40

Manky (6.): Černý kůň

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (6.): Černý kůň

„NOVINY A CUKROVINKY“.

Ten nápis nad úzkými nepřiléhajícími dveřmi vypadal jak špatný vtip. Stál jsem přes ulici. Díval se. A říkal jsem si, co se to zas do prdele děje.

V Nuslích žije spousta lidí. Ty vyčnívající znám od pohledu. Některé z nich i osobně. Jako jsem znal Baryho. Bary byl malý okrouhlý cigán. O třicet čísel menší než já. O patnáct kilo těžší. Černé kudrnaté nagelované vlasy. Přiléhaly mu k lebce jak helma. Tmavé oči posazené těsně vedle sebe. Malý nos. Udivená ústa. Krátké ruce a nohy. Pas, který nešel obejmout.

Všechno na něm bylo okrouhlé. Vypadal, že když ho pustíte z kopce, bude se kutálet a nikdy se nezastaví. Měl to rozdané po svým. Opak myslitele. Udivilo ho naprosto všechno. Žasl nad věcma, které většina přechází bez povšimnutí. Proplouval životem díky své matce. Ta o něj pečovala s láskou a úsměvem a nešetřícím vlídným slovem.

Tohle se mi nelíbilo. Ani trochu.
„Co jako myslíš, že se stane?“
Kamil se útrpně usmál.

Milovala ho. Zhlížela se v něm. A bez povšimnutí přecházela všechny průsery, do kterých se Bary navezl. Bylo jich moc. Těch průserů. Bary byl vděčný objekt. Skočil na všechno. Důvěřivé malé dítě v dospělém, nemotorném, přetékajícím těle.

Některé z malérů, kterými si Bary prošel, zůstaly bez následků. Některé ho lehce zdevastovaly. A některé zdevastovaly i jeho matku. Ti dva to ale nevnímali. Patřili k sobě. Jeden měl druhého. Na ničem dalším nezáleželo.

Bary byl dítě a jako dítě se choval. Bezelstně a vstřícně. Byl svolný ke všemu. S úsměvem a bez jakékoliv pochybnosti. Akorát jste mu nesměli sáhnout na to, co měl rád. Pak se překlopil.


Pamatuji, že se jednou na Synkáči nějaký chytrý korporátní debil navezl do jeho matky. Bezbranný Bary vystartoval. Kdyby je od sebe neodtrhli lidé, co postávali kolem, dotyčného by museli odvézt.

„NOVINY A CUKROVINKY“.

A za pultem Bary. Nepobíral jsem to. Netušil jsem, o co jde. Že se ale schyluje k maléru, bylo jasné jako tenhle den, který, stejně jako většina, za moc nestál.

Postával jsem na Synkáči. Na náměstí, kde se scházeli všichni, co hýbali Nuslema. Nebo co si mysleli, že jimi hýbou. Hledal jsem Kamila. Týpka, který byl příbuzný Baryho matky. Týpka, který by mi mohl odpovědět. Protože kolem nynějšího Baryho kšeftu vířily otázky, na které jsem odpověď neznal.

Nemusel jsem čekat dlouho. Pokud nemrzlo nebo cajti nedělali manévry, byl Kamil na Synkáči furt. Přicházel zespodu od křižovatky. Vysoký a štíhlý a upravený. Pokud za upravenost považujete hadry, co házej prasátka, i když je zataženo.

Prostě jsem tyhle zmrdy nevyhledával. Neměl jsem důvod.

Zastavil se dole na rohu u Pizzerie West. Chvíli to vypadalo, že vejde dovnitř. Pak se ale pohnul. Přešel ulici a šel po chodníku nahoru ke Spořitelně. Vyrazil jsem mu naproti. Potkali jsme se na úrovni zastávky tramvají. Kamil se zastavil. Zasalutoval. Nedbale. Ležérně. Měl to odkoukané z filmů s Belmondem.

Zastavil jsem se také. Kamil neměl rád vykecávání. Proto jsem hned přešel k věci.
„Chtěl bych se na něco zeptat.“
Kamil pozdvihl tázavě levé obočí. Toho Belmonda měl zažraného.
„Co to Bary vyvádí? Myslím s těma novinama?“
Kamil se zamyslel. Pak se zamračil. Pak pokrčil rameny.
„Sere se do něčeho, od čeho se měl držet co nejdál.“
„O co jde?“
„Ten krámek má pod palcem Kiwi.“
„Ten zmrd z Květnice?“
„Přesně. Bary pro něj dělá. Což by nebylo tak blbý. Ale na hovno je, že to Kiwi nechal napsat na něj.“

Nechápal jsem to.
„Cože na něj nechal napsat?“
„Ten posranej krámek. Je to na Baryho. Kiwi mu i vyřídil živnostňák. Bary to má na sebe. Je tam od nevidim do nevidim a vede to Kiwi.“

Tohle nevypadalo dobře.
„Samozřejmě že to nevypadá dobře.“
Kamil si odplivl.
„Tohle smrdí. A odsere to Bary.“

„Ty s tím nic neuděláš?“
Kamil zavrtěl hlavou.
„Nejde to. Prvák, tenhle kus Nuslí patři Kiwimu. A druhák, ještě se nic nestalo. Bary maká, denně dostává keš, jeho matce hicuje karma štěstím… ale průser to bude. Kšefty s Kiwim jinak nekončej.“

Tohle se mi nelíbilo. Ani trochu.
„Co jako myslíš, že se stane?“
Kamil se útrpně usmál.

„Co myslíš, Manky. Jde o prachy. O nic jinýho. Tenhleten posranej krámek bude mít maňasa. Nezaplacenej nájem. Energie bez záloh. Šacuju to minimálně na dvacku. Já vím, hovno prachy, ale Kiwimu prej nevyšlo pár kšeftů. I dvacka dobrá.“

„A odsere to Bary?“
„Přesně. A odsere to Bary. Se vším všudy.“
Obešel jsem Kamila. Zahnul nahoru k Bansethům. Nerozloučil jsem se. Na to jsme si s Kamilem nehráli. Šel jsem mlčky. Ale v duchu jsem nadával.

Nahlas.
Sprostě.
Nasraně.

Uběhly tři týdny. Dost dlouhá doba na to, abych si zjistil pár věcí.

Barák, kde byl krámek s novinama, patřil Stýblovi. Plešatému gaunerovi. Starousedlíkovi. Barák dostal v restituci díky tomu, že jeho předci nebyl stejný hovada jako on. Považoval se za honoraci. Smyslem jeho života bylo dávat ostatním najevo, že on na to má.

Byl mstivej. Zákeřnej. Zlej.

Byty v baráku pronajímal. Nájem držel nahoře, co nejvíc to šlo. Zpozdil ses o den s pĺacením a měl jsi kufry na chodníku. Nesral se s ničím. Kolem sebe měl partu týpků, co lili v nonstopu na rohu Nuselský a V Horkách a považovali se za hustý.

Byla to malá zkurvená zbabělá krysa, která se dostala k moci. Naháněl strach a vyžíval se v tom. Nikdy jsem s ním neměl konflikt. Ani s těma debilama, co si hráli na ranaře. Ne že bych se jim vyhýbal. Prostě jsem tyhle zmrdy nevyhledával. Neměl jsem důvod.

To se teď změnilo.

„Brzdi, Manky. Takhle hustý řeči neberu ani od tebe.“
„Ti seru na to, co bereš nebo ne. Uděláš to?“

Se Stýblem jsem se potkal před jeho domem. Vyšel na chodník, srovnal si sluneční brejle, podíval se nad sebe na zataženou oblohu a vykročil směrem ke Kloboučnické. Zastoupil jsem mu cestu.

„Potřebuju s tebou dát řeč.“
Stýblo se zastavil a nevěřícně se na mě podíval.
„My si tykáme?“
Přešel jsem to.
„Hele, tady u tebe v baráku má pronajatej kšeft Bary.“
„No a co jako?“
„Za týden má platit nájem.“
Stýblo přikývl.
„Jo.“
„Myslím, že na to nebude mít.“
Stýblo protáhl obličej.
„Jestli je to pravda, tak to bude mít blbý.“
„Zaplatím to za něj.“
„Ty ses dal na charitu, Manky?“
„Ne. Ale nelíbí se mi, když ty vaše levý s Kiwim odsere někdo, kdo se neumí bránit.“
Stýblo si sundal sluneční brýle.

„A ty se bránit umíš, Manky?“
„Možná. Neřeš píčoviny. Za týden to za Baryho zalepím. A ty přines nájemní smlouvu. Spolu ji přetrhnem vejpůl.“

„Ty ses asi posral, Manky. Víš, s kým mluvíš?“
Usmál jsem se.
„Bohužel jo. Za týden buď tady. A zkus tu bejt načas. Zpoždění jsou na hovno. Kazej obchod.“
Otočil jsem se a šel. Dolů k Synkáči. Potřeboval jsem Kamila.

Byl den a všude plno lidí. Ideální čas něco čórnout.

Kamil mě vyslechl. Pak sáhl do kapsy. Vyndal krabičku cigaret. Jednu vytáhl. Krabičku vrátil zpátky. Z druhé kapsy vytáhl zapalovač. Zapálil si. Potáhl. Pak se na mě podíval.

„Chceš toho docela dost, Manky.“
„Jaký kurva dost? Je to tvůj příbuznej. To budeš koukat, jak ho ti dva zmrdi zrušej?“
„Myslíš, že to budou hnát tak daleko?“
Už jsem byl fakt nasranej.

„O co myslíš, že jim asi jde? Trochu jsem se poptal. Tohle je levá, že se mi zvedá kufr. Kiwi Barymu vybere kasu. Bary nebude mít na nájem. O energiích ani nemluvím. To vůbec netuší, co je. Dorazí exekutor a sebere jim byt. Barymu i jeho matce.“

„Byt?“
„Kurva, Kamile, o tohle jde od začátku. Ne o nějakejch posranejch dvacet tisíc. Byt, kde Bary bydlí, je psanej na něj a jeho matku. Netvař se jak idiot, kterej o tom neví.“

Kamil hodil nedokouřenou cigaretu na zem. Zašlápl ji.
„Brzdi, Manky. Takhle hustý řeči neberu ani od tebe.“
„Ti seru na to, co bereš nebo ne. Uděláš to?“

 Některé z malérů, kterými si Bary prošel, zůstaly bez následků. Některé ho lehce zdevastovaly. A některé zdevastovaly i jeho matku. 

Kamil chvíli přemýšlel. Pak kývl.
„Jo. Udělám. Když ty uděláš to svoje.“

Fajn. Tak tohle bychom měli. Minul jsem Kamila. Potřeboval jsem se projít. Potřeboval jsem si všechno srovnat v hlavě.

Kiwi jezdil přes léto po Nuslích na mopedu. Modrej Maxon. 125 ccm. Dělal randál a Kiwi se tím bavil. Nejezdil na něm dlouho. Možná měsíc a půl. Koupil ho jako funglovku. Pořizovací cena osmadvacet tisíc. Nájem byl dvanáct. Moped by to měl zalepit. Možná i něco zbyde. Seknul jsem mu ho, když ho zaparkoval na chodníku a cpal se grilovaným kuřetem v bistru U Supa.

Byl den a všude plno lidí. Ideální čas něco čórnout.

Když se přihrnete k mopedu o půlnoci, vypadáte podezřele. Za bílého dne, v přilbě a hadrech, co jsem si pořídil v sekáči v Horkách, jsem byl anonymní. Spojit dva dráty umím. A přerazit zámek řízení taky. Odjel jsem a Kiwi musel po svých. Aspoň tomu zmrdovi vytráví.

Mopeda jsem odevzdal Kamilovi. Dole u Folimanky. Obešel ho a pak sáhl do kapsy pro prachy. Odpočítal čtrnáct tisícovek.

„Dám ti půlku, co stál, Manky. I tak tě kurevsky přeplácím.“
Vzal jsem si peníze.
„Nájem se lepí zítra. Tak to neposer.“

Kamil povytáhl levé obočí. Asi budu muset Belmondovi napsat, ať toho nechá.

„Nikdy jsem nic neposral, Manky.“
Mávl jsem rukou.
„Jasně. Zítra.“
Odešel jsem po svých. Dobrý je, že Nusle nejsou velký.

 V duchu jsem si zamnul ruce.

Druhý den jsem stál před domem Stýbla. Čekal jsem. S prachama v kapse. S adrenalinem vyplaveným snad úplně všude. Otevřely se vchodové dveře. Vyšel Stýblo. Sluneční brýle a držení těla, které asi mělo být pohrdavé. Mně ale připadal jak skřet, co se snaží narovnat a nejde mu to.

„Copak, Manky?“
Sáhl jsem do kapsy a vyndal dvanáct litrů. Podal mu je.
„Tady je nájem.“
Stýblo chvíli váhal, ale pak si prachy vzal.
„Fajn, Manky. Za měsíc tu budeš taky?“

Stýblo mě nezklamal. Zmrd bude vždycky zmrdem.
„Tu smlouvu.“
„A co je s ní?“
„Zrušíme ji.“
„Myslíš?“

Stýblo přistoupil těsně ke mně.

„Bych se pořádně rozhlídl, Manky. Jestli se něco bude rušit, bude se tě to dost týkat.“

Rozhlédl jsem se. Pět Stýblových poskoků stálo nedaleko. Usmívali se. Natěšeně. I když byl den a okolo plno svědků, neváhali by si bouchnout. Usmál jsem se.

„Hele, Stýblo, možná by bylo dobrý, kdyby ses rozhlídl i ty.“

Stýblo zakroutil hlavou. To, co viděl, se mu nelíbilo. Kamilových kámošů bylo dvakrát tolik.

„Ty chceš konflikt, Manky?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Chci tu smlouvu. Hned.“
Stýblovi se nechtělo. Ale musel. I debil jako on pozná, kdy prohrál.

Sáhl do náprsní kapsy a podal mi smlouvu. Přetrhl jsem ji. Pak jsem si klekl a nacpal ji do kanálu.

Odcházel jsem.
„Tohle si ještě vyřídíme, Manky.“
Jasně. Určitě. Až se tohle roznese, bude Stýblo nějakej čas chodit kanálama. Stejnýma jako ten, do kterýho jsem nacpal roztrhanou smlouvu.

Do té doby vychladne.
Nebo taky ne.

Bylo mi to jedno.

„Vole Manky, už zase nemakám.“
Bary stál druhý den proti mně na chodníku Nuselský a v ruce žmoulal cigaretu.
„To neva, Bary. Zas něco najdeš.“
„Myslíš?“
Přikývl jsem.

Měl jsem splněno.

„Stejně jako jsem něco našel já. Občanku tvý matky.“
Bary se rozzářil.
„Včera ji celej den hledala. Byla nasraná jak nikdy.“

„Jo, našel jsem ji. U někoho. Seknul ji Kiwi.“
Bary zkoprněl.
„Kiwi?“
Znovu jsem přikývl.
„Jo. Přesně. On.“

Bary polkl.
„Nevíš, kde ho najdu?“
Podíval jsem se na hodiny, co jsou na rohu s Kloboučnickou.
„Teď by měl být U Supa. Cpe se tam v tuhle dobu kuřetem.“

Bary nepoděkoval. Otočil se a vyrazil. Nasraná vytočená koule.
V duchu jsem si zamnul ruce.

Čórnout občanku je ještě lehčí než čórnout mopeda.

Šel jsem nahoru na Jezerku. Sednout si na lavičku v parku.
Měl jsem splněno.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (6.): Černý kůň

25.2.2017
Manky (3.): Vozejk

Manky (6.): Černý kůň

20.7.2015
50 odstínů zelené

Manky (6.): Černý kůň

11.3.2017
Manky (5.): Vánoce

Manky (6.): Černý kůň

4.3.2017
Manky (4.): Kavárna


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu