46

Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku

Po Hedvábné stezce proudilo po staletí zboží všeho druhu z Dálného východu přes Srbsko do Evropy. Převáželo se hedvábí, koření, tabák i opium – a od konce sedmdesátých let minulého století především heroin. Ten pronikl do celé země a udělal ze Srbska největší heroinové překladiště na cestě z Afghánistánu do západní Evropy, a to se všemi důsledky, které s sebou nese nekontrolované šíření ilegálních drog.

Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku
Po kolapsu režimu prezidenta Slobodana Miloševiće v roce 2000 bylo v trezoru národní banky nalezeno 670 kilogramů čistého heroinu. Foto: Shutterstock

Za starých opiových časů 

Ještě v sedmdesátých letech minulého století se v Srbsku k nitrožilnímu podání užívalo opium pocházející z Makedonie. Obě dnes nezávislé země, Makedonie i Srbsko, byly tehdy součástí Jugoslávie, takže transport nepředstavoval žádný zásadní problém a makedonské opium pokrývalo 90 procent potřeb drogového trhu. Zbylých deset procent představoval heroin dovážený do srbského hlavního města Bělehradu v malém množství, a to z různých zdrojů. O nějakém organizovaném velkozásobování tehdy prakticky nemohla být řeč. Dealeři se většinou rekrutovali z řad uživatelů a v mnoha případech si zboží opatřovali na Středním východě a v nejbližších asijských zemích, malá část zásob pak pocházela z Kosova, jež tehdy také spadalo pod Jugoslávii (a do roku 2008 pod Srbsko). 

Heroin nastupuje

Kosovští Albánci, kteří měli často příbuzenské vazby na Střední a Dálný východ, se v Jugoslávii od konce sedmdesátých let pokoušeli vytvořit organizovanou pašeráckou síť zaměřenou na heroin, jejíž cílovou destinací měla být západní Evropa, a dát tak do té doby chaotickému drogovému byznysu řád. Heroin tehdy do Jugoslávie přicházel v čím dál větším množství z Asie před Turecko a Bulharsko a v Kosovu byl rozdělován, přebalován a poté mohl pokračovat různými cestami do západní Evropy.

Heroin z Kosova byl od osmdesátých let k sehnání prakticky v jakémkoli velkém městě v Německu, Rakousku, Švýcarsku i Itálii.

Podle svědectví tehdejších uživatelů přímo v Srbsku bylo kvůli rasovým i náboženským nepokojům snazší shánět heroin ze vzdálenějších oblastí Asie než z Kosova. Vysokoškolští studenti ze Středního východu začali postupně zásobovat trh v Bělehradu a dalších velkých městech heroinem, jehož cena se pohybovala kolem astronomických 65 až 80 eur za gram. Přesto tato nebezpečná droga v osmdesátých letech postupně vytlačila opium. 

Kudy na Západ

Od počátku osmdesátých let byly v malých kosovských vesnicích zřizovány první laboratoře na výrobu heroinu. Kvůli neexistujícímu přímému pozemnímu spojení se Západem byli kosovští Albánci odsouzeni buď k podnikání riskantních plaveb přes Jadran, nebo – a to se dělo mnohem častěji – k navazování spolupráce s organizovanými skupinami v Bělehradě. Hlavní město Jugoslávie bylo tehdy známou vstupenkou na západoevropské trhy. Heroin z Kosova byl díky této balkánské spolupráci k sehnání prakticky v jakémkoli velkém městě v Německu, Rakousku, Švýcarsku i Itálii. Přeprava narkotik probíhala až překvapivě hladce a na veřejnosti se tak brzy začaly objevovat první zkazky o údajném uplácení policistů a dalších státních úředníků, kteří pracovali pro pašerácké skupiny. Přestože do Srbska stále přicházel kvalitní heroin z Asie, hlavním zdrojem na trhu se stal ten z Kosova, ačkoli byl obecně horší a ve srovnání s asijským také dražší. Důvodem byla především menší logistická náročnost a s tím spojená rizika. Všudypřítomná nabídka způsobila, že se heroin v Jugoslávii stal velmi oblíbenou drogou, která byla v dobách komunismu vnímána jako povyražení určené zejména pro vyšší společenské kruhy – režimní hudebníky, umělce a zlatou mládež.  

Dopad války na Balkáně 

Na začátku devadesátých let docházelo na Balkánském poloostrově k etnickým a náboženským konfliktům. Ačkoli přímo v Srbsku se ozbrojené boje neodehrávaly, následky války byly patrné na každém kroku. Od roku 1992 byly na bývalou Jugoslávii uvaleny sankce OSN a Srbsko ztratilo kontakt s mezinárodními organizacemi, například s Interpolem. Hospodářské sankce dopadly nejvíce na střední a nižší vrstvu obyvatelstva, k nim se přidala rekordní inflace, zavírání továren a degradace kultury a společnosti jako takové. Život se změnil v pouhý boj o přežití a pašování drog, především heroinu, bylo každodenní realitou. Na černém trhu se kupovalo prakticky všechno od základních životních potřeb a vybavení domácnosti přes cigarety a benzín až po zbraně a drogy. Nelegální obchod s narkotiky se stal běžnou součástí života mnoha lidí a více či méně otevřeně ho podporovala řada politiků, neboť výnosy z tohoto typu podnikání představovaly pro mnoho rodin jediný zdroj příjmů a udržovaly v ekonomicky deprivovaných oblastech sociální stabilitu.


Za těchto okolností není překvapením, že obchod s drogami byl velmi dobře organizovaný. Distribuční síť byla v Srbsku kvalitně zásobená a dosahovala i do nejmenších měst a vesnic. Největšími zahraničními odbytišti byly nadále státy jako Německo, Itálie a skandinávské země a přes ně se heroin z Balkánu dostával dokonce až na západní pobřeží Spojených států. Ve prospěch organizovaného zločinu hrála i skutečnost, že vláda v průběhu války neoficiálně podporovala řadu polovojenských organizací. Ty se většinou vyvinuly z nelegálních skupin, především pašeráků, jejichž primárním zdrojem příjmů byly drogy. Do roku 1994 se gram heroinu prodával za 50 až 60 eur. V roce 1994 se díky spojení s bulharskými pašeráky pohonných hmot znovu otevřela staronová pašerácká cesta a heroin z Bulharska se v dříve nevídaném množství dostával do Bělehradu a Niše, odkud byl dále distribuován do celé země. Zákon nabídky a poptávky následně stlačil cenu na 30–40 euro za gram.

Po kolapsu režimu prezidenta Slobodana Miloševiće v roce 2000 bylo v trezoru národní banky nalezeno 670 kilogramů čistého heroinu.

Dostupnost heroinu až do roku 1998 strmě stoupala. Většina prodejců konopí se ve zbídačené zemi přeorientovala na drogy těžšího kalibru a cena heroinu na ulici klesla až na deset euro za gram. V chudších oblastech byly dokonce k sehnání i jednotlivé dávky – 100 miligramů stálo v přepočtu kolem 35 až 40 korun. Kvalita se ve srovnání se začátkem devadesátých let zhoršila, avšak vzhledem k velkému objemu látky v oběhu se udržovala v přijatelných mezích. Domácí trh byl zásobován hlavně z Bulharska (45 procent) a už v menší míře z Kosova (45 procent), zbylých 10 procent heroinu bylo dováženo z Černé Hory a města Novi Pazar, které se nachází na hranicích mezi Srbskem, Černou Horou a Kosovem.  

Heroin a politika 

Prodej heroinu se mezi mladými Srby stal synonymem pro zajímavou kariéru, protože nabízel rychlý a snadný výdělek, navíc byla za přijatelnou cenu k mání i policejní ochrana. Neustálý příliv drog, policejní zátahy avizované dlouho dopředu a podplacení soudci propouštějící zadržené jako na běžícím páse udělaly z distribuce a pašování bezpečnou a notně lukrativní práci. V takovém prostředí se obchodní síť v celé zemi rychle rozvíjela. Heroin byl všudypřítomný, zatímco konopí se v zemi, kde se ještě po druhé světové válce pěstovalo na ploše více než 40 000 hektarů (dnes se tolik nepěstuje ani v celé Evropě), stalo nedostatkovým zbožím. Mladí lidé, kteří se poprvé seznamovali se světem zakázaných substancí, padali přímo do náruče té nejtvrdší drogy. Informace o rizicích spojených s užíváním narkotik nebyly dostupné a krizi morálních hodnot u mladých prohluboval fakt, že měli po zhroucení vzdělávacího systému spoustu volného času bez smysluplné náplně. Média ovládaná státem propagovala povrchní, konzumní životní styl. Veřejnost nebyla o nebezpečí rostoucího počtu závislých informována a uživatelé byli stigmatizování a vytlačováni na okraj společnosti.

Po kolapsu režimu prezidenta Slobodana Miloševiće v roce 2000 bylo v trezoru národní banky nalezeno 670 kilogramů čistého heroinu vedeného v záznamech jako majetek policie. Dá se předpokládat, že šlo o množství zabavené při raziích v Kosovu mezi lety 1996 a 1999, podrobnosti však nebyly oficiálně zveřejněny. V rámci dalšího skandálu zase vyšlo najevo, že soudci v několika větších srbských městech spolupracovali s pašeráky a zadržené zločince až příliš ochotně propouštěli pod záminkou „nedostatku důkazů“. Od roku 2000 se vládnoucí garnitura několikrát obměnila. V roce 2004 byl zavražděn tehdejší srbský premiér Zoran Džindžić, jehož poprava byla zorganizována a financována narkomafií napojenou na místní i západoevropské trhy.V roce 2009 byla v Uruguayi zadržena srbská skupina převážející 2 170 kilogramů kokainu. Šéf gangu Darko Šarić byl zatčen až 24. března 2014 po více než pět let trvajícím útěku před zákonem. Patřil mezi nejhledanější osoby na Balkáně a čelil celkem třinácti obviněním, z nichž nejzávažnější bylo propašování 5,7 tuny kokainu z Jižní Ameriky a vyprání dvaadvaceti milionů eur v srbských bankách. Nakonec byl v roce 2015 odsouzen k dvaceti letům vězení. 

Vše při starém

Všechny výše uvedené okolnosti přispívají k tomu, že heroin je v Srbsku i dnes běžně dostupnou a hojně konzumovanou návykovou látkou. Oficiální údaje o počtu závislých nejsou spolehlivé, odhaduje se ale, že nitrožilně ho užívá 25 až 30 tisíc ze sedmi milionů Srbů. Cena jednoho gramu drogy se pohybuje kolem dvaceti eur (zhruba 500 korun) a zdejší trh je zcela nezávislý na drogových stezkách ze Středního východu do Evropy. Heroin je dostupný prakticky v každé vesnici a jeho užívání má negativní vliv hlavně na chudé, často romské komunity. Kvůli špatné ekonomické situaci v zemi je pro mnoho zejména mladých lidí 1000 euro vydělaných za měsíc prodejem drog až příliš velkým lákadlem. V posledních letech se také rozmáhá angažování nezletilých dealerů, kteří nejsou trestně zodpovědní a nehrozí jim tedy stíhání. 

Služby neziskových organizací jsou závislým k dispozici pouze ve čtyřech největších městech a jejich budoucnost je nejistá, neboť mají existenční problémy s domácím financováním. Propojení organizovaného zločinu s politikou je zřejmé už od počátku devadesátých let a zdá se, že každým rokem sílí. Srbská národní protidrogová strategie je přitom založena na potírání drobných dealerů jakýchkoli drog, nemá ale prakticky žádný vliv na drogovou scénu jako takovou a koncové uživatele, kteří mají problém se závislostí, nechává na holičkách. Na druhou stranu byla v roce 2014 zřízena vládní komise složená z úředníků a odborníků na psychoaktivní látky, která má koordinovat spolupráci vlády s jednotlivými regiony s cílem „snížit individuální a společenská rizika užívání drog a s tím spojenou kriminalitu“. Tato komise a další nově zřizované úřady spolupracují s Evropským monitorovacím centrem pro drogy a drogové závislosti (EMCDDA) a představují tak v srbské válce proti drogám první kroky správným směrem.  

Zdroje:

European Monitoring Center for Drugs and Drug Addiction: Serbia: National Drug Report,2017.

Hajdinjak, Marko: Smuggling in Southeast Europe: The Yugoslav Wars and the Developement of Regional Criminal Networks in the Balkans, Center for the Study of Democracy, 2002.

Simpson, Daniel: A Rough Guide to the Dark Side, Zero Books, 2012.

Sladký, Václav: „Konopí – stará kulturní rostlina v Evropě a ČR,“ Biom.cz, 2002.

Drugriporter.hu

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku

29.8.2017
Ze světa legalizace 18: Nevadě tráva nevadí

Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku

11.10.2014
Válka proti drogám selhala a přehodnocení dosavadního postoje je nezbytné, shodují se přední politici

Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku

24.11.2017
Ze světa legalizace 19: Návrat kokainu a první řízky

Válka proti drogám: Srbsko platí daň za hedvábnou stezku

17.9.2017
Teorie o konopí jako „vstupní droze“ je od základu chybná


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu