42

Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

Jeli jsme s Tej do Pragovky. Do ateliéru. Za Pastou Onerem. Popovídat si. Těšil jsem se. Mám rád ty, co dosáhli úspěchu díky tomu, že dělaj víc než druzí. Pasta mne nezklamal. Byl na nás hodný. A skoro nešlo poznat, jak ho štve, že ho zdržujem od práce. Skončili jsme a poroučeli se a vyšli před Pragovku a já se vrátil, protože Tej v ateliéru nechala mikinu.

Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

Ateliér byl zamknutý. Otevřel mi Pasta. Brýle a plášť od barvy a soustředění a skoro mě nepoznal. A mně se to líbilo moc. Protože mi přišlo, že takhle by měl art fungovat. Pokud chcete uspět.

Narodil ses na Slovensku, ale jsi Čech…

To bylo daný tím, že maminka je Slovenka a otec je z Plzně. Maminka stevardka, otec v té době pracoval jako nakladač na letišti. Potkali se, zplodili mne a usídlili se v Praze. Maminka mě šla jenom technicky odrodit na Slovensko. Tam nebyl žádný jiný motiv. Tenkrát to byl jeden stát, Československá socialistická republika, takže nikomu to ani nepřišlo divný. A až vlastně po rozdělení federace to začal být problém a já jsem se musel rozhodnout, jestli budu český státní příslušník, nebo slovenský. Tedy za mě rozhodla maminka, protože jsem byl ještě nezletilý. Tím, že jsme žili v Praze, to bylo jasný. I když to bylo bolestný, zvlášť pro ni, protože ona se taky musela rozhodnout.

Maminka byla asi hodně tolerantní? K tvým neřestem.

No, byla. Ono jí zase na druhou stranu nic jiného nezbylo. Bylo tam několik příhod spojených s užíváním drog, ale i tak byla velmi tolerantní. Ona totiž, a za to jsem jí obrovsky vděčný a říkám to často, ona velmi rychle pochopila, že když by mi to nějakým způsobem zakazovala, to mluvím hlavně o graffiti, bylo by to o to těžší. Těžší pro ni i pro mě. Ale samozřejmě nějakej můj respekt měla. Když jsem měl zaracha, tak jsem počkal, jako na oko usnul, a pak jsem odešel. V noci. Z okna.

A co otec?

Otec je zajímavý člověk. S matkou se seznámili na letišti, ale dnes spolu nežijou. Momentálně je školníkem na základní škole, kam ho zavál osud. On je celý život samouk, autodidakt ve všem možném. Hodně čte, zajímá se o výtvarné umění, o kulturu obecně. V hodně věcech se shodujem. I v politických názorech. On mě docela baví. Občas mi posílá takový útržky – on si asi neuvědomuje, že to jsou vlastně instalace –, třeba fotku něčeho zajímavýho, co se objevilo v jeho okolí nebo co on sám udělal. Nějaké objekty.

Mít možnost jít k volbám není jen právo, ale i privilegium a povinnost. 

Uvažuju o tom, že bych udělal výstavu „Co mně poslal otec“. Že bych to z těch artefaktů celý poskládal. Protože to jsou výtvarně zajímavé věci. On dělá i takové věci, že se třeba stará o školní zahradu a do trávníku vysekal obrovskej symbol míru sekačkou a udržoval to pravidelně po celou vegetační sezónu, až přiletěla družice od Googlu, vyfotila to a on si to pak na podzim našel, stáhl a udělal si z toho screenshot.

Takže jsi dětství strávil v Praze?

Přesně tak. Vyrostl jsem v Liboci na Praze 6. Tam jsem chodil na základku, kterou jsem musel z kázeňských důvodů změnit. Do posledních dvou ročníků základní školy jsem chodil na Petřiny. A pak jsem začal studovat uměleckou průmyslovku na Hellichovce.

Z kázeňských důvodů?

No, hele, byla to asi kombinace všeho. Rozhodla to matka, protože jsem měl hrozně špatný výsledky, který byly způsobený ani ne tak tím, že bych byl blbej, i když písemky jsem nepsal na jedničku, ale protože jsem byl za sígra. V sedmičce jsem měl šest čtyřek a dvojku z chování. V té době bylo normální, že jsme jako kluci nosili do školy vystřelováky, kasry a takový věci. Byla to prostě frajeřina a jednou mi to vypadlo před nějakou učitelkou a ona na to, že jsem ji chtěl napadnout a takovýhle blbosti. Ale bylo vlastně dobře, že jsem odtamtud zmizel. To bylo nejlepší rozhodnutí mý mámy směrem ke mně. Protože za rok v tý třídě tu moji partu chytli, když byli úplně ožralí o velký přestávce, a byl z toho strašnej průser.

Matka věděla, že můžu studovat střední odbornou školu, ale že prospěch by mi to neumožnil. A že změna školy by mi zlepšila známky. To byl celý ten důvod. V novým prostředí jsem měl najednou jen jednu trojku z češtiny.

Změna školy ti tedy prospěla?

Jo, to bylo naprosto klíčový. To by jinak všechno dopadlo, hele, ani si nedovedu představit jak. Prostě přišel jsem do třídy, úplně novej, totální zelenáč. Je těžký se chytit v kolektivu, kterej je spolu ve třídě osm let. Nějak se mi to ale zázrakem povedlo a byl tam kluk. Ruda Turek se jmenoval. A ten byl proti ostatním o rok opožděnej. Byl venku s rodičema, zameškal docházku. A přivezl si ze zahraničí ponětí o graffiti, které v té době už samozřejmě v Praze a v Čechách začínalo. A ten mě k tomu přivedl. Spousta kluků, kteří jsou dneska mí skoro nejbližší kamarádi a přátelé, v té době pro mě byli neznámá jména po ulicích. Dá se říct, že jsem začínal s takovou tou poslední vlnou oldschoolu. V devadesátým třetím, vlastně hned na začátku, jsem začal malovat. Akorát mně trvalo trošku dýl, než jsem navázal na scénu. To byl problém libocké periferie. Když se člověk podívá zpětně, většina kluků, kteří byli aktivnější, bydleli právě ve městě. To tomu výrazně pomáhá.


Dělat ilegální graffiti hádám není žádná sranda. Myslím policajty a tak. Je nutné být aspoň trochu grázlík?

Nebyl jsem úplně typickej sígr. Měl jsem okolo sebe kluky, myslim jako na tý základce, kteří byli totální sígři a taky tak dopadli. Já jsem ale nikdy takovej sígr nebyl. Ale ono to v tom úplně není. U graffiti je sice nutná dávka nějakýho toho hajzlovství, ale jakoby v tom dobrým slova smyslu.

Je mi nepříjemný při tvorbě nebejt střízlivej.

Třeba významná pražská crew, kde je Honza Kaláb – dneska už je neaktivní –, byla složená převážně z naprosto miloučkejch gymnazistů, který v životě nehulili ani cigáro. Dělá to strašně pestrá směs lidí. Tam jsou týpci od totálních kriminálníků až po totální intelektuály. Nemyslím si, že to vyžaduje být za grázla. Myslím, že to přitahuje většinou lidi, kteří dělaj věci jinak. Bejt grázl není hlavní motor nebo podmínka.

A graffiti byl pro tebe ventil nebo jsi prostě jen cítil, že je nutný to dělat?

Když jsem začínal, bylo mi třináct, takže abych uvažoval, že je to nějaký ventil, to mě vůbec nenapadlo. Ani zpětně to tak nevnímám, a asi to zní hrozně banálně nebo romanticky, ale já jsem fakt v tu chvíli cejtil, že to je to vono. Prostě jakmile jsem udělal první věc na zeď, měl jsem takovej pocit, že vodletim, že přesně tohle chci dělat. A asi to tak muselo bejt, protože tenkrát to se mnou začala dělat půlka třídy, ale oni toho po půl roce nebo po roce nechali, protože je to přestalo bavit, byli tím znudění. Kdežto já jsem už dávno jel v tempu úplně nekonečným, který graffiti vyžaduje. A asi se to musí nějak potkat s povahou, protože mně to zaklaplo úplně dokonale.

Jak dlouho jsi dělal ilegál?

Ještě před pár lety jsem šel občas v noci ven. Ale to spíš jenom z nostalgie. Nebo že jsem se s někým potkal, s kým jsem se dlouho neviděl. Naposledy jsem byl v Nuslích. Věk už mi to ale moc neumožňuje. Jako ve světě jsou v mým věku writeři, kteří se stále věnujou i ilegální tvorbě. I u nás občas ještě někdo vystrčí růžky, ale je to spíš zvykem. Setrvačností. Je to taky o pohodlnosti, ale hlavně i o únavě. Já na to už prostě dneska nemám někde v noci běhat a sprejovat.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že do dnešního městského prostoru ilegální graffiti patří.

Podle mě je součástí organismu města. Neoddělitelnou. V mém věku už mě legální forma graffiti, taková ta forma, která by se třeba i víc líbila lidem, v podstatě vůbec nezajímá. Pro mě to je hrozná nuda. Mě baví sledovat jenom živelný graffiti, bombing. Mě už baví jenom tahle disciplína.

A jak vnímáš například posprejovaný vlaky nebo tramvaje a tagy vyškrábaný do oken, který nelze odstranit?

To se už dělalo dávno. To jsem dělal, když jsem byl výrazně mladší. Podle mne graffiti na městský transportní systém patří. Tam má svoje místo. Mně se tam líbí. Nevidím důvod, proč by to tam nemohlo být.

Představ si ale, že máš svůj dům a na jeho omítku ti někdo amatérsky namaluje nějaký klikyháky. Jak by ses na to díval?

Čoveče, vůbec nevím. Na tohle se hrozně blbě odpovídá. Neměl bych z toho úplně radost. To je bez diskuze. Ale teď pozor, teď se bavíme v několika rovinách. Je důležitý rozlišovat, kde ten dům je a jaký je to dům, což samozřejmě neznamená, že se tagy dělají jen na ošklivý baráky. To ne. Jsou okolnosti, které mluví pro graffiti, a jsou okolnosti, které pro něj nemluví.

První LSD jsem si dal někdy ve čtrnácti, ale psychedelický drogy včetně marihuany neberu už sedmnáct let. Nebo patnáct, šestnáct...

Kdybych byl například vlastníkem činžovního domu na Vinohradech, tak to neřeším. Tam jsou zbombený všechny baráky. Tam by mi to nevadilo. Ale vadilo by mi, kdyby mi někdo zbombil funkcionalistický dům na louce někde za Prahou. To by mě asi nasralo a asi bych to přetřel. Ale v té městské zástavbě mne to nebolí. Samozřejmě že to není fér vůči majitelům a nikdy jsem netvrdil, že je. Ale prostě i přesto vnímám, že graffiti do města patří.

Tušil jsi už tehdy v ilegálu, že to jednou budeš chtít zvednout o úroveň dál? A s graffiti skončit?

Na začátku jsem pochopitelně neměl vůbec mentálně na to, abych si tyhle věci uvědomoval. Ale vždycky mě zajímalo něco, co jsem pak identifikoval jako výtvarný umění. Člověk se od malička setkává s nějakejma věcma a pak to začne víc chápat, takže jsem se vždycky paralelně s graffiti věnoval i tvorbě. Výtvarničení v domácím prostředí. Tím, že jsem chodil na Hellichovku a že jsem chodil do Lidušky na výtvarku, mě to všechno formovalo. Ale vždycky jsem to striktně rozděloval. Graffiti je jedna disciplína, a pak si doma něco namaluju. A tak to postupně přirozeně vykrystalizovalo v to, že jsem začal regulérně malovat obrazy.

Zajímá mne ten tvůj přerod. Z ilegála do plátce daní. Jak moc je to plynulé?

Naprosto plynulé. Přirozené. Tam není žádný zlom, nic. Prostě se chci profesionalizovat. Už to dělám minimálně patnáct let, že se víc a víc profesionalizuju.

Slovo profesionál neznamená, že tady v ateliéru bude bílej mramor a támhle recepční. Profesionál znamená přistupovat velmi seriózně k současnému umění. Studovat ho. Zabývat se jím a neřešit nic jiného. Znamená to zapomenout na rodinu, zapomenout na veškerý koníčky nebo na cokoli, co by tě jen napadlo, a všechnu energii soustředit jenom na svou práci. A pro to jsem se rozhodl už dávno a neustále to vylepšuju.

Jak se na tvé úspěchy dívá subkultura, ze které jsi vyšel?

Ty prachy by chtěli taky. A já každýmu přeju, ať si to zkusí. Bohužel jsou kluci, který se tvářili jako tvý kamarádi, a nepřišli na vernisáž. A dneska ti volaj a ptaj se tě, jaký používáš štětce. Už maj pronajatej sklep a už to tam patlaj. Když jsem se s nima kdysi začal bavit o umění, oni se tomu vyhejbali. Jsme byli na pivu a oni se o nějakejch obrazech vůbec nechtěli bavit. A najednou zjistí, že dělá deset let recepčního v hotelu a že by bylo dobrý někomu ten obrázek za padesát tisíc prodat. Takže lidi se měněj, naštěstí k dobrýmu, ne každej to dovede přiznat, ale každej se o něco snaží. Třeba v té graffiti subkultuře se vytvářej takový jakože firmy, a když chceš pomalovat dodávku, že prodáváš párky v rohlíku, nakreslej ti tam párek v rohlíku. Nebo vymalujou prodejnu s motorkama. Zavolaj z Coca Coly, že maj namalovat logo na barák, tak ho namalujou. To je naivní se domnívat, že by tam byla nějaká hrdost na tu subkulturu. Neznám nikoho z tý writerský scény, kdo to neudělal.

A tys nikdy nemusel někomu malovat párek v rohlíku? Ani na začátku?

Ne. Tomu jsem se naštěstí vyhnul. Vždycky, když byla nějaká zakázka, jsem říkal, hele, buď tam budu malovat to, co chci já, nebo to prostě nebude. Ale je pravda, že jednou za čas, výjimečně, dělám na zakázku třeba firemní prostory. A mám jednoduché podmínky. Absolutní umělecká svoboda, která je ovšem omezená tím, že se vůbec nebráním tomu sednout si s ředitelem, kterej chce pomalovat stěny svým zaměstnancům a řekne mi, jaký jsou třeba jejich firemní hodnoty. Teď jsem dělal takový instalace. Je to v Roxy. Pro Coca Colu. Normálně to platila. Přišli, řekli, tady máš tuhle láhev, to je všechno. Dělej si, co chceš. Já říkám, výborně. Pustil jsem ji na zem. Střepy. Budou střepy. A tím to bylo vyřešený. A jednu z těch věcí jsem přelakoval na modro. Dal jsem to do pryskyřice, udělal jsem z toho takový mandaly a pak se objevil šéf marketingu z východní Evropy a byl z toho vyřízenej. Hrozně se mu to líbilo, ale říkal, ty vole, to je modrý, to je Pepsi Cola. V České republice se nesmí mluvit o penězích, takže nebudu ani v tomhle případě, ale nezaplatili za to málo. A dali mi maximální důvěru.

Jak nakládáš s penězma? Šetříš, investuješ, nebo je jenom utrácíš?

Já příliš neutrácím. Minimálně. Investuju do své tvorby. To je neskutečně finančně náročné. To, co teď dělám na novou výstavu, to je úplný blázinec. Spíš mi to umožňuje nedělat si v práci mantinely. Dřív jsem musel přemýšlet o tom, jestli to udělám takhle nebo takhle. Dnes už nemusím. Teď si můžu dovolit koupit víc materiálu. Mám sklad pláten, mám barvy, které potřebuji, štětce, které potřebuji, můžu si najmout lidi. Takže tohle je tvůrčí svoboda, kterou mi peníze umožňují. Umožňují mi nezabývat se v uvozovkách prkotinama, ale jít po důležitých věcech, které chci v umění dokázat.

Odmítl bys zakázku pro politickou stranu?

No. Už to tady párkrát bylo. Naposledy jsem odmítl včera. A přitom je to strana, kterou volím. Jsem jejich dlouholetej volič.

To je dobře, že chodíš k volbám.

Kdysi jsem měl takové období, kdy se mi líbilo heslo anarchistů, že kdyby volby mohly něco změnit, už jsou dávno zakázané. Chvíli jsem se s ním ztotožňoval. Ale to bylo ještě v době, kdy jsem neměl volební právo. V momentě, kdy jsem ho získal, což bylo zrovna vo době parlamentních voleb, jsem šel a práva volit jsem využil. Od prvního dne, kdy jsem to právo získal, jsem si uvědomil, že to není jen právo, ale i privilegium a povinnost. Privilegium, že jsme se dostali jako lidstvo na takovou úroveň, že si můžeme svobodně volit zastupitele. A já vůbec nerozumím tomu, jak někdo může pohrdat tou možností volit. Vždyť je to doprdele strašně důležitý. A pokud nejsem spokojenej s nabídkou politických stran, musím na to nějakým způsobem reagovat. Buď musím být sám politicky aktivní, nebo musím někomu pomoct, aby se sám aktivním stal. Ale nemůžu říct, mě se to netýká. Protože to je princip naší společnosti a naší svobody. A pokud chci těžit výhody tý společnosti, což se týká všeho možného, od infrastruktury přes zdravotnictví po sociální systémy, tak jít volit je v podstatě povinnost.

A které strany jsi tím dlouholetým voličem?

Dlouhá léta jsem byl voličem Zelených. Protože mi byli nejsympatičtější. Z mnoha důvodů. Nejsem zas až takový ekolog nebo aktivista, ale snažím se chovat ekologicky v rámci možností. Neplýtvat potravinama, třídit odpad, prostě základní věci, které pro mě ani nesouvisí s ekologií. Které by měly být úplně normální chování. A tyhle principy, což je proevropská orientace, bránění demokracie a všechno toho, co vytváří svobodnou společnost, pro mě tahle strana reprezentovala. Později už pro mě byla unavená a do jisté míry pro mě ztratila elán, který by se mi líbil při prosazování věcí, které mne zajímaj. Stal jsem se proto voličem TOP 09. To je pro mě jediná v současnosti volitelná strana.

Lidi nejsou připravený na to, aby drogy byly legální.

Hodně mě zajímaj Piráti, pochopitelně, sleduju jejich vývoj od té doby, co se nějak víc objevili na veřejnosti. V podstatě by pro mne byli volitelní z mnoha důvodů, protože mě hlavně zajímá elektronická státní správa, elektronické volby nebo kontrola veřejných peněz. Naprostá transparentnost v tomhle. A líbí se mi, že oni do toho takhle jdou, nicméně podle mě nemaj úplně přesně definovaný postoj k NATO a k EU, a to je něco, přes co u mě nejede vlak. Tohle totiž považuji za jedinou možnou strukturu před tím, aby nás nesežral Rusák. My jsme země, která se není schopna sama vojensky ubránit. Musíme být součástí nějaké aliance a musíme být vděční, že součástí něčeho takového vůbec být můžeme, a nezpochybňovat její funkčnost. Tohle je pro mě naprosto klíčové a důležité, a pokud si k tomu Piráti nenajdou jasné stanovisko, jsou pro mě v tomhle smyslu nevolitelný.

Patříš do generace těch, kteří zažili totalitu, pak přemíru svobod a možností a teď tendence tu svobodu zase omezovat. Jak tento vývoj vnímáš?

Strašně špatně. To je to, co jsem teď říkal. Jít volit. To je odpověď. Jediná možná. Další věc je, že tyhle tendence tady jsou proto, že jim to někdo umožnil. Stalo se to, že je tady velmi nízká volební účast mladých a vzdělaných lidí, a naopak vysoká volební účast starých a nevzdělaných. Sociálně níž postavených. A tyhleti lidé budou vždycky nabíhat na smeč populistickým stranám, které naslibují kde co. Navíc mi přijde, že je velmi významná skupina těch, kdo touží po východním přátelství a nostalgicky řízlejch časech. Takže pokud chce někdo žít v demokracii západního střihu s liberálníma a sociálníma prvkama, měl by jít k volbám a volit strany, které tohle dlouhodobě prosazují, protože jinak příklon k Východu bude pořád intenzivnější. Kádry a struktury, které se teď derou nahoru, bez okolků tyto tendence poměrně dost otevřeně přiznávají. A mě naprosto děsí, že je tady pořád poptávka po návratu starých časů.

Tys v tom Rusku přeci ale nedávno sám byl?

To byl a všem říkám, jeďte se do toho Ruska podívat. Tam opravdu lidi lezou po stromech. Ta země nemá žádný potenciál. Ti jsou rádi, že jsou rádi.

Kromě historické literatury, říkám záměrně historické, protože nevím, jak je to se současnou, to nesleduju, kromě několika hudebních skladatelů, famózních šachistů a pár vědců Rusko nikdy nic světu nedalo. Nic zásadního z poslední doby. Žádné významné objevy, žádnou významnou technologii, co by svět posouvala. Teď se bavím o chytrých telefonech, o technologiích obecně. Recyklování, obnovitelné zdroje, nic. Nic z toho z Ruska nepřišlo a nikdy nepřijde. Oni nejsou schopní si ani vyrobit vlastní kvalitní potraviny. Jestli někdo někdy ochutnal ruský sýr nebo uzeninu, musel se prostě pozvracet. Je te nepoživatelný.

A to není nějaká dehonestace. To je realita. Čím oni se mě tam snažili krmit? Vzali mě tam do nejlepší restaurace a byla to šlichta. Pro někoho to jsou možná nepodstatný věci, ale to něco o společnosti vypovídá. Každý ten detail o ní něco vypovídá. Třeba jsem potřeboval přivést elektrický proud kvůli projektoru, když jsem tam maloval zeď, a oni, protože to byl státní zájem, na příkaz z místní radnice nechali vypnout asi tři kilometry dlouhou osvětlenou třídu, aby se technici mohli bezpečně napíchnout na lampu. Drátkama to tam svazovali, ještě si z toho dělali srandu, že se to jmenuje ruská prodlužovačka, a pak to zase na pokyn zapli, rozsvítila se celá třída a mně projektor.

Nejstrašnější pravda na drogách je, že drogy nejsou pro každého.

Já nechápu, co tam lidi hledaj za štěstí. Tam žádné není. Na Východě je jenom bída a utrpení. Na západ od našich hranic se řeší něco na úplně normální bázi. Něco, co se jmenuje lidská práva. Na východ od našich hranic, čím je to dál, nic takového nelze ani vyslovit. V Rusku vás seberou na ulici, protože prostě chtěj. A už vás nikdy nikdo nenajde.

Někteří z umělecké scény tvrdí, že bez stimulantů nejde vytvořit umělecké dílo. Někteří zas tvoří, jen když jsou čistí. Jak to máš ty?

Drogy mně provázej celej život. První LSD jsem si dal někdy ve čtrnácti, ale psychedelický drogy včetně marihuany neberu sedmnáct let. Nebo patnáct, šestnáct. Od jednadvaceti let jsem přestal brát věci tohohle toho typu, protože jsem je bral poměrně dlouho a pravidelně, třeba marihuanu. Jsem si tím vyhulil kuřáckou bronchitidu. Jsme hulili všechno, co jsme mohli zhulit, jsme hulili z flašky, z kýblu, z hajzlu. Prostě nás to bavilo, až mi to trochu podlomilo zdraví. Ale nejen to fyzický, ale i to psychický. Měl jsem dost intenzivní toxický psychózy. Pak jsem přestal brát chemický drogy a jen jsem intenzivně kouřil trávu, já ji teda kouřil furt, ale pak o to víc. Myslím si, že pak není úplně neběžný, že lidi končej v blázinci, a vlastně jsem tomu utek jen o vlásek. Ale nejsem zase ojedinělej případ. Za svůj život jsem slyšel iks desítek případů, kterým se stalo něco podobnýho.

Ale abych se vrátil k tý otázce, nemám potřebu se dostat do nějakýho rauše. Je to kontraproduktivní. Je mi nepříjemný při tvorbě nebejt střízlivej. Protože jsi zmatenej, chaotickej, neděláš ty věci tak, jak se maj. Nejvíc, co jsem si dal při práci, bylo pivo nebo tak něco, když jsem se potřeboval dostat do nějaký nálady. Ale že bych se úplně ztřískal, to asi ne. Ale určitě jsou umělci, kteří lejou. Nebo používaj drogy. Nebo takhle – neznám žádnýho umělce, kterej by nepoužíval drogy nebo alkohol, ale zase si nemyslím, že ti staří matadoři by byli nějak moc profetovaný. Alkohol jo, ale drogy tolik ne. V mý generaci, kdy jsem jako teenager dělal street art, tyhle věci byly běžný, nebudu říkat, že ne.

Jsi pro legalizaci drog, potažmo pro legalizaci graffiti?

Nejsem pro legalizaci ani jednoho, když se to vezme takhle ad hoc. Budeme se bavit o tom, že to teoreticky možný je, i když je to absurdní, protože to samozřejmě možný není. Principiálně legalizovat graffiti nejde. Ale v teoretický rovině tam největší překážkou je to, že by graffiti přišlo o nějaký druh jistý živelnosti. Genius loci tý věci je právě v ilegalitě, a že je to undergroundová subkultura. Koneckonců graffiti zčásti legalizovaný je, protože jsou od města a institucí poskytovány legální zdi. Ale to je jen jedna z disciplín. Prostě když se maluje na legální zeď, je to legální, a když se maluje na ilegální zeď, je to ilegální.

Legalizace drog, i když bych principiálně, jako liberální demokrat, pro takovou věc byl, tak zase musím říct jedno velký Ale. A to, že lidi nejsou připravený na takovýhle krok. Nejsou připravený na to, aby drogy byly legální. Kdo chce, ten si k nim cestu najde, kdo chce, může je studovat a zkoumat na akademický půdě, může v nich hledat to dobrý, vedle rekreačních účinků třeba i ty léčivý, což se dá dělat laboratorně. Těch možností, co dá s drogama dělat, je bezpočet, ale jejich ilegálnost společnost prostě potřebuje. Protože by to bez určitých zákonných norem nezvládla. Nedopadlo by to dobře. A navíc nejstrašnější pravda na drogách je, že drogy nejsou pro každého. Jakýkoli masový experimentování s drogama, a když budu konkrétní, třeba s psychedelickýma, je podle mě naprosto šílená utopická bláznivá věc. Drogy jistě dávají hodně moc dobrého, ale jen pro lidi, který si to dokážou uvědomit a zpracovat to.

Co bys na závěr vzkázal čtenářům Legalizace?

Aby čtenáři Legalizace byl kritičtí k informacím, které dostávají. Aby si je ověřovali, aby nepropadali skepsi, a co se týče toho hlavního tématu, o kterém je tenhle časák, aby prostě nevěřili každý informaci, kterou viděj někde na fejsbůku. Třeba týpek, který se natáčí v obýváku a vykřikuje, že se kouřením marihuany zázračně vyléčil z rakoviny. Ty látky, kterých tam je neskutečný množství, mají bezesporu spoustu pozitivních účinků na organismus, ale je velmi složitý je izolovat ve správným množství, ve správných poměrech a zacílit je na správný nemoci.

Podle mě je graffiti neoddělitelnou součástí organismu města.

Terapeutický účinky jsou bez diskuze, jsem totálně pro legalizaci marihuany, ale ať je k tomu osvěta. Ať se vysvětluje, že to není jen k tomu, aby se lidi smáli, ale aby se jim řeklo i to bé, co všechno to dokáže. Marihuana, ta přešlechtěná, která už za mě byla běžná, je silný psychedelikum. Pokud s tím někdo není obeznámenej, může si strašně tvrdě naběhnout. Může ho to negativně ovlivnit na celej život. Takovejch případů znám hodně. A je strašná škoda, že se o tom nemluví.

Takže by se mělo mluvit otevřeně a veřejně i o tom, co marihuana přináší negativního. Já vím, že to není pro tu bylinu úplně nejlepší píár, ale je důležitý to zmínit. Protože ta kytka dokáže i brutálně škodit, tudíž tohle je něco, o čem si myslím, že by lidi měli intenzivně přemejšlet. A rozhodně je jasný, že ty pozitivní účinky, který ta rostlina je schopná lidstvu dát ve všech sférách, nejenom těch terapeutickejch, ale i jako materiál, jsou bez diskuze. To je jasný, že je to vysoce kulturní rostlina, na kterou jsme zapomněli a do jisté míry ji přestali využívat, a bohužel se vrátila ve formě pouze toho hahaha hihihi a to je strašná škoda, protože to prostě není zdaleka všechno.

Profil:

Pasta Oner (*1979) platí za jednoho z nejsvébytnějších představitelů současné české umělecké scény. Coby tvůrčí osobnost se Pasta Oner v posledních letech intenzivně profiluje v mezích klasických nezávislých i veřejných galerijních provozů, ve kterých snoubí a zároveň i překračuje klasické žánrové kategorie pop artu a cartoon estetiky. Středobodem Pastovy tvorby je akrylová malba, vytváření závěsných obrazů, navrhování prostorových objektů, plastik, instalací a realizace muralů, tj. velkoformátových maleb ve veřejném prostoru. Pasta patří mezi českými writery k nejúspěšnějším, dostal se až k soukromým zakázkám pro VIP klientelu nebo k výzdobě Paláce Lucerna. Je to umělec svobodný a bezdětný.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

4.8.2017
První nizozemský konopný společenský klub požádal o povolení legálně pěstovat

Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

9.8.2017
Čerstvá nabídka balíčků a dárek k předplatnému

Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

10.8.2017
Editorial 42: A máme vítěze!

Pasta Oner: Nejsladší pomsta je úspěch

10.8.2017
Právě vychází magazín Legalizace č. 42!


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2018 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu