42

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

Nejznámější konopný aktivista všech dob by letos v červnu oslavil osmasedmdesáté narozeniny. Rozhodli jsme se proto publikovat dvoudílný článek o jeho fascinujícím příběhu, v němž najdete i zcela nové informace z Jackova života a úryvky z rozhovoru s jeho poslední ženou Jeannie. První díl vyšel v minulém čísle magazínu, Legalizaci č. 41.

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

„Konopím k vítězství“ a vyvracení mýtů

Hererova kniha Císař nemá šaty nabízí obrovském penzum informací o konopí pocházející ze snadno dostupných zdrojů i opravdu raritních dokumentů. K těm patří například i jím znovuobjevené pojednání o životě na venkově na počátku 20. století s paradoxně znějícím názvem The Reign of Law: A Tale of the Kentucky Hemp Fields (Vláda práva: Příběh konopných polí v Kentucky). Její autor v poetickém úžasu nad konopím chvílemi až zamilovaně toká: „Vlahá a kyprá musejí být pole, kde se rodí konopí... Pluhem zoraná, prostá kamenů, rovná, hluboká, jemná a úrodná. Tu ve vyschlém řečišti, tu v údolí podél bystřin, jindy na planinách vyhřívaných hebkými paprsky slunce, s vlahým podnebím a půdou tvořenou naplaveninami nebo vápencem. Taková je kolébka, v níž je konopí hýčkáno matkou přírodou.“

Řada tehdejších aktivistů Herera považovala spíše za provokatéra než za skutečného legalizátora.

Další zajímavostí bylo odhalení oficiálně „neexistujícího“ filmu, který nechalo v roce 1942 natočit americké ministerstvo zemědělství jako propagandistickou výzvu farmářům s názvem „Konopím k vítězství“. V nejtěžších chvílích druhé světové války se ministerstvo obrátilo na americké zemědělce a informovalo je o „přerušení dodávek konopných vláken z Filipín kvůli obsazení Japonskem a o nutnosti uspokojit potřeby armády, námořnictva i civilního obyvatelstva z domácích zdrojů“.

Ministerstvo zemědělství plánovalo, že do jednoho roku bude konopím osazeno přes 120 000 hektarů zemědělské půdy. Po zásahu tehdejšího šéfa FBI a „duchovního otce“ prohibice konopí Harryho Anslingera byl film stažen z oběhu a vláda od té doby tvrdošíjně popírala, že by vůbec existoval. Herer s přáteli po něm začal pátrat v archivech, dlouho ale bez úspěchu. Až v knihovně Kongresu v hlavním městě Washingtonu objevili katalog a následně i samotný filmový záznam. Jack následně uspořádal slavnostní předání dvou objevených kazet pracovníkům knihovny a celý proces popsal ve své knize.

 

Kniha, jež nikdy nepřestala růst

Přílohy se svým rozsahem prakticky vyrovnaly samotnému textu a sestávaly především z novinových výstřižků dokumentujících selhávání války proti drogám. Na čtenáře také všude vyskakovaly propagační materiály konopných firem, které nabízely snad všechny možné výrobky z konopí od zahradního nábytku a plakátů až po provazy, motouzy a mýdlo.

Herer průběžně přidával nově získávané informace, s postupem let se tiskla rozšířená vydání a na dalším výzkumu a psaní se podílela řada Jackových přátel. Byla mezi nimi i Ellen Kompová, dobrovolnice z losangeleské pobočky NORML a talentovaná spisovatelka, která byla přibrána do týmu před devátým vydáním knihy. Jejím úkolem bylo kopírování zdrojových dokumentů a korektury rozsáhlých pasáží textu, to vše pod Jackovým bedlivým dohledem. „Prodeje byly milionové a přitom jsme všechno dělali v podstatě na koleni. Byl to živý dokument, který se neustále vyvíjel,“ vzpomíná Kompová. „Jack k sobě přitahoval nové a nové lidi, ‚ne‘ pro něj nebyla odpověď.“

 

Odpor souputníků

Není úplně jasné, kolik se vlastně prodalo výtisků. Nejčastěji udávané číslo 700 000 je poměrně vysoké, navíc ho vzhledem k desítkám dotisků a pokoutnému prodeji knihy nelze nijak ověřit. Hererův syn Dan doplňuje, že publikace se kromě běžných knihkupectví prodávala spíše způsoby ne úplně odpovídajícími pravidlům vedení daňového účetnictví: v dodávkách na hudebních festivalech, v plážových stáncích a během Jackových přednášek na univerzitách. Neupřesněné množství výtisků rozdal Jack zadarmo, když měl pocit, že některý z jeho nepřesvědčených posluchačů potřebuje dovzdělat.


Někteří čtenáři byli vyzněním knihy nadšeni, její radikálnost však nebyla po chuti všem příznivcům konopné subkultury. Mezi nejhlasitější kritiky patřili i členové NORML (v té době nejvýznamnější americká organizace bojující za ukončení prohibice), kteří Herera považovali spíše za provokatéra než skutečného aktivistu.

Kromě konopí byla Jackovou jedinou "neřestí" legendární hra Pac-Man.

„Jack byl pouliční umělec,“ tvrdí Keith Stroup, dlouholetý ředitel NORML a další legenda amerického konopného aktivismu. „V té době jsme se snažili uživatele konopí prezentovat jako normální členy společnosti, ale Jack do tohoto obrazu moc nezapadal.“ Navíc jeho představy o tom, že konopí je všespásná rostlina, byly podle Stroupa mírně řečeno přehnané. „Konopí mohlo pomoci tisícům malých zemědělců a jejich rodinám udržet si svou půdu, rozhodně ale nezachrání celou planetu,“ vysvětluje Stroup a dodává, že Jackovo pojetí legalizace bylo mezi aktivisty přezdíváno jako „rajčatový model“ – podle něj by mělo být konopí pěstováno a prodáváno celosvětově stejně jako jakákoli jiná zelenina. To bylo ovšem v rozporu s tehdejším názorem většiny představitelů NORML, kteří upřednostňovali takzvanou „salámovou taktiku“, kdy byli ochotni smířit se s pomalým tempem postupných změn směrem k dekriminalizaci, místo aby poněkud naivně žádali okamžitou legalizaci.

Přese všechny neshody považuje Stroup Jacka Herera za osobnost, jež inspirovala několik generací Američanů a motivovala je k větší občanské aktivitě. V polovině devadesátých let se navíc hrany mezi nejuznávanějšími aktivisty za velkou louží poněkud obrousily a v roce 2002 NORML oficiálně zakopal válečnou sekyru, když Jackovi udělil vyznamenání za celoživotní přínos legalizaci.

Sám Stroup prohlásil, že Jackův hromový hlas se při přednáškách na vysokých školách, festivalech a shromážděních po celých Spojených státech nedalo přeslechnout a jeho projev vždy „rezonoval nad hlavami posluchačů jako zpěv Pavarottiho“.

Hererovo oblíbené heslo znělo: „V souvislosti s konopím nikdy nikdo nezemřel, pokud nepočítáme ty, které zabila policie!“ Jeho poslední manželce Jeannie v takových chvílích vstávaly vlasy hrůzou: „Bála jsem se o něj, hlavně když se v naší blízkosti pohybovala policie. Jenže on byl vždycky rebel, a když jsem ho varovala, aby to neříkal, začal to vykřikovat o to hlasitěji.“

Nový život s novou ženou

Jeannie, bývalá sekretářka z Phoenixu, se za Jacka provdala v roce 1999, když se do něj zamilovala po přečtení Císaře. „Na politiku a historii jsem nikdy moc nebyla, v tu chvíli jsem si ale nemohla pomoct,“ vypráví Jeannie. Se svým budoucím manželem se poprvé setkala na Cannabis Cupu v Amsterdamu a po návratu do Spojených států ho v roce 1996 vyhledala v konopném stánku na Venice Beach.

Pro každého měl obrovský úsměv a vřelé medvědí obětí.

Když se objevila, pospával Jack pod stolem a kamarád ho musel mírně povzbudit kopnutím do žeber, aby si nové zákaznice vůbec všiml. „Brzy jsme jeden bez druhého neudělali ani krok. Byla jsem naprosto ohromená a nemohla uvěřit, že tohle je autor knihy, která mi změnila život.“ Když ji pozval k sobě domů na jointa, Jeannie se zhrozila. Nábytek ve stylu „každý pes jiná ves“ byl v otřesném stavu a všude se povalovaly papíry s poznámkami a novinové výstřižky. To je ale doupě, pomyslela si. „Takhle to tu normálně nevypadá,“ vysvětloval Jack. „Včera mi tu policajti udělali šťáru.“

Problémy se zákonem devětatřicetileté Jeannie nevadily, mnohem větší starosti jí dělal Jackův věk a zdravotní stav. Bylo mu skoro šedesát a trpěl nadváhou. „Nechtěla jsem se zamilovat do někoho, kdo může prakticky kdykoli umřít. Přesně to se ale stalo, láska mě prostě přemohla.“ O tři měsíce později se přestěhovala do přeplněného bytu na rohu bulváru Burbank a Kester Avenue a Jack o ní začal hovořit jako o paní Hererové. Zavolal jejímu otci a co nejzdvořileji požádal o její ruku. Svatba se ale konala až za tři roky.

Psychedelická teorie náboženství

Mnoho fanoušků se domnívalo, že Herer díky své knize zbohatl, Jeannie ale si ničeho takového nevšimla. Většinu zisků investoval zpět do kampaní za legalizaci. Kromě konopí byla jeho jedinou neřestí legendární hra Pac-Man, kterou hrál tak urputně, že si přivodil syndrom karpálního tunelu na obou rukou. Alkoholu se po nepříjemné pubertální zkušenosti z oslavy židovského svátku Purim vyhýbal, jeho běžnou dávkou bylo jedno pivo za rok.

Kromě kulturních pozůstatků judaismu – za své přátele odříkával motlitbu kaddiš a o svátcích jedl tradiční židovské jídlo, kterým je plněná ryba – měl Jackův spirituální život ještě jednu stránku, jež zůstávala veřejnosti skrytá. Jeannie ji nazývala „houbičky a náboženství“ a její podstata spočívala ve víře v první křesťany, kterými byli údajně šamani pod vlivem psychedelických hub. Přečetl kontroverzní knihu pedagoga Manchesterské univerzity Johna Allegra s názvem The Sacred Mushroom and the Cross: A Study of the Nature and Origins of Christianity Within the Fertility Cults of the Ancient Near East (Posvátná houba a kříž: Studie přírody a původu křesťanství v prostředí kultů plodnosti na starověkém Blízkém východě) – a jeho myšlenky ho uchvátily.

 

Poslední buřičský projev v Portlandu

Hererovo poslední manželství bylo naplněno láskou okořeněnou špetkou popichování. Když chtěl například svou ženu trochu poškádlit, odvezl ji pozdě v noci na místo zvané Western Bagels, které bylo oblíbeným dostaveníčkem losangeleských policistů na noční směně, a procházel se přímo před nosem strážců zákona se zapáleným jointem.

„Věřil si a ze strážců zákona neměl strach,“ vysvětluje Jeannie. Když ho zastavila dopravní policie, dokázal se většinou vyhnout pokutě díky perfektní znalosti zákonů a osobnímu kouzlu. „Pro každého měl obrovský úsměv a vřelé medvědí obětí,“ vzpomíná manželka historika Michaela Aldriche Michelle. „Prostě jste na něj nemohli být moc dlouho naštvaní.“

Jackovo přesvědčení, že konopí může zachránit svět, je řadou uživatelů i aktivistů bráno s velkou rezervou.

Léta nejzapálenějšího aktivismu, kdy se živil pouze instantními potravinami a rychlým občerstvením, si však vybrala svou daň. Po mrtvici v roce 2000 ochrnul na půlku obličeje a přišel o svou pověstnou schopnost rychle najít tu správnou a údernou odpověď na každou otázku. Výslovnost procvičoval zpěvem oblíbených hippie songů z šedesátých let a recitací poezie. Jeannie je přesvědčená, že pozitivní vliv na jeho zdravotní stav mělo i podávání konopného oleje a kouření konopí, které mu v prvních měsících sama vdechovala z úst do úst, než se uzdravil natolik, že byl znovu schopen kouřit sám.

Návrat na pódia přesto trval několik let a závěrečné veřejné vystoupení absolvoval Jack, aniž by si toho byl v tu chvíli on nebo kdokoli jiný vědom, v roce 2009 v Portlandu v Oregonu. Na festivalu Hempstalk zakončil svůj projev pro něj typickým způsobem. „Kdo neužívá konopí, je padlý na hlavu,“ hřímal do davu. „Je to ta nejlepší věc, kterou nám příroda dala!“ To byla poslední slova Jacka Herera na veřejnosti. Krátce poté dostal v zákulisí akutní infarkt myokardu, po kterém byl trvale upoután na lůžko, a v dubnu následujícího roku zemřel.

 

Odkaz Jack Herera

Jak dnes vnímáme odkaz tohoto spisovatele z nouze, který tvrdošíjně odmítal oficiální důvody pro prohibici konopí a svou činností pomohl vzedmout vlnu legalizačního aktivismu na konci devadesátých let? „Jeho největším přínosem bylo shromáždění stovek zdánlivě nesouvisejících zdrojů a historických pramenů, které dokázal pospojovat do komplexního celku, z nějž mohl každý člověk pochopit, že prohibice konopí nedává smysl,“ vysvětluje Ellen Kompová. „Abyste změnili postoj společnosti, musíte lidi zaujmout a dát jim ty správné a lehce stravitelné informace.“

Podle Briana Vicenteho, jednoho ze strůjců coloradského legalizačního úspěchu, věřil Herer, že „celý svět začne dávat smysl, pokud dokáže prozřít a pochopit pravdu o konopí.“ Jack podle něj psal o problémech, jimž se ostatní raději vyhýbali, a cannabis hájil způsobem, jakým obhajují své klienty právníci. Jeho výběr tématu i způsob podání předběhly svou dobu.

Jeannie Hererová v současné době hledá v Los Angeles vhodný objekt pro založení muzea.

Na druhou stranu platí, že Jack rozhodně nebyl a není bezvýhradně adorován. Přesvědčení, že konopí může zachránit svět, je řadou uživatelů i aktivistů bráno s velkou rezervou. Řada odborníků například nesouhlasí s tvrzením, že konopí dokáže nahradit fosilní paliva a veškeré textilie i papírenské produkty mohou být vyráběny pouze z něj.

I nejradikálnější zastánci legalizace a komerčního pěstování považují jeho projevy na Venice Beach v osmdesátých letech za přehnané. „Jsem velmi opatrná, co se všespásné moci konopí týče. Není podle mého názoru dobré prezentovat ho jako lék na veškeré neduhy světa. Trochu to připomíná pohádku o kouzelné fazoli, která má zázračnou moc,“ myslí si Anna Owenová, konopná aktivistka a výzkumná pracovnice z Reddingu v Kalifornii. Dobrou paralelou je podle ní len, jenž je zdrojem oleje i surovin pro textilní průmysl, zdaleka se o něm ale nehovoří jako o spasiteli zeměkoule.

Pokud jde o užití rostlin jako zdroje biopaliv, předčí konopí řepka, neboť má vyšší obsah olejů – a výnos z hektaru je proto až dvojnásobný. Ani masová produkce papíru z konopí není z ekonomického hlediska tou nejlevnější variantou a co do energetické náročnosti je horší než konvenční produkce z dřevní hmoty.

Vize Jacka Herera o lánech konopí rozpínajících se napříč celými Spojenými státy pak naráží na limity udržitelnosti. „Každá dlouhodobá monokultura je pro půdu špatná a z hlediska ekologie nevhodná,“ vysvětluje Annalisa Rushová z konopné burzy Hempx.net. „Konopí by zabíralo obrovské plochy obdělávané půdy a nejsem si jistá, že je pěstování v takto velkém měřítku reálné.“

 

Muzeum pro legendu

Jeannie Hererová mluví o svém zesnulém manželovi jako o opravdovém hrdinovi a v současné době hledá v Los Angeles vhodný objekt pro založení muzea. Veřejnosti by chtěla dát možnost nahlédnout do jeho sbírky plakátů, novinových článků, výzkumných projektů, dýmek a dalších osobních věcí. V současnosti spravuje i webovou stránku JackHerer.com, kde si mohou zájemci zdarma přečíst knihu Císař je nahý a dozvědět se základní fakta z Jackova života.

I přes život plný excesů patří Jack Herer mezi nejvýznamnější postavy celosvětového hnutí za legalizaci konopí, k čemuž přispěla nejen jeho bezesporu revoluční kniha, která změnila pohled milionů lidí na naši oblíbenou rostlinu, ale také Jackova srdečná povaha a otevřenost.

Životní pouť Jacka Herera sice skončila v roce 2010, jeho odkaz ale žije dál. Světoznámá nizozemská společnost Sensi Seeds vyšlechtila již v polovině devadesátých let křížením svých prémiových odrůd Northern Lights, Haze a Skunk novou, převážně sativní odrůdu s nasládlou vůní a chutí, která nese jméno slavného aktivisty. Podle hodnocení uživatelů má „Jack Herer“ silně povzbuzující účinky, jemnou chuť a nezpůsobuje únavu ani malátnost. Kuřáky motivuje k aktivitě, ne k polehávání na gauči u televize – chce, aby vyšli ven a žili život na plno. „A přesně takový byl i samotný Jack,“ uzavírá Ellen Kompová.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

29.8.2017
Ze světa legalizace 18: Nevadě tráva nevadí

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

27.1.2017
Mýty a fakta o legalizaci v Coloradu

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

24.7.2017
Osm důvodů, proč by i vaše babička měla užívat konopí

Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci – 2. díl

4.7.2017
Jack Herer: Nesmrtelná legenda boje za legalizaci


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu