Aktuální článek
Judy Garlandová: Chemický čaroděj ze země Oz

Judy Garlandová: Chemický čaroděj ze země Oz

  • Dvanáctého srpna se už posedmé nad Prahou rozvinula duhová vlajka jako symbol emancipačního hnutí homosexuálů a leseb a jejich každoroční celosvětově rozšířené manifestace a pochodu, u nás známého pod názvem Prague Pride. Sluší se tedy připomenout si i ženu, jež v šedesátých letech minulého století stála nevědomky u vzniku tohoto fenoménu a jeho symbolu, duhové vlajky.

Příliš velká Dorotka

Frances Ethel Gummová se narodila v roce 1922 a svoji kariéru začala už jako dvouletá v kině svých rodičů v Grand Rapids v Minnesotě. Tam vystupovala ve dvacátých letech minulého století s oběma svými sestrami, společně vyplňovaly pauzy mezi jednotlivými filmy tanečními a pěveckými čísly. Byly velmi populární a nejvíce se publiku líbila právě ta nejmladší. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Kalifornie, blíže k Hollywoodu a filmu, od něhož si otec tolik sliboval. Dívčí trio pak dokonce vystupovalo na světové výstavě v Chicagu v roce 1933. Když si Frances Ethel o rok později, jako dvanáctileté, všiml jistý filmový producent a uvědomil si, že s příjmením Gummová příliš velkou díru do světa neudělá, vymyslel jí příjmení nové a lépe znějící: Garland. To už měla nejmladší ze sester za sebou účinkování ve dvou filmech. Přičinlivá dívenka si pak sama změnila křestní jméno na Judy. O čtyři roky později se stala Judy Garlandová ještě někým jiným: společnost Metro-Goldwyn-Meyer si ji vybrala do hlavní role filmového muzikálu Čaroděj ze země Oz.

Atraktivnější než příběhy žen bažících po drogách byl snad jen biblický příběh o Evině pokušení a zakázaném jablku poznání.

Ještě než se začalo s natáčením, všimli si tvůrci, že do puberty dorůstající dívka se na postavu spíše dětské Dorotky moc nehodí a je na ni příliš vyspělá a stará. Dorotka měla být nevinná holčička, kdežto Judy se začala zaoblovat do ženských tvarů. Jisté věci se daly potlačit a zamaskovat dobře ušitými kostýmy; na ty, jež se skrýt nedaly, předepsal lékař spolupracující s filmaři Benzedrin. To byl obchodní název léku na bázi amfetaminu, který se v USA začal prodávat od roku 1933 jako stimulant, anorektikum (tedy prostředek na potlačení chuti k jídlu a hubnutí) a také jako prostředek k léčbě poruch pozornosti. Judy dostávala tak velké dávky drogy, která potlačovala pocit hladu a únavy, že i její růst se zpomalil téměř k nule. Zato se v chemií ovládaném těle projevovaly nežádoucí vedlejší příznaky. Když Judy ve filmu zpívá slavnou píseň „Over the Rainbow“ (Tam za tou duhou), má zornice téměř přes celá kukadla. Příběh o holčičce, která se tornádem přenese do kouzelné země, byl tedy ve skutečnosti příběhem o tom, jak se dostat do kouzelné země pomocí drog.

Země za duhou

Dodnes slavná píseň ze země za duhou se stala průkopníkem a symbolem amfetaminem ovlivněné popkultury. Rok před propuknutím druhé světové války stvořila drobná dívenka díky médiu syntetické drogy první světový superhit. Médium v tomto případě neznamená nic duchovního, nýbrž cosi, co mění měřítko, rychlost a schéma lidského vnímání reality. I člověk začne sám sebe vnímat jinak. Droga vytváří z uživatele zprostředkovatele a mylně mu dává pocit toho, že disponuje schopnostmi, jež jsou daleko za hranicemi jeho možností. Mění se vnímání skutečnosti a zvyšuje se pocit sebevědomí. Když se Judy Garlandová do písničky takto položila, není divu, že se stala nejdůležitějším krokem k budoucí slávě.

S koncem natáčení Čaroděje ze země Oz skončilo i lékařem předepsané hladovění. Od tohoto okamžiku smí zase Judy vypadat i fyzicky jako dospívající žena. A v dalších filmech se opět proměňovat v jiné postavy jako na běžícím pásu. Osamělá v atmosféře filmových dekorací, světel, zkoušek a natáčení. Aby vše snáze zvládala, necítila únavu a odváděla co nejlepší výkon, k tomu jí opět pomáhá amfetamin. Může natáčet bez přestávek ve dne v noci. „Dávali nám povzbuzující prášky, abychom mohli natáčet co nejdéle, i když už jsme stěží stáli na nohou. Pak nás vždycky odvedli do ambulance, která byla přímo ve studiu. Tam nám podali prášky na uklidnění, abychom se dostali z toho neuvěřitelného rauše, nechali čtyři hodiny vyspat, pak nás probudili, opět nám dali amfetamin a my zase stáli dvaasedmdesát hodin před kamerou bez jediné přestávky. Většinu času jsme vnímali okolí jako v transu,“ popsala později Judy Garlandová tyto roky ve své autobiografii.

„Nechali nás čtyři hodiny vyspat, pak nás probudili, opět nám dali amfetamin a my zase stáli dvaasedmdesát hodin před kamerou bez jediné přestávky.“

Během natáčení běžel čas jako zběsilý. Po několika měsících práce už Judy nedokázala žít bez amfetaminu, natož aby bez něj cokoli natáčela. Bez drogy působil den neutěšeně, pod jejím vlivem se však proměnil ve světlem prozářený pokoj vybízející ke vstupu. Život řízený chemií fungoval až do chvíle, kdy při poslechu Brahmsovy hudby Judy ve své vile upadla do několikahodinového bezvědomí, zatímco na ni ve studiu marně čekal celý filmový štáb. A začaly problémy. Herečka začala být nespolehlivá, vztahovačná, paranoidní a odmítala cokoli vysvětlovat, natož měnit. V jednu chvíli se hroutila pod tíhou požadavků, vzápětí se zase vzchopila a chovala se profesionálně. Marně se snažila vzít život opět do vlastních rukou. A schylovalo se k dramatům, jichž se po několika měsících stala svědky i veřejnost. To si ovšem hollywoodská továrna na sny, i bez toho v krizi, nemohla dovolit. Herečka a vynikající zpěvačka jim nyní byla na obtíž. Přesto za tu dobu ještě stihla natočit mnoho filmů, vystupovala v rádiu a nahrála několik gramodesek.


Údolí panenek

V soukromém životě se jí také příliš nedařilo. Čtyřikrát se rozvedla, měla tři děti, z toho nejznámější se slavným hollywoodským režisérem Vincentem Minnellim, dceru Lizu Minnelliovou, později slavnou herečku a zpěvačku, která se narodila v roce 1946 a která bohužel zdědila mnoho problémů po své matce – zejména psychickou nevyrovnanost a slabost pro drogy a alkohol. Když k Judyině neutuchající drogové a alkoholové závislosti přidáme nespočet milostných eskapád mimo manželství, řadu pokusů o sebevraždu či marné pokusy o léčbu na nejrůznějších klinikách, není divu, že ji jako nespolehlivou a psychicky labilní ženu odmítali producenti a režiséři nadále obsazovat do jakéhokoli projektu.

Judy se tak stále více podobala hrdince tragického románu. Nebylo tedy překvapivé, že ji spisovatelka Jacqueline Susannová použila jako předlohu pro jednu z hlavních postav románu o drogové zkáze a úpadku Hollywoodu nazvaného Údolí panenek (Valley of the Dolls), když její osudy připsala hrdince jménem Nelly O’Harová. Tyto životní příběhy žen před kamerou závislých na drogách, vtělené do románu, se staly bestsellerem a s osmadvaceti milióny prodaných exemplářů také nepředstavitelným úspěchem. Atraktivnější než příběhy žen bažících po drogách byl snad jen biblický příběh o Evině pokušení a zakázaném jablku poznání. Vedlo-li v bibli požití zakázané substance rozšiřující vědomí k vině a vyhnání z ráje, drogy se stále více stávaly prostředkem k jeho dosažení.

Judy Garlandová se mezitím objevovala na filmovém plátně stále méně. Tvář jí poznamenalo užívání drog a ustavičné psychické vypětí, takže o ni filmoví producenti ztráceli rychle zájem. Ale ve chvíli, kdy už ani ona sama v nic dalšího nedoufala, přišla zajímavá nabídka. V roce 1967 ji filmová společnost Twentieth Century Fox oslovila se ztvárněním vedlejší role právě ve filmu Údolí panenek režiséra Marka Robesona. Po neuvěřitelném úspěchu knižní předlohy si Judy dokázala spočítat, jak zajímavá tato nabídka je. Jelikož nutně potřebovala peníze, podepsala smlouvu na film bez okolků. Co na tom, že bude hrát v příběhu o své vlastní tragédii? Hollywood jí zdevastoval tělo i mysl, co horšího se ještě může stát? Ani se nenamáhala si přečíst svou roli ve scénáři. Proč by také měla? Bude tam snad něco víc než slova, která už dávno zná a tolikrát je před kamerou i mimo ni opakovala? Na natáčecí dny přicházela pozdě nebo se nedostavila na svůj záběr vůbec. Místo toho bezcílně bloumala po filmových ateliérech, jako by se jednalo o bůhvíjak zajímavé prostředí. Pozorovala staré kulisy vlající ve větru a představovala si neexistující věci. Něco ji napadlo, a než zrealizovala nerealizovatelné, vše se rozplynulo a náhle bylo poledne. Zatímco ostatní měli polední pauzu a posilňovali se na další práci, ona se zaobírala tím, co za zvláštní pocit je pocit hladu, kteří mají ostatní. Hlavou jí vířily vzrušující a fantastické představy, které by ani za nic nevyměnila za jídlo, natož za nějakou práci. Takže zůstala při tom, co jí tak divoce rostlo v mysli. Když ji štáb pobízel k práci, reagovala pohledem rozčilené a neprávem osočené dvanáctileté dívky. Pokud naléhali ještě nestydatěji, ztratila veškerý glanc, maska velkorysé dámy spadla, a trvala-li druhá strana stále na svém, začala si rukama s pečlivě nalakovanými nehty rvát divoce vlasy z hlavy, ječela a divoce koulela očima. Produkce jí tedy najala ošetřovatelku. Ani to však nepomohlo a tak nakonec nezbývalo nic jiného, než s ní nějak zbytek natáčení protrpět.

Slavná píseň ze země za duhou se stala symbolem amfetaminem ovlivněné popkultury.

Dva roky po tomto neslavném natáčení se Judy Garlandová jednoho večera v červnu 1969 cítila nesvá i po tom, co si vzala obvyklou (a velkou) dávku prášků na spaní, které jako obvykle zapíjela kvanty bílého vína. Neváhala tedy a vzala si jich ještě více a vklouzla přímo do tunelu vedoucího směrem vzhůru. Náhle se však na jinak známé cestě rozhostilo naprosté ticho. Judy Garlandová zemřela krátce po svých sedmačtyřicátých narozeninách na předávkování Seconalem.

Stonewallské nepokoje

Hereččina zašlá sláva, její složitý vztah k drogám a alkoholu, řada nepovedených manželství, ustavičná touha po lásce a marné hledání sebe sama, ale i k dokonalosti dovedená role oběti, to vše ji už v šedesátých letech učinilo ikonou homosexuálů. V den jejího pohřbu, 27. června 1969, uspořádali její fanoušci v největší a vlastně ilegální newyorské gay diskotéce, ve Stonewall Inn ve čtvrti Greenwich Village, smuteční večírek na její počest. Ještě předtím se nevídaně velké množství homosexuálů a transvestitů zúčastnilo jejího pohřbu. Pro New York těch dob něco nevídaného. Zakázaného a ilegálního. Homosexualita a veškeré její projevy byly tehdy na veřejnosti trestné a přísně postihované. Na pohřbu proti nim ještě policie nezasáhla. Až v jednu hodinu dvacet minut po půlnoci vtrhla do jejich vyhlášeného baru, kde právě z jukeboxu hrála amfetaminová hymna „Tam za tou duhou“. Transvestita se stříbřitě blonďatými vlasy se vzpouzí, když si má stoupnout čelem ke zdi s nohama i rukama od sebe. Místo toho dá policistovi, který mu to rozkazuje, pěstí. A vzápětí se do sebe pouští celé osazenstvo baru a policisté. Co začalo v tanečním baru jako hromadná rvačka, rozšíří se během několika hodin po celém okolí jako velká voda. Tyto pouliční nepokoje se stanou pochodní celosvětové revolty homosexuálů proti jejich diskriminaci. A duha už dávno pro homosexuály neznamenala jen tajný noční život v gay klubech plný vášní podpořených amfetaminem a dalšími drogami, ale stala se i symbolem jejich touhy po uznání a sebeurčení, stala se symbolem jejich protestu proti většinové společnosti. Judy Garlandové byla posmrtně udělena cena za celoživotní přínos kinematografii, při udílení hudebních cen Grammy byla uvedena do Síně slávy, její tvář se dokonce dvakrát objevila na poštovní známce, jednou v roli Dorotky z Čaroděje ze země Oz a podruhé jako Vicki Lesterová z muzikálu Zrodila se hvězda (A Star Is Born). A duhová vlajka se stala trvalým a celosvětovým symbolem homosexuálního a lesbického hnutí až do dnešních časů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!