42

Michail Bulgakov: Mistr a morfium

Michail Bulgakov byl jedním z nejlepších ruských autorů dvacátého století. Naiva, trochu snílek a smutný srandista. Všestranně nadaný lékař, esejista, satirik, spisovatel a dramatik. V první světové válce schytal pár ran jako lékař a opěrné ramínko pro své bolestné slzy hledal v morfiu. Jeho román Mistr a Markétka je citovaný dodnes a právem nese přízvisko nejlepšího ruského románu dvacátého století. Bulgakovovy hry paradoxně miloval i jeho pomyslný kat Josef Stalin, který musel nakonec zachovat tvář masového vraha a nepodat pomocnou ruku v momentě, kdy ji autor nejvíce potřeboval. I přes pohnutý osud však Michail Bulgakov neztratil nadhled a svůj groteskní pohled na svět.

Michail Bulgakov: Mistr a morfium

Začneme pěkně od podlahy. Michail Afanasjevič Bulgakov se narodil 15. května roku 1891 v Kyjevě. Jeho otec byl učenec a teolog Afanasij Bulgakov, jenž učil v Kyjevské duchovní akademii. Bokem přednášel na dívčí škole a dále pracoval jako cenzor francouzských, anglických a německých knih. Tyto jazyky mu však byly málo, tak přihodil i latinu s řečtinou (aby jej případní vzkříšení Římané nenazvali barbarem) a nejspíše pod vlivem panslavismu znal literární díla veškerého Slovanstva – tedy i díla česká. Matka byla učitelka Varvara Michailovna, na svou dobu velmi emancipovaná a osvícená žena. Nikdo by ji údajně nenazval plesovou kráskou, ale všichni se shodli, že má osobní kouzlo. Manželé se evidentně tuze milovali, protože po jejich rezidenci běhalo dalších sedm Bulgakovů, nejstarší z nich byl náš Michail.

Do pletek s oblíbeným opiátem se Bulgakov dostal až jako vystudovaný lékař.

V devíti letech věku začal navštěvovat přípravný ročník Druhého kyjevského gymnázia a rok nato byl přijat do primy Prvního kyjevského gymnázia. Studentská léta byla veselá a studenti často parodovali své profesory (Michail v tom údajně vynikal). Taky se však občas strhla nějaká ta pranice. Oblíbená byla forma „jízdy“, kdy si slabší sedl silnějšímu na ramena a šlo se. Tam kde se student Bulgakov objevil, tam se prý vítězilo. Bulgakov později ve svém románu Bílá garda vzpomínal na jisté absurdity a zoufalosti studia tráveného ve společnosti krásných gymnazistek v krátkých zástěrách.

Rodný Kyjev byl tehdy významným kulturním centrem se spoustou krásných budov a památek. Autorovu fantazii údajně velmi ovlivnil nevšední Dům příšer z konce 19. století. Během gymplu Michail rád chodil do divadla a na operu a i domem Bulgakovových protékala hudba. Matka byla dobrá pianistka, sestra Varvara studovala konzervatoř a bratři hráli na balalajky. Otec s Michailem rádi zpívali. Tehdy dokonce budoucí spisovatel zvažoval dráhu operního pěvce. Rodinná knihovna byla doslova napráskaná autory ruské i světové klasiky. Na psacím stole se povalovaly různé literární časopisy a satirické plátky, které Bulgakova nepochybně ovlivnily při jeho rané fejetonistické tvorbě. Pokojem s knihami se často dralo světlo ztlumené zeleným stínidlem (symbol později znázorňující pohodlí a bezpečí domova v Bulgakovových románech).

 

Bulgakov mohl hltat veškerou moudrost tehdejšího světa od raného mládí – mimo jiné Starý a Nový zákon společně s filosofií jak novodobou, tak antickou. Rodina si ráda dopřávala rodinné výlety na svou chatu za Kyjevem. Zde dokonce zkoušela i podomácku inscenovat různé hry (mistr zde údajně napsal své první skeče v pouhých sedmi letech). Tuto až idylickou domácnost ale nakonec osud dostihl, jelikož přemíra něčeho škodí – v tomto ohledu se jednalo o štěstí. Otec Afanasij v roce 1906 onemocněl tehdy neléčitelnou nefrosklerózou a rok nato nemoci podlehl. Michail se tehdy trochu změnil, protože bezstarostnost mládí byla tatam. Jako nejstarší syn si byl vědom zodpovědnosti vůči početné rodině a nenechal se opít matčinou nezlomností a vysmátým kukučem. Jednoduše dospěl o trochu dřív než jeho vrstevníci.


Po odmaturování v roce 1909 se zapsal na Lékařskou fakultu Kyjevské univerzity. Během jeho studií se Kyjevem přehnaly různé nepěkné události politického ražení. Bulgakov však zůstal v této oblasti chladným, zato stále navštěvoval divadla, hudební večírky a s omladinou jezdil na chatu za Kyjevem, aby pořádali různá čtení, diskuze a divadelní seance.

Zápisky mladého lékaře

Přišel rok 1913, Bulgakov byl tehdy studentem lékařské fakulty. Mladík se víceméně poflakoval a namlouval si spolužačku z gymplu Taťánu Lappovou. Použil otřepanou taktiku „jestli mě opustíš, tak se zastřelím“ a kupodivu to vyšlo – v témže roce se vzali. Věno čerstvých manželů se rozkutálelo po světě. Když se dařilo, dopřávali si alespoň malých radostí, když neměli, chodili prodávat Táťániny šperky do zastaváren nebo čerpali peníze, které jí posílal otec.

Léta páně 1914 a Evropa je jako nepozorný mistr – prakticky se čekalo na nezodpovědného dělníka, který hodí nedopalek do sudu se střelným prachem. V létě toho roku zazněl Sarajevem výstřel a sud vybouchl. Spojenectví se Srbskem nabylo na významu a carské Rusko vstoupilo do nevídaně krvavého konfliktu, kterému se tehdy říkalo Velká válka (dnes první světová).

Měl pověst ideologicky škodlivého autora a kritika si s ním vytírala pozadí.

Bulgakov jako lékařské pískle začal se svou ženou pracovat ve vojenském lazaretu u své tchýně v Saratově. První rok války byl katastrofální. Rusové dostávali nepěkný výprask a cesta na Kyjev byla volná. Michail se rozhodl přihlásit jako dobrovolník. Pracoval nejprve v kyjevské nemocnici a pak v lazaretech poblíž fronty. Taťána mu asistovala při chirurgických úkonech a měla co dělat, aby neomdlela. V prvních dnech u fronty, kdy musela pomáhat při amputacích, se sotva držela na nohou, ale pak si zvykla, člověk si vždycky zvykne.

Na konci léta 1916 dostal Bulgakov lékařský diplom a byl odvelen do malé vesnice Nikolskoje. Starší lékaři mířili na frontu a mladí vyplňovali mezery. Toto období popisuje v knize Zápisky mladého lékaře. Paradoxem je, že morfinistou se stal Bulgakov právě zde – na relativně bezpečném místě. I přes to, že byl ve vojenských lazaretech smolař a byl minimálně dvakrát raněn, do pletek s oblíbeným opiátem se dostal až jako vystudovaný lékař. Při odsávání záškrtového povlaku se nakazil a na těle se mu vytvořil bolestivý otok. Po aplikaci speciální medicíny se jeho tělem prohnala nečekaně bouřlivá alergická reakce. Jeho život se stal konstantním utrpením. Nemizící svědivá vyrážka a oteklý obličej. Údajně vypadal jako po náletu včelího úlu. Skrze bolest se mu stal cizí i spánek a tak přišla ona zoufalá noc, kdy poprosil svou ženu, aby mu píchla morfium.

Bohužel s opiáty je většinou těžký špás. Připočtěme k tomu, že byl uprostřed největšího konfliktu, jaký tehdejší svět viděl, a voilà, je vymalováno. Tato „léčba“ však měla za následek téměř bipolární rozpoložení autora. Rauš střídaly poryvy silných depresí, z léčby se stala nebezpečná kratochvíle. Možná ho deptala přítomnost vlků během zimy, jak popisuje v Zápiscích mladého lékaře, nebo stereotypní rutina venkovského primáře, který jen vzpomíná na vzrušující studentská léta v Kyjevě. Každopádně Bulgakov v užívání morfia pokračoval a stával se nepříčetným.

 

Morfium

V Nikolském strávil asi rok a byl opět převelen. Nová pozice mu prospěla, protože se nemusel starat o celou nemocnici. Jako lékař výborný, jako morfinista také, ale jako manžel už začíná malinko korodovat a válka vesele zuří dál. Zlom nastal v listopadu (dle juliánského kalendáře v říjnu) roku 1917.

Petrohradem zaznělo „urráááááá“, křižník Aurora vystřelil pár slepých a revolucionářští dělostřelci začali pálit na Zimní palác. Tyto události vstoupily do análů jako Velká říjnová revoluce. Car Mikuláš už dávno abdikoval, prozatímní vláda padla jako lesy pod tunguzským meteoritem a k moci se dostal Lenin s kámošema. V roce 1918 byl Michail demobilizován a vrátil se do Kyjeva.

Hlavní město Ukrajiny tehdy praskalo ve švech. Po Velké říjnové revoluci se zde sjela inteligence i obchodníci, kteří měli strach z bolševiků. Z nebe padal kokain a na každém rohu byly kabarety, pochybné podniky a ještě pochybnější ženy s propadlými tvářemi. Bulgakov správně odhadl situaci ve městě a otevřel si ordinaci se zaměřením na venerologii. Díky rozšířené prostituci a všeobecnému hýření měl spoustu pacientů. Později však nad svým nápadem lamentoval, jelikož klientela navštěvující jeho ordinaci nepatřila zdaleka mezi nejbohatší.

Možná si to Bulgakov neuvědomoval, ale jediný, kdo ho chránil před zatčením a popravou, byl Stalin.

Autorův stav se ještě k tomu dále zhoršoval. Jeho drogový harém se rozšířil o extrakt z kozlíku lékařského, který je velmi podobný opiu. Podle slov jeho tehdejší manželky jej Bulgakov pil přímo z lahve. Taťána se snažila přístup k narkotikům doktorovi omezit, ale úsilí to bylo víceméně sisyfovské. Manželka však svého chotě milovala a začala s tvrdou odvykací kúrou. Místo morfia mu začala píchat destilovanou vodu. Michail byl v té době naprosto nesnesitelný. Démon závislosti pomalu prorůstal přes jeho čelo.

Temné stránky autorovy persony, které prosakovaly skrze jeho satirické myšlení, dělaly choti ze života peklo. Choval se hrozně, byl neustále podrážděný a agresivní. Ve společnosti nakládal se svou ženou jak s hadrem a neustále si ji dobíral. Občas dokonce zahnízdil v objetí jiných žen. Jeho kolegové i přátelé mu to nejednou vyčítali, on si jich však nevšímal. Při jedné hádce jako by nastalo autorovo prozření, kdy manželce řekl: „Bůh mě za tebe jednou potrestá.“ Taťánu tyto okolnosti neskutečně zraňovaly, ale vše trpělivě snášela a Bulgakov se nakonec ze své závislosti plně zotavil.

Na základě této zkušenosti napsal povídku „Morfium“. Krátký příběh je psán formou deníku. V povídce jsou popsány příznaky závislosti a hysterické a paranoidní úvahy morfinisty. Hlavní hrdina doktor Poljakov prožívá morální úpadek, který sám na sobě pozoruje, ale není schopen s ním nic dělat – jediné, na čem záleží, je další dávka. Skrze toto je ochoten klesnout na morální dno a například krást od svého kolegy psychiatra, který se mu snaží pomoct. Bulgakov zde silně čerpal z osobních zkušeností. Svou manželku promítal do zdravotní sestry Anny K., která musela od svého nadřízeného a milence snášet přesně to, co snášela Taťána. Na rozdíl od hlavního hrdiny však Bulgakov žije a nekončí s dekorativními cákanci krve na stěně.

 

Sebeobrana

Během tohoto osobního dramatu však Rusko hřmělo další válkou, tentokrát občanskou. Státní převrat doktorovi moc nevoněl – vlastně vůbec. Bohužel takových lidí jako Michail bylo více. Tak se vzaly do ruky pušky a začalo se střílet. Celá země byla v totálním rozkladu. Bulgakov tvrdil, že v Kyjevě bylo během necelého roku čtrnáct převratů a on sám zažil deset. Celé léto duněla v dálce děla. V roce 1919 vtrhl do města ukrajinský generál Petljura a obsadil je. Jeho vláda trvala jen šest týdnů. Tento časový úsek byl velmi chaotickým, vlády se střídaly jak na kolečkách motorové myši.

Autor končí v roce 1920 na Kavkaze s tyfem jako člen Bílé armády, která byla vůči bolševikům v opozici. Bělogvardějci jsou však na ústupu před Rudou armádou a Bulgakov není schopen převozu, takže nakonec zůstává ve městě Vladikavkaz. Po nemoci, kterou téměř nepřežil, měl Bulgakov dost řezničiny, kterou mu zajistila první světová a občanská válka. Doktorský plášť pověsil na hřebík a vrátil se ke své nejstarší lásce, k literatuře. Z morfia byl venku, z tyfu taky a zdálo se, že se blýská na lepší časy. Jeho spisovatelská kariéra začala jako dlouhá chvíle v nočním vlaku roku 1919. Údajně během cesty napsal do notesu povídku. Vystoupil tam, kde zrovna vlak stál, odnesl svůj příběh k nakladateli a ten ho vydal.

Rok 1919 byl slibným, autor nelelkoval a doslova krvácel na papír. Také spolupracoval s vladikavkazským odborem osvěty a umění. Často pořádal večery věnované jeho oblíbencům Puškinovi, Gogolovi a Čechovovi. Ještě téhož roku vyšla sbírka fejetonů a na jeho psacím stole leží i první dramata Sebeobrana, Bratři Turbinovové, Ženichové z hlíny a Pařížští komunardi, která byla následně zinscenována ve vladikavkazském divadle. Některé hry sice měly úspěch, ale nakonec se od nich autor odvrátil.

Svou manželku promítal do zdravotní sestry Anny K., která musela od svého nadřízeného a milence snášet přesně to, co snášela Taťána.

Po upevnění moci se bolševici pustili do reorganizace různých institucí a odbor pro osvětu a umění nebyl výjimkou. Bulgakov tedy zavřel krám a v roce 1921 se stěhuje do Moskvy na „věčný život“. Bylo to chudé období, neboť práce se zpočátku hledala velmi těžko. Vrátit k praxi se nemohl, protože měl čerstvý černý puntík kvůli doktorské zkušenosti u bělogvardějců, a to by se bolševikům moc nelíbilo.

Začátek etapy mezi lety 1922 a 1926 byl krušný, jelikož v Kyjevě zemřela autorova matka. Byla jedna z posledních příbuzných na ruské půdě, jeho bratři emigrovali a sestra zůstávala v Kyjevě, kam se Michail často nedostal. Bulgakov v tomto období napsal nové hry, rozvedl se s Taťánou a vzal si Ljubu Bělozerskou.

Autor je sice plodný, ale nic naplat: strana je strana a už zítra je včera. Většina z nových her neprošla přes politickou komisi. Důvodem byla údajná ideologická škodlivost. Například hra Útěk podle ústavu pro repertoár glorifikovala útěk bělogvardějských generálů před Rudou armádou. Instituce předala posudek Stalinovi, který hru osobně zakázal. Do rozmezí let 1922–1926 spadají také romány a fejetony, nejznámější jsou Bílá garda, Osudná vejce a Psí srdce. Psí srdce nakonec neprochází cenzurou a je vydáno poprvé až v roce 1987.

Bohužel žil v nesprávný čas na nesprávném místě. Měl pověst autora ideologicky škodlivého. Kritika si s ním vytírala pozadí a kolegové od divadla na tom nebyli jinak. Jediný, kdo se ho paradoxně zastával, byl Stalin, který tvrdil, že spisovatel takového formátu je povznesen nad stranické pojmy, jako jsou „levá“ a „pravá“. Dramatik byl tedy na chvíli ušetřen levicové kritiky. Divadelní hra Bílá garda, která musela být přejmenována z politických důvodů na Dny Turbinových, měla premiéru 5. října 1926 a byla přijata s nadšením. I přes to, že Stalin jednu z autorových her zamítl, tuto si velmi oblíbil a údajně na ní byl patnáctkrát. Toto drama však nejspíše jako jediné skončilo všeobecným úspěchem.

 

Mistr a Markétka

Situace se ale zhoršovala a jediné, co Bulgakovovi ke konci třicátých let vnášelo do života trochu štěstí, byla práce na jeho opus magnum Mistr a Markétka – začal jej psát v roce 1928.

Nicméně kritika byla stále ostřejší a ničila Bulgakovovu kariéru. Možná si to autor neuvědomoval, ale jediný, kdo ho chránil před zatčením a popravou, byl právě Stalin. Bulgakovovo zoufalství vyvrcholilo otevřeným dopisem z roku 1929, kde autor žádá Stalina a vládu o propuštění z Ruska nebo o možnost dále publikovat a psát. Stalin odpověděl telefonátem, ve kterém tvrdil, že žádosti autora vyhoví, ale nakonec se spisovatele zeptal, zdali chce vážně opustit Rusko. Bulgakov odpověděl, že ruský autor nemůže být nikde jinde než v Rusku. Stalin navrhl Bulgakovovi, aby podal přihlášku do Moskevského divadla. Spisovatel mu oponoval tím, že už přihlášku podával, ale bezvýsledně. Stalin odvětil: „Podejte si tu přihlášku, myslím, že tentokrát vás vezmou.“ Do půl hodiny zazněl telefon podruhé, volali z divadla a ptali se Bulgakova, zdali u nich chce pracovat.

Dobře věděl, jak choroba probíhá, a prosil svou, ženu, aby jej nedávala do nemocnice.

V roce 1932 se oženil potřetí – s Jelenou Šilovskou, kterou vložil do postavy Markétky. Tou dobou pracoval na dramatizacích, jež většinou končily v trezoru. Patová situace uvrhla Bulgakova do pomyslného limba. V roce 1934 opět žádal sovětské lídry o vycestování, ale bezvýsledně. Už tehdy spisovatel litoval, že v roce 1929 neodjel. Nemohl dělat to, co mu bylo nejbližší, tedy tvořit, a na druhou stranu nemohl opustit zemi, která mu to zakazovala. Do toho byl sice zaměstnanec divadla, ale přesto se mohl na hry „jen koukat“. Mentální zdraví autora se začalo zhoršovat. Upadal do zoufalství a smutku. Pořád se však nevzdával se svým novým románem, neboť věřil, že ho nakonec vydají.

Celá třicátá léta byla pro Bulgakova obdobím temna. Spisovatel v polovině třicátých let žertoval o smrti, a to převážně ve společnosti, o každém roku pak prohlašoval, že je to jeho poslední. Všechny jeho hry byly konstantně zakazovány. Stalinistický režim nemilosrdně likvidoval různé osobnosti veřejného života. Největší „festival schovávané bez konce“ proběhl v roce 1937, kdy se zatoulala značná část ruských autorů. Bulgakov nedostal na festival lístek jen díky náklonnosti sovětského vůdce. Poslední hra, kterou napsal,byla Batum (1939). Jednalo se o kompletní obraz Stalina během revoluce. Drama bylo zakázáno ještě před začátkem zkoušek. Důvodem bylo, že postava vůdce byla vykreslena romanticky a neodpovídala historické pravdě.

Tentokrát už trval na svém odjezdu z Ruska, ale povolení opět nedostal. V tom samém roce uspořádal pro své nejbližší přátelé autorské čtení první verze Mistra a Markétky. Když konečně dočetl, všichni byli paralyzováni a on údajně utrousil: „Inu, zítra to beru do nakladatelství!“ Nikdo nic neříkal, všichni měli strach z toho, jaké by to pro něj mohlo mít následky – tuhli strachy před postavou šéfa nakladatelství. Knížka v těch letech samozřejmě nevyšla a Bulgakovovo zdraví se rapidně zhoršovalo. Jednou šel se svou manželkou po ulici a najednou nemohl přečíst nápisy na plakátech. Doktoři mu poté diagnostikovali nefrosklerózu a bez okolků prohlašovali, že mu zbývá nanejvýš pár dní života. Bulgakov tu nemoc znal, jelikož to byla příčina otcovy smrti. Dobře věděl, jak choroba probíhá, a prosil svou, ženu, aby jej nedávala do nemocnice. Žena přikývla a po celou dobu nemoci se o něj obětavě starala. Na sklonku života už nemohl ani mluvit, vydával jen slabiky. Jednou pokynul na svou ženu, aby šla blíž, a někam ukazoval. Myslela si, že chce léky, ale nakonec věděla, která bije. „Mistra a Markétku?“ řekla. Autor se údajně zaradoval a tehdy nejspíše promluvil naposled: „Aby věděli, aby věděli…“ Zemřel 10. března 1940.

 

Profil:

Michail Afanasjevič Bulgakov
(* 15. května 1891 v Kyjevě, † 10. března 1940 v Moskvě)

Ruský a sovětský prozaik, dramatik a lékař první poloviny 20. století. Jeho nejznámější román Mistr a Markétka byl napsán v letech 1928 až 1940. První verzi románu autor (po zákazu hry Kabala pobožnůstkářů) spálil, druhou dokončil necelý měsíc před smrtí. Román byl vydán až v 60. letech a mimo jiné ovlivnil i světovou popkulturu. Například Mick Jagger z Rolling Stones tvrdí, že je dílo inspirovalo ke skladbě „Sympathy for the Devil“, stejně jsou na tom i Pearl Jam s jejich skladbou „Pilate“ nebo Franz Ferdinand s písní „Love and Destroy“.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Michail Bulgakov: Mistr a morfium

11.2.2017
Georg Trakl: Neklidná podzimní duše

Michail Bulgakov: Mistr a morfium

31.8.2017
Dárek pro předplatitele: Powder Feeding Hybrids

Michail Bulgakov: Mistr a morfium

21.4.2017
Cary Grant: Na obloze s démanty

Michail Bulgakov: Mistr a morfium

25.1.2017
Ozzy Osbourne: nezničitelný kníže temnot


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu