Aktuální článek
Uličníci: Anatol Svahilec

Uličníci: Anatol Svahilec

  • Je pořád v pohybu, skoro každý den v jiném městě, ale autem ze zásady nejezdí. Nepřehlédnutelná figura během soutěží v poezii naživo, asi stonásobný a především notně ukecaný šampión. Mistr České republiky ve slam poetry za rok 2014, autor sbírky Emu mele maso, principál panoramatického divadla Panoptikon Barikáda a mentální akrobat – Václav Šindelář alias Anatol Svahilec (*1994).

Proč nenosíš ponožky do sandálů ani v únoru a Moskvě?

Sandály sou přece průtoková obuv. Cokoliv projde dovnitř, vyleze i ven (hřebíky nevyjímaje). Ponožka tenhle princip zásadně narušuje a popírá samotnou podstatu sandálů. Chodim v nich spíš tak od března, jak začne bejt takový to teplý jarní slunce, a srážky nesrážky, přezouvam tak začátkem října. V Moskvě sem byl v září a bylo tam příjemnejch 14 stupňů, čili houby zle. Apropo, postrádam v naší společnosti seriózní debatu o vzniku mužskejch sandálů jakožto akceptovaný společenský obuvi. To myslim naprosto vážně.

V srpnu jedeš slamovat do Ghany.

Na podzim tu vystupoval tamější borec Kwame Aidoo, a když z něj vypadlo, ať dojedu něco plknout česky na festival do Accry, řek sem si, že takovýhle pozvání se neodmítá. Vždyť si v týhle republice hnedle všichni myslej, že se tam uměj jenom mlátit klackama po hlavách – houby! Chci bejt součástí západoafrickýho kulturního života. A rejpnout si do Rolling Stones, ti v Ghaně nikdá nezahráli.

Nechám se tetovat proto, abych osobním příkladem zbořil dogma, že tetáž zvyšuje přitažlivost.

Samozřejmě je to trochu krok do zhasnutýho sklepa. Pravda je, že vo Moskvě sem taky slyšel leccos, pak sem tam nachodil asi 50 kilometrů a vrátil se vcelku. Že ale budu na 14 dnů pro některý „ten počmáranej běloch“, s tim počítam.

Nemáš strach, že skončíš v kriminále, ať už za svérázné politické aktivity nebo třeba za ubalení špeka v blbý zemi?

Minimálně. Stopově, bych řek. Asi je to dobou a prostředim, ve kterym sem vyrost a ve kterym se pohybuju. Nikdy sem nepocítil reálnou perzekuci, žiju (v iluzi, že žiju?) ve svobodný zemi, kde je povoleno dopouštět se demonstrací, veřejnejch projevů a recesistickejch událostí – tak jak sme to vyváděli s partou nazvanou Ochotnický spolek Domácí potřeby. Stran trávy v Čechách strach nemam, cejtim ohledně tohohle tématu tu klasickou českou obojetnost: neni to zakázaný, ale ani povolený. Nicméně kopa lidí chápe, že dát si brko neznamená vstřelit si celou makovou palici do žíly. Zaplaťpánbů. V zahraničí je člověk vždycky víc ostražitej, ale málokdy sem někde dýmal bez místních a nemístní zelí. Čili s instruktáží, co je v pohodě a co vo hubu. Strachem bych ten pocit nenazval. Když sme třeba onehdy spálili kus před radnicí jednoho estonskýho města, zas mi to trochu posunulo měřítka.


Bojíš se lásky?

Bojim se takový lásky, kterou nemůžu adekvátně vrátit. Láska je do jistý míry i o závislosti, a to je vždycky vo ústa…

Líbí se mi, jak konceptuálně se tetuješ. Kterou kérku bys sis dal za rámeček?

Nějak se to za poslední dobu nastřádalo a snad neurazim ostatní tatéry, co se na mně vyblbli, ale asi bych vybral karikaturu českýho lva na pravym předloktí. Je to původní kresba Pavla Reisenauera z týdeníku Respekt, ty jeho věci miluju a žádnou kéru s jeho dílem sem eště neregistroval (ale nepochybuju, že existujou). Je to nádherný a hrdý zvíře, který ale pospává, flegmaticky zívá a z tlamy mu tečou sliny. Baví mě to jako výtvarně perfektní vystižení národního koloritu český povahy a vlastně i jako určitá opozice vůči nacionalistickejm tetážim lvů ze státního znaku. A Earmanovi z Inkoustu se děsně poved. Ale na ostatní věci taky nedam dopustit. Na kreslení sem byl vždycky levej, tak si vymyslim vobrázek a aspoň použiju korpus jako plátno pro jiný. Závislost!

Tatuáže se ti z rukou plazí neúprosně k obličeji…

Jasně, že vo tom člověk přemejšlí. Ale ksicht už je stran kérek fakt vyšší dívčí. Mam to doma zakázaný pod hrozbou vydědění a zatim tuhle hranici nemam potřebu překračovat. Výtvarně je to samozřejmě obrovská výzva: natrvalo změnit tu nejvýraznější a nejviditelnější část těla. První věc nemam starou ani dva roky, tvář by se mně mohla třeba do čtyřiceti eště v hlavě rozležet…

Jsi na tom dobře ujetej. Jen co vyděláš básničkama nějaký prachy, hned je vrazíš do jehly.

Sem, to nejde popřít. Jak zpívá Pražský výběr: „Někdo má rád psy, jiný zase vdolky…“, já se zabouch do rituálu přenosu grafickýho materiálu na tak specifickej povrch, jako je lidská kůže. Je to strhující proces, pochopitelně související s vymezovánim se a posouvánim vlastních limitů.

Chyběj tu smysluplný vize, co se má dít.

Je vlastně docela zvláštní chystat si návrh, jít do salonu na konzultaci, pak na kérku samotnou – prostě dobrovolně trávit čas přípravou bolestivýho procesu. Možná je to v něčem očistný – teď mluvim jak Filipínec přitlučenej o Velikonocích dobrovolně na kříž. A že se udělaj rovnou dvě, to je čistě pragmatická věc: stejně bych si to nechal udělat, jehla je našpiněná… A vyjde to i levnějš. Počítat prachy u něčeho, co je na celej život, je sice směšný, ale tak mě doma vychovali.

Jsi autorem sedmi desítek epických velebásní, jazykově nadaný jsi jako obrozenec… A přitom skoro nečteš.

Hrozně flákam čtení knih, celou sem nepřečet už strašně dlouho. Čtenářskej kredit se snažim nadhánět v publicistice, ať už papírový nebo elektronický. Většina věcí mně do hlavy doteče ušima: byl sem dost televizní dítě, klasický dětský knížky sem poslouchal na magneťáckejch kazetách… Doteďka zvládam u dabovanejch filmů poznávat herce po hlase. A děsně to pomáhá i při přednesu textů, ty frekventovaný řikam třeba v identický intonaci – pamatuju si je jako písničku. Ale hlavně mně jazyk strašně baví a fascinuje. Obrovskej a zásadní vliv na mý výtvory měli Šimek s Grossmanem se svejma povídkama: humor, pseudoklasickej sloh, společenský rejpání, nadhled… Vůbec sem strašně rád, že můžu dělat v podstatě to samý, tj. zabejvat se divadlem malý formy. Tahle definice mně na slam sedí.

Slam poetry se tu i díky tobě docela rozjela. Máš i jinou ambici než jen pobavit?

Čim dál víc! Posledního půl roku nabrala četnost akcí sympaticky zběsilý tempo a konkurence v podobě lidí jako Dr. Filipitch, Honza Dibitanzl, Shylock a zejména Tukan mě tlačí do trochu jinejch poloh. Mam na mysli konkurenci z hlediska komplexnosti sdělení divákovi. Zároveň sem se vždycky nesnažil bejt úplně plochej. Nejlíp to dle mýho ale funguje skrz humor, satirizovat problém, aby všem došlo, co autora sere. Vývaha obsahu a formy – tak posuzuju i všechen zbylej kumšt. Dělam, co se dá. A nesmírně mě to teď na scéně baví, víc, než kdy dřív. Sme nějakej divnej kmen ukecanejch proroků.

Mládež se zdá být politicky apatická, bez zájmu o svět „negativních zpráv“. Jsme v prdeli? Rozkradnou si nás oligarchové?

Sme ve vatě! To se ani nedá všechno rozkrást, jak se u nás máme dobře. Žijem v nejvyspělejší a nejbohatší zemi toho, co se v Evropě rozumí Východem. Česká politika si ze socíku přenesla styl údržby státu. Chyběj tu smysluplný vize, co se má dít. Jinak to přece nebude zajímat starý, mladý ani fialový. Od vůle zavést euro, přes legalizaci trávy po manželství homosexuálů. Jednotlivý témata si po jednom rozeberou různý strany, chybí mně tu silnej kompaktní liberální proud. Politika otevřenosti. Jinak tu nebude líp. Ani hůř. Bude to furt jenom ta tupá údržba.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!