49

Island: Na tripu s berserky

Sopečný ostrov na půli cesty mezi Evropou a Severní Amerikou láká čím dál více turistů hlavně svojí dramatickou snovou krajinou, historií spojenou s Vikingy a severskou mytologií i specifickými pochoutkami. Navíc patří k zemím s nejlepší životní úrovní na světě a vzhledem k neexistenci armády také k jedné z nejsvobodnějších. Zároveň se tu však ještě před třiceti lety nesmělo kvůli prohibici vařit ani prodávat pivo a omamné látky všeho druhu zažily svůj první velký boom až v devadesátých letech. Na Islandu jsem byla letos v červenci a na drogy i na historii jsem se vyptávala (nejen) rodilých ostrovanů.

Island: Na tripu s berserky
Lysohlávky rostou v Reykjavíku v trávě u cesty a šťastní nálezci si mohou užít houbový trip během koupele v termálních pramenech.

Podnebí Islandu je vlhké a chladné, často tady prší nebo sněží a fouká úporný vítr. Pěstovat venku jedlé plodiny je tak téměř nemožné a díky kombinaci s aktivními sopkami, ledovci a nedostatkem zvěře byl ostrov až donedávna dosti nehostinným místem na přežití. I přes svoji vikingskou minulost se proto místní usedlíci raději než dobýváním nových území zaopatřovali rybolovem nebo farmařením (převážně chovem ovcí, koní nebo dobytka na mléko). Těmto činnostem se dodnes věnují a kvůli pokračujícímu lovu velryb nebo ptáků papuchalků jsou často také kritizovaní – a je to i jeden z důvodů, proč Island nechce patřit mezi státy Evropské unie (která lov velryb a dalších ohrožených druhů netoleruje). Z ulovených nebo poražených zvířat zkonzumovali Islanďané kvůli nedostatku téměř všechno, a mezi zdejší tradiční pochoutky tak patří třeba ovčí hlava uvařená i s očima (svid) nebo beraní varlata slisovaná do jakési tlačenky a nakládaná se syrovátkou (súrsadir hrútspungar). 

Užívání drog je spíše fenoménem větších měst a pouze příležitostnou kratochvílí – většina Islanďanů dokonce ani nekouří.

Díky izolaci od zbytku Evropy si obyvatelé ledového ostrova uchovali v téměř nezměněné podobě i svůj původní jazyk – starou norštinu, a staroseverské ságy nebo rodokmeny prvních obyvatel pocházející z doby mezi 9.–13. stoletím tak mohou pořád snadno číst i v originále. Přejímání nových slov z jiných jazyků se navíc dodnes brání a pro nové technologie i abstraktní pojmy vymýšlejí vlastní slova, podobně jako to u nás dělali národní obroditelé – telefonu tak říkají „provaz“ (sími), fotografii „světelný obrázek“ (ljósmynd) a videu zase „obrazová páska“ (myndband).

Všichni Islanďané jsou navíc kvůli staleté izolaci více či méně příbuzní a dohledávání rodokmenu až k prvním osadníkům tu patří mezi oblíbené kratochvíle (stálých obyvatel Islandu je cca jen 330 000). Vyvinuli si dokonce i speciální mobilní aplikaci, která umožňuje rozeznávat jejich příbuzenský vztah s ostatními ostrovany – hlavně proto, aby se spolu omylem nevyspali třeba bratranec se sestřenicí. Kvůli vysoké úmrtnosti totiž prý ještě pár generací zpátky bylo zvykem, že jedna matka porodila kolem dvacítky dětí, protože (mnohdy správně) předpokládala, že se jich dospělosti dožije jen pár. Orientace v takovém množství příbuzných pak po pár generacích celkem pochopitelně pokulhává, a to i kvůli neexistenci rodových příjmení, jak je běžně známe. Dcerám se totiž jako druhé jméno dodnes dává křestní jméno jejich matky (s příponou -dóttir, tedy dcera) a synům zase jméno jejich otce (s příponou -son, syn). 

Osadníci nové země a pohanští berserkové

Podrobné zprávy o osidlování Islandu se nám zachovaly ve středověkém spise Landnámabók (Kniha osídlení). Vedle objevitelů ostrova hovoří spis také o norském náčelníkovi Ingólfrovi Arnarsonovi (a jeho ženě Hallveig Fróðadóttir), kteří měli připlout k břehům Islandu někdy po roce 870. Aby se Arnarson nemusel dlouze rozhodovat, kde je nejlepší místo pro založení nové osady, hodil prý do moře dva vyřezávané kůly a pak se plavil podél pevniny, dokud je neobjevil zachycené na pobřeží – a nezaložil tam budoucí hlavní město Reykjavík (což znamená „zátoka kouře“, nejspíš podle zdejšího geotermálního zřídla). Norští náčelníci postupně osídlili celý ostrov a brali si s sebou i své irské a skotské otroky či sluhy, přičemž Irky a Skotky si prý často brali za manželky – což dodnes vyvolává vtípky na účet Irů, třeba že jsou všichni zrzaví, protože jim Vikingové kdysi vzali všechny pěkné ženy. Kvůli přítomnosti více náčelníků a nutnosti se mezi sebou rozumně domluvit tu také vznikl nejstarší dosud existující evropský parlament – Althing.

Tehdejší obyvatelé samozřejmě ještě vzývali staroseverské bohy, a ačkoli Althing v roce 1000 na nátlak norského krále oficiálně přijal křesťanství, islandští náčelníci si na něm vynutili kompromis v podobě povolení uctívat své bohy nadále alespoň v soukromí. Víra v různé duchy, trolly, elfy a skřítky je proto na Islandu pořád běžně rozšířená (stejně jako víra v Boha a velké množství kostelů), a tento rok by se měl dokonce v Reykjavíku dostavět chrám neopohanského hnutí Ásatrú. Zajímavou historickou hádankou z této doby jsou zvláštní družiny obávaných válečníků – tzv. berserků, o jejichž existenci se zmiňuje (mimo jiné) i islandský autor Snorri Sturluson, který na přelomu 12. a 13. století zapsal většinu dnes známých staroseverských ság. Berserkové se prý během boje dokázali dostat do transu podobnému zuřivé nepříčetnosti; bojovali potom jako divoká zvířata a necítili bolest, přičemž oblečení byli jenom do medvědích nebo vlčích kožešin (někteří se prý stylizovali i do divokých prasat). V současnosti už přirozeně vzniklo více teorií, které se krvežíznivý trans snaží nějak vysvětlit – třeba právě skrze užívání drog. Dlouho oblíbená teorie o pojídání muchomůrky červené (Amanita muscaria), která obsahuje halucinogen muscimol, byla postupně nahrazena přesvědčivější teorií ohledně blínu. Ten obsahuje alkaloidy jako skopolamin či hyoscyamin, které způsobují (ne zrovna příjemné) halucinace, a jeho semena často nacházíme právě ve vikinských hrobech. Berserkové si tak možná před bojem vtírali rozdrcené květy blínu do kůže, což jim mělo navodit stavy lehké zmatenosti a pocity létání. Další teorie ovšem hovoří i o využívání lidí s různými psychickými poruchami (epilepsií či dokonce posttraumatickou stresovou poruchou) nebo prostě o tom, že se berserkové před bojem posilnili pořádnou dávkou alkoholu. Tvrzení, že alkohol vyvolává v Islanďanech zuřivost a nepříčetnost, pak bylo nespravedlivě využito zastánci prohibice na začátku 20. století. 


Sedmdesát let bez piva

I přesto, že alkohol (a především pivo) je pro Islanďany dnes nejoblíbenější drogou, v roce 1908 si pomocí referenda odhlasovali prohibici a od roku 1915 zde začal platit plošný zákaz prodeje veškerého alkoholu. Na nátlak Španělska se po pár letech vrátilo na pulty alespoň víno a postupně jej následovaly i další druhy tvrdého pití – s výjimkou piva, které se mohlo prodávat jen do obsahu 2,25 % alkoholu (což je zhruba jako náš radler). Argument pro toto kuriózní řešení byl až podezřele podobný stereotypům proti legalizaci marihuany – tvrdilo se, že pivo je vstupní drogou pro tvrdý alkohol a že bez „načnutí“ se pár pivy jej nikdo nebude chtít pít. Situace samozřejmě prokázala opak: kromě toho, že si Islanďané začali vařit pivo doma a barmani začali nízkostupňové pivo míchat s panáky, rostla zároveň i spotřeba tvrdého alkoholu (a počet závislých). Prolomení pivního zákazu přišlo až po dlouhých 74 letech – 1. března 1989. Islanďané tento den dodnes nadšeně slaví jako „Den piva“ (Bjórdagurinn) a na oslavu podnikají třeba populární rúntur, tedy jakousi obdobu naší tour de bar. Ačkoli spotřeba alkoholu pořád narůstá, oproti tvrdému alkoholu začalo pivo masově vítězit a snížil se i počet přestupků a kriminalita spojená s černou výrobou nebo užíváním alkoholu. I přesto jsou na něj ale stále uvalovány vysoké daně a většina piva v obchodech má pořád jenom něco přes 2 % (a pozor, jmenuje se Pilsner!). Točené pivo stojí kolem 200 českých korun a pokud si dáte jedno k obědu, budou se na vás místní nejspíš dívat jako na alkoholika – Islanďané se opíjejí hlavně v pátek a v sobotu večer, ale když už pijí, musí to stát za to. Asi nejbizarnějším islandským pivem je s přehledem Stedji, které už je populární i v zahraničí a vaří se s lákavou příměsí uzených velrybích varlat. Do světa se ovšem vyváží i tradiční pálenka Brennivín, což je bramborová kmínka, které se taky přezdívá „černá smrt“. Její výrazná kmínová chuť slouží k přeražení čpavkové pachuti zdejší speciality hákarl (což je žralok několik měsíců fermentovaný pod zemí a pak sušený na čerstvém vzduchu).

Nečekaný úspěch

I když alkoholová prohibice se ukázala jako neúčinná, v Althingu občas i dnes zazní různé kuriózní prohibiční návrhy, jako třeba zákaz přístupu na porno servery (který naštěstí pro Islanďany neprošel). V případě alkoholu to místní zkusili napodruhé jinak. V devadesátých letech totiž strmě narůstal počet puberťáků, kteří se každý měsíc opili (v roce 1998 to bylo celých 42 %), případně užili nějakou jinou návykovou látku. Dotazníková šetření přitom ukázala, že za to může především nedostatek volnočasových aktivit a rodičovské pozornosti. Vláda proto ve velkém začala dotovat kroužky (hlavně masově oblíbený fotbal), rodiče začali trávit více času se svými dětmi, a dokonce vznikl i zákon (který platí dodnes) zakazující dětem mezi 13. a 16. rokem trávit čas venku po desáté hodině (v zimě), případně po půlnoci (v létě). Kvůli jeho dodržování se formovaly i rodičovské hlídky, které v ulicích hledaly mladé opozdilce a zaháněly je domů. Pro děti asi nic příjemného, faktem ale je, že dnešní mladí Islanďané žijí nejzdravěji na světě – v roce 2016 už se každý měsíc opíjelo jen 5 % z nich a podobně výrazně kleslo u teenagerů i kouření tabáku a marihuany (na 3 a 7 %). A jak je to tedy na Islandu s konopím?

Kutilští pěstitelé

Tráva se tu samozřejmě sehnat dá, podobně jako další drogy, všechny jsou tu ale bez výjimky nelegální. Islanďané rozlišují konopí podle jeho kvality do tří druhů: marri je nekvalitní listí, polli běžný průměr a riger už je voňavá, pryskyřicí obalená palička. V Reykjavíku ale snáze než trávu seženete třeba extázi, kokain nebo amfetaminy, jejichž užívání tady v obdobích ekonomické prosperity vždycky narůstá (a vloni tak byl Reykjavík dokonce označen za 4. hlavní evropské město amfetaminu). Prodej drog tu přitom probíhá poměrně jednoduše – dealeři mají svoje obchodní FB profily a pro Reykjavík ještě nedávno existovaly na Facebooku přímo skupiny, v nichž se řešily objednávky drog i způsob jejich předání. Islanďané se navíc v posledních letech naučili pěstovat si trávu doma a její produkce letos v hlavním městě téměř předstihla i zahraniční import.

Berserkové si možná před bojem vtírali rozdrcené květy blínu do kůže, což jim mělo navodit stavy lehké zmatenosti a pocity létání.

Potřebné příslušenství se dá lehce nakoupit v obchodech se zařízením pro domácí pěstování zeleniny, především oblíbených rajčat (ve zdejším chladném podnebí totiž nemají šanci vyrůst jinak než pod lampou). Prodavači už prý díky použitému slovníku lehce rozeznají, co si chcete vypěstovat doopravdy, a nabídnou vám všechny potřebné komponenty. Domácí pěstírny tu většinou nejsou moc velké a slouží k pokrytí potřeb jenom několika lidí – což ale stačí, aby jejich majitelé postupně násobili výdělky i investice (a bohužel tak podporovali i růst černého trhu a kriminalitu). Ve městě Þykkvabær [B1] byla navíc letos v dubnu odhalená i velkopěstírna konopí a místní policie vedle živých květin zabavila i 16 kilogramů usušených palic; za její provozování (a ochod s marihuanou, kokainem a extází) byl zatčen jeden Islanďan a tři Poláci. Z konopí se tu přitom podomácku vyrábí také léky nebo masti, a i když se o jeho legalizaci pro lékařské účely v Althingu občas diskutuje, šance k jejímu uskutečnění jsou (i díky neexistenci žádného skutečně aktivního legalizačního hnutí) zatím dost malé. 

Houbařský ráj

Obecně řečeno pro Island platí, že užívání drog je spíše fenoménem větších měst a taky pouze příležitostnou kratochvílí – většina Islanďanů dokonce ani nekouří. Asi největším drogovým překvapením tak pro mě bylo zjištění, že letní Island (kde se pohybují průměrné teploty kolem 10 stupňů a dost často prší nebo mrholí) je rájem pro lysohlávky, které v Reykjavíku celkem běžně rostou v trávě u cesty, a šťastní nálezci si tak mohou užít houbový trip třeba během koupele v termálních pramenech. Když jsem se na lysohlávky ptala jedné místní slečny, řekla mi, že „se o tom povídá“ a že její kamarád si dokonce zkusil nějaké houby nasbírat – místo psychedelického výletu jej však dostihla jen otrava a experimentování tím pro něj skončilo. Islanďané se totiž v houbách vůbec nevyznají a nesbírají je, přestože jim v lesích rostou křemenáče, kozáky a další jedlé houby (lesů je tu ale opravdu jen málo, protože první osadníci většinu stromů vykáceli, aby získali pastviny pro ovce). Vzhledem k narůstající popularitě psychedelik jako LSD mezi mládeží (kvůli níž bila islandská policie předloni dokonce na poplach) se ale třeba ke hledání houbiček mladí Islanďané brzy odhodlají.

Pokud se někdy na Island rozhodnete vydat (anebo se tam znovu podívat), určitě doporučuji projít si vedle hlavních atrakcí i méně turisticky exponovaná místa a zkusit třeba i cestovat stopem, což je nejlepší způsob, jak si popovídat s místními obyvateli (anglicky tu mluví všichni, mladí i staří). Islanďané o své zemi rádi vyprávějí – třeba o fotbale, ekonomické krizi, politice a specifickém jídelníčku, slyšela jsem ale i příběhy prodchnuté kouzlem zdejší staleté neměnnosti – třeba o osudech opuštěných domů podél silnice, o krkavcích, kteří přinášejí štěstí, nebo o životě na farmě a ve venkovské komunitě, které jsou tu světem samy pro sebe. Každopádně Island nahlížený očima jeho obyvatel je určitě velmi zajímavý a trochu jiný než tvář, která se tu běžně nastavuje turistům – schůdné stezky podél vodopádů a turistická muzea (třeba vyhlášené muzeum penisů) jsou jiné než divoká příroda a příběhy lidí, kterým se dlouhé generace života v tvrdých podmínkách mezi ledovci, gejzíry a vulkány hluboce vepsaly i do způsobu, jakým nazírají svět.



Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu