48

Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku

Friederiku jsem poprvé potkal před několika lety v pražském experimentálním prostoru NoD, kam přijela přednášet na pozvání České psychedelické společnosti. Dala mi pár užitečných rad do života, ale na rozhovor tenkrát ještě nedošlo. Další příležitost se naskytla počátkem léta na konferenci Beyond Psychedelics 2018 ve Staré čistírně odpadních vod v Praze, kam stále čiperná Friederika opět přijela přednášet a diskutovat. Byla sice ve spěchu, ale přesto mi věnovala půlhodinku svého času. Usadili jsme se na trávník před budovou ve stínu slivoně a já jsem konečně dostal možnost zeptat se, na co jsem potřeboval.

Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku
"Pokud jde o psychedelika, věda ukáže cestu a lidé to nakonec přijmou." – Friederike Meckelová Fischerová

Proč jste se pustila do psychoterapeutické praxe s psychedelickými látkami? Jak se to vlastně všechno seběhlo?

S MDMA a LSD jsem začala v době, kdy se ve Švýcarsku nakrátko uvolnily zákony a sedm psychoterapeutů mohlo tyto látky používat legálně. A jeden z nich nabízel kurzy. Tenkrát jsem ještě žila v Německu a absolvovala jsem kurzy holotropního dýchání, jenže moje potíže to popravdě nevyřešilo. Stala jsem se psychoterapeutkou, což mi také moc nepomohlo, a moc to nepomáhalo ani mým klientům. Holotropní dýchání mě však přivedlo na cestu k nevědomým obsahům: došlo mi, že změněné stavy vědomí jsou pro terapii důležité. A pak jsem se dozvěděla o jednom psychiatrovi, který vyučoval psycholytickou terapii, tedy terapii s využitím psychedelik. Mohla jsem se naštěstí zúčastnit výuky v terapeutické skupině, což trvalo tři roky, během kterých se odehrálo dvanáct sezení. Docela často jsem se o tom zmiňovala před různými lidmi, a ti se mě časem začali vyptávat, jestli bych to nemohla vést sama. A já na to kývla. Začala jsem tedy s jednotlivými klienty. Jeden zenový mistr mi posílal studenty, které jsem jen provázela. Byli velice ukáznění a zvyklí meditovat, takže bylo fajn vedle nich jen tak sedět. Pak se to trochu rozkřiklo a vyptávalo se mě stále víc lidí, a tak jsem se tomu začala věnovat cíleněji. Všechno se to zkrátka přihodilo spíše náhodou. V roce 1997 jsem si potom otevřela vlastní psychoterapeutickou praxi. Od roku 1991 jsem pravidelně pořádala semináře holotropního dýchání, které byly docela úspěšné, a tak jsem kromě toho začala nabízet klientům, kteří se při konvenční terapii i holotropním dýchání zasekli, i tu svou „zvláštní metodu“.

Máte na mysli klienty, kterým nepomáhala běžná psychoterapie ani holotropní dýchání?

Ano, docházeli také na terapii a psychedelické sezení jim dopomohla k lepšímu výsledku té terapie. Napřed jsme to dělali tak, že při tom všichni leželi a nesmělo se mluvit, protože tak jsem se to naučila. Ale každou chvilku si mě někdo z nich zavolal, což rušilo jeho sousedy nalevo i napravo, tudíž časem jsem je začala žádat, aby se všichni posadili. A to byl počátek mé vlastní metody. V další fázi pak, místo abychom se všichni pořád dokola snažili společně domluvit na vhodném termínu, jsem vybraným pacientům řekla: „Sezení pořádám tehdy a tehdy, vy můžete přijít taky.“ Vyvinulo se to samo od sebe a zničehonic jsme měli pravidelné skupiny. Po několika letech jsem zkrátka přišla na nejlepší způsob.

Takže na počátku jste ještě neměla žádný plán?

Ne, neměla jsem žádný pevný plán. Napřed jsem se jen řídila pravidly jako být potichu a dobře se připravit a později jsem začala pořádat psychoterapeutická sezení, která se nakonec konala pravidelně, a tak se to postupně vyvíjelo. A nakonec, zhruba v letech 2001 až 2003, jsme dospěli k variantě, u které jsem už zůstala. Pochopitelně pomohla i zpětná vazba ohledně toho, co pomáhá a co ne, takže jsme to postupně vylepšovali a zkoušeli používat. I lidé byli časem ukázněnější, věděli co a jak a k pozorování toho procesu vždy používali meditační techniky. Tudíž se ustálil i setting a moje metoda byla na světě. 

Ale čím to je, že běžná psychoterapie některým lidem nepomůže? Jsou ty látky opravdu něčím jedinečné, nebo by dotyčným mohly s jejich problémy pomoci i nějaké jiné terapeutické postupy?

Jsou jedinečné. Psychedelické látky otevírají vnitřní zákoutí, do kterých v běžném stavu vědomí nemáte přístup. Zejména se to týká traumat nebo potíží skrytých tak hluboko, že se k nim v běžném stavu mysli nemáte šanci dostat. Chápete leccos jinak, včetně předchozích zkušeností, během kterých jste byli v normálním stavu vědomí. Psychedelika dávají lidem možnost zničehonic nahlédnout na věci z jiného úhlu pohledu. To je jejich největší přínos. Řekněme třeba, že máte velmi špatné vztahy se svou matkou, a během sezení si najednou uvědomíte lásku, kterou vám kdysi dala. Znovu jí pocítíte a díky tomu si můžete k matce opět najít cestu. V tom spočívají ty přínosy. Tyto problémy mají hluboké kořeny a ovlivňují váš život, aniž byste to věděli nebo spíše aniž byste si toho byli vědomi.

Jde o záměr, jaký si s danou substancí stanovíte. Není to v droze, ale v člověku.

Jak poznám, že některé takové skryté záležitosti ovlivňují můj život? Proč vlastně lidé přicházejí na psychoterapii, nebo dokonce na terapii se substancí?

Tyto skryté problémy ovlivňují naše činy, projevují se ve vzorcích chování a v tom, jak prožíváme vztahy. Lidé zpravidla vyhledávají terapii kvůli potížím ve vztazích. Většina psychoterapeutických problémů vyrůstá z problematických citových vazeb, které vznikají ve velice raném věku, kdy ještě nemáme dostatečně rozvinuté poznání nebo vědomí, abychom je mohli pochopit, a k tomu se právě hodí psychedelika. Nebo když máme nějaké trauma, to bývá velice těžký oříšek.

Využití MDMA v rámci psychoterapie vypadá docela logicky, ale proč jste si navíc vybrala ještě LSD a 2C-B?

Umožní vám to využít i jiné druhy vnímání. Řečeno velmi, velmi neprofesionálně, MDMA funguje na „úrovni srdce“, vědecky řečeno působí na amygdalu. Zbaví vás strachu, a jelikož jste najednou bez obav, v klidu a v přívětivé společnosti, umožní vám to vnímat pocity, kterým říkáme láska a soucit, a také pochopit sebe sama a své prostředí. Vidíte a chápete daný problém nebo trauma, ale bez emocí, které se přitom jinak objevují. Dalo by se říct, že se díváte srdcem a vše chápete na emoční úrovni. Kdežto s LSD získáte úžasné vhledy, protože funguje na úrovni mozku. Pochopitelně můžete prožít i jiné emoce, ale já radši obě látky kombinuju, aby se projevily obě roviny té zkušenosti.

To mi připadá docela neobvyklé. Většina zde přítomných vědců musí dodržovat předem odsouhlasené protokoly a používat jen jednu látku, což je možná omezuje.

Ano, já jsem se to prostě naučila trochu jinak. Ten, od koho jsem se psycholytickou terapii naučila, už látky kombinoval, takže mi to přišlo normální. Je to také velmi zajímavé. Můžete si dát napřed LSD a později přidat MDMA, nebo si vezmete napřed MDMA a pak přidáte LSD, anebo to užijete najednou. Ve výsledku to pokaždé přináší odlišnou zkušenost i vhledy.

A hádám, že velký vliv má také dávkování.

Jistě. Obzvlášť když přidáte velmi, velmi málo, třeba 50 mikrogramů LSD ke 120 miligramům MDMA, tak ten proces prodloužíte a poznatky získané na pocitové úrovni se zpracují čistě kognitivně, na úrovni mozku. 

Takže LSD zlepšuje účinek MDMA?

Je to tak. Zážitek s MDMA je někdy jakoby příliš „sladký“ a příjemný. Když k tomu přidáte LSD, které není tak laskavé, ale navozuje poznávací stav, dostanete perfektní terapeutické sezení.  

Různé látky tedy odemykají různé části nebo procesy v mozku a je užitečné je užít zároveň.

Přesně tak. Třebaže „čistí“ vědci by od toho samozřejmě dali ruce pryč. Ale když to funguje…

S kterými dalšími látkami nebo rostlinami jste pracovala?

Můžete kombinovat LSD s psilocybinem, přestože v mozku účinkují prostřednictvím obdobného mechanismu. Když však k psilocybinu přidáte trochu LSD, dostane to jiný nádech. Ale s psilocybinem jsem nikdy moc nepracovala, protože lysohlávky považuju za učitele. Učí člověka o něm samotném. 

Lysohlávky se dají využít pouze k ponoru do vlastního nitra.

Takže to není „pracovní“ nástroj.

Ano. Pracovat se s nimi dá až v závěrečné fázi takového sezení. Jsou vhodné spíš pro zkoumání sebe sama. S houbou si totiž můžete povídat, a do toho bychom neměli zasahovat. Stejné je to s ayahuaskou, která vás učí, takže je lepší, když tím procházíte sami a jen v případě potřeby požádáte o pomoc. A v závěru sezení si pak o tom můžete promluvit a řešit potíže.

Moc se mi líbila jedna pasáž ve vaší knize, kde vám ayahuasca řekla: „Upeč si vlastní chleba.“

Přesně… Napřed jsem myslela, že si mám otevřít pekárnu, protože chleba peču moc ráda. Ale vlastně jsem ho už obrazně řečeno pekla.

Když jste si dala s manželem MDMA, byla to vaše první zkušenost s touto látkou?

Ano. Narodila jsem se v roce 1947, takže jsem mohla patřit k revoluci roku 1968, ale nepatřila jsem, protože jsem se velice brzy vdala. To mi bylo 19, a když mi bylo 23, už jsem měla třetí dítě. A pak jsem studovala. Až později, když mi bylo asi 44, jsem začala s psychedelikami.


Takže v šedesátých letech jste se o ně vůbec nezajímala?

Vůbec ne! Nemohla jsem, protože jsem měla plné ruce práce s dětmi a rodinou. 

Nepatřila jste tedy k těm raným hippies, kteří se později dali na výzkum a budovali kariéru.

Přesně tak.

A jak dlouho jste provozovala terapeutickou praxi s psychedeliky?

Myslím, že pravidelně jsem s tím začala v roce 1996. 

Takže zhruba od té doby, kdy jste ve Švýcarsku začala i s běžnou terapeutickou praxí?

Ano. A pokračovala jsem do roku 2009, kdy nás zatkli. Což byla fakt smůla. Ale aspoň o tom teď můžu mluvit, takže to mělo i své výhody. Bylo to dobře i špatně.

Došlo k tomu zničehonic?

Přišlo to naprosto nečekaně. Na schodech najednou stálo asi deset policistů, prohledali nám celý dům a odvezli nás do vazby.  

Jak dlouho to trvalo? Myslím vazba i soud.

Zatkli nás 30. října a z vazby nás pustili 11. listopadu. A v červnu 2010 byl soud. To byl docela perný půlrok, tedy spíš osm měsíců. Osm příšerných měsíců! Ale připravila jsem se velmi dobře, nastudovala jsem si každou větu obžaloby a připravila jsem se tak, že když jsem odpovídala na otázky soudce, vlastně jsem jim tak trochu udělila přednášku. A jelikož přece jen umím psát a předávat své znalosti ostatním, nakonec mě uznali vinnou jenom z distribuce drog. V případě terapie samotné se vina neprokázala. V tomto bodě obžaloby mě osvobodili, protože jsem nikomu neublížila. A to bylo velice důležité.

Přesto jste byla nucena ukončit terapeutickou praxi, což je nešťastné, i když pořád lepší než jít do vězení. Je vám líto, že už nemůžete pomáhat lidem přímo?

Ano, ráda bych, kdyby to období bylo bývalo vydrželo o chvíli déle. 

To mě štve, protože k tomu není žádný rozumný důvod. Ale tak ten systém funguje. Myslíte, že se to zlepší a metody jako ta vaše se nakonec stanou součástí hlavního proudu?

Myslím, že se to zlepšuje. Můžete si o tom číst na internetu, chodí vám pozvánky na víkendové workshopy o mikrodávkování nebo o tom, jak správně užívat psychedelika, takže se to ubírá správným směrem. Věda ukáže cestu a lidé to nakonec přijmou, uplatní kritické myšlení a budou se chovat zodpovědně. 

Snad nás nakonec kombinace vědy a tlaku zdola někam dovede. Možná už to začalo, protože poslední dobou se objevila řada svépomocných skupin a neošamanů, kteří vlastně něco podobného dělají v undergroundu…

Ano, přesně tak. Veřejný underground. Myslím, že je to opravdu veřejný underground. 

Ale není to docela nebezpečná situace? Vaše metody působí podrobně a vědecky, ale řada jiných postupů k tomu má hodně daleko.

Vždycky si říkám, že lidé si nakonec vyberou správně. Budou chodit tam, kde se jim dostane pomoci a kde se cítí dobře. Když se tam nebudou cítit dobře, půjdou jinam. Takže myslím, že každý jednotlivec nakonec zjistí, jak se s tím vypořádat. 

Hranice mezi využitím prospěšným a rekreačním či dokonce nutkavým není zcela zřejmá. Kde vlastně končí psychoterapie a začíná něco jiného?

To je zajímavá otázka. Myslím, že to všechno záleží na prvotních úmyslech a na záměru, který člověk má, když užije nějakou psychoaktivní látku. Kdybych neměla učitele, asi bych to zkusila sama ke svým vlastním záměrům. Vždycky jsem chtěla probádat nejhlubší propasti a zjistit, kdo vlastně jsem. I lidi za mnou chodí a ptají se: „Dal jsem si to a to a chtěl bych si o tom s vámi promluvit.“ Pak mi o tom povědí a zeptají se, co na to říkám. 

Takže si to dají někde jinde a potom to přijdou s vámi prodiskutovat?

Ano, přesně tak. Já jim radím, aby až si to dají příště, ať si klidně lehnou nebo ať se posadí, položí si otázku, počkají na odpověď, a takhle si to dopodrobna rozeberou. Takže je učím, jak na to – seznamuji je s důležitostí setu a settingu. 

Vlastně jim radíte na jejich vlastní cestě.

Ano, to je všechno, co pro ně můžu udělat. Už je při tom nechci mít u sebe doma. Nemůžu. 

To by znamenalo koledovat si o problémy. Je tedy přijatelné, když lidé tyto látky užívají sami, nebo by měli radši najít undergroundového specialistu a doufat, že to vyjde?

Myslím, že tyto látky by nikdo neměl užívat sám. A každý by měl mít stanovený nějaký záměr a napřed si tyhle věci nastudovat. Třeba si přečíst moji knihu i další publikace a dovzdělat se. Čas ukáže – myslím, že v současnosti pracuje hodně psychoterapeutů v undergroundu. Pochopitelně nikomu nedoporučuju užívat LSD o samotě. Ani já sama bych to neudělala, lepší je sdílet to s přítelem. Je zkrátka potřeba si o tom něco přečíst a mít formulovaný záměr ve stylu: „Chci se zabývat tím nebo oním.“ A pokud onen člověk tuší, že má nějaké trauma, opravdu bych doporučovala vyhledat terapeuta a na to trauma se napřed podívat, a pak si dát jenom MDMA. 

Nikomu nedoporučuju užívat LSD o samotě. Ani já sama bych to neudělala, lepší je sdílet to s přítelem.

Takže je lepší si nejdřív nechat pomoci od běžného psychoterapeuta a až potom se pouštět do samoléčby pomocí LSD nebo jiné látky?

Ano, určitě. V každém případě. 

Řada lidí tyto látky očividně používá na vlastní pěst, a to z různých důvodů. Někteří prostě jen nikomu nevěří, že by je dokázal správně provést psychedelickou zkušeností.

Protože tady není dost lidí, kteří by byli vyškoleni k tomu, aby jim pomohli tím projít. A domnívám se, že ani ti výzkumníci ještě úplně nevědí, jak provést někoho traumatem, které znovuprožívá. Ale to samozřejmě nemůžu dokázat! Úplné provedení traumatem, které prožíváte, jako by se to dělo znova, je složité. V první řadě jsou k tomu potřeba zkušenosti a také vhodné metody a techniky.  

Psychedelika však mohou u některých lidí spustit psychotické příhody, za kterými mohou stát právě ta prožitá traumata. Co máme dělat, kdyby se to stalo třeba kamarádovi?

Buďte laskaví, dívejte se jim do očí a říkejte: „Podívej se na mě, dívej se na mě, jsi tady, už je to pryč, je to pryč, projdi si tím, ale dívej se na mě, jsem tady, jsi v bezpečí, je to pryč…“ Povídejte si s tím člověkem a udržujte kontakt, zejména oční, protože když zavře oči, ocitne se zpátky v tom traumatu. Ale když řeknete: „Teď jsi tady a znovu to prožíváš, ale je to pryč, je to jenom vzpomínka…“ Když ho budete držet a podpoříte ho, tak to zvládne. Pořád mu to opakujte. Tohle dokáže každý. Nepanikařte. 

To platí, pokud je zrovna pod vlivem. Co s případnými vedlejšími účinky, které přetrvávají i poté, když už to skončilo?

Vyhledejte pomoc odborníka! Už žádná další sezení s psychedeliky. Je to třeba řešit postupně! Potom se dá zkusit holotropní dýchání, pro integraci. Běžte někam, kde můžete pod dohledem ono trauma integrovat. Na to se holotropní dýchání hodí skvěle. 

Takže podle vás za „badtripy“ nebo komplikované zážitky většinou mohou prožitá traumata?

Ano, nicméně tyto badtripy jsou velmi důležité. Myslím, že Stanislav Grof říkal, že je třeba užít pod dohledem tu samou látku, abychom to překonali. Ale já osobně bych to nedoporučovala. 

Ano, a to je právě ta potíž, protože najít způsobilého průvodce nemusí být jednoduché.

Je to těžké, ale určitě si někoho najděte! (smích) 

Co říkáte na konferenci Beyond Psychedelics?

Líbí se mi tu, je tady taková uvolněná atmosféra. Líbí se mi ta různorodost. 

Sešla se tu celá řada různých lidí a přístupů. Někteří dokonce mluví s jinými entitami a získané znalosti pak využívají v životě.

A jiní se zabývají methylovými skupinami LSD, takže si myslím, že se tu sešlo široké spektrum lidí a je to celé takové nenucené.

Domníváte se, že některé přístupy k psychedelikům jsou lepší než jiné? Poněvadž rozdíly jsou opravdu obrovské.

Mně to přijde v pořádku, protože možných cest je víc. 

Takže když někomu komunikace s entitami pomáhá, je to v pořádku.

Přesně tak, je to v pořádku. Rozmanitost lidstva je neuvěřitelná. Někteří jsou těmto věcem otevřenější. Já osobně jsem nikdy žádnou entitu nepotkala, ale můj kamarád Luis Luna jich poznal hodně, a vždycky když o tom vypráví, tak si říkám: „Propána, o čem to mluví?“ A pak mám pocit, že jsem strašně zkostnatělá nebo co… Ale jednou bych nějakou entitu ráda potkala. (smích) 

Kdybyste nějakou potkala, považovala byste to spíš za něco zevnitř či zvenku?

Ne, je to jenom zevnitř. Všechno, co vidíte, je uvnitř. Někdy během seance přemýšlím, že jestli je to všechno v mém nitru, tak si ty lidi jenom vymýšlím. Existuje vůbec něco jako venkovní svět? Docela často si tím lámu hlavu.

Ovšem zážitek je vlastně v obou případech stejný, takže nakonec na tom nesejde.

To si pište. Stanislav Grof říkával, že když se blíží auto, musíte dávat pozor, protože do vás narazí zvenku. Takže na tom záleží. Zjednodušeně řečeno, skutečnost je to, co vás může praštit do hlavy! 

Poslední dobou se hodně hovoří o mikrodávkování psychedelik. Laikovi by se mohlo zdát, že pro tyto účely by se mohlo hodit také MDMA, třeba na léčbu sociální fobie. Nebo je to špatný nápad?

Řekla bych, že MDMA se k mikrodávkování nehodí, protože při mikrodávkování se snažíte lidi zbavit látkových závislostí. Myslím si, že s mikrodávkováním MDMA bychom spíš závislé vytvářeli. Protože při dávkách nižších než zhruba 40 miligramů to nemá prakticky žádné účinky. Ale pokud vyšší dávky navodí příjemné pocity, budete to chtít zas. Cílem mikrodávkování je navázat něco na ty správné receptory, aby například deprese pominula. Necítíte depresi a celý systém funguje o trošku lépe. A to MDMA nedělá.

Takže dávka by byla buď příliš nízká a tudíž k ničemu, nebo moc vysoká, a potom by už nešlo o léčbu, ale o užívání si.

Ano, přesně tak. Zkoušela jsem ale mikrodávkování s LSD. Užívala jsem 10 mikrogramů, a to bylo moc, protože jsem vnímala jeho účinky. Myslím, že to mělo být okolo 8, nebo spíš 6 až 8. Pro někoho možná 10, ale pro mě to bylo příliš.

Hodně lidí užívá MDMA, LSD i 2C-B ke rozličným sporným účelům. Máte nějaké zkušenosti s rekreačními uživateli?

Ano, pár jsem jich potkala. Když to někdo užívá rekreačně, mluvím s nimi o tom a říkám jim, že by to měli užívat jinak – většinou se už nevrátí.

Léčba závislosti na MDMA pomocí MDMA zní docela legračně…

Ano, měla jsem jeden takový případ. Musel napřed MDMA rok a půl vynechat a až potom jsme začali s terapií. A teď je v pořádku. Předtím užíval MDMA tak často, že z toho měl badtripy. Tak jsem mu řekla, ať toho nechá, a ono to potom skutečně fungovalo. Je to všechno o záměru, jaký si s danou substancí stanovíte – dejte na má slova! Není to v droze, ale v člověku.

To je dobrý postřeh, protože řada našich čtenářů užívá konopí a někteří to s ním možná přehánějí…

Konopí jsem nikdy nekouřila. 

Ani jednou?

Nikdy. Protože kouřím cigarety a jedna látka stačí.

Pokud jde o psychedelika, věda ukáže cestu a lidé to nakonec přijmou.

A měla jste při své praxi někdy co do činění s uživateli konopí?

Ano, ale při psychoterapii se mnou se jim nikdy nedařilo. Protože když přijdou zkouření, tak se tak cítím taky. Jen co vejdou do místnosti, cítím se… pod vlivem. Těžkým uživatelům říkám, aby to už nepřeháněli, ale opravdu. A řeknu jim, že když nepřestanou, terapie se mnou nebude. Anebo aspoň musí hlásit, kolik toho kouří, protože se jim většinou moc nedaří ve škole. A to nemám ráda.

S alkoholem je to stejné, nebo je v tom nějaký rozdíl?

Víte, kdysi jsem dělala na psychosomatické psychiatrické klinice pro závislé a vůbec se mi tam nedařilo. Bylo to hrozné. S alkoholiky pracovat neumím. Ani za mnou nechodí. Není to můj obor.  

Nechme tedy na někom jiném, aby přišel na to, jak jim pomoci. Vy se specializujete na traumata.

Ano, ale ještě jsem se nedostala dost daleko. Pracuji s lidmi, kteří si chtějí otevřít mysl.

A co deprese nebo neurózy?

To by šlo, to není problém. Jednou jsem měla depresivního pacienta a řekla jsem mu, ať začne běhat půlmaraton. To také pomáhá… 

Máte nějakou radu pro naše čtenáře? Někteří užívají konopí rekreačně, zatímco jiní spíš pro samoléčbu.

Pokud to užívají na ADD nebo ADHD (tj. poruchy pozornosti), tak by neměli kouřit konopí. Měli by jít na dobrou psychoterapii a potom, když se vyléčí, užívat methylfenidát (Ritalin). Ale napřed je třeba stanovit správnou diagnózu. Protože když mají ADD a léčí si to konopím, sice se zbaví těch příšerných pocitů (pokud trpí symptomy ADD), ale měli by dělat radši něco jiného. Sportovat, užívat Ritalin a taky chodit na nějakou kvalitní psychoterapii nebo coaching.

Díky moc!

Rádo se stalo!

.................................................................................................................................  

Od MDMA k extázi 

Když se 3,4-methylendioxymethamfetamin (MDMA) v polovině sedmdesátých let objevil na psychoterapeutické scéně, mnozí to vnímali jako dar z nebes. Při správném užití navozuje klid, empatii a pocit sounáležitosti i lásky. Také potlačuje strach, zvyšuje motivaci a přispívá k nalezení nových náhledů na problémy, takže je ideálním podpůrným prostředkem pro psychoterapeutické využití.

Jenže právě tyto účinky se staly látce osudnými. Brzy se k značnému překvapení psychoterapeutů rozšířila do tanečních klubů velkých amerických a posléze i evropských měst a dosáhla takové popularity, že byla zakázána nejprve v USA a pak i ve zbytku světa. Ze scény samozřejmě nezmizela. Začalo se jí říkat extáze, z „braní drog“ se po dvaceti letech opět stala masová záležitost a milovníci rave parties každý víkend zkonzumovali miliony dávek. Příslušníci této nové subkultury podobně jako hippies věřili, že změní svět a vytvoří lepší společnost bez násilí.

To se však opět nepodařilo. Samotný název extáze se časem stal synonymem pro tablety neznámého složení. Někdy sice skutečně obsahují MDMA, ale bývají říznuté třeba metamfetaminem (pervitinem) či jiným stimulantem, anebo dokonce látkami se zcela odlišnými účinky. Ochrana veřejnosti před MDMA prostřednictvím jeho zákazu tak paradoxně jen zvyšuje rizika, kterým jsou uživatelé této „taneční drogy“ vystaveni, což dále zhoršuje zákaz testování na tanečních akcích.

................................................................................................................................. 

Rituální slib

Skupinové terapie se substancí v podání Friederike Meckelové Fischerové se konaly zpravidla jednou za měsíc. Účastníci se sešli v pátek, v sobotu probíhala terapie s podporou MDMA, LSD či 2C-B a v neděli terapie bez substance. V sobotu ráno po lehké snídani před podáním látky všichni účastníci zahájili terapii recitováním takzvaného rituálního slibu: 

Slibuji, že pomlčím o všech přítomných, o místě konání i o posvátné medicíně. Slibuji, že během těchto seancí či po jejich ukončení neublížím nikomu druhému ani sobě. Slibuji, že se ze seance navrátím zdravější a moudřejší, a sám/sama nesu odpovědnost za to, co zde dělám.  

V neděli po skončení terapie se účastníci rozešli. Doma poté sepsali svoje dojmy i poznatky a poslali je Friederice, která byla v případě potřeby připravena kdykoli se s klientem sejít a mezi čtyřma očima řešit případné problémy.

.................................................................................................................................  

 PROFIL: Friederike Meckelová Fischerová (*1947) 

Lékařka a psychoterapeutka původem z Německa. Stala se zdravotní sestrou a poté studovala medicínu, ale ve středním věku se dala na dráhu terapeutky a přesídlila do Švýcarska. Když počátkem devadesátých let poprvé vyzkoušela MDMA, ihned rozpoznala jeho léčebný potenciál. Šťastnou shodou okolností to bylo zrovna v době, kdy bylo ve Švýcarsku hrstce psychoterapeutů umožněno pracovat s látkami měnícími vědomí, a tak se pustila do studia.

I to však úřady brzy zatrhly a Friederike měla na výběr – buď bude dodržovat zákony, nebo pomáhat pacientům, u kterých se standardní psychoterapie neosvědčila. Zvolila druhou možnost, k MDMA přidala ještě LSD (ani jednu z těchto látek nepovažuje za „drogu“) a přes deset let provozovala dvě psychoterapeutické praxe – legální a undergroundovou. Skončila s tím až tehdy, když k ní domů vtrhla policie a Friederike i její manžel se ocitli ve vazbě. Hrozilo jí až dvacet let odnětí svobody.

Pro místní senzacechtivá média to bylo lákavé sousto, pro soud nečekaný oříšek. Nakonec argumentaci obžaloby založenou na obecném ohrožení prostřednictvím LSD odmítl, k čemuž jistě pomohlo i dobrozdání předních světových odborníků. Psychedelické terapeutce uložil pouze pokutu a krátký podmíněný trest. Nikoli za terapii, která nikomu neublížila, ale za „distribuci drog“. Přišla také o oprávnění vykonávat legální praxi.

Tímto se však Friederice otevřela možnost podělit se o svoje znalosti a zkušenosti s ostatními. Kniha Terapie se substancí, kde popisuje svou metodu a také cestu, která ji k ní přivedla, nedávno vyšla i v českém překladu.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku

4.2.2017
Dennis McKenna: Všechno řídí rostliny

Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku

13.12.2017
Rick Doblin: Psychedelika jako lék

Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku

13.4.2018
MDMA – jeden velký paradox

Friederike Meckelová Fischerová: Není to v droze, ale v člověku

20.7.2017
Může nám DMT zprostředkovat setkání s nadpřirozenem?


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu