Aktuální článek
Lakovna: Díl V.

Lakovna: Díl V.

  • Ředitel lakovny Salve Kamil Otava se začíná seznamovat se svým novým působištěm. Není to zrovna ideální. Kdosi ze zaměstnanců si během pracovní doby píchá drogy, účetní paní Sýrová mu svévolně zamyká kancelář a vůbec dává důrazně najevo, že ona je ta, kdo fabriku řídí. Kamil tedy spoléhá, že si vytvoří alespoň dobrý vztah s dělníky, ale jde to vůbec?

Ustoupil jsem o dva kroky zpět a rozpřáhl ruce proti blížícím se dělníkům, aby utvořili alespoň nějakou řadu, než mě ve svym středu zlynčujou.

„Chci se s vámi jen krátce představit. Chci slyšet vaše názory, jak jste spokojeni s prací, co se vám v našem závodě líbí a co naopak nelíbí a…

„Mně se tady nelíbí vůbec nic,“ vpadl mi neurvale do řeči Guman a vyzývavě se posunul o krok blíž proti mně.

„Tak proč tady ještě pracujete? Stavte se pak u mě odpoledne podepsat výpověď, až tu teď domluvíme, hned ji připravím.“

„No počkejte, to já vám ji jako… podepíšu, ale co vy tady beze mě? Tady se to položí,“ začal ustupovat a to doslovně, takže jsem za ním musel naopak já několik kroků popojít.

„Jasně, to je kravina. Emil tu musí zůstat, patří mezi nás a hlavně lakovně rozumí,“ pokyvoval hlavou vypitej Indián, kterýho jsem před tím načapal se s Gumanem flákat.

„Emila nikdo vyhazovat nebude, je to náš šéf!“ vpadnul do toho výhružně nasranej mladej blonďák s obličejem ve tvaru půlměsíce. Aby dodal důraz svejm slovům, zaťal směrem ke mně zkřížený pěsti. Nebyl mi sympatickej. Nejradši bych ho skopnul do vany plný zpěněnejch sraček, před kterou stál.

„Vás ještě neznám, mladý muži. Vy jste včera chyběl, že? Jak se prosím jmenujete?“ stoupl jsem si stejně výhružně proti němu.

„Bryndák!!!“ zaječel kdosi z davu a následoval chrchlavý smích všech přítomných

„Tomáš Brynda. A co má jako bejt?“

„A kde jste teda včera byl, pane Bryndo, když jste nebyl v práci?“

„Bylo mi špatně.“ Halou se opět rozlehl chrchlavý smích, tentokrát už ale s menší intenzitou.

„Takže špatně! Ale omluvenku od lékaře nemáte, že? Zastavte se po pracovní době prosím u mě v kanceláři. Vyjasníme si určitá pravidla anebo se spíš rovnou rozloučíme, co vy na to?“

„Počkejte, mně bylo vážně špatně. A já budu taky lakýrník, budete mě potřebovat, že jo, Emile, řikal si, že už nebudu jenom navěšovat?“ Emil jen pokrčil rameny, ale vypadalo to, že je teď spíš na mojí straně.

„Óká, tak má ještě někdo něco závažného na srdci?“

„Mně vadí, že vyrábíme moc zmetků,“ vpadl do toho odhodlaně vypitej Indián.

„No super, konečně něco konstruktivního,“ pochválil jsem ho. „A kolik procent máte zmetkovitost?“

„Osmdesát, možná osmdesát pět procent,“ odpověděl indoš bez váhání.

„Jak se jmenujete?“

„Asen. Jsem z Bulharska. Mám tady ještě bratra, tohle je Igor,“ poplácal při tom mohutnýho a podobně tmavýho chlapíka, kterej mu nebyl jinak vůbec v ničem podobnej. Možná snad trochu ten obličej, zbrázděnej vráskama životních útrap a hlavně asi chlastem. V tom si podobný byli. S respektem jsem si prohlížel jeho obří postavu. Vypadal jako kříženec člověka a hrocha. Dovedu si představit, jak při hospodský rvačce prohazuje oknem lavici plnou chlapů.

 

„Je to pravda,“ přikyvoval Igor. „Děláme tu samý sračka, hovno! Nalakuješ dobrže, pak to vyjede špinavý, samej bordel, špína. Znova odlakuješ a pak zase znova. Všecko, všecko. To moc špatný kvalita!“

„Pane Gumane, slyšíte to? Co vy na to? Jste tu jejich šéf, tak jak se vám tohle poslouchá?“

Emil Guman pokrčil nasupeně horní ret a namířil ukazováček nahoru směrem ke kancelářím. „Tam se ptejte, pane, já jsem tady zatraceně malej pán. Krávy jedny!“ Odplivnul si do smetí na zemi.

„Nechápu. Copak ony lakujou? Je to vizitka vaší práce, ne jejich.“


„A když vám ty krávy nedaj čistou barvu a musíte točit pořád dokola starou, plnou bordelu? A když odmašťujete v něčem, co si nemůžete zkontrolovat, tak co vám vyleze? Velký hovno vám tak akorát vyleze.“

Trochu jsem si to představil. A nebyla to pěkná podívaná.

„A jak to, že vy, mistr lakovny, netušíte, v čem odmašťujete? Vždyť se v těch vanách musíte pořád hrabat!“

„Na to se zeptejte naší chemičky,“ pronesl s neskrejvanym odporem směrem přes rameno.

Všiml jsem si, že za nastoupenou řadou se jakoby nic pohybuje blondýna v růžový teplákový soupravě. Šoupala nedbale přepravkama, rovnala plechový díly a dělala, jako že nás nevidí, ale uši měla očividně nastražený jak králík v jeteli. U pasu se jí houpal obrovskej telefon. Sandra Bíbrová.

„Slečno Bíbrová, pojďte sem k nám, zrovna si tu s lidmi dáváme dohromady nějaké informace k chodu fabriky. Bude dobré, když se zúčastníte.“

Dívala se na mě naprosto otráveně. Něco ve smyslu: co tady chceš, ty pražská buzno!

„Já teď bohužel nemám čas, čeká mi tam zákazník, musim mu hnedka vydat zakázku. Akorát ji nemůžu najít. Jo aha, já ji mám asi ve skladu.“ S těmi slovy se sebrala a rychle utíkala na opačnej konec haly.

„Počkejte! Vraťte se, tohle je důležité!“

Dalo jí to spoustu vnitřního přemlouvání, než se otočila. Pootevřela pusu, přehodila žvejkačku ze strany na stranu a mlčky mě probodávala pohledem. Byla zralá na ránu. Nejradši bych ji proplesknul. Všichni ostatní ztichli a se zájmem pozorovali, co budu dělat.

„Zrovna tady s kolegy děláme takový brainstorming, jak snížit zmetkovitost. Máte, Sandro, nějaký návrh?“

Že nerozumí, co po ní vlastně chci, bylo očividný. Nervózně přešlapovala, dívala se nasupeně všemi směry a bedlivě dbala na to, aby se naše pohledy nesetkaly.

„To můžeme pak probrat nahoře s paní Sýrovou. Mám tady zákazníka,“ řekla to tak důrazně, abych pochopil, že se se mnou nehodlá před lidma bavit o ničem.

Guman se škodolibě smál. „Jó pane, vítejte v lakovně Salve. Žádnýho zákazníka tam nemá. Prostě na vás dlabe.“

Měl jsem sto chutí na ni zařvat, ale spolknul jsem to. Cejtil jsem se nepříjemně poníženej a mojí pozici ředitele to zrovna dvakrát neprospělo.

„Počkáme až si vyřídí toho zákazníka, a pak ji trochu zmáčknem,“ mrknul jsem spiklenecky na Gumana. Vypadalo to, že začíná bejt na mojí straně.

 

Srazili jsme se všichni tři v jeden moment ve vstupní hale. Já, Guman a Bíbrová. Vypadala dost nasupeně, ale zároveň nejistě.

„Slečno Bíbrová, vy máte klíče od laboratoře?“ spustil jsem na ni.

„Ano, mám, ale proč vás to zajímá?“

„Protože jsem ředitel týhletý fabriky a jako snad jedinej nemám klíče skoro od ničeho. Můžeme se tam jít laskavě podívat?!

Vztekle rozrazila plechový dveře do chodby a neochotně zamířila ke dveřím s nápisem „Laboratoř“. Odemkla, ustoupila stranou a mlčky kejvla hlavou, ať si jako laskavě jdeme sami.

Následován Gumanem, kterej měl na tváři božsky pobavenej úsměv, jsme vešli do malé, páchnoucí místnosti, kde byly porůznu poházené zkumavky, nějaké baňky, na zemi bylo spoustu zmačkaných hadrů a celkově to působilo dojmem nehorázného chaosu.

„Tak nám předveďte, jak provádíte chemické zkoušky lázní.“

Bíbrová vstoupila neochotně do místnosti. „Já si myslim, že u tohohle by měla bejt především paní Sýrová. Nechápu, proč bych vám tady měla něco ukazovat bez jejího svolení.“

„Paní Sýrová je účetní, tak dost dobře nechápu, co má společného s laboratoří lakovny.“

„Jako paní Sýrová to tady řídí a prosila mě, abych ji o všem informovala.“

„Paní Sýrová to tu možná řídila v přechodném období, ale teď jsem za tuto funkci placený já. Takže mi prosím ukažte, jak děláte zkoušku správnosti odmašťovací lázně, a nedohadujte se se mnou.“

„Pche, klidně. Stejně jste ve zkušebce, ale jak chcete,“ utrousila si jakoby pro sebe hodně potichu, ale přesně tak, abych to slyšel.

„Tady leju do tý baňky roztok, do toho dávám takový kapky, a když je to červený, tak je to dobře. Jo a taky měřim pH. Pak to dorovnávám.“

„A jaká má být správná hodnota pH?“

„No to je různý, někdy víc a někdy míň, a my to tak nějak tady odhadujeme.“ Bylo vidět, jak je nervózní a vůbec neví, o čem mluví.

„Tyhle zkoušky děláte jenom vy, Sandro?“

„Tak předně mám klíč jenom já a jsem taky jediná, kdo k tomu má kvalifikaci, mám totiž chemicko-potravinářskou školu.“ Guman se přidrzle zasmál. Svraštěl jsem na něj obočí, ať teď raději mlčí.

„Dobrá, ještě dnes zavolám firmě, co nám dodává všechny ty chemie, ať k nám hned někoho pošlou. Zřejmě jim jejich produkty nefungujou.“

Guman se zase uchechtl. Bylo vidět, že z něj vyprchává dlouho potlačovaná frustrace a nakumulovanej bezmocnej vztek. Cejtil, že ve mně získal ve svym boji spojence.

 

Bylo už pozdě odpoledne, když se ozvalo nesmělý zaklepání na dveře mojí kanceláře. Pak se v nich objevila hlava Emila Gumana. Vypadal rozjíveně.

„Pane, to jsem vám chtěl jenom říct, že žádnou chemickou školu nemá. Je to normální cukrářka. Vono to jako zní, chemicko-potravinářská. Normálně se akorát učila vyrábět dorty, tak je to. A donedávna prodávala ve stánku na nádraží. Já debil jsem jí sem ještě pomohl, když brečela, že nemá peníze na holku.“

„Takže vy ji znáte nějak blíž?“

„Pane, tady jste na maloměstě, tady se známe všichni.“

„Opravdu? Tak si sedněte.“ Guman poděkoval pokornou poklonou, ale pak se suverénně rozvalil na židli. „Když se tady teda všichni tak znáte, tak mi řekněte, kdo si tady píchá v pracovní době. Našel jsem v šatně stříkačku.“

Guman nehnul ani brvou. Myslel jsem, jak ho zatlačim do kouta nebo vyděsim. Upřímně řečeno jsem trochu podezříval jeho. „Pane, tady to může bejt kdokoli, do jednoho. Všichni máme něco za sebou. Já jsem taky pěkně smažil. Ale teď už jenom chlastám, léčil jsem se a nerad bych tam znova.“

„To mi chcete tvrdit, že bere i ta fousatá babka, ta Bryndákova máma?“

„Ta asi ne, i když jí by to zrovna prospělo. Ale tak se občas podívejte tady z okna, třeba během polední pauzy. Jestli vidíte za lesejkem takový ty dvě barabizny. Tak tam bydlej cigoši, co to dýlujou. Zásobujou celý město. Nikdo je nikdy nepráskne, protože tady to berou všichni. Byli by sami proti sobě. Co se tady v takový prdeli taky dá dělat jinýho, že?“

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!