A nepřijde ti hnusný, že se jeden celej život dře, a když má jít na zaslouženej odpočinek, tak s ním systém vyjebe? Nepřijde ti hnusný, že najednou nikoho nezajímáš? Že aby si tě někdo všim, musíš na zeď nakreslit šibenici? To ti nepřijde hnusný?“

Povzdechl jsem si. Nechtěl jsem se hádat. Tušil jsem, jak to je. Bedřich mi to jen potvrdil.

„Nebudem se dohadovat. Máme tě vyfocenýho. Fixírkovi se omluvíš. Že ses splet. Žádný další zasraný obrázky nebudou. Necháme to vyšumět. Lidi zapomenou. Pokud to vidíš jinak, bude tvoje fotka po celejch Nuslích.“

„Ty mi vyhrožuješ, Manky?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Já tě zachraňuju. Zachraňuju ten tvůj posranej zaslouženej odpočinek.“

Otočil jsem se. Šel pryč. Dirkon v patách za mnou.

Šel jsem a moc dobře jsem si nepřipadal.

Někdy jsou věci na hovno víc než obvykle.

Někdy skoro vždycky.

.............................................................................................................................

Celý článek najdete v magazínu Legalizace č. 49. Jak konopí pomáhá při léčbě Parkinsonovy nemoci? Přinášíme vám rozhovor s pacientem i lékařem. S Jindřichem Vobořilem o odvážné a neodvážné adiktologii. Novinky o aktuálním vývoji a důsledcích legalizačních změn. A jak prožít legální psychedelickou zkušenost? Počíhejte si na Legalizaci u novinových stánkůAktuální číslo je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (14): Nuselský Grafitti

29.7.2017
Manky (7.): Tráva

Manky (14): Nuselský Grafitti

14.4.2018
Manky: PŮJČOVNA PRAMIC

Manky (14): Nuselský Grafitti

30.4.2017
Manky (6.): Černý kůň

Manky (14): Nuselský Grafitti

22.9.2017
Manky (8.): NUSELSKÁ MÁJKA


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu