Aktuální článek
Kvůli drogám jsem přišel o oba syny – proto jsem pro legalizaci

Kvůli drogám jsem přišel o oba syny – proto jsem pro legalizaci

  • Oba synové Raye Lakemana zemřeli po požití extáze. On ale věří, že kdyby byly drogy legální a regulované, mohly být jeho děti dosud naživu.

Když v květnu na britském hudebním festivalu Mutiny, který se koná na jihu Anglie nedaleko města Portsmouth, zemřeli dva mladí lidé po požití extáze, chápal Ray Lakeman moc dobře, čím si procházejí jejich rodiče. V roce 2014 se jeho synové ve věku 18 a 20 let spolu vydali do Manchesteru na fotbal. Mladší z obou chlapců, který tou dobou studoval fyziku a astronomii, zakoupil nelegálně po internetu extázi, kterou si s bratrem po zápase vzali. O dva dny později u Lakemanových doma zaklepala policie, aby jim sdělila, že oba chlapci byli v hotelovém pokoji nalezeni mrtví.

„Proto mohu říct, že moc dobře vím, čím si rodiče těch dětí teď procházejí,“ říká mi Ray. „Chápu, že musí být nepříčetní vztekem.“ Jedna nešťastná matka se nechala slyšet, že „když už nic jiného, doufá, že to, co se dceři stalo, bude výstrahou pro ostatní, aby nikdy nic nebrali.“ Není to nic překvapivého. Taková prohlášení mají více než dvacetiletou tradici, kterou započali rodiče Leah Bettsové, známé oběti extáze. „Chápu i jejich pocity zmatku a hněvu a tu strašnou, strašlivou bolest. Chápu, když říkají: ‚Tomuhle se musí učinit přítrž,‘“ pokračuje Ray chápavě. „Ale tím, že svým dětem řeknete, aby to nedělaly, to nezastavíte. Kdyby to bylo tak jednoduché, moji kluci by ještě byli naživu – a spolu s nimi spousta dalších.“

„Neustále se snažíme, aby bylo všechno v našich životech tak bezpečné, jak to jen jde. Drogy jsou jediná výjimka.“ 

Dokonce i kamarádi jeho synů mu řekli, že je smrt obou bratrů od braní extáze jen tak neodradí. Dealer, který chlapcům drogu prodal, byl v prosinci odsouzen k 16 letům vězení. Rozsudek padl v Portsmouthu, jen pár kilometrů od místa konání festivalu Mutiny. „A zastavilo to snad ostatní dealery? Nezastavilo. Přijde mi proto docela zvláštní, když lidé, kteří přišli o své blízké kvůli drogám, si myslí, že stačí, když se ty látky prostě zakážou. Zákazy ale nikoho nezastavily. Nezachránily nikomu rodinu.“ 

Kampaně beze smyslu

Rayův alternativní přístup se bude mnohým příčit. Stále více rodičů je ale svědky selhání současných preventivních kampaní, které se snaží mladé lidi od drog odradit. Proto chtějí novou drogovou politiku, která bude fungovat. Ray má v řešení jasno. Namísto zakazování bychom podle něj měli všechny drogy legalizovat. S Rayem jsem se setkala v rodinném domě na ostrově Man, kde jeho synové Jacques a Torin vyrůstali. Poličky tu zdobí fotky smějících se kluků s rozcuchanými vlasy. Na severu ostrova zrovna burácí motorky v probíhajících závodech, ale tady v obýváku hledíme z okna přes pokojné zelené pastviny k Irskému moři. Podle Raye jsou lidé ve zdejší ostrovní komunitě úzce propojení. Širé nebe a řady kopců tu ale v člověku vyvolávají pocit rozlehlého prostoru a klidu, který jako by patřil do dávnější doby. Vzápětí mě Ray staví na zem: „Kdybych chtěl, můžu si sem po telefonu nechat doručit jakoukoli drogu do půl hodiny.“

„Regulováním chemické čistoty a dávkování by měl být stát schopen eliminovat jakákoli rizika.“ 

Ray byl smrtí svých dětí hluboce otřesen, ale již po pár dnech od tragické události mu začalo docházet, že byla svým způsobem předvídatelná. Když bylo jeho chlapcům asi sedm osm let, vyjížděli do místní zátoky jen na malém člunu. „Takoví oni byli,“ vzpomíná. „Plní života. A riskovali. Když chtěli něco zkusit, zkusili to. Takže kampaně, které mladé před drogami stále jen odrazují, pro mě ztratily smysl. Že moji kluci drogy zkusí nebylo nevyhnutelné, ale bylo to hodně pravděpodobné. A tohle musí lidi o svých dětech pochopit. Jediné, co mohlo moje kluky zachránit, bylo přesně vědět, co si berou – jenže to by ty drogy musely být legální a regulované. Takhle neměli nejmenší tušení, a to je zabilo. Na klukovské chyby by se nemělo umírat.“ 

Nelogické drogové zákony

Ray není s to pochopit, proč zákonodárci odmítají aplikovat na drogy principy harm reduction neboli minimalizace rizik. „Neustále se snažíme, aby bylo všechno v našich životech tak bezpečné, jak to jen jde. Drogy jsou jediná výjimka. A já si to neumím vysvětlit. Nikdo se na to nedívá logicky.“ Když politici probírají drogovou politiku, největší extrém, který je ochotno navrhnout jen pár odvážlivců, je dekriminalizace. Jenže i kdyby byly drogy dekriminalizovány, trh budou i nadále ovládat dealeři. Proto přijde Rayovi takový postup zbytečný. Aby byly drogy bezpečnější, musíme je podle něj legalizovat a regulovat jejich výrobu a prodej skrze státem řízené výdejny. „Tenhle nápad se vám nemusí líbit, ale musíte uznat, že by to bylo podle všeho pořád lepší, než jak to děláme teď.“

Na argumenty, že by bylo nemorální, aby stát prodával škodlivé látky, Ray kontruje tím, že drogy nelze automaticky pokládat za nebezpečné. „Soudní znalci, policie i zdravotníci vždycky mluví o ‚rekreační dávce‘. Čili ono se ví, jaká dávka je bezpečná pro rekreační užívání, aby to vyvolalo ten stav, který lidi chtějí.“ Podle této logiky by tedy měl být stát schopen eliminovat jakákoli rizika, a to regulováním chemické čistoty a dávkování, vysvětluje dál Ray. 

I vaše dítě

V době psaní tohoto článku se Ray připravoval na přednesení svého návrhu v parlamentu spolu s dalšími truchlícími rodiči. Akce byla organizována iniciativou Anyone’s Child (I vaše dítě), jejíž členové viní ze ztráty svých dětí spíše drogové zákony než látky samotné. Podle Raye je vítězství jejich kampaně jen otázkou času. „Situace se rychle mění všude ve světě,“ říká. Domnívá se ale, že vítězství dosáhnou díky tomu, že se na jejich stranu přikloní veřejnost, a nikoli politickým nátlakem. Na den lobbování byli pozvání všichni, kdo myšlenku reformy podporují. Poslanci zákony nezmění, dokud neuvidí, že si to voliči přejí. „Politici se bojí dělat rozhodnutí, která by mohla ohrozit jejich pozici v příštích volbách. Ale mladí se na drogy dívají úplně jinak než starší ročníky a politici to budou muset vzít v potaz.“

Ray věří, že podobně jako v případě irského referenda o povolení potratů budou i v případě drog mít největší sílu osobní příběhy. „Moc by pomohlo, kdyby každý, kdo někdy užil drogy, to přiznal. Pak všichni pochopí, že nejde o nějaké kriminálníky, ale obyčejná děcka. Pak pro ně třeba bude snadnější si připustit, že jejich děti by to mohly zkusit taky.“

„Jediné, co mohlo moje kluky zachránit, bylo přesně vědět, co si berou – to by ale ty drogy musely být legální a regulované.“  

Rodiče, kteří takto přišli o potomky, většinou viní dealera. Ray ale muže, který jeho synům extázi prodal, vidí jen jako další nevyhnutelný důsledek britských drogových zákonů. „Ten chlap je prostě jen podnikatel. Zaplňuje mezeru na trhu, kterou vytvořily naše zákony. Kdyby jim to neprodal on, udělal by to někdo jiný. On jim ty drogy nevnutil. Můj syn ho kontaktoval sám. Bylo to, jako by nakupoval přes Amazon. Je třeba si přiznat, že moji kluci udělali, co udělali, protože prostě chtěli.“

Nefér zákony

Dva dny před mým setkáním s Rayem tady na ostrově Man zemřel mladý muž. Osudným se mu staly motorkářské závody, které jsem zmiňovala výše. V průběhu našeho rozhovoru došlo k další, rovněž smrtelné nehodě. V tu chvíli mě napadlo, že kdyby tito mladíci zemřeli proto, že jim zákony neumožňovaly znát s jistotou a přesností výkon motoru jejich vozidla, veřejnost by zuřila. Kdyby byly kvůli nebezpečnosti zakázány motorkářské závody, reakce by byla nejspíš srovnatelná. Namísto toho ale truchlící pozůstalí nejspíš najdou alespoň malou útěchu v tom, že oba jezdci zemřeli při něčem, co milovali. Třebaže to bylo nebezpečné, jejich životní volba bude respektována a snaha o zabezpečení závodů se zdvojnásobí. 

Moc by pomohlo, kdyby se každý, kdo někdy užil drogy, k tomu přiznal.

Očekává Ray, že zákony se ještě za jeho života změní tak, aby stejnou ochranu poskytovaly nejen milovníkům motocyklismu, ale i mládeži s touhou po jiném dobrodružství? „No,“ usmívá se posmutněle, „ze dne na den to nebude.“ Říkám mu, že by pro něj určitě bylo snazší, kdyby šel s davem a prostě odrazoval mladé od drog jako všichni. Neříká si snad někdy, jestli mu za to tenhle boj stojí? Teď, když ztratil obě děti? „Jasně, mohl bych se na to vykašlat. Přišel jsem o všechno. Proč by mě mělo zajímat, co se stanem dětem druhých? Mohl bych říct: ‚Co je mi po tom, jestli teď o víkendu umřou další děcka? Ať si pro změnu potrpí někdo jiný.‘ Ale s tím já se nesmířím. Vždyť to by bylo úplně špatně. Nehodlám mlčet, protože věřím, že dělám správnou věc. A myslím, že mi lidi začínají naslouchat.“

Zdroj: www.theguardian.com

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!