48

Náboženství a užívání návykových látek: právní souvislosti

Podívejme se dnes na zoubek užívání omamných a návykových látek v rámci vyznávání náboženské víry a při provádění obřadů náboženské povahy. Nikoli nějakým antropologicko-etnologickým pohledem, jak je na stránkách magazínu Legalizace obvyklé, ale tím naším suchým a úmorným pohledem právnickým. Tedy: co se smí a nesmí z pohledu českých obecně závazných právních předpisů, proč tomu tak je, a k tomu si představíme i nějaké ty širší souvislosti. A začneme pěkně od podlahy.

Náboženství a užívání návykových látek: právní souvislosti
Obcházení zákona není právem chráněno.

Ústava poprvé

Široká a z podstaty neomezená svoboda náboženského vyznání patří mezi základní kameny demokracií západního střihu. Je zároveň obtížně oddělitelná od svobody svědomí a myšlení, což respektuje i naše Listina základních práv a svobod, když tyto tři svobody, respektive základní lidská práva, řadí společně do prvního odstavce svého čl. 15 a pojí s nimi zákaz diskriminace v přístupu ke všem základním právům a svobodám (čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tato práva jsou z logiky věci nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Nakonec, čemu věříte a co si nesete ve své hlavě a ve svém srdci, je čistě vaší věcí. Dostatečně cynický interpretátor by dokonce mohl tvrdit, že se nejedná ani tak o práva, jako spíše o prostou deklaraci neschopnosti establishmentu s vaším smýšlením cokoli udělat. V principu tedy můžete věřit sebeabsurdnějším, sebenásilnějším a sebenechutnějším bludům a nikdo vás za to nesmí jakkoli postihnout. Přinejmenším do okamžiku, než své smýšlení začnete projevovat navenek. 

Pokud považujeme nějakou látku za prospěšnou a léčivou, měli bychom naši agendu vést poctivě, s otevřenými kartami a odděleně od jakýchkoli transcendentních ideologií.

Nás ale budou tentokrát zajímat právě ona viditelná vyjádření náboženského přesvědčení. Ta jsou v ústavně-právních předpisech reprezentována zejména ustanovením čl. 16. Listiny základních práv a svobod, které hovoří o právu na svobodný projev náboženství a o autonomii církví. Pro naše téma je přitom podstatný zejména čtvrtý odstavec tohoto článku, který začíná slovy: „Výkon těchto práv může být omezen zákonem...“ Obdobně u lidských práv takzvané třetí generace (to jest takzvaných sociálních, hospodářských a kulturních práv, která jsou však podle jiných teorií označována též za lidská práva generace druhé; pozn.: laskavý čtenář by měl přivyknout, že právo obecně nabízí jen pramálo jistot), jejichž konkrétní úpravu a podobu ústavní předpisy obvykle ponechávají z větší část prostým (tedy nikoli ústavním) zákonům, zde tedy platí, že Ústava přímo počítá s omezením těchto práv pod-ústavními normami. Takováto omezení samozřejmě nemohou být libovolná, přípustná jsou pouze omezení „nezbytná pro ochranu veřejné bezpečnosti a pořádku, zdraví a mravnosti nebo práv a svobod druhých.“ Co to ale znamená?  

Všechna práva vyhrazena omezena

Z hlediska materiálního (to jest ve smyslu jejich obsahu) tak zejména platí, že veškerá omezení práva na svobodný projev náboženství (a autonomii církví, která je pro nás v tuto chvíli ale spíše sekundární otázkou) mohou být provedena pouze v rozsahu potřebném pro realizaci ostatních ústavně zaručených práv a při realizaci takových jednotlivých omezení je třeba respektovat relevantní ústavní principy. To znamená, že je vždy nutno zachovat zejména zásadu rovnosti tak, aby zákonná omezení základních práv a svobod platila stejně pro všechny stejné (obdobné) případy. A takováto omezení nesmí být užívána účelově. Proč? Protože by tím došlo k porušení jiného ústavního principu, nesměle se skrývajícího pod klauzulí čl. 4 odst. 4: „Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.“ A protože se jedná o velice výmluvné pravidlo, vrátíme se k němu v tomto článku i níže.

Pokud jde o hledisko formy, jsou připuštěna pouze omezení ve formě zákona. Nikoli tedy podzákonných předpisů (typicky vyhlášek), stejně jako jakýchkoli správních či soudních rozhodnutí. Zejména není možné omezit takové právo pro konkrétní případ. To samozřejmě neznamená, že by soud nebo jiný příslušný orgán nebyl oprávněn v mezích zákona posoudit, zda je konkrétní jednání dovoleno či nikoli – takový zákaz by činil takové pravidlo neaplikovatelným, nevymahatelným, a tedy zcela bezcenným. Teoreticky tedy nelze výkon takovéhoto práva s naznačenými výhradami omezit ani výzvou či pokynem policejního orgánu. Nakonec i sám zákon o policii říká toliko: „Každý je povinen [...] uposlechnout výzvy anebo pokynu nebo vyhovět žádosti policie nebo policisty; to neplatí, pokud tento zákon nebo jiný právní předpis stanoví jinak.“ Necháme-li na chvíli omamné a návykové látky stranou, představuje takové omezení práva na svobodný projev náboženství (nezbytné pro ochranu veřejné bezpečnosti) například § 46 zákona o vojácích z povolání: „Voják nesmí pořádat náboženské obřady a bohoslužby a účastnit se jich, brání-li tomu důležitý zájem služby, nekoná-li službu duchovního...“ A protože kdo chce, hledá způsoby, zavádí stát coby instituci vojenské kaplany (což je ona „služba duchovního“), aby citované omezení kompenzoval alespoň členům té části registrovaných církví a náboženských společností, kterou považuje z (relativně) objektivně měřitelných příčin za kvantitativně nejvýznamnější. Obdobné podmínky jako vojáci mají v tomto smyslu i osoby ve vazbě nebo ve výkonu trestu. Neodbíhejme ale od tématu. 


Ve dvou (a více) se to lépe táhne

Bez velkých okolků a akademických vytáček, zamyslíte-li se nad výše naznačenými pravidly, jistě není těžké odhadnout, jaká je pozice požívání zakázaných návykových látek při náboženských obřadech. Omezení stanovená zákonem č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, jsou založena na ochraně veřejného pořádku, zdraví a mravnosti, mají formu zákona a nejsou diskriminační. Jinými slovy, uplatní se vůči všem lidem a náboženstvím bez rozdílu. V principu tak neexistuje důvod, proč příslušná ustanovení neuplatnit i v případě náboženských obřadů. Obdobně restriktivní postoj zaujímá státní moc například vůči odmítání lékařské péče nezbytné pro ochranu života a zdraví nezletilých (jak uvedl Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 459/03 v nálezu ze dne 20. 8. 2004) nebo k institutu polygamie. Ačkoli by bylo možno namítat, že v případě požívání alkoholu takový problém veřejná moc nemá (se samozřejmou narážkou na svátost eucharistie, se zvláštním přihlédnutím k přijímání podobojí), nelze přehlížet, že držení alkoholu nelegální není. A ve většině případů ani jeho podávání jiným osobám. Jak je tomu tedy v případě církví, pro které je užívání omamných a návykových látek součástí jejich programu? Ty můžeme pracovně rozdělit do dvou skupin podle komplexnosti jejich portfolia a významu, které takové užívání v rámci jejich víry a portfolia zaujímá. 

Pro skupinu první jsou takové praktiky pouze dílčí součástí jejich širšího filozofického konceptu. Je v principu jedno, jestli jde o konopí (jako u rastafariánství), peyotl (Native American Church) nebo jiné látky (obvykle některé ze spektra halucinogenů). Stejně tak je lhostejné, zda se jedná o církve tradiční nebo nově konstituované, neboť takové rozlišování by bylo v jasném rozporu se zásadou rovnosti, respektive se zákazem diskriminace. Takové církvi tuzemská legislativa a priori vzniknout a vyvíjet činnost nebrání. Pro požívání omamných a návykových látek tím ale církev legální výjimku nezískává, a to ani v rámci svých náboženských obřadů. V tomto smyslu je dobré zmínit, že některé cizí státy (včetně Spojených států amerických) příslušné exempce pro některé konkrétní látky a náboženské skupiny uznávají.

Pustíme-li se na právní kolbiště, měli bychom umět komunikovat naši agendu způsobem, který zapadá do schématu srozumitelného těm, ke kterým hovoříme.

Skupinu druhou tvoří organizace, pro které je užívání návykových látek jejich hlavním a často jediným programem a pro které církevní forma představuje výlučně nástroj k legitimizaci drogového abusu. Do této kategorie patří takřka bez výjimky skupiny nové, vzniklé uměle. Učení těchto „církví“ je ovšem v rozporu s § 5 písm. b) zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností, ve znění pozdějších předpisů („Vznikat a vyvíjet činnost nemůže církev a náboženská společnost, jejíž učení nebo činnost sleduje porušení práva nebo dosažení nějakého cíle nezákonným způsobem, zejména pokud [...] závažně narušuje veřejnou mravnost, veřejný pořádek nebo veřejné zdraví...“). Ještě závažnější je pak rozpor s výše vzpomínaným čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Sečteno a podtrženo, jednání in fraudem legis (obcházení zákona) není právem chráněno a činnost takové církve si přímo říká o aplikaci skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a šíření toxikomanie podle § 286 téhož zákona, a to nejlépe v nějaké kvalifikované skutkové podstatě.

Ústava podruhé a závěrem

Jaký smysl má tedy náboženská svoboda, když ji lze jednoduchým škrtem pera bez ohledu na ústavní předpisy omezit nebo dokonce zcela popřít? Předně je třeba říci, že zase tak jednoduše zcela libovolná omezení provést nelze. Kromě splnění formálních parametrů (formy zákona v mezích ústavních norem a zvyklostí) musí tato omezení zapadat do kontextu aktuálního výkladu ústavně zaručených práv a svobod a tím i do obecného socio-politického diskurzu společnosti jako celku. Je to právě společenský koncensus, který určuje obsah pojmů jako „veřejný pořádek“ nebo „mravnost“. Životaschopný zákon, který nemá být při první příležitosti zrušen ústavním soudem, tak v tomto případě představuje pouze nástroj k dosažení něčeho, co je považováno za žádoucí společenskou normu. Restrikce totiž společenskou objednávku z logiky věci za standardních okolností následují, nepředcházejí ji. 

Zároveň platí, že pokud považujeme nějakou látku za prospěšnou, léčivou a právo na její užívání za „přirozené“ ve všech smyslech toho slova, měli bychom naši agendu vést poctivě, s otevřenými kartami a odděleně od jakýchkoli transcendentních ideologií (bez pejorativního nádechu onoho slova). To jest na základě racionálních a prokazatelných tezí podložených verifikovatelnými vědeckými studiemi. Nikoli vytvořením ad hoc účelově vyfabulovaného náboženství, které k vnějšímu pozorovateli hovoří spíše o rezignaci a nedostatku lepších argumentů. 

Vztáhneme-li toto přesvědčení k problematice konopí, abychom na závěr dostáli takřka povinnému podtématu našeho seriálu, každý má právo na svou víru (v přirozený stav a běh věci, v povahu konopí coby božího daru, v moudrost přírody, která nám dala možnost konopí pěstovat a užívat). Pustíme-li se ale na právní kolbiště, měli bychom dle názoru (či chcete-li „víry“) autora článku umět komunikovat naši agendu způsobem, který zapadá do schématu srozumitelného těm, ke kterým hovoříme. Politikům, bez jejichž pomoci potřebnou legislativu neprosadíme, soudcům a úředníkům, kteří se musí učit vykládat právo tak, aby tím neubližovali potřebným, včetně těžce nemocných samoléčitelů, a nakonec i policii a státním zástupcům, na jejichž činnost tím klademe nároky nejvyšší. Protože odklonem od perzekuce je připravujeme o snadné výsledky jejich práce, za což budou čelit v jistě nekrátkém přechodném období pochopitelným negativním důsledkům. 



Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu