Aktuální článek
B_RL_N

B_RL_N

  • Město, jehož noční život je dnes jedním z nejvyhlášenějších v celé Evropě. Mekka techna, drog, mezinárodní kultury i německého undergroundu, gay klubů, streetartu a legálních squattů. Na druhou stranu také město, které si svou kulturu nesmlouvavě chrání před vpádem konzumu a rozmělněním v pomíjivou senzaci, které se brání masovému turismu, gentrifikaci a popkultuře. Zdejší náklonnost k nočnímu životu a všemu, co s sebou přináší, vyrůstá už z otevřeného hédonismu meziválečné výmarské republiky.

Filosofie hédonismu – tedy chápání slasti jako hlavní motivace lidského jednání, případně i jako nejvyšší dosažitelné dobro – je s berlínským nočním životem nerozlučně spjatá už téměř sto let. Mezi oběma světovými válkami zde vykvetly noční kluby, tančírny a kabarety, užíval se kokain, hašiš i morfium; točily se němé filmy a lidé v opulentních kostýmech otevřeně experimentovali se svojí sexualitou i genderem. Ačkoli příchod druhé světové války tyto radovánky i zdejší uměleckou avantgardu nesmlouvavě zarazil, drogy se v Berlíně užívaly dál, a po pádu Berlínské zdi se znovu svobodně nadechl i zdejší underground, jehož jedinečná taneční a klubová scéna vyrostla v troskách bývalých továren a opuštěných budov. Pojďme si nyní vypovědět příběh berlínského hédonismu od jeho počátků až k dnešku a projít se po stezkách nočního Berlína současnosti.

Kokainové město

Kulturní a intelektuální rozkvět meziválečné republiky byl tak výrazný, že vešel do dějin jako takzvaná výmarská renesance a Němci dodnes na dvacátá léta minulého století vzpomínají jako na zlatý věk. V Berlíně žily a tvořily osobnosti jako Albert Einstein (jenž během působení v Berlíně získal Nobelovu cenu za fyziku), prozaik Vladimir Nabokov, herečka a zpěvačka Marlene Dietrichová nebo dramatik a divadelní režisér Bertolt Brecht. Své obrazy tu vystavovali Marc Chagall i dadaista, kreslíř a pozdější kritik výmarské dekadence George Grosz; spisovatel Franz Kafka zase v Berlíně na začátku dvacátých let bydlel se svojí milenkou Dorou Diamantovou. Zdejší kulturní a intelektuální vzepětí však provázely i široké společenské problémy. Podepsáním Versailleské smlouvy byla ukončena první světová válka a Německo bylo potrestáno ztrátou kolonií, platbou válečných reparací a tak dále. To zapříčinilo inflaci a politickou a sociální nestabilitu, v jejímž důsledku měli lidé zvýšenou potřebu se bavit a zapomenout na všední starosti, ale také se v nich probouzely radikální tendence, jež nakonec vyústily až ve zvolení Adolfa Hitlera říšským kancléřem. Berlín tak byl nejen evropskou kulturní metropolí, ale i městem, v němž bujel zločin, chudoba a prostituce a – alespoň podle dobového tisku – byl doslova zasypaný kokainem. Kultura hédonismu a otevřené dekadence mu vynesla přirovnání k biblickému Babylonu a mnozí novináři, umělci i politici před tímto životním stylem bili na poplach (nebo se vyžívali v jeho stereotypním a přehnaném zobrazování).

Největšími producenty kokainu, morfinu a heroinu byly ve 20. letech německé továrny s léčivy. 

Režisér Fritz Lang (autor legendárního němého sci-fi Metropolis) ve filmech M a Závěť Dr. Mabuse vykreslil Berlín jako moderní metropoli plnou zpěvu a tance, která je semeništěm hříchu a zločinu. Asi nejvýraznějším šiřitelem tohoto stereotypu je kniha z roku 1926 Kinder der Nacht. Bilder aus dem Verbrecherleben (Děti noci. Obrazy z života v podsvětí), kterou napsal novinář Leo Heller spolu s tehdejším berlínským policejním inspektorem Ernstem Engelbrechtem. V kapitole „Postavy nočního velkoměsta“například uvádějí: „Prodavač párků neprodává jen párky – svým zákazníkům nabízí šanci i na jiná, zakázaná potěšení. Bokem obchoduje s kokainem, jedovatým bílým práškem…“ V kapitole „Dny opia“varují před dalšími drogami – hlavně opiem, které prý na svých lodích přivezli čínští námořníci a jež začalo vytlačovat ostatní drogy jako morfium, éter a kokain; španělské a jihoamerické lodní posádky zase autoři obvinili z distribuce marihuany a heroinu. Ve skutečnosti ovšem byly největšími producenty kokainu, morfinu a heroinu německé továrny s léčivy, například dodnes prosperující Bayer. Hlavní a nejužívanější drogou meziválečné doby ovšem nebyl kokain, ale morfin, jemuž podléhali kvůli bolestem fyzickým i duševním veteráni z první světové války. Jednalo se o tabu, jemuž tehdejší společnost odmítala čelit a svoje morální výtky proto obracela k městské kultuře kabaretů; morfin i kokain se přitom dál oficiálně předepisoval i na tak kuriózní problémy, jako jsou manželské neshody nebo obyčejná únava, a spolu s heroinem se navíc ještě během roku 1924 daly tyto látky jednoduše koupit v lékárnách. Berlín byl kvůli tomu ve dvacátých letech nazýván „hlavním městem kokainu“ a móda jeho užívání se skrze kabaretní tanečnice, prostitutky a pašeráky rozšířila i do tehdejšího Československa.

 


Kabaret a sexuální fluidita

Berlín byl tehdy typický kabarety, tančírnami a bordely, v kavárnách se kokain šňupal za denního světla a servírky a číšníci v barech jako Rio Rita drogy dokonce sami prodávali. Berlínské podniky vycházely vstříc libovolným choutkám i sexuální orientaci svých zákazníků – pro heterosexuály, gaye i lesbičky existovaly speciální bary, v některých si zákazník mohl libovolně zvolit i gender svého placeného společníka. V Institutu pro sexuální vědu se zkoumal vliv morfia, kokainu a opia na prokrvení ženských pohlavních orgánů; pro afrodisiaka jako Satyrin nebo Evasex jste si mohli skočit do lékárny. Hédonistický životní styl Berlína dvacátých let ukázkově, i když trochu nešťastně ztělesňuje tanečnice, herečka a módní ikona Anita Berberová. Ta byla ve své době často označována jako „hraběnka hříchu“, „kněžka neřesti“ a podobně, a svoji image dekadentní hříšnice poctivě rozvíjela po všech stránkách. Nosila rudé mikádo, bílý pudr, šarlatovou rtěnku a temné oční stíny. Oblékala se vyzývavě, mnohdy chodila zcela nahá, zahalená pouze v kabátu a ozdobená zlatými šperky nebo cvičenou opičkou. Jindy zase oblékla mužský kostým, aby zdůraznila svou otevřenou bisexualitu, a jejím stylem se přímo inspirovala i další otevřená berlínská bisexuálka, herečka Marlene Dietrichová.

Vyprázdněné budovy a továrny na území obou bývalých berlínských bloků, původně určené k demolici, posloužily jako inkubátory specifické kultury.

O Anitě samozřejmě kolovala i řada skandálních historek. Podle jedné z nich například vyzvala k tanci tanga jakousi dívku jménem Mia, jíž potom během tance dráždila bradavky tak dlouho, dokud dívka před přihlížejícím davem kvůli orgasmu málem nezkolabovala. A stejný apetit měla Anita i při výběru drog – kokain, alkohol i morfin užívala běžně, její specialitou byla miska s koktejlem z chloroformu a éteru obohaceným o okvětní lístky bílých růží, které pojídala. Takový mix měl ke zdravému životnímu stylu daleko a Anita Berberová zemřela kvůli svým závislostem v pouhých 29 letech. Byla osamělá, chudá, a i když se rok před smrtí vzdala alkoholu, její mrtvolu našli obklopenou prázdnými stříkačkami od morfia. Podobné výstřelky byly samozřejmě živnou půdou pro mediální senzace a kritiku nejen ze strany pravicové nacionálně-socialistické politiky. Ve strachu z Hitlera a jeho nadvlády na začátku třicátých let emigrovala většina vědců, umělců a intelektuálů a s nimi se vytratila i avantgarda, dekadence a hédonismus. Drogy však zůstaly běžnou součástí života i ve třetí říši – mezi běžné německé občany začal místo koksu pronikat pervitin.

 

Osamělé poloviny

Druhá světová válka kulturní život v Berlíně ideologicky pokroutila. Válečný filmový i hudební průmysl, který imitoval zahraniční popkulturu a sloužil čisté propagandě, je dodnes pro některé Berlíňany jedním z důvodů, proč se nesouhlasně vyhrazují proti popkultuře jako takové a proč ji ani záměrně nevytvářejí. V padesátých letech se však do Berlína začala svobodná kultura pomalu vracet a s ní přišly i alternativní životní styly. Jedna z nejživějších čtvrtí současného Berlína, Kreuzberg, tehdy sice ležela na západním území, ale kvůli regulacím nájmů byla chudou čtvrtí, která za nízký nájem nabízela pouze neatraktivní bydlení. Kreuzberg proto začali osidlovat zahraniční imigranti, kterým levné nájmy vyhovovaly, a nedlouho po nich i studenti a umělci. Díky tomu se začátkem šedesátých let proměnil Kreuzberg v multikulturní čtvrť plnou galerií, ateliérů, hudebních klubů a divadel. Díky jeho neopakovatelné atmosféře se mu dokonce začalo přezdívat „kreuzbergský Montmartre“. Během počátku sedmdesátých let pak město plánovalo demolici mnoha zdejších starých budov, aby mohly být nahrazené moderními novostavbami. Vyprázdněné budovy však začali osidlovat nejrůznější obyvatelé, od umělců přes turecké imigranty až po vojenské zběhy. Díky tomuto nepravděpodobnému mixu lidí zde vznikla specifická subkultura, vyznačující se náklonností k alternativním způsobům života a squattingu a proslulá odporem k autoritám, a ta v Berlíně přežívá dodnes. K bohémské atmosféře západního Berlína sedmdesátých a osmdesátých let samozřejmě patřili i David Bowie a Iggy Pop, kteří spolu vymetali travesti bary a kluby, dokud se Bowie, v té době závislý na kokainu a na pokraji zhroucení, nepokusil o sebevraždu v automobilu. Jeho tehdejší asistentka Coco mu však pomohla postavit se znovu na nohy a Bowieho slavná píseň „Heroes“ se stala bezmála rockovou hymnou Berlína.

Nové sjednocení

Devadesátá léta a pád Berlínské zdi jako symbolu studené války s sebou přinesla zcela novou kulturní expanzi, která vrcholila před několika lety a v mnohém si dodnes nezadá se zlatým věkem výmarské republiky. Vyprázdněné budovy a továrny na území obou bývalých berlínských bloků, původně určené k demolici, posloužily jako inkubátory specifické kultury, která dodnes Berlínu s přehledem dominuje. Mezi prázdnými budovami Friedrichshainu a dalších čtvrtí začali kočovat squatteři – radikálně levicoví pankáči i obyčejní svobodomyslní lidé, kteří chtěli experimentovat s alternativním životním stylem. V prázdných budovách a sklepeních vyrůstaly taneční kluby, zpočátku vznikající a zanikající po pár měsících či dokonce týdnech života. Soundtrackem euforie ze znovusjednoceného Berlína se stalo techno a squatteři, gayové i obyvatelé bývalého východního bloku začali znovu nadšeně objevovat a osidlovat svoje město, z jehož tísnivé atmosféry chtěla většina z nich ještě v osmdesátých letech alespoň v představách raději uniknout.

Atmosféra paláců zdejšího techna je mnohými lidmi často vnímaná až jako posvátná zkušenost.

Na přelomu tisíciletí se z techna stala masová kultura, reprezentovaná především pouličním festivalem Love Parade, který znamenal vstup techna do mainstreamu a zároveň jeho následný pád. Dnešní berlínské techno je jiné, uzavřené ve vlastním světě, kam nemá přístup konzum ani popkultura. A ačkoli se stále ozývají hlasy žehrající na zahraniční turisty, fenomén zvaný techno-turismus, tedy cestování nadšenců tohoto žánru napříč Evropou i kontinenty (což podle některých autorů ve velkém umožnily až aerolinky nabízející čím dál levnější lety) za dobrou hudbou a kvalitními kluby, už se dávno stal další z přirozených součástí berlínského nočního života. I já jsem do Berlína před Vánoci letěla s letenkou za 20 euro, a když jsem se před Astra Kulturhausem tlačila v nejméně hodinové frontě na krále minimal techna Borise Brejchu, ozývala se kolem mě hlavně angličtina – do řeči se se mnou dal Litevec, Portugalci s psími obojky na krku se snažili předbíhat a zrzavá Angličanka je okřikovala.

Berlín je město chudé a zadlužené, s velkou nezaměstnaností a bez fungujícího průmyslu, který by zajistil chybějící pracovní místa. Na druhou stranu je však plné kulturních vlivů z celého světa a paradoxně právě turismus je jedním z jeho hlavních ekonomických přínosů. Obviňování turistů z narušování pořádku ve městě je tedy sotva něčím jiným než hledáním obětních beránků. Hlavním problémem pro zdejší specifickou subkulturu je především postupující gentrifikace, tedy skupování atraktivních lokalit bohatými investory a následný překotný nárůst nájmů, který původní obyvatele vyhání pryč ze středu dění. Hédonismus však dál přežívá, ať už uvnitř notoricky známých klubů, jako je Berghain, i těch méně známých, kterých jsou v Berlíně desítky. Atmosféra paláců zdejšího techna je mnohými lidmi často vnímaná až jako posvátná zkušenost – vstup do klubu, kde platí hlavně pravidlo „nikdy nevíš, jestli tě pustí“, někteří vnímají jako iniciaci. Interiér klubů – především Berghainu – bývá přirovnáván ke gotickým katedrálám a katarze může člověk dosáhnout několikadenním tancem, koktejlem MDMA, alkoholu a ketaminu či orgiemi nebo sexem třeba hned vedle tanečního parketu.

Dnešní berlínské techno je jiné, uzavřené ve vlastním světě, kam nemá přístup konzum ani popkultura.

Tematika travestismu a sadomasochistických nebo jiných sexuálních hrátek se prolíná s oblibou chemických stimulantů a ztrátou pojmu o uplývajícím čase v dunivém a hypnotickém rytmu hudby. Dostat se k drogám zde přitom není žádný problém. Před Berghainem mě hned oslovil náhodný dealer, jestli „nechci koks“, a když mě to rozesmálo, zase zmizel ve stínech. V Astra Kulturhausu se k nám zas přidal asi devatenáctiletý kluk, který se představil jako Marvin a s úsměvem od ucha k uchu nám jen tak věnoval psaníčko speedu. Drogy ale samozřejmě nejsou jen součástí klubové scény, dealeři postávají na rozích ulic i v každém druhém parku a jejich nejvýdělečnější komoditou je vedle stimulantů hlavně marihuana. Kalení v ulicích je vůbec další typickou berlínskou specialitou – protože lahváče stojí zlomek ceny co čepované pivo, i v zimě jsou ulice a metro plné partiček a jednotlivců bez rozdílu věku, pohlaví či národnosti, kteří v ruce svírají lahev piva, vína nebo matéčka. Berlíňané si však své soukromí pečlivě chrání a fotit cokoli (a především lidi) je zde tabu i za hranicemi subkultury techna.

Berlín je v současnosti městem, které díky svojí jedinečnosti prochází velkými změnami a podobně jako ve dvacátých letech minulého století je jedním z velkých center evropské kultury, jejíž součástí jsou už dávno i obyvatelé jiných kontinentů. Důkazem toho budiž jak místní silná (a integrovaná) turecká komunita, tak Ghaňan, který nám v baru Yaam na břehu řeky Sprévy ukazoval český pas a vykládal o svojí slovenské ženě a jejich synovi. Berlín samozřejmě nabízí mnohem víc než techno nebo honbu za nekonečnou slastí, abyste ho však dokázali doopravdy uchopit a pořádně poznat, je především třeba mu věnovat trpělivost, čas a upřímný zájem – ne se v něm jen slepě honit za senzací.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!