47

Frida Kahlo: Malířka bolesti

Tato feministická kultovní postava má pro výtvarné umění podobný význam jako Virginia Woolfová pro literaturu. Byla v podstatě první malířkou, která v tvorbě opustila mužský princip. Stejně jako v případě Woolfové bylo její dílo dlouho vnímáno jednostranně: kritici viděli jen převládající bolest a potlačovanou radost ze života. Frida Kahlo byla velká malířka s velkými skandály a silným politickým smýšlením, které u prudérních maloměšťáků budilo postrach, a její obrazy dodnes říkají víc než slova. Jsou magické. Žena na nich se nikdy neusmívá, má hluboký a uhrančivý pohled. Bolestný a vědoucí. Ztělesněný smutek a zároveň symbol neutuchající vášně a touhy prožít život naplno.

Frida Kahlo: Malířka bolesti
V roce 1984 byly obrazy Fridy Kahlo prohlášeny mexickým kulturním dědictvím.

Tatínkova holčička z popelnice

Stín, který se nad ní rozprostíral už od prvních chvil života, nezmizí až do konce jejích pozemských dní. Frida se narodila jako třetí ze čtyř dcer manželského páru Matildy a Wilhelma (Guillerma) Kahlo. Otec byl Němec s maďarskými předky a jako devatenáctiletý přijel v roce 1890 do Mexika za dobrodružstvím. S vypůjčeným fotoaparátem začal zaznamenávat pamětihodnosti a krásy této historicky i lidsky přepestré země. Během krátkého času si získal značnou proslulost a mnoha fotografickými a dobře placenými zakázkami ho pověřila i mexická vláda. Usadil se tam tedy natrvalo, a když mu předčasně zemřela první žena, oženil se tento vzdělaný ateista údajně židovského původu s nápadně krásnou, ale bigotní mexickou katoličkou. Byla to dcera fotografa, který mu na začátku pomáhal s kariérou. Obě dcery z prvního manželství dal na přání své nové ženy Matildy na výchovu do kláštera. 

Po porodu Fridy, která přišla na svět 6. července 1907, onemocněla Matilda horečkou omladnic, bakteriální nákazou, jež v té době bývala téměř vždy smrtelná (zemřela na ni i první žena Fridina otce). Matilda naštěstí přežila, ale dlouhou dobu nebyla schopná Fridu nakrmit ani se o ni jinak postarat. Miminko tedy dostala na starost kojná, která do domácnosti docházela několikrát denně. Frida později den svého narození přetvořila do obrazu, na němž chůva, Indiánka s černou umrlčí maskou před obličejem, drží v náručí dětské tělíčko s apatickou tváří dospělé Fridy. Jednou, když přijela na náštěvu nevlastní sestra, ze žárlivosti Fridě řekla něco, co ji podle vlastních slov proměnilo z veselé holčičky v zakřiknuté dítě: „Ty nejsi vůbec dcera svých rodičů. Tebe vytáhli z popelnice!“ A Frida tomu uvěřila.

Jako šestiletá onemocněla dětskou obrnou. Pajdavko, volaly na ni pak děti ze sousedství. Dlouhé měsíce byla upoutána na lůžko, kde se jí nejvíce věnoval právě otec. Pro něj byla nejen nejnadanější ze všech šesti dcer, ale cítil se s ní spřízněný právě její nemocí; od doby, kdy jako chlapec spadl z koně, trpěl epileptickými záchvaty, jež se pokoušel přemoci silou vůle a velkým pracovním nasazením Jeho energii, sebeobětování a víře mohla Frida děkovat za to, že se svojí obrnou postiženou nohou tak cvičila, že později postižení nebylo téměř poznat. Frida plavala, jezdila na kole a hrála fotbal: překračovala všechny konvence té doby, kdy takové aktivity neprovozovala ani zdravá děvčata. Cena za to byla však vysoká. Osamělost. A Frida tak touží po kamarádce. Každý den utíká imaginárním otvorem v okenní tabulce za malou holčičkou. Vymýšlí si rozhovory a hry. Tohle přátelství s jinou Fridou v sobě trvá roky a ona ho později ztvární v obraze pojmenovaném Dvě FridyFridin sen je stát se lékařkou. I to se jí otec snaží splnit. Patnáct let po mexické revoluci a v době prvních feministek navštěvuje Frida jako jedna z mála dívek přípravku, jejíž absolvování ji opravňuje k dalšímu studiu. 

Ochromení

V letech na škole se zdá, jako by se stíny nad Fridou rozplynuly. Je sebevědomá, divoká, vášnivá a nespoutaná. Dokonce se i jako dívka dostane do nejvyhlášenější školní party Cachuchas, jejíž členové jako poznávací znamení nosí barety. Jedna z učitelek si s chlapecky vyhlížející dívkou začne románek. Frida se pak bude ženskou láskou zaobírat po celý život. Tento její první vztah se ženou ale skončí pro Fridu tehdy nepochopitelným skandálem. Osudná nehoda se stane, když je Fridě osmnáct let. Na ulici se srazí tramvaj s autobusem. Kovové madlo autobusu jí projede podbřiškem a vyjde ven z těla těsně vedle pochvy. „Ta kovová tyč mě proklála jako kopí býka,“ napíše později. Frida má natřikrát zlomenou páteř ve spodní části, zlomenou klíční kost, dvě žebra a pohmožděnou pánev a vnitřní orgány. K tomu vykloubené levé rameno a také natřikrát zlomenou stydkou kost. Na noze postižené obrnou má navíc jedenáct zlomenin. 

Rodina je v šoku. Otec se zhroutí a matka nepromluví několik měsíců ani slovo. A tak u Fridina nemocničního lůžka po celé dny sedává její nevlastní sestra. Sestra, kterou otec vydědil, protože se vdala bez jeho svolení. Když už je Fridě lépe, rozesmívají obě dívky svými žerty celý nemocniční sál. Ani Cachuchas nenechají svoji kamarádku ve štychu a často ji navštěvují.  Zranění páteře jsou bohužel diagnostikována až později a tak nejsou zpočátku nijak léčena. Později se lékaři pokusí zmírnit silné bolesti ocelovým a sádrovým korzetem. Tímto úrazem začíná Fridino „celoživotní umírání“. A s ním i její nesmrtelné dílo.

Někdy to stojí i litr brandy denně, každý rok pak tisíce injekcí morfinu – ale je za tím především obrovská vůle a chuť žít navzdory všem depresím a protivenstvím.

Nejprve však berou zasvé smělé plány na seberealizaci Fridy jako ženy ve veskrze mužské společnosti. Na Fridino vzdělávání už nezbývají peníze, dům rodičů je zatížený hypotékou a léčba těžce zraněné dívky stojí rodiče veškeré jmění. Nehoda uvrhne Fridu opět do údolí outsiderů, odkud se s otcovou pomocí snažila uniknout. Upoutaná na lůžko v sádrovém korzetu sní Frida o spolužáku Alejandru Ariasovi, obdivovaném a milovaném vůdci studentského hnutí. Začíná malovat. Dříve se smála otcovým naivním žánrovým obrázkům. Ve škole obdivovali její kresby a piktogramy a ve fotolaboratoři se už dříve naučila pečlivé retušérské práci. K lůžku si nechá přimontovat malířský stojan a nad postel s nebesy jí nechá matka zavěsit velké zrcadlo. Takhle namaluje svůj první autoportrét, pro Alejandra. Nenamaluje ovšem zmrzačenou ženu, ale aristokraticky elegantní krásku s botticeliovskými rysy. Maluje malé formáty, protože může tvořit pouze vsedě anebo vleže. Nejraději maluje olejovými barvami na plech či lepenku. A Alejandru Ariasovi, který je právě na studijním pobytu v Berlíně a po celý život zůstane jejím blízkým přítelem, píše dopisy plné sebeironie a sarkasmu: „Už mi to všechno leze krkem, mám nemocí jako stařena, nevím, jak se dožiju třicítky. To mě asi budeš muset obalit do vaty a nosit mě jako babičku... Umírám tady nudou.“ 

Neschopná příliš velkého pohybu vzpomíná Frida na své dětské touhy, na revoluci, na národního hrdinu Pancha Villu. Je jí blízké rozmáhající se komunistické hnutí, vzpomíná na revoltu svých studentských let. a aby o sobě mohla říkat, že je „dítě revoluce“, přehodí svůj rok narození na rok 1910, kdy mexická revoluce proběhla, omladí se tedy o tři roky. 


Diego je jméno lásky

Frida se ještě před úrazem v době studií poprvé setkala se slavným malířem Diegem Riverou, který tehdy z pověření vlády vytvářel v aule školy freskové malby. Rivera byl nerozlučně spojen s mexickou revolucí. Pomáhal revoluci spojovat národní tradice s vizionářským pohledem do budoucnosti. V té době Fridu naprosto omámil svým uměním i vášnivou osobností, takže nebylo divu, že už tenkrát se svěřila sestře, že jednoho dne chce mít s malířem dítě. Ale to byla pohádka daleké budoucnosti. Rivera mezitím odjel do Sovětského svazu, vlasti všech revolucí, a zpátky se vrátil jako ještě odhodlanější revolucionář. I Frida byla odhodlaná. Odhodlaná stát se malířkou. Když jí bylo jedenadvacet let a z úrazu se již relativně zotavila, přišla za malířem, kterého nejvíce obdivovala, a chtěla slyšet jeho názor. Diego Rivera na její návštěvu vzpomíná takto: „Byl jsem jí uchvácen a moc se mi líbila, nebylo mi tedy zatěžko ji chválit. A svůj názor jsem také skrývat nemohl. Její chování mi ale bylo záhadou: Proč, ptal jsem se jí, nedůvěřuje mému úsudku? Vždyť právě kvůli němu za mnou přece šla. Problém je v tom, řekla mi, že mi někteří lidé, kterých si vážím, radí, abych nevěřila úplně všemu, co říkáš. Tvrdí, že ze zdvořilosti chválíš všechny dívky, pokud to nejsou vyloženě špatné malířky. Takže ještě jednou: Chci vědět, zda v tom mám pokračovat, anebo mám začít úplně znovu? Odpověděl jsem stejně stručně: Podle mne v tom musíš pokračovat za všech okolností.“

Frida stojí Riverovi modelem pro nástěnou malbu z cyklu Proletářská revoluce, kterou maluje ve třetím patře ministerstva školství. On jí pomůže najít práci učitelky kreslení. O rok později, v srpnu 1929, si slon bere holubici, jak jim tehdy říkali přátelé. Pro něj je to třetí manželství, je mu čtyřicet dva let, Fridě dvacet dva. Diego doplatí za rodinu zbývající hypotéku. Poprosí Fridu, aby se oblékala do mexického kroje. Ona mu vyhoví. Vypadá to na velkou lásku. Ona mu říká něžně „žabáku“, kvůli jeho vypouleným očím. O pár let později se však Rivera objeví na obrazech svojí ženy se znamením zrady na čele. Jako Jidáš, groteskní figurka z papírmaše, kterou ona rozmetá dynamitem a zápalnou šňůrou. Nebo jako vrah s krvavým nožem v ruce.

Má za sebou třicet osm těžkých operací, zmrzačené a následně sdrátované tělo má vyztužené sádrovými či železnými korzety.

První roky po svatbě je Frida hlavně „paní Riverová“, křehká a extravagantní manželka slavného malíře, oddaná a stojící zcela v jeho stínu. S jediným cílem, který si sama vytkla: navzdory všem lékařským radám a prognózám dát milovanému muži syna. Jsou dny i noci, kdy se v Riverově objetí cítí tahle „jiná“ Frida šťastná, i když není vůbec sama sebou. Nyní je v roli manželky. Denně nosí Diegovi obědy v košíku vyzdobeném květinami a přihlíží jeho práci. On má naopak rád její sklony ke stylizaci, její kostýmy, zahrnuje ji šperky, které podtrhují její exotickou krásu. Dcera Mexičanky a Evropana ztělesňuje pro revolucionáře a nacionalistu Riveru mexickou vlast. Stylizuje ji do Matky Mexika, která zprostředkovává spojení mexické země s vesmírem. Učí ji dualismu přírody, mužskému a ženskému principu, jejichž spojením teprve vzniká jednota. Později veřejně mluví o její bisexualitě, hlavně tedy proto, aby ospravedlnil své nevázané sexuální chování, jež nikdy nezměnil. Ale ve stejnou dobu bude ohrožovat Fridina milence pistolí. Čím více ji miloval, tím silnější měl v sobě touhu jí ubližovat, přičemž ale veřejně uznával, že její dílo je lepší než jeho, a prohlašoval, že se stane jednou z největších malířek dvacátého století. 

Frida se i na svých obrazech objevuje v krojích hrdých venkovanek, neohrožených představitelek matriarchátu, předchůdkyň feministek. A na jeho obrazech ztělesňuje indiánské tradice, sílu a vytrvalost jejich lidu, ztělesňuje ženu jako bohyni plodnosti. Frida někdy naopak do obrazů vtěluje i své trauma z toho, že nedokáže milovanému muži porodit dítě. Třikrát samovolně potratí a nese to velmi těžce. Aby se nějak utěšila v zármutku, věnuje se manželovi a domácnosti, ráda a skvěle vaří a z domova udělá malou zoo. Poskakují tam opice, létají papoušci, pobíhají psi a dokonce i srnka, zatímco Diego pracuje v ateliéru jako posedlý, zákazníci si u něj podávají dveře. V té době jsou velmi slavným párem, stávají se téměř legendou. Patří mezi intelektuální a uměleckou elitu Mexika a jsou slavní i za hranicemi. Frida sice po celý život obdivuje velké revolucionáře, od Marxe přes Maa až po Stalina a Trockého. Ale ideologický dogmatismus je jí cizí. Raději než na stranická shromáždění a schůze chodí do kina nebo tančit. Má nápadně mnoho homosexuálních přátel. Ona sama nežije tak extravagantně jako její muž, ale stejně ráda provokuje měšťáckou společnost: má milence i milenky. Jedním z jejích milenců se na několik měsíců stane i v mexickém exilu pobývající Lev Trocký, jemuž láskyplně říká Piochitas, kozí bradka. Rivera zuřil, byl vášnivým stalinistou a to, že se jeho žena zapletla právě s Trockým, ho rozpálilo do běla. Nakonec byl i pro Fridu ruský revolucionář příliš staromódní, upjatý a nudný, Frida mu dělala naschvály a provokovala ho, kouřila a pila na veřejnosti, což on nepokrytě a maloměšťacky nesnášel a odsuzoval. 

Vzhledem ke zraněním a jejich následkům, ale také kvůli nevázanému životu, který vedla, si Frida proti chronickým bolestem ustavičně vypomáhala alkoholem a morfiem. Když už ani to nezabíralo, začalo peklo s častými pobyty v nemocnici. A s nimi i záchvaty žárlivosti. Rivera měl náhle více milenek než kdy předtím. Frida tu šílenou fyzickou i psychickou bolest vtěluje do svým obrazů, jinak to ani ventilovat neumí. Ve společnosti a mezi přáteli je to navenek pořád ta stará Frida, přátelská, veselá a velkorysá. Září jako slunce. Když se směje, jsou jí v ústech vidět dvě vyjímatelné zubní korunky z růžově zbarvených briliantů. Na obrazech se ale její úsměv nikdy neobjeví. 

A Diego si začne s Christinou, její nejmilejší sestrou. Ponížená a zoufalá Frida zažádá o rozvod. Je na dně a uvažuje o sebevraždě. Neumí žít s Diegem, ale ani bez něj. Po roce se berou podruhé, přičemž si Frida v manželské smlouvě vymíní dvě podmínky: že už nebudou mít sexuální vztah a že Frida nebude od Diega přijímat žádné peníze. Chce si na nezávislý život vydělávat prodejem svých obrazů.  Rivera zůstane největším obdivovatelem a propagátorem jejího díla. Dodává jí odvahu tvořit dál a nepodléhat bolesti a slabostem. A jak se vzájemně vášnivě milují, stejně vášnivě se i nenávidí.  

Všechna sláva polní tráva 

Když do Mexika přijede na přednáškové turné „papež surrealismu“ André Breton, objeví ve Fridině díle „nečekanou příbuznost se surrealismem“ a zorganizuje jí výstavu v Paříži, která proběhne následujícího roku 1939. Výstava má obrovský úspěch. Před Fridou se klaní všichni velikáni. Kandinsky ji objímá se slzami v očích. A Picasso píše Riverovi: „Nikdo z nás, ani ty, ani já, nedokážeme tak krásně namalovat hlavu jako Frida Kahlo.“ Ani Frida už o svém talentu nepochybuje. V roce 1933 odpovídá sebevědomě jednomu americkému novináři: „Ne, nestudovala jsem u Diega. Vlastně jsem nestudovala u nikoho. Prostě jsem začala malovat. Diego je samozřejmě taky skvělý, ale ta skutečně velká umělkyně jsem tu já.“ A bílá Amerika jí po její výstavě v New Yorku ležela u nohou. Bohaté bělošky nosí napodobeniny mexického kroje, který se dostane i do časopisu Vogue. Kahlo je prostě „in“. 

„Ztratil jsem svou milovanou Fridu navždy… Až pozdě jsem zjistil, že nejkrásnějším obdobím mého života byl čas, kdy jsem ji miloval.“

To vše je jen pozlátko. Nikdo nevidí za kulisy, nikdo netuší, jak těžké je přežít tu velkou a nikdy neutuchající tělesnou i duševní bolest. Někdy to stojí i litr brandy denně, každý rok pak tisíce injekcí morfinu – ale je za tím především obrovská vůle a chuť žít navzdory všem depresím a protivenstvím. Učí na umělecké škole, je slavná, ale jinak se poslední léta jejího života skládají hlavně z drog, alkoholu a samoty. Má za sebou třicet osm těžkých operací, zmrzačené a následně sdrátované tělo má vyztužené sádrovými či železnými korzety. K tomu potraty, nedonošená těhotenství a nenaplněná touha být matkou. V roce 1953, kdy už malířka nedokáže zkrotit tělesnou bolest sebevětším množstvím morfia a kdy se většinou pohybuje, ač velmi nerada, jen na vozíku, přichází třicátá devátá operace, kdy jsou lékaři nuceni Fridě amputovat pravou nohu až ke koleni. „Mučení století“, jak si poznamená do deníku, když jen několik měsíců předtím souká zmrzačenou nohu do rudých kožených holínek, aby navzdory všemu mohla ještě tančit. Osm měsíců po amputaci se pokusí o sebevraždu, za další čtyři měsíce v hlavní městě Ciudad de México demonstruje na vozíku „proti imperialismu“, proti vpádu USA do Guatemaly. Týden před smrtí se na oslavě jejích narozenin sejde v Modrém domě, kde žije, více než sto gratulantů a ona si do deníku píše poslední zápis: „Doufám, že odejdu šťastná, a doufám, že se sem už nikdy nevrátím.“ 13. července 1954 umírá vysílená malířka krátce před výročím stříbrné svatby s Diegem ve věku čtyřiceti sedmi let na plicní embolii. „Ztratil jsem svou milovanou Fridu navždy… Až pozdě jsem zjistil, že nejkrásnějším obdobím mého života byl čas, kdy jsem ji miloval,“ napíše zdrcený Rivera po její smrti.  Přítelkyně obléknou nebožku do tradičního tehuanského kroje. Její ostatky jsou vystavena v Paláci krásných umění v hlavním městě. Celý den proudí kolem její postele s nebesy nekonečný zástup lidí. 

Rok před její smrtí se koná v Mexiku její první souborná výstava. Dílo Fridy Kahlo není kvantitativně rozsáhlé, kolem sto padesáti olejomaleb a několik desítkek kreseb, většinou autoportértů. Koncem třicátých let o ní ještě umělečtí kritici psali jako o „malé Fridě“, manželce slavného malíře, jejíž dílo čerpá „spíše z oblasti porodnictví a gynekologie než z estetiky“. Soubornou výstavou se tak Frida dočkala uznání i ve své vlasti. Malířka, v té době už většinou upoutaná na lůžko, se nechala na zahájení donést v posteli v čele triumfálního průvodu a všechny přítomné ohromila zdánlivou bezstarostností.  

Její otec se už tohoto triumfu nedožil. Diego Rivera ji přežil, brzy se znovu oženil. Frida se mu stala nakonec více mýtem než lidskou bytostí, ačkoli jí byl téměř po celý život nejbližším člověkem. Později o ní napsal: „Ve Fridině díle se neodehrává žádná tragédie. To jen lidé špatně chápou. Temnota bolesti je zde jen sametovým podkladem pro oslňující světlo jejího ducha a nezdolné síly, s níž se pere o život, o své přátele a o lidi, aby ukázala, jak se dá vzdorovat protivenstvím, jak se nad nimi dá zvítězit a tím dosáhnout nejvyššího pocitu štěstí.“  

....................................................................................................................................

Magdalena Carmen Frida Kahlo y Calderón 
(6. července 1907 Coyoacán, Ciudad de México – 13. července 1954 tamtéž) 

Mexická malířka první poloviny 20. století a jedna z nejvýznačnějších malířek světa vůbec. Ve svých obrazech se inspirovala stylem tradičního mexického umění, které zdárně propojovala s vlastním fantaskním až surrealistickým viděním světa. Vzhledem ke svému velmi těžkému tělesnému postižení a touze se mu vzepřít se téměř na každém obraze objevuje ona sama. Byla jako mnoho svých současníků levicově zaměřená a podporovala revoluci. Jako žena byla velmi emancipovaná a otevřená, nepodléhala společenským stereotypům, vymykala se své době a byla jednou z prvních feministek. Se svým manželem, mexickým malířem Diegem Riverou, strávila ve vztahu divokých a vášnivých pětadvacet let. V takzvaném Modrém domě, kde žili na jihu mexického hlavního města, bylo po její smrti zřízeno Muzeum Fridy Kahlo s velkou sbírkou jejích obrazů a Riverovou sbírkou mexického lidového umění. V roce 1984 byly její obrazy prohlášeny mexickým kulturním dědictvím. 

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Frida Kahlo: Malířka bolesti

4.7.2018
Petr Zeman: Staré domy nebourejme, recyklujme!

Frida Kahlo: Malířka bolesti

25.1.2017
Ozzy Osbourne: nezničitelný kníže temnot

Frida Kahlo: Malířka bolesti

13.5.2017
Poezie: NĚKTERÝ VĚCI SE OPAKUJOU

Frida Kahlo: Malířka bolesti

6.3.2017
Přátelé konopí: Robert Louis Stevenson


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu