36

Manky (2.): Basket

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Manky (2.): Basket

Bloumal jsem dolníma Nuslema. Jsou rozložený kolem Botiče. Potoka, kterej je mocnej. Kterej vám sundá lak z pádla a nic za to nechce. I když, neznám idiota, kterej by se na Botič vydal v kajaku.

Mám Nusle rád. Jedna z mála čtvrtí, kterou ještě developeři nestihli zrušit. Po chodnících tu bloumaj lidi, co se snažej přežít. Co si užívaj život, dokud maj ještě trochu sil. Co jsou spokojený s tím, co maj, a toužej jenom po tom, aby se do nich vrchnost moc nesrala.
Občas sem omylem z Krymský zabloudí vytuněnej hipster. Ale jen občas. Jen aby se místní měli čemu tlemit. Jinak pohoda. Klid. Šel jsem okolo starejch domů. Domů s odchlíplejma fasádama, pod kterejma ještě pořád jsou místo polystyrenu červený cihly. Míjel jsem knajpy, herny a vetešnictví. Tyhle tři podniky tu žily v dokonalý symbióze. Jako triumvirát. V knajpě se model zrušil. Vytáh stavidla. Pak se stavil v herně. Projel, co měl. A aby ho stará nezabila, ve vetešnictví rozprodával věci, co kdysi dostal. Možná divnej život. Ale rozhodně ne špatnej. Ne horší než třeba život šampónů, co prodávaj na akcích deky z ovčího rouna a vykládaj storky o Iásónovi. Deky, co stojej jak ojetý auto. Co hřejou, jen když na ně kouknete. Co si je kupujou důchodci, který už nezahřeje ani letlampa. Potřásl jsem hlavou. Nějak moc filozofuju.

Občas sem omylem z Krymský zabloudí vytuněnej hipster. Ale jen občas. Jen aby se místní měli čemu tlemit. Jinak pohoda. Klid. 

Došel jsem na konec bloku. Zahnul za roh. Málem vrazil do Laníka. Starej Laník byl živnostník. Patřil k nuselskýmu triumvirátu. Měl vetešnictví. Malej krámek. Vstup z chodníku. Dva schody, dveře. Pak další dva schody. Podlaha pod úrovní venkovní dlažby. Jedna větší místnost se špinavou výlohou, přes kterou bylo marný se koukat. Vzadu chodbička. Vlevo další malá místnost. Bez oken. Vpravo hajzl s umyvadlem.

Vetešnictví plný věcí. Možná některý z nich kdysi dělaly svým majitelům radost. Možná ne. Možná je hned od začátku sraly. Nevím. Nakonec stejně skončily u Laníka. Police plný veteše, co čekala na novýho majitele. Co byla smutná a plná beznaděje. Jak psi v útulku. Laník mě chytil za rukáv.

„Vole Manky. Jsem rád, že jsem tě potkal.“
Taky jsem byl rád. Aspoň jsem přestal přemejšlet o píčovinách.
„Vole Manky. Prekérka. Basket mě vosral.“
Zbystřil jsem. Laník měl metr osmdesát. Devadesát kilo. Basket byl o třicet čísel menší. Kostnatej. Vychrtlej. Laník by ho unes v jedný ruce. Nedokázal jsem si představit, jak by to vyžle mohlo Laníka vosrat.
„Je to jednoduchý, Manky. Dyť víš, jak to u mě funguje.“
Přikývl jsem.
„Už na to nemám, furt bejt za pultem. Od podlahy táhne. Chvíli tam stojím a jsem zmrzlej jak hovno.“
Pomyslel jsem si, že by mu třeba bodla deka z ovčího rouna.
„Di do prdele, Manky.“ Omluvně máv rukou. „Teda, nic ve zlým. Prostě mám tam výpomoc. Sirku. Prej je můj synovec. Moc tomu nevěřím, protože ségra si dost vymejšlí. Ale vzal jsem ho k sobě.“
Jo. Sirku jsem od vidění znal.
„Zrovna jsem byl pryč, když přitáh Basket. Koupil si čajovej servis. Prej pro matku. K narozeninám. Doufám, že si jeho matka vaří čaj dost hustej. Ty hrníčky tečou. No, po tom mi je ale hovno. Prostě večer přijdu, počítám tržbu a najdu falešnej dvoulitr.“
Pokrčil jsem rameny. I do Nuslí se dostal pokrok. Barevný kopírky se nezastavěj.
„Manky, tenhle pokrok nám byl čert dlužnej. To ti dám písemně. Akorát, že dvoulitr byl v tržbě jedinej. A Sirka mi přísahal, že s ním platil Basket.“
Aha. Teď už to bylo jasný. Basket si to docela posral. Z tohohle se nevykroutí.
„Jasně, Manky. Taky to tak vidím. Jenže ono to není tak jednoduchý. Žádnej svědek. Byli v krámu sami. Slovo proti slovu. Můžu si toho skrčka podat, ale pokud nepovolí, dokážu mu hovno.“
Začínal jsem tušit, co po mně Laník chce. Taky to z něj hned vypadlo.
„Hele, Manky, slyšel jsem, jak si našel Debila. Pálí ti to. Třeba bys moh přijít na to, jak Basketa zmáčknout. Co ty na to?“
Ošil jsem se. Nechtělo se mi do toho. Chtěl jsem bejt v klidu. Ať si každej řeší, co si posral.
Pak jsem si vybavil Basketa. Malýho týpka, co ho život válcoval jako všechny v okolí. Co udělal botu, která se tady neodpouští.
Jenže, co když neudělal. Co když to je jen pitomá shoda náhod. Co když se všichni pletou. Povzdech jsem si.
„Dobře, mrknu se na to. Promluvím s ním. Ale nic neslibuju.“
Laník se rozzářil.
„Díky, Manky. Máš to u mě. Nezůstanu ti dlužnej.“

Poplácal mě po rameni a odkráčel. Opřel jsem se o zeď domu. Zapálil si cigaretu. Chvíli jsem tak zůstal. Pak jsem vykročil. Za Basketem.

 

Našel jsem ho na zastávce autobusu. Seděl na lavičce. V ruce zmrzlinu. Malej a schoulenej. Navlečenej v riflích, ze kterých mu lezly kolena. V triku, na kterým byl kdysi čitelnej nápis. V sandálech, který vám v Lidlu zdarma přibalej k nákupu. Sed jsem si vedle něj. Schoulil se ještě víc. Kornout se zmrzlinou se mu v ruce rozklepal.

„Rád tě vidím, Basket.“
„Já tebe taky, Manky.“
Hlas měl tichej. Neznělej. Poraženej.
„Potkal jsem Laníka.“
Nic neřekl. Jen polk.
„Vykládal mi cosi o falešným dvoulitru. Nevíš o tom něco?“
Basket pokrčil rameny. Skoro to nebylo vidět. Natáhl jsem nohy a pohodlně se usadil

„Zaplatit Laníkovi falešným dvoulitrem není moc chytrý. Laník je nasranej. Hodně nasranej. Chce si tě podat, Basket. Ale nejdřív chce počkat, jestli se s tebou nedomluvím.“
„Já tyhle levý nedělám.“
Podíval jsem se na něj. Koukal před sebe.
„Fajn. Jenže všechno ukazuje na tebe.“
„Co všechno?“
„Ten den jsi byl jedinej, kdo platil dvoulitrem. Sirka to odpřisáh. Jseš v tom namočenej až po krk.“
Chvíli bylo ticho. Pak si Basket odkašlal.
„Já tyhle levý nedělám.“
Povzdechl jsem si. Začali jsme se točit v kruhu.
„Podívej, Basket, známe se léta. Moh by sis aspoň nechat poradit. Kápni božskou. Vyblej, cos proved. Laník bude chvíli vyvádět, ale pak ho to přejde. Tohle zatloukání je fakt na hovno. Všechno bude ještě horší.“
Basket se narovnal. Otočil ke mně hlavu.
„Manky, já to fakt neudělal. Máti měla narozeniny. Šetřil jsem na ně půl roku. Chtěl jsem jí udělat radost. Nic jinýho. Přece nebudu dělat takovou píčovinu, jako posílat falešný prachy do světa.“
„Dobře, Basket. Hezky se to poslouchá. Jenže ten falešnej dvoulitr není vymyšlenej. A ten den jsi s ním platil akorát ty.“
Zved se z lavičky. Udělal krok. Pak se otočil.
„Manky, nejsem čistej. Ale v tom dvoulitru nejedu.“

Chtěl ještě něco říct. Nadechl se, ale pak jen mávl rukou. Šel pryč. Ruku se zmrzlinou svěšenou. Pak rozevřel prsty. Dopadla na zem. Zůstala ležet.

 

Nevydal jsem se za ním. Další přemlouvání nemělo cenu. Basket si trval na svým. I když musel vědět, že si pod sebou podřezává větev. Možná i celej strom.

Zapálil jsem si. Přemejšlel o všem a o ničem. Dokouřil jsem. Pak jsem se zvedl. Budu muset za Laníkem. Asi ho zklamu, ale víc udělat nešlo.

Laníkovo vetešnictví nebylo daleko. Dva bloky. Sídlil v malé dlážděné uličce, kterou ještě nestihli prolejt asfaltem. V půli cesty jsem potkal Korába. Týpka, kterýho jsem měl rád. Proplouval životem, jak se dalo. Nikdy si ale nestěžoval. Pankáč, kterýmu je u prdele, že skutečnej život je trochu jinej, než se píše v knížkách. Zastavili jsme se. Pozdravili. Vytáh ze mě cigáro. Zapálili jsme si. Mlčeli. Pak jsem mu řek o Basketovi.

Poslouchal mě. Nekomentoval. Pouze přikyvoval. Když jsem skončil, dal si šluka. Pak na mě ukázal prstem.

„Hele, Manky, něco jsem o tomhle zaslech. Starej Laník je docela řečnej. Vykládá to každýmu, koho potká. Basket je dost v hajzlu. Jenomže hele, znáš toho Sirku?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Ne. Jen vím, jak vypadá. Viděl jsem ho jednou nebo dvakrát. Přišel mi takovej rozmazanej.“
Koráb se zasmál.
„Přesně. Rozmazanej. To by sedělo. A znáš Beďara?“
Přikývl jsem. Toho jsem znal dobře.
„Fajn. Hele, nechci ti radit, ale dej s ním řeč.“
„S Beďarem?“
„Přesně. Třeba ti něco poví.“
„A co jako?“
Koráb pokrčil rameny.
„Nevím. Kdybych to věděl, řeknu ti to sám. Ale udělal bych to. S Beďarem se dobře kecá.“

Pak mi pokynul a odplul.
Díval jsem se za ním. Hodil jsem vajgla na zem a zašláp ho. Pokračoval jsem v cestě. S malou odbočkou.
Asi za hodinu jsem sešel dva schody. Vzal za kliku. Otevřel dveře. Sestoupil na další schod. Zavřel je za sebou. Poslední schod a byl jsem u Laníka.

Stál za pultem. Nezbytné věci se tísnily v policích. Zaprášené a nemohoucí.

„Tak jak jsi dopad? Povolil?“
Zavrtěl jsem hlavou. Laník udělal zklamanej xicht.
„Jsem to věděl. Skrček jeden svinskej. Ale já si ho podám. Tohle tomu zmrdovi neprojde.“
„Máš tu Sirku?“
Laník se na mě udiveně podíval.
„Jo. Mám. Je vzadu.“
„Můžeš ho zavolat?“
Laník moc nechápal, ale poslechl. Zašel do chodbičky a za chvíli se vrátil. Sirka vyšel za ním.
Hubenej, vysokej týpek. S těkajícíma očima. Ruce v kapsách. Vyndal je. Promnul. Vrátil do kapes.
Mlčel jsem. Ticho houstlo. Jak na konci pitomýho westernu. Bylo na mě, abych začal.
„Mluvil jsem s Basketem.“
„Jasně. Dyť jsi to říkal. Bylo to na hovno.“
Laníkův hlas zněl rozmrzele. Přikývl jsem.
„To bylo. Ale pak jsem mluvil ještě s někým.“
Laník se na mě pátravě podíval. Sirka se ani nehnul.
„S kým?“
„S Beďarem.“
„Proč s Beďarem? Ty si půjčuješ u lichvářů?“
„Ne. Ale ten tvůj zkurvenej synovec jo.“
Laník strnul. Pak jen tiše řekl: „Pokračuj.“
„Beďar byl toho tvýho zmrda zkasírovat. Chvíli po tom, co tu byl Basket. Z dálky ho zahlíd, jak vychází z krámu.“
„A dál?“
„Přišel si pro splátku. Pro dvoulitr. Sirka mu ho dal z tržby.“
Viděl jsem, jak se Sirkovi v kapsách sevřely ruce v pěsti. Moc jsem si přál, aby na mě vystartoval. Moc jsem chtěl, aby po mně skočil.
Byl to sráč. Nic neudělal. Jen tam stál. Přejížděl očima po krámu. Bylo na něm vidět, jak horečně přemýšlí, jak se z toho vyzout. Nebylo jak.

„Díky, Manky.“

Laníkovo poděkování znělo trochu falešně. Ale chápal jsem ho. Taky bych nebyl rád, kdyby se z mýho příbuznýho vyklubala svině. Otočil jsem se. Vyšel ven na chodník. Pokračoval jsem. Nepotřeboval jsem slyšet, co se vevnitř děje. Nemusím vědět všechno.

Šel jsem dolníma Nuslema. Podél starých, oprýskaných domů. Šel jsem za Basketem. Omluvit se. Koupit mu zmrzlinu. Pokud ji ode mě bude chtít. Doufal jsem, že jo.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (2.): Basket

4.2.2017
Dennis McKenna: Všechno řídí rostliny

Manky (2.): Basket

24.8.2014
Ájs: Zkurvené já

Manky (2.): Basket

21.10.2015
ÁJS: Spočítej si nepřátele

Manky (2.): Basket

18.7.2016
Poezie


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu