48

Manky (13.): Ztracený kočárek

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (13.): Ztracený kočárek

„Manky, máš přijít ke Kamile.“

Podíval jsem se dolů. Přede mnou stál malej Xenon. Kudrnatej a snědej a usměvavej.

Nikdy nepochopím, proč se českejm dětem po revoluci začaly dávat jména, který nenajdete v kalendáři. 

Koráb mi jednou vysvětloval, že je to tím, že rodiče maj pocit, že to děti popostrčí do velkýho světa. Že je to nasměruje někam, kde se budou mít dobře.

Možná. Spíš ale, až dospějí, budou sami před sebou za trotly. Jako malej Xenon. Už teď to neměl lehký, protože mu všichni říkali Žárovka. Zatím to dával, ale hádám, že v dospělosti to s ním švihne.

„Manky, máš přijít ke Kamile. Je před barákem a bulí.“

Kamilu jsem znal. Od mala. Narodila se jako já v Nuslích. Vyrůstali jsme vedle sebe. Kamarádka, která se jen tak z ničeho nesložila. 

„Co se stalo?“

„Někdo jí seknul kočárek.“

Povzdechl jsem si. Tomuhle se nevyhnu.

„Běž jí říct, že už jdu.“

Xenon přikývl, otočil se a odpelášil. Šel jsem za ním. Neměl jsem to daleko. Šel jsem a říkal si, že by bylo fajn, kdyby se ten kočárek našel. Ještě než dorazím. 

Říkal jsem si špatně. 

„Ty vole Manky, za tohle někdo půjde sedět. A na hodně dlouho. To ti dám písemně. Kdykoliv.“

Žíla se klepal vzteky. A vzrušením. Dával si ruce do kapes a zase je vyndával. Mnul si čelo a přešlapoval.

„Ty vole Manky, seknout kočárek přímo před barákem, všem na očích, to udělal nějakej chladnokrevnej lump. Nebo spíš skupina. Organizovaná. Za tohle budou flastry lítat.“

Stál jsem před domem, kde bydlela Kamila. Se mnou tu stál hlouček čumilů. Dva policajti, kteří mi přišli lehce vystreslí. A uslzená Kamila s děckem v náručí.

Před domem bylo zábradlí. U něj na chodníku ležel přeštípnutej řetěz. Přešel jsem ke Kamile.

„Tys ten kočárek parkovala před barákem?“

Přikývla a přitiskla děcko k sobě.

„To ti poradil kdo?“

Ukázala na Žílu, který nás poslouchal.

„Ty vole Manky, a kde by ho asi tak měla parkovat? Víš, jak to u ní doma vypadá? Tam se nevejde ani frisbíčko. Měla kočárek před barákem. Zamklej na řetěz. Jako mopeda. Navíc jsem jí ho pojistil. Takže jsem v prdeli, jelikož pojišťovna bude plnit a sveze se po mně.“

„Ty děláš pojišťováka?“

Žíla se nadmul.

„Jasně že dělám pojišťováka.“

„A u koho?“

„Jak u koho? Žalud z Folimanky má pojišťovnu. Pojistí cokoliv z Nuslí.“

Žaluda jsem znal. Docela velkej sígr. I na Nusle.

„Právě, Manky. Je to gauner. Ale o to jde. Tvrdí, že si nikdo nedovolí seknout, co u něj bude pojištěný. Jsem u něj dva týdny. Pojistil jsem kočárek. A je v prdeli.“

Přistoupil k nám jeden z policajtů.

„Pane Žíla, na kolik byl ten kočárek pojištěný? Potřebujem zjistit velikost škody. Vyčíslit ji.“

„Cože? Kurva, ten kočárek byl nekonečně drahej. Taková cifra vůbec neexistuje, kolik ten kočárek stál. Chápete?“

„Vyjadřujte se slušně, pane Žíla.“

„Dyť já slušnej jsem.“ Žílovi přeskakoval hlas. „Já jsem tak slušnej, že sám sebe nepoznávám. A vedle toho, že jsem slušnej, jsem taky v prdeli. Naprosto! Chápete?“

Policajt chtěl odpovědět, ale Žíla ho předešel.

„Máte už nějaký stopy?“

„Zatím ohledáváme místo činu.“

„Jasně. Tomu rozumím. Kriminálka Miami. Ale kurva taky mimo to ohledávání zatýkejte. Rozumíte? Zatýkejte. Byla to banda. Organizovaná skupina. To je přece jasný. Museli se na to připravit. Plánovat. Máte záběry z kamer?“

Policajt zavrtěl hlavou.

„Nemáme. Kamery před měsícem někdo ukradl.“

„Protože nebyly pojištěný u Žaluda.“

Vmísil jsem se do hovoru.

„Jako ten kočárek?“

„Ty mě taky neser, Manky.“

Obrátil jsem se ke Kamile.

„Mělas v tom kočárku něco cennýho?“

Zavrtěla hlavou. Odpověděl za ni Žíla.

„Ty vole Manky, ten kočárek je cennej. Dyť o tom mluvím furt dokola. Kdyby sekli korunovační klenoty, tak udělaj menší škodu. Svině jedny zatracený. Takhle mi dokurvit život.“

„Ovládejte se, pane Žíla. Nemáme zavolat psychologa?“

„Zavolejte do prdele koho chcete. Ale ať sebou proboha vezme kočárek.“

Policajt mávl rezignovaně rukou.

„Na kolik byl ten kočárek pojištěnej?“

Žíla si promnul oči. Pak se na mě nejistě podíval.

„Na padesát litrů.“

„Cože?“

„Byl to můj první kšeft, Manky. Větší hodnota, větší pojistný. Je to byznys.“

„To je docela ranec. Ten kočárek byl motorovej?“

„Vole Manky, nedělej si z toho prdel. Koukni se na mě. Pokud se ten kočárek nenajde, je to naposled, co mě vidíš pohromadě. Žalud mě rozebere jak lego.“

Přešel jsem k zábradlí. Přeštíplej řetěz mi ležel u nohou. Byla u něj cedulka s číslicí. 

Kolem řetězu byly vajgly, papírky a jedna rozšláplá petka. Pak jsem mezi tím svinstvem něco zahlédl. 

Shýbl jsem se. Klekl si. Na chodníku, těsně vedle řetězu, ležel korálek. Modrej. Takovej, kterej se navléká na šňůrku a nosí na ruce. Zvedl jsem ho.

„Ničeho se nedotýkejte. Tohle je místo činu.“

Policajta jsem ignoroval. Prohlížel jsem korálek. Pak jsem se zvedl. 

„Někdo to tu nechal.“

Žíla se rozzářil.

„Stopa. Tohle je kurva stopa. Manky, jsi génius.“

Policajt ke mně přistoupil.

„Dejte to sem.“

Podal jsem korálek policajtovi. Ten ho chvíli převaloval v prstech. Pak se přes něj koukl proti slunci. Usmál se. Jak děcko, když se poprvé koukne do krasohledu.

„Hlavně ho neztraťte. Jde mi o kejhák.“

Policajt se podíval na Žílu. Pak vytáhl z kapsy sáček a korálek do něj schoval. Otočil se ke mně.

„Vám je ten předmět povědomý?“

„Myslíte ten korálek?“

„Ano.“

„Není.“

„Tak proč jste ho sebral?“

Žíla odpověděl za mě.

„Protože se kurva dívá. Protože mu to kurva zapaluje. Hledá stopy. Je to Manky. Kombinuje a přemejšlí. Našel korálek. Najde všechno. I ten posranej kočárek.“

„Znáte majitele?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Opravdu ne?“

Opět jsem zavrtěl hlavou. 

„No tak dobře.“ Policajt si povzdechl. Pak se otočil ke Kamile.

„Pokud se dozvíme něco dalšího, budeme vás informovat.“

Žíla nevěřil vlastním uším.

„Cože? Cože budete?“

„Informovat, pane Žíla.“

„A pátrat budete taky? Protože to by mi docela pomohlo, víte?“

„Pátrat budeme, ale musím vás upozornit, že výsledky jsou v těchto případech nejisté.“

„Jaké že jsou?“

Odpověděl jsem za policajta.

„Že se najde kulový. To chtěl říct.“ 

Žílovi přeskočil hlas.

„Jak kulový?“

„No, ten kočárek už může bejt kilometry daleko. Rozebranej. Vyhozenej. Co já vím.“

„Manky, tohle mi neříkej. Tohle mi kurva neříkej. Padesát litrů nejsou malý prachy. Žalud mě pohřbí.“

„S tím toho moc neudělám.“

Žíla mě chytil za rukáv.

„Manky. Ty vole. Něco jsme spolu prožili. Nesmíš mě v tom nechat.“

Pokrčil jsem rameny.

„Jasně, Žíla. Mrknu na to. Ale nespoléhej na mě. Tohle je dost beznaděj.“

„V klidu, Manky. Udělej, co jde. Já se teď na nějakou dobu zdekuju. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš.“

Žíla se vypařil.

Přešel jsem ke Kamile. Držela malýho v náručí jako štít.

„Ty jsi teď sama?“

Přikývla.

„Luděk s tebou není?“

„Ne. Rozhádali jsme se pár dní po tom, co se narodil malej.“

„Včera jsem ho potkal.“

„Jo. To je možný. Bydlí u matky. Pod Synkáčem.“

„Nezkusíte to ještě? Už kvůli děcku.“

„On by chtěl. Pořád mi posílá nějaký přiblblý vzkazy. Chce se potkat a tak. Ale já nevím.“

„Jasně. Je to vaše věc. Ale třeba by nebylo marný mu dát ještě šanci. Není špatnej.“

„Jo. Není. Je to takovej vůl.“

Při poslední větě se pousmála. Luděk asi nebyl úplně odepsanej.

„Fajn. Kdybych něco zjistil, dám vědět.“

„To bys byl hodnej, Manky. Bez kočárku jsem dost v prdeli. A na novej nemám.“

Pohladil jsem malýho po hlavičce. Vůbec to nezaregistroval. Spal. Otočil jsem se a šel.

Měl jsem to docela srovnaný. Pokud je všechno tak, jak si myslím, nemělo by být těžký dát ten malér do pořádku. 

Pokud je to ale jinak, pak s tím asi neudělám nic.

 

„Kamile se ztratil kočárek. Někdo přeštíp řetěz, kterým ho měla přikurtovanej k zábradlí.“

Stáli jsme na mostě přes Botič. Luděk koukal na špinavou hladinu a neříkal nic.

„Dost hloupej nápad parkovat kočárek před barákem.“

„To jí poradil ten blb Žíla.“

„Já vím. Taky je teď lehce ve smyku, protože díky tomu má Žíla u Žaluda dluh.“

Luděk pokrčil rameny.

„Já vím, že je ti to u prdele, ale on za to zas až tak nemůže.“

„No a co jako?

„Kdyby ten pitomej kočárek někdo nesek, byl by Žíla v klidu.“

Luděk se ke mně otočil.

„Ty teď jako Žílu opatruješ?“

Nadechl jsem se a pomalu vydechl.

„Luďku, neser mě. Našel jsem korálek. Modrej. U řetězu. Přeštíplýho. Kdo všechno nosí tohle bižu a má důvod se motat kolem Kamily a jejího kočárku?“

Luděk mlčel.

„Tyhle věci nosíš ty, co vím.“

„To nic neznamená.“

„Pitomče. Ten kočárek jsi sekl. Přetrh se ti u toho náramek. Posbírals všechno, až na jednu modrou kuličku. Vždycky jsi něco přehlíd.“

„Pleteš se, Manky.“

Hlas mu zakolísal. Už jsem si byl jistej.

„Velký hovno se pletu. Jen mi do prdele řekni proč. Proč jsi to udělal?“

Luděk mlčel. Dlouho. Už jsem skoro myslel, že nepromluví. 

„No, víš, Manky, já jsem chtěl, aby se ke mně Kamila vrátila.“

„A proto jsi jí seknul kočárek?“

„No. Jsem myslel, že to bude dobrej nápad.“

„Cože?“

„No, jsem myslel, že bez kočárku bude nahraná. A že se pak objevím, že jí pomůžu.“

„Jako že jí ten seknutej kočárek vrátíš?“

„Ne. To ani nejde. Jsem ho střelil jednomu známýmu ve Vršovicích.“

„Takže koupíš jinej?“

„Ne. Kočárky stojej majlant. Vyhozený prachy.“

Přestával jsem tomu rozumět.

„Tak jaks to vymyslel?“

„No, já jsem myslel, že budu malýho nosit. Pro ženskou je to nálož, ale pro mě to je jako nic. Si na mě taky líp zvykne. A někde jsem čet, že takhle vznikne pouto, který se už nepřetrhne.“

Luděk se na mě s obavou podíval. Jestli se nesměju.

„Ty vole, tomuhle se ani smát nejde. Tohle je tak na palici, že si myslím, že ti to vyjde.“

„Fakt, Manky?“

Přikývl jsem. 

„Akorát to nikomu prosím tě neříkej. Hlavně ne Žílovi.“

Poplácal jsem ho po rameni.

„Nic mu neřeknu. Ale zase, nemůžeš ho v tom nechat vymáchat.“

„Já vím, Manky. Jsem myslel, že když by po něm Kamila nechtěla zaplatit škodu, tak že by to bylo v klidu.“

„Možná. Žalud, ten jeho šéf, je dost nevyzpytatelnej.“

Luděk se na mě prosebně podíval. 

„No jo no. Zkusím to nějak srovnat. A ty si to vyžehli s Kamilou. A s malým.“

„Jasně Manky. Dám to do kupy.“

Přikývl jsem. 

„A Manky.“

„Ano?“

„Máš to u mě.“

„Jasně.“

Luděk odešel. Chvíli jsem ještě stál a díval se na ušpiněnou Botič. 

Pak jsem šel taky. 



Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (13.): Ztracený kočárek

22.9.2017
Manky (8.): NUSELSKÁ MÁJKA

Manky (13.): Ztracený kočárek

14.4.2018
Manky: PŮJČOVNA PRAMIC

Manky (13.): Ztracený kočárek

29.5.2018
Manky (12.): Nuselský dokument


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu