47

Psychedelické století

Léčba úzkostí, depresí a závislostí, ale i lepší vyrovnání s blížící se smrtí nebo nárůst kreativity a výkonnosti. Tyto a mnohé další pozitivní efekty jsou dnes spojovány s výzkumem a užíváním halucinogenů v profesionální i lidové léčbě a terapii. Velká vlna zájmu, kterou psychedelické látky v posledních letech znovu vyvolaly, bývá pro svou šíři a dopad někdy označována jako psychedelická renesance.

Psychedelické století
Rozšíření psychedelik mezi hippies prokázalo halucinogenům spíše medvědí službu.

Ačkoli se nová vlna odkazuje především k tradici zkoumání halucinogenů na počátku šedesátých let, výzkum psychedelik a dalších vědomí měnících látek v kontrolovaných laboratorních podmínkách má své kořeny už na konci devatenáctého století. Pozdější zpopularizování výzkumu a rozšíření psychedelik, jako je LSD, psilocybin nebo meskalin, mezi hippie kontrakulturu šedesátých let prokázalo halucinogenům spíše medvědí službu. Psychedelické drogy se pro tehdejší politické lídry staly symbolem chaosu a upadlé morálky květinové generace a některé mediálně zaostřené a přibarvené kauzy posloužily jako záminka pro jejich urychlený odsun do ilegality; z dnešního odborného pohledu se však zařazení psychedelik mezi tvrdé drogy jeví jako tendenční a nesmyslné. Například ve Spojených státech jsou takzvané drogy první třídy (podle zákona o kontrolovaných substancích) definované nemožností jejich lékařského využití, nemožností zajistit bezpečnost jejich užívání pod lékařským dohledem a vysokým potenciálem zneužití. Současné výzkumy ovšem ukazují, že u psychedelik je tomu přesně naopak.

Trocha terminologie

Jeden z prvních pokusů o klasifikaci látek podle jejich účinků na lidskou psychiku provedl německý farmakolog Louis Lewin na přelomu 19. a 20. století. Psychoaktivní látky rozdělil do pěti skupin na inebrantia (alkohol, éter), exilantia (stimulanty), euphorica (opiová narkotika), hypnotica (sedativa) a phantastica, kam řadil účinky kaktusu peyotle (obsahujícího meskalin), který sám zkoumal. S narůstajícím množstvím objevů a syntetizací dalších „fantastik“ se samozřejmě rozhořela žhavá debata o jejich přesnějším pojmenování. Termíny jako enteogen (probouzející nebo ukazující vnitřního boha), psychotomimetikum (napodobující psychózu), psycholytikum (mysl uvolňující), psychotogenikum (navozující stav psychózy) a další většinou odrážely rané představy jejich tvůrců o účincích jimi zkoumané látky. Dnes často používaný výraz psychedelický („mysl projevující“, tedy zintenzivňující prožitky a vjemy, obecně působící silně na naši psychiku) pochází od britského psychiatra Humphreyho Osmonda – muže, který podal meskalin britskému spisovateli Aldousi Huxleymu, jenž na základě meskalinového tripu později napsal světoznámou knihu Brány vnímání. Osmond se snažil najít správný výraz pro popis zkušenosti vyvolané LSD a poprosil proto tehdy už zkušeného psychonauta Huxleyho o radu.

Důležitou roli v rozvoji současného výzkumu psychedelik sehrál i rozvoj nových zobrazovacích technologií.

Huxley vymyslel termín fanerothym, „ducha odhalující“, a v dopise jej Osmondovi poslal formou rýmované hříčky: Aby byl všední svět fantastickým – vezmi půl gramu fanerothym! Osmonda ale krkolomné slovo neuspokojilo, a Huxleymu proto odepsal v podobném duchu: Abys peklem prošel či jak anděl vzlít, stačí vzít špetku psychedelik! Ačkoli projít peklem po užití LSD by nejspíš nikdo nechtěl, neutrálnější a lépe zapamatovatelný termín „psychedelika“ se ujal a používá se dodnes. Podobně se ujal v podstatě synonymický výraz halucinogeny (látky navozující halucinace), ačkoli v souvislosti s psychedeliky se hovoří spíše o takzvaných pseudohalucinacích, jež je člověk schopen – na rozdíl od pravých halucinací – vědomě reflektovat a oddělit od „reálných“ smyslových vjemů.

Vědomí se stává mnohačetným

Ale co je vlastně onen stav, do něhož nás určité látky mohou dostat, ono změněné vnímání reality? Jedním z prvních psychologů, který si kdy tuto otázku položil, byl americký filosof a psycholog William James. Ve své knize Druhy náboženské zkušenosti z roku 1902 jako jeden z prvních popsal a vyzdvihl hodnotu stavu změněného vědomí, včetně stavů navozených pomocí alkoholu, éteru nebo oxidu dusného (známého jako rajský plyn). „Znám více než jednoho člověka, který je přesvědčen, že v transu způsobeném oxidem dusným zažil ryzí metafyzické zjevení.Naše normální bdělé vědomí, racionální vědomí, jak jej nazýváme, je pouze jeden zvláštní druh vědomí, zatímco všude okolo, oddělené tím nejtenčím předivem, leží možné formy vědomí úplně odlišné. ... Žádný celistvý popis vesmíru nemůže být úplný, pokud opomine tyto odlišné formy vědomí.“ Tento důraz na kvalitativní hodnotu změněných stavů vědomí se stal odrazovým můstkem pro příští vývoj (nejen) psychedelických výzkumů abadatelé, kteří v psychedelickém zážitku vidí zážitek mystického charakteru, dodnes pracují s Jamesovou definicí mystické zkušenosti. Stavy změněného vědomí fascinovaly celý život i Huxleyho a není proto náhoda, že jeho první zkušenost s tímto stavem pocházela z požití meskalinu. Ten začal být v psychoterapii využíván už od počátku třicátých let jako možný prostředek pro navozování a zkoumání psychotických stavů. S objevem účinků LSD v roce 1943 (chemik Albert Hofmann si jím omylem potřísnil ruku a na základě podivné zkušenosti pak na sobě provedl experiment s 250 mikrogramy LSD, který prokázal neobyčejně silný potenciál této látky) se psychiatrický výzkum halucinogenů mohl rozjet naplno. Po několika letech testování toxicity LSD na myších a později zaměstnancích švýcarské firmy Sandoz, pro niž Hofmann pracoval, byla prokázána jeho zdravotní nezávadnost a produkt Delysidvstoupil na světový trh. Werner Stoll, syn ředitele firmy Sandoz, zařadil podle Lewinova dělení LSD mezi „fantastika“ a provedl s ním první psychiatrický experiment (na pacientech se schizofrenií a zdravých jedincích), takže jeho výzkum se stal prvním vědeckým popisem efektu LSD na lidskou mysl. Delysid si rychle získával popularitu a přes psychiatrické ordinace se šířil do celého světa. Spolu s meskalinem se zkoumalo jeho možné využití jako psychotomimetika, tedy látky navozující psychózu; díky prokazatelnému účinku psychedelik na změnu vědomí začaly být zároveň rozpracovávány první teorie o psychiatrických onemocněních jako produktech chemické nerovnováhy v mozku.


Zázrak pro psychiatrii

V průběhu padesátých let už probíhaly výzkumy na mnoha místech světa, včetně tehdejšího Československa, které bylo jednou z velmocí psychedelického výzkumu (od roku 1961 vyrábělo dokonce i vlastní LSD, Lysergamid). Způsob léčby pomocí halucinogenů se rozdělil do dvou hlavních větví. Pro evropský okruh byly typické tzv. psycholytické terapie, při nichž bylo pacientům podáváno menší množství účinné látky (30–200 mikrogramů LSD nebo 3–15 miligramů psilocybinu) v kombinaci s terapeutickými postupy psychoanalýzy. Kupříkladu ve Velké Británii v Powické psychiatrické léčebně otevřel doktor Ronald Sandison v roce 1955 první specializované zařízení pro psycholytické terapie, které umožňovalo simultánně léčit až pět pacientů naráz. V londýnské Marlboroughské nemocnici zase léčili stovky pacientů kombinací psychoanalýzy, nízkých dávek LSD a methylfenidátu (stimulantu, který je dnes využívaný hlavně k léčbě ADHD pod názvem Ritalin). Šíře využití této léčby byla skutečně ohromující (a z dnešního pohledu spíše kuriózní); léčilo se všechno od frigidity a homosexuality přes nedostatek autorské inspirace až po notorický gambling nebo psoriázu. Druhá větev terapeutického využití halucinogenů, tzv. psychedelické terapie, byly specifické hlavně pro Kanadu a Spojené státy a spočívaly v podávání velkých dávek LSD (400–1500 µg!), které měly vést k navození mystické či kosmické zkušenosti, prožitku jednoty s všehomírem a podobně. Doktor Humphrey Osmond, tou dobou už kanadský emigrant, spolu se svým kolegou Abramem Hofferem zkusili použít psychedelickou terapii pro léčbu alkoholové závislosti. Jak uvádí Hoffer, nejprve na základě psychotomimetických teorií očekávali, že pacienti upadnou do psychózy: „Začali jsme léčit alkoholiky pomocí LSD a snažili jsme se v nich vyvolat absolutně hrozivou zkušenost. K našemu překvapení jsme ale zjistili, že to nejde. Navzdory všemu, co jsme pro to udělali, měli všichni zkušenost pozitivní… užívali si ji, cítili se dobře, viděli zvláštní věci a byli nadšení.“

Abys peklem prošel či jak anděl vzlít, stačí vzít špetku psychedelik!

Oba psychiatři proto svůj původní předpoklad zcela obrátili a v průběhu intoxikace začali ke svým pacientům návodně promlouvat; předpokládali, že skrze stav „mystického prožitku“ vyvolají v pacientech něco podobného náboženské konverzi, která je přiměje vzdát se pití. Ve Spojených státech zase terapie s LSD pronikly v podobě módní vlny mezi hollywoodské hvězdy typu Judy Balabanové a Caryho Granta. Mortimer Hartman, původně radiolog s laickým zájmem o psychoanalýzu, založil spolu s psychiatrem Arthurem Chandlerem Psychatrický institut v Beverly Hills. Za jedno sezení s LSD si nechali platit sto dolarů, proti čemuž se rozhořčeně vyjadřoval dokonce i Aldous Huxley. Cary Grant i další si původně terapii nemohli vynachválit, později ovšem díky laxnosti terapeutů a chybám v settingu začaly rozčarované celebrity o nákladnou terapii ztrácet zájem. Postupné vyjevování variability účinků LSD v závislosti na prostředí i psychickém stavu uživatele ale pomohlo vyvrátit psychotomimetické teorie a dalo vzniknout konceptu, který vešel ve známost jako „set a setting“.

LSD do každé rodiny?

Díky excentričnosti Timothy Learyho a dalších psychedelických nadšenců, kteří pomohli rozšířit LSD z laboratoří do mainstreamu, se z halucinogenů stala rekreační droga a nadějně se rozvíjející výzkum byl postupně zastaven (v Československu se paradoxně díky režimu udržel až do sedmdesátých let). Slabou stránkou výzkumů nebyla jen politická výbušnost, ale i používaná metodologie. Vedle nevyjasněných etických aspektů trpěly nedostatečnou kontrolou experimentálních podmínek, díky čemuž výsledky často odpovídaly více přání výzkumníka než empirické realitě (a mnohdy taky připomínaly spíš než výzkum dobrou párty). Samostatnou kapitolou by byl výzkum armádní, který probíhal nejen v USA, ale i u nás v Československu, a jehož etické normy byly nastaveny až hrozivě nízko. Odsun LSD do ilegality (který na dostupnost a oblíbenost psychedelik v ulicích stejně neměl výraznější dopad) však naštěstí neznamenal úplný konec zkoumání halucinogenů. Tou dobou už celkem známý československý emigrant Stanislav Grof vymyslel se svojí ženou Kristýnou metodu holotropního dýchání, která jim umožnila v psychedelických terapiích pokračovat i bez nutnosti intoxikace psychedeliky; další výzkumníci prostě jen obrátili pozornost k jiným látkám. Hvězdou undergroundového výzkumu se stal Alexander Shulgin, který na jaře roku 1960 okusil meskalin, a od té doby coby chemik a farmakolog produkoval a sám na sobě testoval jednu variaci meskalinu za druhou. Později začal vytvářet i úplně nové drogy ve všech možných variacích – tzv. designer drugs, které skrz jeho laboratoř pronikaly do ulic; mezi nimi třeba 2-CB, DOM nebo známější MDMA. Právě MDMA se v undergroundové psychoterapii stalo velmi populární látkou a například Shulginův známý, jungiánský psychoterapeut Leo Zeff, jej během sedmdesátých a osmdesátých let použil k terapii u stovek pacientů. Popularitu MDMA se v USA nepodařilo zmírnit ani jeho odsunem do ilegality v roce 1985.

Příchod renesance

Na konci devadesátých let provedl Američan Rick Strassman pilotní studii s DMT na lidských dobrovolnících, pro niž se mu díky neústupnému odhodlání podařilo získat první oficiální povolení po desetiletích striktních zákazů. Spustil tak novou vlnu psychedelického výzkumu, jíž se opět s úspěchem účastní i Česká republika. Důležitou roli v rozvoji současného výzkumu psychedelik ovšem nesehrálo jen mírné politické oteplení, ale i rozvoj nových zobrazovacích technologií, jako je pozitronová emisní tomografie (PET) nebo magnetická rezonance (MRI), které výzkumníkům umožnily pozorovat a měřit změny v chemické rovnováze a aktivitě mozku během intoxikace. V současnosti už existují organizace, které se přímo zabývají výzkumem halucinogenů, jako třeba MAPS (Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies) Ricka Doblina nebo česká CZEPS (Česká psychedelická společnost). Výzkum psychedelik spadá pod řadu různých oborů, mimo psychoterapie například i etnofarmakologii, kognitivní psychologii nebo psychofarmakologii. Samotné LSD v současnosti příliš zkoumáno není, a ačkoli máme ohromné množství dat z výzkumů z minulosti, před současnými nároky neobstojí. Za hlavní potenciál LSD je tak považováno zmírňování úzkosti ze smrti u nevyléčitelně nemocných pacientů a léčba úporných nemocí hlavy, tzv. cluster headaches.

Rozšíření psychedelik mezi hippies prokázalo halucinogenům spíše medvědí službu.

Výzkum MDMA je oproti tomu mnohem dál, jeho největší potenciál leží v léčbě posttraumatické stresové poruchy (PTSD), která se netýká jen válečných veteránů, ale i obětí znásilnění nebo například dopravních nehod. Terapie s „emkem“ pro lidi postižené PTSD se ukázala jako nesrovnatelně účinnější než všechny dosavadní terapeutické přístupy. MDMA se ale testuje i v souvislosti s léčbou depresí nebo dokonce autismu (předpokládá se, že může autistům pomoci zlepšit jejich schopnost empatie, která je často velmi nízká). Psilocybin se podobně jako LSD zkoumá v souvislosti se zmírňováním strachu ze smrti u pacientů s terminálním stadiem rakoviny, potenciál jeho využití je ale širší – ať už k léčbě obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD), deprese, bolestí hlavy typu cluster headache nebo například závislostí. Mezi další psychedelika, jejichž léčebný potenciál je zkoumán v laboratoři i v terénu, patří třeba ketamin, DMT nebo ibogain.

Na závěr se hodí připomenout, že výzkumníci dnes zkoumají psychedelika pod přísným dohledem, a jejich využití v běžné léčebné praxi stále leží v horizontu několika desetiletí. Oproti tomu legálně prodávané látky, které jsou širokou společností vnímány jako bezpečné – jako Ritalin, Xanax nebo opiát OxyContin – jsou stále víc masově zneužívány i přes to, že na rozdíl od ilegálních psychedelik nemají potenciál závislost léčit, ale přímo ji způsobují. 

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Psychedelické století

22.1.2013
Cyril Höschl - Kde je zakopán pes a LSD?

Psychedelické století

1.9.2014
Ayahuasca, réva duše

Psychedelické století

9.10.2014
Co je moc, to je moc

Psychedelické století

2.11.2011
Ayahuasca nevyvolává závislost, ale naopak závislost na drogách léčí


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu