Aktuální článek
Lakovna 11: Záhadný balík

Lakovna 11: Záhadný balík

  • Ředitel lakovny Kamil si na majiteli konečně vymohl univerzální klíč. Tím získal přístup do všech dveří a prostor lakovny. Hned toho využil, aby prohledal mistrovi výroby Emilu Gumanovi jeho skříňku a tím potvrdil své podezření, že Guman je feťák nebo taky drogový dealer. Jeho obavy se potvrdily. Kamil ale klíč nešťastně zlomil a v šatně se tak omylem zamkl. Uražená paní Sýrová mu natruc nepomohla a nakonec ho musel vysvobodit paradoxně sám Guman…

„Takže vy jste ten univerzál fakt zlomil? Vy jste… No je to nešikovnost, to musíte uznat,“ prskal na mě ze sluchátka zlobně pan Gruber. Po tom všem jsem na něj neměl vůbec náladu. Doslova mě zvednul ze židle. Pak jsem si teda zase sednul a sepsal výpověď. Tady v tom kreténově už nebudu ani den! Okamžitě jsem mu ji odfaxoval. Čekal jsem, že mi hned zavolá, ale asi to rozdejchával. Přeci jen ředitele lakovny sháněl přes půl roku a já mu po pár tejdnech zdrhám. Ale nemůže se divit. Zejtra se stavim pro všechny věci a už mě tady nikdy neuvidí! Nikdy!

Pan Gruber nakonec zavolal. Už jsem byl doma a zrovna usilovně projížděl všechny možný pracovní inzeráty, mezi kterejma mě prásknul do očí hlavně ten můj vlastní. „Průmyslová lakovna hledá mistra výroby, zkušenosti, nástupní plat, výborné osobní ohodnocení…, přátelský kolektiv…“ Ha ha. Lhal jsem tam, jako když tiskne.

„Nechcete si to rozmyslet? Já vím, že to tam není jednoduchý. Já bych vám i přidal, ale momentálně nemám z čeho, sám nejlíp víte, jak na tom lakovna je. Ale mohl byste chodit třeba dřív z práce. A Sýrovou musíte akorát zvládnout, ona už je prostě taková. Musíte se umět prosadit, přesvědčit ji…“ Mlčel jsem.

„Mohl byste vydržet tedy aspoň do konce měsíce?“ naléhal znovu pan Gruber.

Do konce měsíce zbejvaly ještě skoro dva tejdny. „Musíte na všechny více tlačit, vždyť vy ty dělníky vůbec nehlídáte. Jak můžete vědět, v kolik hodin ráno přišli, když jezdíte do práce jako poslední?!“

„Jako poslední do práce možná jezdím, ale rozhodně ne každej den. Taky tady ale zase jako poslední vždycky zůstávám dlouho do odpoledne, to už vám ale samozřejmě paní Sýrová nenabonzovala, protože tady odpoledne prostě nikdy není.“

„Dobře, můžete teda aspoň dvakrát týdně přijet dřív než dělníci, abyste je zkontroloval? Jestli do tý práce vůbec chodí včas? Sakra přece musíte vědět, co se tam ráno děje.“

„Tak od toho mám snad mistra. A navíc je tady od rána paní Sýrová, která si rozhodně nenechá ujít příležitost na někoho řvát, že přišel pozdě do práce.“

„Jak to myslíte?“ obořil se na mě pan Gruber, jako by snad Sýrová v ten moment stála vedle něj.

„Myslím to tak, že ta ženská tam nedělá skoro nic jinýho než špiclování, donášení a buzeraci vůči ostatním zaměstnancům včetně mě, ale nevim, jestli jste si toho za ty roky, co u vás pracuje, vůbec všimnul?“

„Prostě si to tam dejte dohromady a budu rád, když vám to bude aspoň ty dva týdny fungovat! Možná, že potom i změníte názor. Ono dneska sehnat dobré místo taky není jednoduché.“

„Vy to nechápete, já končím, pane Grubere…“ 

Probudil jsem se v půl čtvrtý. Praha ještě spala. Špatně těsnícími okny mi do pokoje pronikal nepříjemnej průvan z venkovní vánice. Na první pohled mě překvapilo, jaký je venku světlo. Aby ne, venku bylo úplně bílo. Zase se mi něco zlomilo v hlavě. Co kdybych to zvládnul? Zkusim Sýrovou nějak zpracovat. Nebo ji úplně odstavit. Kdyby tam nebyla, tak by ta fabrika snad dokonce i fungovala. Měla to docela dobře zařízený. Před majitelem Gruberem vzbuzovala dojem naprostý nepostradatelnosti. Byla asi v podstatě nevyhoditelná. Včera jsem dal výpověď, ale teď v noci mě najednou začal kdesi uvnitř svírat nepříjemnej pocit nejistoty. Z čeho budu žít? Na pracák teď nemůžu, tam mi nedaj ani korunu, a než si seženu jinou práci, to zas bude trvat minimálně dva, tři měsíce. Gruber o mě evidentně stojí, a když se mi podaří zvednout obrat fabriky, tak bych si mohl přijít i na docela slušný prachy. Ale ta atmosféra uvnitř haly, ta negativní energie čišící z ksichtu každýho, co tam pracuje, s tím jsem si prostě neuměl poradit. Tím to bylo úplně zabitý. Znamenalo by to zbavit se většiny z nich. Ale kde tam v tý prdeli shánět nějaký normální lidi.

Ani nevim, co mě k tomu vedlo, ale už v půl pátý jsem podupával na nepříjemně promrzlym Masarykově nádraží. Chtěl jsem je všechny překvapit a možná sobě taky něco dokázat. Že se nenechám zatlačit do kouta nějakou starou krávou.

Jako těžký vločky mokrýho sněhu na mě začal padat pocit neurčitý stísněnosti. Cikánskej dům u odbočky k fabrice svým zažloutlým mihotavým světlem jako jedinej narušoval temnotu spící krajiny. Cesta špinavým lesíkem, stejně jako potemnělá plocha před halou, byla pokrytá jednolitou vrstvou sněhu bez jakéhokoli porušení. Hala v tý tmě vypadala jako obrovskej černej kvádr. Byl jsem tu první. Dorazil jsem dokonce i dřív než Sýrová. To se mi ještě nikdy nepodařilo. Bylo něco málo před půl šestou. Ale jak jsem se blížil, tak mi něco nesedělo. Jasně, zvuk vrzajícího dopravníku. „Zatracený dementi!“ zaklel jsem nahlas na celý nádvoří lakovny, jako bych chtěl, aby mě aspoň někdo slyšel. Místo do kanclu jsem se vydal ke vratům do haly. Šetříme každou korunu na kdejaký kravině, ale tady nechá někdo běhat celou noc dvě stě metrů dlouhej dopravník. Je to ale divný. Včera jsem přeci odcházel z lakovny jako poslední a dopravník byl rozhodně vypnutej. Leda že by se někdo ještě vracel. Napadl mě hned Guman. Ale proč by pouštěl dopravník? Že by si tam lakoval nějakej melouch? Vešel jsem do haly a okamžitě to ucejtil. Podivnej puch nějaký spáleniny. Tohle rozhodně nebyl lehce nasládlej, chemickej pach vypalovaný barvy. Rozsvítil jsem. Dopravník dál vrzal, sténal a sunul se článek po článku pomalu kupředu do vypalovací pece. Došel jsem k jističi a dopravník zastavil. Prošel jsem se tak trochu ledabyle halou. Nikdo tam nebyl. Došel jsem ke stolu, kde se obvykle třídily výrobky, a sedl si na špinavý plastový křesílko. Puch ve vzduchu byl odpornej a divnej. Cejtil jsem všude kolem takový nesnesitelný, temný napětí, ale nevěděl, jak si ho vysvětit. V ten moment bouchly vrata. Škubnul jsem sebou leknutím.


„Jsem vás nějak vystrašil,“ tlemil se z dálky Guman. Na první pohled bylo jasný, že má z noci ještě upito anebo přišel do práce prostě rovnou z hospody.

„Jste spal na hale nebo co? Jak to, že jsem vás tady takhle brzo ještě neviděl?“

„Jo, potřebuju mít trochu přehled, jak to tady dole ráno chodí. Bude lepší, když občas přijdu dřív. A to chodíte vždycky takhle brzo? Máte ještě skoro půl hodiny do začátku šichty.“

„Jo pane, někdo to tady musí všechno rozhejbat. Roztopit pec, aby to pak už jenom svištělo…“

„Roztopit pec?“ V ten moment jsme se na sebe oba zaraženě podívali. Vůbec jsem si to neuvědomil. Smrad ze spáleniny, nezvyklý teplo a vypalovací pec hučela a hučela. Plynový hořáky svištěly naplno. Zápach čehosi zesiloval. Z pece se co chvíli ozvalo nezvyklý zasyčení.

Guman se na mě nechápavě podíval. „Vy jste tam něco strčil?“

„Já? Co bych tam asi tak strkal. Přišel jsem chvíli před vámi. Spíš jsem se chtěl zeptat já vás. Když jsem dorazil do haly, tak byl dopravník puštěnej. Točil se naprázdno halou. Nebyl jste tu ještě včera večer?“

Guman zatěkal nejistě očima. „Ne, já byl večer v hospodě. Co bych tady dělal, jsem vždycky rád, když ve dvě vypadnu.“ Díval se při tom do země a moc přesvědčivě se při tom netvářil.

A pak jsem to uviděl. V rohu pece, kousek za poslední zákrutou dopravníku visel obrovskej, podlouhlej balík. Měl jsem nějaký divný tušení.

„Pane Gumane, pusťte ten dopravník, něco je v peci.“ Guman se na mě dlouho zkoumavě zadíval.

„Něco? A jak se to tam dostalo?“

„Nevim, rychle, skočte to vypnout, nebo se to tam totálně spálí.“

Guman se vrhnul k hlavnímu vypínači. V ten moment bouchly vrata a do nich se rozjíveně vřítila černooká Iva s vykousanym Láďou a Sandrou Bíbrovou.

„Co je to tady za smrad, nehoří něco v peci?“ skrčila Sandra odporem svůj buclatej nos. V ten moment už vyjel balík ze zákrutu pece a blížil se pomalu k nám. Najednou mi ta rychlost přišla neskutečně pomalá. Pec byla průjezdná. Obrovská plechová komora, v který se dopravník několikrát zatáčel, aby se lak stačil dostatečně vypálit i na velkejch konstrukcích. Balík začal zvolna vyjíždět. Všichni jsme na něj nechápavě zírali. Vypadal jako kokon, závitek nějakého obrovského motýla. Byl celej zalakovanej šedostříbrnou barvou. Barvou, kterou jsme lakovali skoro všechny poslední zakázky. Zlověstně se blížil a občas z něj cosi ukáplo na podlahu haly.

„Ty vole, co to sakra je?“ Láďa vypadal trochu vyděšeně.

„Tak někdo to sem pověsil a nechal to běhat zřejmě celou noc. Takže nám to asi někdo poví. Nechte to zatím vychladnout, teď na to stejně nemůžeme šahat.“

Mezitím se začali scházet další dělníci. Zakrslej Pepa Kašparovskej s mladym Bryndou, černooká Iva, oba Bulhaři a nakonec i Vlasta Kudrna. Nedorazila akorát stará Bryndová.

„Takže vy mi tvrdíte, že tady o tom balíku nikdo nic nevíte. Nikdo z vás ho sem nepověsil, nikdo nenechal celou noc běhat dopravník a nezapnul pec. Chápete, že jsme jako celá fabrika mohli vyhořet?“

„To by bylo možná nejlepší,“ neodpustil si poznámku Guman.

„Takže to sem pověsila s největší pravděpodobností paní Sýrová?! Nikdo jinej nezbývá.“ Halou se rozlehl pobavenej chechot snad všech přítomnejch. Představa, jak paní Sýrová lakuje v kabině a věsí tenhle těžkej balík na dopravník, byla hodně nereálná. „Víte co, Ivo, tak tam pro ni skočte, ať je taky u toho. Zas nás tady bude všechny obviňovat ze sabotáže a volat to hned Gruberovi.“

Iva odběhla, ale během chvíle byla zase zpátky. Škodolibě se usmívala. „Sýrová tam neni. Dneska bude mít spíš průšvih ona. Zřejmě zaspala. Což se u ní teda ještě nikdy nestalo. Jo a taky nechala odemčenou kancelář.“

„Odemčenou kancelář? To je taky divný, při její chorobný pečlivosti…“

„No tak jí zavoláme, ať jde rovnou na halu a nechodí do kanclu.“

Vzpomněl jsem si na náš včerejší konflikt, kdy práskla vztekle dveřma a vypadla předčasně domů. Že by to konečně neustála ona a rozhodla se už do práce nepřijít? Nádherná představa!

Číslo na Sýrovou mi u ucha začalo vyzvánět. Zároveň se halou rozezvučela taková ta klasická nokiácká melodie. Nechápavě jsme se na sebe zírali. Asi úplně všichni. Vyzvánění vycházelo z doutnajícího balíku.

„Tak můžete sakra někdo sundat ten balík?“

Guman se toho ochotně ujal. Natáhnul se vzhůru, ale se zavěšeným hákem, na kterym balík visel, ani nepohnul.

„Můžete mi sakra píchnout?“ Přiskočil Vlasta a obrovskej Bulhar Igor. Viděl jsem, s jakou námahou balík sundávají. Musel mít snad osmdesát, sto kilo. A pak ho všichni tři najednou upustili.

„Je to pořád úplně rozpálený. Sakra, co v tom ale je?“

„Pane Gumane, přineste rychle nůž a rozřežte to.“

Guman se začal pachtit s nožem, ale moc mu to nešlo. Ostří mu sjíždělo a nůž se brzo zlomil.

„Já to vezmu rozbruskou, uhněte.“ Vlasta Kudrna byl ve fabrice nejzručnější dělník. Amatérskej přístup obou Bulharů pomocí řezáků na papír mu přišel očividně dost směšnej.

Rozbruska prořízla s rachotícím kvílením ponurý ticho haly a v ten moment zajela do balíku jako horkej nůž do másla. Krunýř se začal otvírat a najednou nekladl žádnej odpor. Do vzduchu se se zasvištěním rozlítly kusy spečenýho laku a drobná drť plíšků alobalu. Najednou Vlasta zařval. Zařval tak, jak jsem chlapa snad ještě neslyšel. Odhodil puštěnou rozbrusku nebezpečně za sebe a zavrávoral. Obličej měl zkřivenej v podivnou grimasu. Grimasu hrůzy a zděšení.

„Tam, tam…“ ukazoval na zpola rozbalený kokon, koukal na mě nepřirozeně vytřeštěnejma očima a zřejmě už neměl odvahu se tam znovu podívat.

„Co je tam?“ pojal jsem neblahý tušení.

„Paní Sýrová! V tom balíku je Sýrová! Je mrtvá. Je upečená!“

Vlasta se odvrátil a začal zvracet.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!