42

Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

Chceme-li psychedelika využívat terapeuticky, musíme nejprve zjistit, co vlastně způsobuje nechvalně známý „bad trip“.

Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

V roce 1966 vydali dva psychiatři z Kalifornské univerzity v Los Angeles Thomas Ungerleider a Duke Fisher studii „The Dangers of LSD“ („Rizika LSD“), v níž analyzovali rostoucí počet případů hospitalizace lidí na psychiatrickém oddělení univerzity, kteří si stěžovali, že v nich tato psychedelická droga vyvolala silně nepříjemné zážitky.

Tripoví učedníci

Oba psychiatři měli dva roky poté společnou přednášku o fenoménu, pro který se později ujalo označení „bad trip“ – souhrnný název pro různorodé negativní prožitky, které se mohou objevit pod vlivem LSD (od mírné úzkosti až po psychotické epizody a přetrvávající blouznění). Během následné diskuze chtěl jeden trochu rozčílený posluchač přečíst svůj manifest, v němž obhajoval pravidelnou konzumaci LSD, a neustále opakoval, že zná spoustu lidí, kteří diethylamid kyseliny lysergové užívají neustále a nemají s ním žádné špatné zkušenosti. Nakonec se ukázalo, že jde o člena nábožensko-psychedelické skupiny, která si říká Disciples (Učedníci). Muž tvrdil, že všichni „učedníci“ užívají „acid“ bez problémů každý víkend.

K negativním prožitkům dochází spíše náhodně.

To oba vědce zaujalo a rozhodli se členy této sekty navštívit. Poté co si učedníci ověřili, že Ungerleider ani Fisher nejsou od policie, pozvali je do svého sídla, aby byli svědky rituálního užívání LSD. V práci, kterou oba psychiatři na základě tohoto a dalších setkání sepsali, se píše, že v sídle nalezli „asi dvanáct členů skupiny, kteří žijí ve velké budově na rozlehlém pozemku. Sami si obdělávají půdu a dům mají vybavený a vyzdobený v psychedelickém duchu. Na stěnách visí obrázky Buddhy a Ježíše… Členové skupiny se každou středu scházejí k náboženským obřadům bez konzumace LSD, které zahrnují modlitby a meditace. Rituály pod vlivem LSD se konají pouze o víkendech.“

 

Náprava duše

Pozorováním a rozhovory s účastníky těchto „rituálů lásky“ psychiatři zjistili, že většina členů skupiny jsou bývalí vězni a drogově závislí, kterým LSD pomáhá žít slušný život bez závislostí. Řada z nich podle svých slov nalezla díky rituální konzumaci LSD Boha. Nejpozoruhodnější však pro Ungerleidera a Fishera bylo, že nikdo z učedníků neuvedl, že by pod vlivem LSD ve skupině zažil špatný trip. To oba vědce mátlo. Čím se liší od lidí, kteří museli po užití té samé drogy vyhledat odbornou pomoc? Jinými slovy, co způsobuje a spouští bad trip?

Aby nalezli odpovědi, provedli psychiatři další studii, v rámci které porovnávali 25 členů skupiny Učedníci se stejným počtem pacientů, kteří byli hospitalizováni kvůli negativním reakcím na LSD – například „halucinacím, úzkosti hraničící s panikou, a depresi; mnohdy pocítili sebevražedné sklony, které se dokonce pokusili realizovat, a také trpěli celkovým zmatením.“ V roce 1968 zveřejnili výsledky v odborném periodiku Journal of American Psychiatry. Šlo o první vědecký pokus s cílem zjistit, co způsobuje negativní psychedelické prožitky.

Největší přínos pro uživatele mají mnohdy právě ty „nejintenzivnější“ a „nejnáročnější“ psychedelické prožitky.

V doprovodném textu se od Ungerleidera a Fishera dozvíme, že mezi členy obou zkoumaných skupin nebyly významné rozdíly, co se týče „rasy, pohlaví, věku, vzdělání či citové deprivace v dětství“. Čtyřiačtyřicet procent zkoumaných pacientů podstoupilo v minulosti psychiatrickou léčbu (v případě učedníků to bylo pouze 24 procent), ani tento faktor však není zárukou negativního psychedelického prožitku. Mezi učedníky, kteří dříve podstoupili psychiatrickou léčbu, problémy v důsledku užívání LSD nezažil nikdo.


„Nenalezli jsme žádné faktory z minulosti ani současné klinické aspekty, kterými by se jedna skupina odlišovala od druhé,“ konstatují autoři. Jako jedni z prvních alespoň upozornili, že účinky LSD by mohly souviset s tzv. schizoidními poruchami osobnosti, přičemž tuto hypotézu později podpořily i vědecké studie. Přesto si oba uvědomovali, že objasnění takto komplexní interakce, jakou představuje působení LSD na lidský mozek, bude z vědeckého hlediska ještě dlouho velkým oříškem.

 

Výzva dneška

Pozorný čtenář magazínu Legalizace jistě zaznamenal, že výzkum psychedelik zažívá poslední dobou určitou renesanci. Nejnovější studie o ilegálních látkách měnících vědomí, jako jsou LSD, MDMA či psilocybin, ukazují na potenciální terapeutické přínosy. Ukazuje se, že psychedelika mohou snižovat riziko sebevraždy, pomáhat se zvládáním smutku, odvykáním závislosti, ba dokonce s umíráním.

Pokud však chceme, aby se psychedelika dostala z ulic a laboratoří do nemocnic a stala se mainstreamovou medicínou, stále platí, že musíme nejprve pochopit a vědecky popsat podstatu bad tripů. Přitom ani půlstoletí od Ungerleiderovy a Fisherovy průlomové studie toho o nepříjemných psychedelických prožitcích mnoho nevíme. Kvůli vysoce subjektivním účinkům těchto látek a neprozkoumaným neurálním mechanismům je téměř nemožné určit, zda si ten či onen jedinec projde bad tripem. Proto se dnes vědci a odborníci na drogy nesnaží předpovídat tyto prožitky a místo toho se zaměřují na prevenci a na zmírnění negativních dopadů bad tripů.

Psychedelika mohou snižovat riziko sebevraždy, pomáhat se zvládáním smutku, odvykáním závislosti, ba dokonce s umíráním.

Odborníci na duševní zdraví i amatérští psychonauti se shodují, že metoda, jak co nejlépe předcházet špatnému tripu, se dá shrnout do dvou slov: „set“ a „setting“ (volně přeloženo jako „psychické rozpoložení“ a „okolní prostředí“). Tuto metodu zpopularizoval legendární harvardský psycholog a propagátor psychedelické zkušenosti Timothy Leary. Základní myšlenkou je, že pokud jste na psychedelický prožitek duševně připraveni a nacházíte se během něj v bezpečném a komfortním prostředí, pravděpodobnost, že tento prožitek bude traumatický, se výrazně snižuje. Taková je alespoň základní a poněkud vágní představa.

Metoda „set and setting“ je v komunitě psychonatů známá už dlouho, první „metodické příručky“ pro předcházení nežádoucím účinkům psychedelik se však začaly objevovat až v průběhu sedmdesátých let. Jedna z prvních studií na toto téma vyšla v červenci 1970 v odborném časopise Journal of the American Medical Association a popisuje „zvládání bad tripu v rámci bující drogové scény“. Autoři v ní argumentují ve prospěch „racionální terapie“, která má osoby pod vlivem psychedelik chránit před nebezpečným chováním. Namísto podávání sedativ lidem, kteří bad trip zažívají, doporučují s nimi mluvit a uklidňovat je. Ve své době šlo o pokrokový názor, neboť psychiatři tehdy pacientům, kteří negativně reagovali na psychedelika, s oblibou ihned nasazovali utišující farmaceutika.

Období temna

V roce 1970 schválil americký Kongres zákon o komplexní prevenci a kontrole drog, jenž zařadil naprostou většinu psychedelik do kategorie „Schedule 1“, což z nich v očích zákona učinilo látky s nejvýraznějším potenciálem ke zneužití a bez známého lékařského využití. I přes všechny následné represe však lidé psychedelika užívat rozhodně nepřestali. A stejně tak nezmizely ani bad tripy.

V roce 1977 publikoval newyorský lékař William Abruzzi v časpopise International Journal of Addictions článek s názvem „5 000 Bad Trips“, ve kterém popisoval své zkušenosti s pomocí tisícům lidí, kteří měli po požití psychedelických látek nepříjemné prožitky. Dočteme se tam i o akci z roku 1969, kdy Abruzzi najal 81 zdravotních asistentů, lékařů i sester a společně pomáhali lidem na legendárním Woodstocku. „Každou hodinu jsme se starali o nějakých pětadvacet lidí, kteří po psychedelikách prožívali bad trip.“

Abruzzi i později navštěvoval koncerty a staral se o fanoušky, na které po užití LSD přišly nepříjemné stavy, a veškeré tyto zkušenosti shrnul ve výše zmiňovaném článku, v němž hovoří mimo jiné i o tom, jak prospěšné je mít na hudebních festivalech k dispozici vyškolený zdravotnický personál. V mnoha ohledech tak načrtl pravidla pro snižování rizik při užívání psychedelických látek, přičemž tyto „podpůrné“ služby jsou dnes na známých psychedelických akcích (jako Burning Man či Coachella) samozřejmostí.

 

MAPS

Za zvýšeným zájmem o redukci rizik při užívání psychedelik v posledních zhruba deseti letech má ve Spojených státech zásadní podíl organizace s názvem Multidisciplinární asociace pro psychedelická studia (MAPS). V rámci projektu Zendo například poskytuje návštěvníkům festivalů, kterým psychedelika navodí nežádoucí stav, speciální stany, kde se jim dostane potřebné péče a kde se mohou v klidu vzpamatovat.

Renesance výzkumu šetrného užívání látek měnících vědomí vzbuzuje čím dál větší zájem vědců, kteří provádějí výzkum psychedelik na pracovištích po celém světě. Jednou z nejprogresivnějších institucí v tomto směru je marylandská Univerzita Johnse Hopkinse, kde posledních několik let probíhá rozsáhlý výzkum terapeutického potenciálu psilocybinu, který najdeme i v u nás rostoucích lysohlávkách.

Je potřeba zevrubněji probádat neurologické mechanismy působení psychedelik, abychom pochopili jejich interakce s duševními poruchami, jako je třeba schizofrenie.

Na nedávno skončené konferenci Psychedelic Science v San Francisku, kterou pořádala právě organizace MAPS, vystoupil mimo jiné psychiatr Darrick May, jenž se specializuje na léky proti závislosti. Představil zde závěry historicky nejrozsáhlejší studie bad tripů, v jejímž rámci popisovalo 2 000 respondentů v online dotazníku své negativní zážitky pod vlivem psilocybinu. Podobně jako Abruzzi získával i May zkušenosti s uživateli psychedelik na festivalech jako Burning Man a na klinice univerzity vedl na čtyři desítky terapeutických seancí s psilocybinem.

Podle Maye se nepodařilo prokázat přímou souvislost mezi předchozí zkušeností s psychedeliky a pravděpodobností, že daný člověk bude mít bad trip. U psilocybinu však existuje nepřímá úměra mezi nižším věkem uživatele a mírou závažnosti negativní reakce na psychedelika. Na druhou stranu ovšem dle Dr. Maye platí, že „čím náročnější prožitek pro uživatele, tím pozitivnější pak je psychologická atribuce.“ Jinými slovy – pokud měl některý z respondentů nepříjemný prožitek, ze zpětného pohledu jej vnímal jako příležitost k osobnostnímu růstu.

Řada proměnných

U lidí, kteří se rozhodli pod vlivem psychedelik vyhledat odbornou pomoc, byla dvakrát větší pravděpodobnost, že ji vyhledali už předtím. Neznamená to ale, že bad trip musí souviset s existencí duševní choroby u dané osoby. Tito lidé byli spíše zvyklí kvůli duševním problémům vyhledávat pomoc, případně pro to měli lepší možnosti.

„Myslím, že k negativním prožitkům dochází spíše náhodně,“ prohlásil May na konferenci dubnové konferenci v San Francisku. I když jeho studie nedokázala identifikovat určující faktory pro bad trip, vytvořila vhodný základ pro další podobné práce, což by mohlo pomoci ke standardizaci výzkumu tohoto fenoménu.

„Máme teď k dispozici psychometricky ověřený nástroj, který dokáže lépe postihnout rozdílné aspekty těchto prožitků, což dále umožňuje lépe charakterizovat psychedelický prožitek jako celek,“ dodal May. „Je třeba využívat tento nástroj ve všech oblastech výzkumu psychedelik, aby byl výzkum ve všech studiích konzistentní.“

 

Integrace negativních prožitků

Určující faktory špatného tripu nám však stále unikají. Řada vědců se proto spíše než na jeho příčinu zaměřují na zvládání negativních následků tohoto prožitku – tento proces se nazývá integrace. Ke konci roku 2015 spustilo newyorské Center for Optimal Living projekt „psychedelického vzdělávání a výchovy“. Stalo se tak poté, co se místní lékaři shodli na prospěšnosti existence místa, kde by se uživatelé psychedelik mohli zotavovat ze špatného tripu.

I přes všechny následné represe však lidé psychedelika užívat rozhodně nepřestali. A stejně tak nezmizely ani bad tripy.

V centru se dvakrát za měsíc scházejí skupiny pro psychedelickou integraci, které zpravidla tvoří 10–15 účastníků. Gorman však uvádí, že na jednom sezení se už sešlo i 45 osob. Během těchto sezení účastníci pracují s odbornými poradci i ostatními účastníky a probírají nepříjemné zkušenosti v diskrétním a bezpečném prostředí.

Jeden z účastníků, John, začal na sezení docházet loni koncem léta. Poté co se stal svědkem útoků z 11. září, začal trpět takzvanými clusterovými bolestmi hlavy. Tyto vysilující záchvaty se objevují náhodně (ale poměrně často), trvají asi hodinu a může k nim dojít i vícekrát během jediného dne. John kvůli nim mnohokrát skončil na pohotovosti, kde jej lékaři nadopovali analgetiky, jež mu ale od bolestí hlavy příliš nepomohla. Před pár lety se John na internetu dočetl o oné harvardské studii a o lidech, kteří stejně jako on trpěli clusterovými bolestmi hlavy a kterým pomáhal psilocybin. S psychedeliky sice dosud neměl žádnou zkušenost, ale podle svých slov byl ochoten zkusit cokoli, co by mu od trýznivé bolesti pomohlo. Zpočátku měl problémy psilocybin sehnat, nakonec se mu to ale podařilo a z lysohlávek si uvařil čaj. K jeho úžasu clusterové bolesti hlavy odezněly.

Dlouhodobá terapie

John užívá mírné dávky psilocybinu každý druhý měsíc již asi dva roky. Za tu dobu se mu prý bolesti vrátily jen jednou, a to proto, že asi tři měsíce nemohl nikde sehnat lysohlávky. Na sezení v centru začal docházet proto, aby se dozvěděl více o studiu psychedelik, ale nakonec mu pomohly hlavně pochopit vlastní bad tripy, které se u něj také občas objevovaly.

„Sezení mi umožnila podívat se do sebe a pochopit, jak události 11. září změnily můj život,“ svěřil se John. „Líbí se mi, že je to terapie založená na vědeckém základě. Není to tak, že by vám doporučili šamana v džungli a řekli, že vám mávnutím proutku vyřeší veškeré problémy. Všechno se zakládá na faktech a na výzkumu.“

Podle jednoho ze zakladatelů centra Ingmara Gormana nebyla dosud na klientech provedena žádná studie, vědce však empirický výzkum, který může pomoci lépe pochopit uživatele či pacienty i potíže, kterým v souvislosti s psychedeliky čelí, velmi zajímá.

 

Ožehavé téma

Bad trip představuje ožehavé téma – nejen kvůli společenskému tabu, které užívání psychedelik stále obklopuje, ale také kvůli všudypřítomné představě, že nepříjemný prožitek po užití psychedelických látek je projevem zakořeněného psychického traumatu, jež se dere na povrch, kam nepatří. Toto uvažování z velké části vychází z období boomu psychoanalýzy v polovině minulého století, avšak v klinických testech z posledních let, které využívají psychedelika k ulehčení léčby, se pracuje stále více s intuitivním prožíváním traumatu jako způsobem terapie.

K nejslibnějším pokusům o využití psychedelik v této oblasti patří v současnosti probíhající výzkum organizovaný MAPS, v jehož průběhu je podáváno MDMA válečným veteránům trpícím posttraumatickým stresem. Velmi zajímavé byly i závěry výzkumu odborníků na Univerzitě Johnse Hopkinse, podle nichž je psilocybin obzvláště účinný při zmírňování strachu ze smrti u terminálně nemocných.

Metoda „set and setting“ je v komunitě psychonatů známá už dlouho.

Průběžné i konečné výsledky těchto pokusů jsou v podstatě empirickým důkazem pro tvrzení šamanů a lidových léčitelů pracujících s psychedeliky, a tedy že to, co mnozí považují za „špatný trip“, vlastně špatné není.

Psychedelické prožitky, jako třeba rozklad vlastního ega, které může nepřipravené bezpochyby vyděsit, se ukazují být jedněmi z nejúčinnějších metod k řešení traumatických životních událostí. Právě proto mnozí psychonauti i vědci jako třeba Darrick May dnes již většinou nehovoří vyloženě o „bad tripu“, ale místo toho tyto prožitky označují jako „podnětné“ či „náročné“. Jak totiž ukazují studie terminálních pacientů na psilocybinu (stejně jako nesčetná svědectví na internetu), největší přínos pro uživatele mají mnohdy právě ty „nejintenzivnější“ a „nejnáročnější“ psychedelické prožitky.

LSD (ne)patří do každé rodiny

Psychedelika samozřejmě nejsou pro každého. Žádný seriózní odborník by dnes nesouhlasil s tvrzením onoho losangeleského učedníka, který v roce 1968 podobně jako Timothy Leary hlásal, že každý by měl pravidelně užívat LSD. Je potřeba zevrubněji probádat neurologické mechanismy působení psychedelik, abychom pochopili jejich interakce s duševními poruchami, jako je třeba schizofrenie – a abychom tím snížili riziko trvalé duševní újmy ze strany látek, které jinak vykazují slibný terapeutický potenciál.

Mezitím je zapotřebí pokračovat v nastoupené cestě, kdy stále přibývají příručky pro uživatele psychedelik, jsou navrhovány optimální klinické praktiky pro další výzkumníky a dobrovolníci z řad lékařů působí v asistenčních stanech na různých festivalech, kde pomáhají lidem od nejhorších následků náročného psychedelického prožitku. Budou některé uživatele bad tripy strašit i v budoucnu? Nejspíše ano. To ale neznamená, že by se náročný psychedelický zážitek musel nezbytně stát pouhým špatným tripem bez přínosu.

Zdroj: motherboard.vice.com

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

28.8.2017
Vejdi a neuškoď 4. díl: Informovaná rozhodnutí

Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

13.6.2017
LSD zblízka: Proč účinkuje tak dlouho?

Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

8.5.2017
LSD za železnou oponou

Věda a psychedelika: Zjistěte, co stojí za bad tripem

6.8.2016
LSD a další psychedelika mohou pomáhat hned pěti různými způsoby


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu