45

Rozhovor: Otto Placht

Mysleli jsme si původně, že rozhovor s malířem Otto Plachtem nebude až tak úplně o ayahuasce, ale asi natolik neodmyslitelně patří k jeho osobnosti i tvorbě, že to nakonec jinak nešlo. Malíř, který strávil mnoho let v Amazonii, nyní žije většinou v Čechách, avšak do svého druhého domova se stále a rád vrací. Náš rozhovor je též o barvách, o obrazech znázorňujících vize ayahuaskového rituálu a o tom, co vše z nich lze vyčíst. Možná, že jeho slova mnohé osvětlí a přinesou hlubší pochopení toho, proč Otto Placht tvoří tak, jak tvoří. A jak originálně vnímá a zaznamenává hmotný i duchovní svět, který nás všechny obklopuje – a že je to velký dar, dokázat ho vůbec popsat a alespoň trochu se mu přiblížit a porozumět mu.

Rozhovor: Otto Placht

Proč nejste v Peru, ale v Čechách?

V Peru už jsem měl být začátkem ledna, musím tam řešit něco kolem svého ateliéru, ale bude se to muset vyřešit beze mne, protože tady v Čechách musím dokončit rozdělané projekty. Připravujeme kromě jiného putovní výstavu, která by se měla jmenovat Mezi světy a týkat se bude mé tvorby a Amazonie vůbec. A můj ateliér v Peru by měl fungovat i po dobu mé nepřítomnosti jako kulturní a vzdělávací centrum, které jsme nazvali Ošebari, kdy oše znamená měsíc nebo úplněk a bari slunce. Ještě než odjedu, mám v Praze pár přednášek o přírodních barvách a Indiánech, jak je používají, protože výroba a používání přírodních esencí je pro mne velice inspirativní, já tím maluju už léta. A k tomu by měla být právě tahle výstava, podobnou jsem měl loni v Českém Krumlově, zde budou také moje obrazy doplněné o artefakty dovezené přímo z Peru, o keramiku, látky a podobné věci. Mělo by to mít celé jakýsi ekologický apel, protože to, co se děje v Amazonii i jiných deštných pralesech, je strašná ekologická katastrofa, a jak se Amazonie stala mým druhým domovem, je i mým posláním o tomhle problému mluvit. 

Řekněte mi něco o těch přírodních pigmentech, jsem taky malíř, proto mě to zajímá.

Tam totiž ani ničím jiným malovat nejde. Když jsem přišel do té indiánské vesničky, všechny ženy tam pracovaly na nějakých artefaktech. Buďto malovaly přírodními barvami z kůry stromu na látky, anebo na keramiku rudkami. Už s těmi barvami dělám přes dvacet let, ony neblednou a jejich výroba je velice jednoduchá. Maluju s nimi na přírodní bavlněnou látku, na níž nádherně vyniknou. Jinak kůra se uvaří v kotlíku, nechá se macerovat a dostanete krásnou oranžovo-hnědou barvu v mnoha odstínech. Já dělal hodně monochromních kreseb, barva té kůry vás vlastně nejvíc propojuje s růstem džungle. Přechází do vás přírodní energie. A navíc člověk ty barvy nikdy nenamíchá znovu stejně. Takže je to nikdy nekončící experiment.

A jak řešíte třeba modrý kobalt?

Roste tam ovoce zvané huito, což je něco jako naše hruška, která když je nezralá, dají se s ní barvit vlasy na tmavěmodro, a ta barva drží výborně i na kůži. Indiánky, když si barví vlasy, mají vždycky výrazně tmavěmodře ohraničený obličeje, což je typickej znak kmene Šipibů. Na obraze je to taková blankytně modrá, ale časem zešedne. Většina barev v Amazonii je rostlinnýho původu, kromě těch, kterými se maluje na keramiku. To jsou rudky, hlíny. Bílá, hnědá, černá, červená. Jejich keramika je světoznámá. Šipibové totiž vymysleli ornament, který se nikdy neopakuje, nikdy není identický. Je nekonečný a vždycky originální. Žádná žena nedělá stejný jako ta druhá, a žádná žena neudělá dvakrát stejný. A tak už to dělají po generace a pokaždý je ten vzor jiný. Je to tak složitý vzor, že má nekonečně variant.

Proč jste šel vlastně studovat AVU?

Měl jsem stařičkou tetu, Ela se jmenovala, a byla to zubařka. Opravovala dost často zuby umělcům a malířům, dokonce když byla mladá, chodila se synem malíře Antonína Slavíčka, taky slavným malířem. Já jsem vlastně z lékařský rodiny, ale tahle teta byla děsnej bohém, jezdila s malířema na Korsiku a podobně a vždycky mi o nich vyprávěla. A jednou, když jsem u ní byl, mě doporučila malíři Janu Smetanovi, který byl profesorem na AVU, a jemu se moje věci líbily, já si maloval už od dětství. Ale bejt umělec mi připadalo divný a nepřišlo mi to ani jako normální povolání. I rodiče se mě snažili přesvědčit, ať jdu aspoň na architekturu.

Na medicínu, ne?

To jsem zkusil, moje maminka pracovala jako lékařka na popáleninách, chodil jsem tam o prázdninách dělat sanitáře, ale nezvládl jsem to. Zjistil jsem, že nemám sílu bejt furt mezi těma úplně shořelýma lidma. Lépe řečeno, když jsem pak vyšel z nemocnice, viděl jsem na lidech a v nich jenom ty nemoci. Nebo jsem si je prohlížel, jestli nemají ohořelou ruku nebo nějaký strašný jizvy všude. Měl jsem v tomhle ohledu dost přebujelou fantazii. 

Ayahuasca si tě vezme celýho.

Takže jste radši vystudoval AVU a pak jste dělal asistenta u Jiřího Načeradského.

Jo, těsně před revolucí v roce 1989 jsem se vrátil z vojny a nastoupil jsem k němu do ateliéru. A pár let po revoluci jsem v Praze potkal jednoho malíře z Ameriky, Salvatoreho La Rosu, a ten mi nabídl udělat výstavu v Miami. Tam jsem poprvé uviděl obrazy peruánského šamana a malíře Pabla Amaringa (1938–2009, pozn.red.), který tvořil pod vlivem ayahuasky. V té době jsem sestrojoval z odpadu takové kinetické figury člověka, umučenýho a limitovanýho dokonalostí svých vlastních proporcí, z nichž se nemůže nijak osvobodit. Vyráběl jsem to z věcí, co se tady po revoluci vyhazovaly třeba z Technickýho muzea, sbíral jsem všemožný zrezivělý kusy plechů a součástek a z toho jsem tvořil. Připadal jsem si jako strůjce něčeho, jako stvořitel. A v tý žvejkačkový miamský realitě to zapůsobilo jako zjevení, takže mě tam div nenosili na rukou, poskytli mi ateliér a já si užíval svojí chvilkový slávy. To byly zkrátka devadesátý léta, všude jsem musel vyprávět o revoluci a Havlovi, všude nás vítali s otevřenou náručí.

A jak jste se pak dostal do Peru? Jak to začalo?

Ono to vlastně nemá ani začátek, ani konec. V roce 1993 jsem odletěl s Angličankou, se kterou jsem tehdy chodil už tady v Praze, z Miami do Limy. Ona tam měla kamaráda, který je teď i můj kamarád, nejlepší, kterýho tam mám. Malíř, čistej abstrakcionista, Alberto Grieve. S tím jsem cestoval po peruánských horách, byli jsme na Machu Picchu, Nazce, na všech posvátných místech Inků, tehdy to bylo ještě úplně liduprázdný, nikde nebyli turisti. Na Machu Picchu byli jenom dva němečtí důchodci, kteří na sebe hulákali přes celý údolí. Pak jsem sám odjel do Pucallpy, k malíři a šamanovi Pablu Amaringovi a Luisi Eduardo Lunovi, kolumbijskému antropologovi. Luna se proslavil objevením účinků ayahuasky skrze obrazy tohoto malíře. Do té doby vlastně nikdo nezkoumal, co to s lidmi dělá a co pod jejím vlivem vidí. Dokud to Pablo Amaringo nezačal malovat.

Celý rozhovor si můžete přečíst na stránkách nového čísla magazínu Legalizace, které najdete na novinových stáncích po celé České republice. Legalizace se semínkem konopí v příloze je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Rozhovor: Otto Placht

4.2.2017
Dennis McKenna: Všechno řídí rostliny

Rozhovor: Otto Placht

18.3.2017
Terence McKenna a zasednutí slonem

Rozhovor: Otto Placht

1.9.2014
Ayahuasca, réva duše

Rozhovor: Otto Placht

24.12.2016
Rozhovor: Jiří Maryško – Všichni jsme z jednoho vrhu


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu