Aktuální článek
Martin Velíšek: Můj život je už klidná řeka

Martin Velíšek: Můj život je už klidná řeka

  • Tento bohatýr prý prohrál svůj boj s alkoholem a smutně dopadl. Rozhodl jsem se, že musím zjistit, jak to s ním tedy je. Jako zlomený opilec rozhodně nepůsobil. Byl veselý, vstřícný a během povídání vypil na rozdíl od nás jenom dvě piva.
+5
Zobrazit galerii

Když jsem o něm před časem četl, že prohrál svůj boj s alkoholem a jak smutně tenhle bohatýr, kterého bylo všude plno, dopadl, lekl jsem se. A rozhodl se, že musím zjistit, jak to s ním teď doopravdy je. A kde jinde než v legendární žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka, kterou spoluvytvořil a vdechl jí už navždycky nezaměnitelnou podobu a atmosféru svých obrazů a plastik. A kde je pořád štamgastem. Pravda, poněkud klidnějším a střízlivějším. Malíř, grafik a ilustrátor Martin Velíšek přišel na schůzku o něco později, ale jako zlomený opilec rozhodně nepůsobil. Byl veselý, vstřícný a během dlouhého povídání vypil na rozdíl od nás jenom dvě piva.

Je něco, o čem nechceš do časopisu Legalizace mluvit?

Snad ani ne, já asi žádný tabu nemám. Já bych to projel všechno.

Pamatuješ si na první významnější obrázek, který jsi namaloval?

Jo, pes u boudy! To bylo v první nebo ve druhý třídě a dokonce se ten pes u boudy dostal tiskem do Mateřídoušky. Takže až tak dobrej jsem byl.

Jaký jsi měl dětství?

Docela stěhovavý. Já jsem Tepličák, narozenej v Duchcově, pak jsem nějakej čas bydlel v Bílině, táta hrál na violu v symfoňáku a nějak furt neměli kde bydlet, až pak dostal kousek od divadla jakoby podnikovej byt v baráku, kterej byl plnej cikánů.

Všechny bouře se uklidnily a řeka mýho života se dostala ze skal a peřejí až do Polabský nížiny.

Jenom v Teplicích jsem bydlel asi na pěti místech. Jinak tatínek a maminka hodný, ale podle maminky tatínek zlobil. Takže když jsem byl asi ve čtvrtý třídě, tak se rozvedli.

A kámoši dobrý?

Jojo, některý mi zbyli ze základky až dodneška. Třeba Pepa Pondělík, muzikant, kterej má kapelu Čistírna. Loni jsme měli sraz se základkou, sešlo se nás tam asi patnáct, samí padesátiletý dědci. A baby, tenkrát jsme je milovali, jak nosily ty minisukně a která měla největší prsa. Měli jsme dokonce i spolužačku, která v sedmý třídě počala a v osmý porodila. To byla tenkrát kauza! Ona snad ani sama nevěděla, že je těhotná. A její švagr, co jí to udělal, šel samozřejmě bručet. Divná rodina.

Čím jsi chtěl být v téhle době?

Hodně dlouho jsem chtěl bejt archeologem, první kniha, kterou jsem přečetl, byli Lovci mamutů od Eduarda Štorcha. To jsem přečetl, ještě než jsem šel do první třídy. Jenže když pak došlo na lámání chleba a když jsem se musel rozhodnout, co budu dělat, zjistil jsem, že archeologie je až vysokoškolskej obor. A že musím jít nejdřív na nějakou střední.
Matka chtěla, abych šel na peďák do Ústí, že budu učitel, ale já si vymyslel Kamenický Šenov, kde byla a je Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská. Já vlastně netušil, že se tam dělá sklo, já původně myslel, že se tam kreslí a maluje. Máma teda nakonec kapitulovala a mě tam přijali. To byly nejkrásnější léta mýho života. Malej internát s holkama dohromady, okolo Lužický hory, za intrem se pásly krávy, chodili jsme na houby, na zábavy, fakt krásný časy.

A tys měl pak v roce 1992 výstavu se svým kamarádem Michalem Machatem ve Znojmě. To už jsi byl na UMPRUM. Prý vám tam na Moravě babičky plivaly na obrazy.

To byla zásadní výstava, která nás vystřelila do všeobecnýho povědomí, to tehdy proběhlo všema novinama. Já tam měl obraz Ježíšek Franta, to je prostě takovej nepřibitej nahatej chlápek na kříži. Neměl žádnej ten hadr kolem beder a byl mu vidět pinďour. A Machat tam měl nějaký soulože a onanisty na obrazech.

Což pobouřilo místní církevní kruhy a šéf galerie, aby nemusel tu výstavu zavřít, vymyslel takovou fintu, že přes obrazy, co nejvíc pobuřovaly, dal nějaký hadry s tím, že za ně se můžou návštěvníci podívat jenom na svoje vlastní riziko. A musím říct, že negativní reklama je fakt nejlepší reklama. V médiích proti sobě bojovali zastánci a odpůrci svobody a my si jenom mnuli ruce, jak se o nás najednou ví!

Co je to parealismus?

Akademický civilistní parealismus. To je výtvarný směr, který jsem vymyslel. To je něco jako paryba nebo patafyzika. Ta předpona pa- prostě zdůrazňuje to, že to není úplně normální, že je to divný. U mě to prostě znamená sice realismus, ale takovej zkroucenej. Třeba paštika je v podstatě taková divná štika.

A kolik vás parealistů je?

Já jedinej.

Ty tvoje postavy se dost často zvláštně šklebí. Je to optimistický, nebo pesimistický šklebení?

Kunsthistorici to nazvali českou groteskou, s čímž v podstatě souhlasím, za to se vůbec nestydím, že mě tam dali. Takže groteskně pokroucený charaktery lidem šoupneš do těch ksichtů a je to. Někdy je doplňuju i písmem, pokud to má význam a doplňuje to ty výjevy.

Huliči mi nevadí. Akorát že když jsou zhulený, moc nerozumím, o čem se baví a čemu se smějou, takže komunikace vázne.

Já mám hodně rád i černobílý věci, kde můžu nahrazovat barevnost symboly. I u takový kresby lidi automaticky napadne, že když je tam slunce, bude žlutý, a nebe bude modrý. Jsem figuralista, a tak ty lidi a zvířátka obklopuju světem, co je okolo. Tady jede vlak, v dole kope horník, na nebi letí letadlo. Svět kolem nás. Jde o to to vnímat. Vidět a poslouchat.

Jsi introvert, nebo extrovert?

Já jsem extrovert, pankáč každým coulem. Já jdu se vším ven. Nikdy nebrečim někde v koutku, já mám rád lidi a kolektiv, i když taky si někdy rád zalezu a nechci nikoho vidět, když už mám lidí plný brejle.

Ty jsi taky dvorní výtvarník kapely Už jsme doma.

Míra Wanek, zakladatel týhle kapely, je taky Tepličák a on studoval v tý době jako já, ne v Kamenickým Šenově, ale kousek od něj sklářskou školu v Novým Boru. A my už jsme od dob kapel FPB (teplická punková skupina, založena 1984, pozn. red.) a Šanov o sobě věděli a přes ten kopec, co ty naše školy byly vzdálený, muselo zákonitě dojít k nějakýmu setkání.
Dodneška si pamatuju, že se to stalo v Bílině, kde jsme byli na nějaký tajný undergroundový výstavě. A tam mě Míra oslovil na náměstí, jestli prej jim nechci dělat plakáty. To bylo ještě za dob FPB. Tam to nějak začalo a už to trvá čtyřicet let.

Je to neuvěřitelná symbióza. Jak by asi vypadali Už jsme doma, kdybyste spolu takhle úzce nespolupracovali? Takových kapel, který by celou svoji existenci spojily s jedním výtvarníkem, není ani ve světě moc.

To je těžko představitelný, protože ta naše tvorba je už po desítky let strašně provázaná. Já se v obrazech inspiruju jejich hudbou a texty, a oni zase mými obrázky, takže z toho obojího vlastně vzniká celistvý dílo. A je to výhodný pro obě dvě strany, když to řeknu takhle pitomě. Oko vidí, ucho slyší, tak to má prostě bejt. Já se totiž vždycky víc cítil muzikantem než malířem. Možná i proto to tak funguje.

Škoda, že tě neměli Rolling Stones!

Na ty já jsem moc velkej pankáč.

Jsi i jako pankáč nezávislej? Uživíš se malováním?

No jasně, to bych tady jinak neseděl. Nikdy jsem se ničím jiným neživil, jsem vlastně od začátku na volný noze. Člověk pro to samozřejmě musí něco udělat, ne někde kňourat, to si tě nikdo nevšimne. Musíš bejt vidět a drát se dopředu, vodstrkat ty kolem tebe, hlásit se, bušit na vrata. Prostě hned od samýho začátku dát o sobě vědět, abys měl náskok.

Nechtěl byste ilustrovat Babičku Boženy Němcové? A já ožralej: No jasně, to víš, že jo! V pohodě!

To je pro spoustu i šikovných lidí mnohdy dost těžký.

Picasso říkal krásnou věc: Vincentem van Goghem by chtěl být každý, ale ucho aby si za něj řezal někdo jiný. – A v tom je, ty vole, všechno.

Takže profesně jsi nezávislej. Ale jiné závislosti tě neminuly. Jaká je tvoje nejhorší závislost?

Pokud je to bráno medicínsky, tak to byl a je chlast. Alkohol. Cigára jsou jasný, od čtrnácti let jsem nedal cigáro z huby.

Chlast je docela ostrá droga.

Ten je docela vostrej, to jo. Já jsem to s ním prostě přehnal. To muselo někdy přijít. Já už nejedl, nespal, už jsem jenom kalil a kalil. Takže se ucho utrhlo. V tý době jsem si to samozřejmě neuvědomoval.

Tvoje žena to s tebou přežila?

My jsme se rozvedli ještě předtím. Já se tak plácal, protože jsem byl takzvaně vykázán, různě jsem se potuloval po podivných mansardách a celý to bylo takový divný. Ale pomáhá mi doteď.

Jak jsi s tím přestal?

Se mnou to seklo. Odvezla mě sanitka, vůbec jsem o sobě nevěděl. A můj doktor Libor Gronský, psychiatr, který má zároveň galerii Mona Lisa v Olomouci, si mě vzal na paškál a zařídil mi léčbu. Nejdřív v Hradisku a pak v Kroměříži.

Vraťme se ale k závislosti jako takový. Já si představuju, že jsi byl takovej ten pařmen a punkovej kalič a pak to nějaký věci, který se ti staly, ještě víc rozjely.

No lásky a rozchody ještě do toho, rozumíš! Prostě baby.

Co jsi kalil a jak? Jenom pivem jsi to určitě nedokázal.

Nene, to byl právě tvrdej. To je potom fofr. Tady u Voka byly becherovky v jízdě! A my jsme s Pavlem Rajčanem, což je spoluzakladatel týhle hospody, jeli jenom „béžovky“. Navíc tady jsem na domácí půdě, takže to šlo fakt samo.

A pak to s tebou seklo. Jak?

Já byl úplně mimo. Ztratil jsem vědomí, měl jsem málem klinickou smrt, zachránila mě kamarádka, která ke mně přišla, to jsem bydlel ještě v takovým polobytě ve Strašnicích. Byl jsem mimo, nekomunikoval jsem, ale ona hned věděla, která uhodila. Zavolala sanitku a už mě vezli.

Měl jsi delirium?

Asi jo, nevím, jak to nazvat. Byl jsem prostě mimo. Já nevěděl, kdo jsem, jak se jmenuju, v nemocnici mě teda zachránili za minutu dvanáct. A odtamtud jsem putoval do Klášterního Hradiska, to je kousek od Olomouce. Tam je taková příjemná léčebnička zhruba pro padesát lidí, tam mi bylo docela fajn.

Alkoholici, co tam byli už třeba pošestý, psychicky zhroucenej člověk, kterýmu zkrachovala firma i život, ten se tam šel raději přihlásit sám, prostě lidi, kterým nějak přestala fungovat hlava.

A pak můj psychiatr rozhodl, že půjdu do Kroměříže, což je druhá největší česká léčebna hned po Bohnicích. To je fakt fabrika! Tam to teda hezký nebylo. Něco mezi vězením a koncentrákem. Zamřížovaný okna a podobný věci.

Jak dlouho to trvalo?

Tak zhruba půl roku, ale mně to přišlo jako deset let. Tam úplně ztratíš pojem o realitě, tam čas běží jinak, strašně se táhne. A konec v nedohlednu. No nebylo to hezký, přátelé!

Pomohla ti ta léčba?

Jo, pomohla. Tam jsem si uvědomil, že takhle to prostě dál dělat nemůžu. Že musím zabrzdit a jít na to jinak.

Tobě neříkali, že už se nikdy nesmíš napít?

No jasně, mám to od doktorů zakázaný do konce života! Ti kdyby mě tady viděli, jdu tam okamžitě znovu. Ale myslím si, že záleží fakt na tom či onom člověku, že každej to má jinak.

Chutnal ti chlast? Mně teda nikdy, já se jenom potřeboval ožrat.

Tak mě teda alkohol vždycky chutnal. Já pil jenom to, co mi chutnalo. Přece nebudu pít, co mi nechutná, jenom proto, abych se ožral.

Co ti tahle závislost dala a vzala?

Já si myslim, že mi až tak moc nevzala, o nic tak zásadního jsem díky ní nepřišel. A pokud jsem o něco v té době přišel, zase se to nějak zrevitalizovalo a vrátilo zpátky do svých kolejí. No jedině kus života, to jo.

Bylo na ní i něco pozitivního?

Přišel jsem na to, že takhle se to dělat nemá. Což je velká zkušenost. Ukázala mi vlastně cestu, jak jít dál.

Jak to máš s tvorbou pod vlivem čehokoli? Třeba právě alkoholu.

Tam to mám jasný. Jedině za střízliva. Když jsi ožralej, nedá se to dělat. To jsem zkusil několikrát, druhej den jsem se probudil a vyhodil jsem to, protože to bylo naprosto nepoužitelný. Pokud pracovat, pak jedině s čistou hlavou. Ty moje obrázky jsou realistický, s figurama, tam to musí sedět, ručičky, očička, takže to ani jinak nejde.
Já jsem ke svý práci zodpovědnej, to bych si nasral sám na hlavu, kdybych produkoval zmetky. Tím bych si jedině uškodil. Ale někdy k tomu cucám pivo, ono mě totiž uklidňuje. Když vymýšlím nějaký téma, úplně mi vaří hlava, a tak mi pak pivo slouží trochu jako sedativum, abych se uklidnil.

Ani když tě napadne něco pod vlivem, nedá se to pak za střízliva namalovat?

Čoveče, moc ne. V tom opojení se ti to zdá báječný, ale když jsi pak střízlivej, už ta fantazie jakoby opadne a ten nápad je neproveditelnej anebo ti přijde úplně blbej.

Myslíš si, že je léčba závislostí v Čechách dobrá, jak jsi ji zažil ty?

Moc ne. Je to takovej kriminál a dril, jdou na to dost drsným způsobem. Pro někoho je to ale asi jedinej způsob, jak se z toho dostat. V Kroměříži v psychiatrický léčebně byly dvě oddělení, tvrdý a měkký. Nebyli tam samozřejmě jenom alkoholici, tam jsme byli všichni dohromady. S feťákama i s psychicky narušenýma lidma.

Aspoň vidíš zkušenosti těch ostatních s jinými závislostmi a poruchami.

Tam jsem slyšel neuvěřitelný příběhy. Alkoholici, co tam byli už třeba pošestý, psychicky zhroucenej člověk, kterýmu zkrachovala firma i život, ten se tam šel raději přihlásit sám, prostě lidi, kterým nějak přestala fungovat hlava. Tak jsme tam sedávali na pavlači u cigára v županech a vyprávěli jsme si. Tam jsem si připadal jako malej pionýr, co jsem tam slyšel za příběhy a osudy.

Načerpal jsi tam inspiraci do svojí tvorby?

Myslel jsem si, že si odvezu hromadu zážitků, který pak zpracuju výtvarně, ale ani ň. V podstatě jsem se k tomu nechtěl vracet, naopak jsem začal vesele, sluníčko, rozesmátý lidi, abych se z tý depky dostal. To byl normální přelet nad kukaččím hnízdem. Chtěl jsem to ze sebe prostě setřást.

 Vždycky jsem se cítil víc muzikantem než malířem.

Povedlo se to?

To ti řekne okolí, na sobě toho tolik člověk nepozná. Ale jsem klidnější než předtím. Když se mi to stalo, neměl jsem skoro kde bydlet, všude problémy, a z těch malých potůčků se to všechno slilo do jedný velký povodně. To byl můj model. A pak se to dalo zase nějak dohromady, stálo to velký úsilí i moje přátele a moji bývalou paní, ti si to vzali za svý a vlastně mě zachránili!

Ještě k těm tvým závislostem a vášním: slyšel jsem o tobě, že jsi hroznej svůdník!

Ale svůdník… Mám rád děvčata, tak jako co. Já je vždycky lákám, aby mi stály modelem, takhle třeba ten levej bok, že by se mi na chvilku svlíkla a já bych si to jenom zlehka načrtnul.

Co ty a tráva?

Já to nehulim. Zkoušel jsem to, ale mně to nedělá dobře, mně je z trávy blbě. Nepřináší mi to vůbec žádný potěšení. Mně se stala jedna věc, kdysi v Paříži u jedný holky. A partička jejích kámošů furt hulila marockej hašiš. Já to neuměl kouřit, když to došlo ke mně, dal jsem si pár pořádných prásků, nevěděl jsem, že se to má posílat dál. A hulil jsem to jako cigáro. Samozřejmě jsem to přehnal a pak jsem ztratil sám sebe. Vystoupil jsem ze svýho těla a lítal jsem nad pařížskýma střechama, kolem Eiffelovky a byl jsem dva. Ta kocovina pak byla strašná. Takže jsem to pak vyškrtnul. Nic mi to neříká. Mně to přijde, že za mě pak jedná někdo druhej, že to nejsem já. Nevím, kdo jsem, co dělám, prostě tuhle schizofrenii nemám rád. Z chlastu je to trochu jinak. Občas si akorát něco nepamatuješ.

Jaký máš zkušenosti s lidmi, kteří trávu hulí?

Ti mi vůbec nevadí. Akorát že když jsou zhulený, nerozumim jim, o čem se baví, čemu se smějou, takže komunikace vázne.

Jsi pro legalizaci marihuany?

Určitě, to jsem. I proto, že jakmile je to nelegální, vzniká kolem toho vždycky obrovskej humbuk a problémy. Stojí to strašně peněz a úsilí a stejně je to k ničemu, hulit se bude dál. Ať je to radši legalizovaný, ať jsou peníze z toho legální a ať jdou třeba do zdravotnictví.

Co tvrdý drogy?

To asi ne, je těžký to posoudit. Ale pokud by se tím zničil černej trh a bylo by to pod kontrolou, pak asi jo. Protože tohle nikdy nezničíš, nikdy tu spotřebu nevymýtíš. To je tady nafurt. Nekonečnej donkichotskej boj. Když to člověk vezme takhle, tak bych byl asi pro.

Jak teď žiješ? Jsi spokojenej?

Jsem. Všechny ty bouře se uklidnily a řeka mýho života se dostala ze skal a peřejí až do takový skoro kolínský roviny, do Polabský nížiny, kde to tak krásně pomalu a klidne plyne. Žádný dramata už. Já si už v peřejích zaraftoval, takže teď pluju pěkně po široký řece, třeba jako po Dunaji až k dunajský deltě. A tam končim. Dál na moře už nechci.

Který období svého života považuješ zatím za nejšťastnější?

No ty vole, to je těžká otázka! Těch období, kdy jsem byl fakt šťastnej, bylo vícero. Třeba ten internát v Kamenickým Šenově, první děvče, první sex a takový věci. Já pak když jsem odešel ze Šenova do Prahy, strašně jsem tady trpěl. První dva roky jsem Prahu nenáviděl. Pořád jsem se vracel zpátky do tý metafyziky, do Lužických hor. Další krásný období…

Třeba když jsi dělal tuhle hospodu, ne?

No já to štěstí spíš beru přes ty ženský. Měl jsem před třemi čtyřmi roky takový bezvadný děvče, Alenku, se kterou jsme si tak krásně žili… Ale pak jsou samozřejmě tvůrčí období, takže Vystřelený oko k tomu patří určitě taky. Když se stavělo, bylo to období velkýho nadšení jít po revoluci do toho, byli jsme tady dvacet čtyři hodin denně, já tady v tom baráku půl roku žil! To je trochu jiný štěstí, ten pocit, že děláš něco, co má význam a smysl. Což se potvrdilo.

Tvoje opěrky nad mušlema na pánských záchodcích, Jarda a Láďa, jsou legendární.

Na ty přišel Pavka Rajčan. Někde našel berle a ten polstrovanej konec, co máš pod rukama, jsme uřízli a zarazili do betonu. Tak jsme vymýšleli vlastně všechny vychytávky a výzdobu, co tady je. My jsme takoví tátové Vystřelenýho oka.

Máš tu aspoň zadarmo pivo?

To je jasný.

Kromě obrazů, obrázků a výzdoby týhle hospody jsi dělal i filmy. Fimfárum, jedničku i dvojku, krásně jsi ilustroval i Babičku od Boženy Němcové, krásní jsou taky tví Lyžaři

Ty já mám nejradši. Pak z nich Bílé divadlo Ostrava udělalo divadelní představení. Samý nahý tlustý chlapi na starodávných lyžích! To se jim strašně povedlo. Já se toho nejdřív trochu bál, jak to vůbec chtějí dokázat, ale fakt mě překvapili. Má to obrovskou estetiku a ti chlapi to vzali fakt za svý a udělali to velice poctivě. I když jsou nahatý, není to nic vulgárního nebo urážlivýho. Kdysi v Plzni jsem měl vernisáž právě Lyžařů a oni nahatý vyjeli z galerie na náměstí na lyžích ke kostelu Svatýho Bartoloměje. Lidi v tramvaji málem vypadali z oken, babkám padaly z rukou tašky s nákupama, to byla fakt bomba.

Co máš ze své tvorby nejradši? Film nebo čistě jen obrazy a kresby, nebo třeba ilustrace?

Nejradši mám asi fakt Lyžaře. To je čistě jenom a jenom moje autorská knížka. Jinak je to jako s dětma – který ze svých dětí máš radši?

Jak se ti ilustrovala ta v podstatě provařená Babička?

To bylo utrpení. S Babičkou jsem se hodně natrápil. Vůbec jsem nevěděl, jak na ni jít. Furt jsem před očima viděl Kašparovy ilustrace. Dokonce jsem se dozvěděl, že jednu Babičku ilustroval Zdeněk Burian, takže jsem naklusal do Památníku národního písemnictví, ale furt jsem viděl Burianova Vinnetoua, a ne Babičku. Navíc byla vydaná snad stokrát. Kamaráde, dodneška si pamatuju, jak mi na jednom mejdanu zazvonil telefon.

Paštika je v podstatě taková divná štika.

Zvednu to a tam: Dobrý den, tady Aleš Lederer, nakladatelství Prostor… Já mám pro vás takovou nabídku. Nechtěl byste ilustrovat Babičku Boženy Němcové? A já ožralej: No jasně, to víš, že jo! V pohodě!

Druhej den jsem se nějak probudil a říkal jsem si: Mně volal nějakej Prostor nebo jak se jmenoval, že mám ilustrovat Babičku! Teprve když jsem vystřízlivěl, mi to došlo. Nenáviděná povinná školní četba! Ale už jsem mu do telefonu řekl, že jo, takže jsem si na sebe upletl pěknej bič. Trápil jsem se s tím dlouho.

Jak jsi přišel na to, jak na ni?

Asi stokrát jsem si to přečetl. On je to v podstatě hrozně jednoduchej text. To není žádná „hoch“ literatura. Spíš je to taková česká tradice, tahle knížka. Musíme na ni nahlížet taky z pohledu doby, kdy byla napsaná.

To jsi ji mohl taky lehce zprznit, v té ilustraci, aby to nebylo takový školometský.

No jasně, trošku karikatury jsem tam prdnul, to jo. A nakonec jsem to četl stránku po stránce, kde mě něco zaujalo, hned jsem si to načrtnul a jel jsem po kapitolách. Tím jsem tomu dal jakýsi řád. Ke každý kapitole jeden barevnej obrázek a do kapitol černobílý pérovky. A pak už to bylo dobrý, když jsem měl vymyšlenej systém. Stejně jsem se s ní trápil víc než půl roku. To byla asi nejtěžší zakázka. Ale nakonec se to podařilo, dostalo to snad i Knihu roku.

Co to Werichovo Fimfárum jako film?

K tomu si mě vybral režisér Aurel Klimt. Já mu kdysi pomáhal s jeho absolventským filmem na FAMU. Zjistili jsme, že si výtvarně velmi rozumíme, i v tom, co chceme. Řeknu ti ale, to je fakt běh na dlouhou trať, s tím je takovýho sraní! Všechny postavy jsem musel nakreslit. Anfas, profil, všechno jedna ku jedný, a podle toho se vyráběly ty loutky. Z lipovýho dřeva. Pak byly paní, který na ty loutky šily podle mých návrhů šatičky, paruky jim dělaly. Těm loutkám se musely udělat kostry, což je teda vysoce sofistikovaná prácička, cizelérství. Ocel, malý kloubíčky, malý šroubečky do toho, prostě šílený, aby se ty loutky mohly hýbat. Byly tak pětadvacet centimetrů vysoký. A pak animovat. Nastavit do polohy, natočit, dát do další, zase natočit, až do nekonečna.

Další velkou práci jsi měl nedávno, i když trochu jinou. Pardubice, dům U Jonáše. A v něm tvoje veliká retrospektivní výstava.

To byla celoživotka. Vystavilo se tam, co se kde vyhrabalo a sehnalo. Myslím, že se to kurátorce Vandě Skálové moc povedlo. Ale hlavně je to nádhernej barák. Gotickej dům ze čtrnáctýho století, kterej má skvělou atmosféru. Místo, kde vystavuješ, je strašně důležitý. Buď to tu výstavu shodí, anebo to obojí pozdvihne. To je, jako když mají muzikanti blbýho zvukaře.

A tys to pozdvihl. Skoro celá Praha tam na tu výstavu jezdila!

Ano, i my jsme si tam udělali výlet. Oko výlet. Celá hospoda jela vlakem do Pardubic na moji výstavu. Asi šedesát lidí celkem. Takže jsme obsadili Pardubice a bylo to nádherný.

Byl jsi překvapený tím úspěchem a odezvou?

Tak jako trošku jsem to čekal, já už se nad tím tak moc nezamýšlím, ale jsem samozřejmě rád, že se to tak povedlo.

Proč nemáš na svých obrazech skoro žádný ženský?

Já měl období, kdy mě ženský strašně sraly, tak jsem dělal jenom samý chlapy. A navíc z chlapů můžeš líp udělat grotesku a dělat si z nich prdel. Karikovat ženskou, to je těžký. Aby ji to zbytečně neurazilo, aby ji to nedeklasovalo. Já nechci lidi urážet, spíš karikuju jejich konání a jejich činy než tu samotnou osobu. Ale teď jsem se zase ve svý tvorbě do ženských pustil. Už mi, holky, scházely.

Čemu se věnuješ teď? Máš nějaký konkrétní téma?

Já těch témat mám! Furt se připravuju, že si zalezu a namaluju velký obrazy. Z těch ilustrací a malých obrázků už mám ohnutý a bolavý záda, vlka v prdeli.

Děláš plátna?

Ne, já maluju na desky. Plátno je na hovno, s tím jsou akorát starosti. Hejbe se to, podléhá to vlhku, krabatí se to všelijak, někdo ti to propíchne. A hlavně na tu desku já můžu i kreslit. Můžu kombinovat techniky, rejt do toho, různě lepit věci a podobně. Mám připravený tuny krabiček od cigaret, ze kterých chci dělat dekorativní rámy na svý obrazy. Mě občas totiž rám zajímá víc než samotnej obraz. To je umělecký dílo samo o sobě. Může vytvářet svůj vlastní příběh.

Ty moc velký formáty neděláš? Jakej největší obraz jsi kdy udělal?

Ten největší, výjimečnej, má asi tři metry na dýlku a skoro dva metry na výšku. Jak motorkáři jedou naší českou krajinou. Jinak velkých obrazů, závěsných, zas tolik nemám. Tak mě pohltila kresba a ilustrace knih, že jsem na ně neměl vůbec čas.

Teď to napravíš.

Snad jo, ale ještě mě čeká jedna velká věc. Dvacet metrů a víc.

Budeš dělat něco na barák?

Ne. Bude to do sklárny AJETO v severočeský Lindavě. Obrovská sklářská bohyně. Nad celou hutí bude dohlížet. Ze skleněnýho rámu.

Jak vypadá sklářská bohyně?

Nádherně!

Je tlustá?

No samozřejmě! Barokní, to musí bejt plná baba! Takhle se tam bude válet a v puse bude mít sklářskou píšťalu a bude do ní lehounce foukat. Návrhy už jsou schválený, tak tohle mě teď čeká. To je skvělá sklárna. Jednou jsme tam s Už jsme doma hráli, přímo na hutích. A pak se tam strašně žralo, čtyři prasata upekli… Krásný to bylo. Jsou tam hrozně fajn lidi.

Dají se vůbec takový akce dát i bez piva?

Ne! To pivko musí bejt. Pivo mi prostě nikdo nezakáže. Dělá mi dobře a nepiju ho moc. Uklidňuje mě, dobře se mi po něm spí, dobře se jdu ráno vysrat, je to prostě vymyšlenej nápoj.

Nemáš teda strach, že bys do tý závislosti znovu spadl?

Ne, nemám. Já jsem úplně vyškrtnul tvrdej chlast, v něm byl kámen úrazu. A upravil jsem si životosprávu. Musíš prostě pravidelně jíst, pořádně spát a nesmíš mít stres. Když jsi psychicky v prdeli, pak už je jedno, co piješ.

Vidíš, obloukem jsme se dostali zpátky k chlastu. Ale nejenom návykový látky všeho druhu lidi považujou za velký nebezpečí. Čeho se nejvíc bojíš ty?

Asi jenom lidský blbosti nebo nějakýho kreténa, kterej mi zničí život. Srážka s blbcem je nejhorší, to je prostě klasika. Když mně nebo mým nejbližším někdo takovej vstoupí do života. Ničeho jinýho se nebojím. Nemoci? Na ty seru. Až přijdou, přijdou. Raka přepiju nebo se s ním skámoším, pustim ho do vody a bude. Když jsem přežil alkoholismus, tak si říkám, že mi pánbíček dal tak za vyučenou, že mě teď nechá na pokoji.

Když nepracuješ, nejsi u Oka nebo za ženskýma, co děláš?

Koukám na televizi. Najím se, pustim si klidně i nějakej stupidní film a vypnu mozek. Protože složitých věcí mám plnou hlavu furt.

Co bys vzkázal na závěr čtenářům Legalizace?

Hulte s jasnou hlavou!


 

Martin Velíšek (nar. 21. října 1963 v Duchcově)

je přední český výtvarník a malíř. Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Kamenickém Šenově a UMPRUM v Praze ve sklářském ateliéru profesora Stanislava Libenského. Je kmenovým výtvarníkem hudební skupiny Už jsme doma, ilustruje knihy, maluje obrazy, jako výtvarník spolupracoval s mnoha časopisy. Počátkem tohoto roku měl velkou retrospektivní výstavu v Pardubicích, jež se setkala s obrovským ohlasem. Jeho dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách v Čechách i v zahraničí. Žije a pracuje na Žižkově.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!