Aktuální článek
Psychonautická knihovna: Terapie se substancí

Psychonautická knihovna: Terapie se substancí

  • Terapie se substancí vypráví příběh ženy, která se chtěla vyléčit. Vystudovala proto medicínu a psychologii, prošla všemi možnými školami psychoterapie, vyzkoušela většinu dostupných halucinogenů, dva roky strávila ve vězení, aby nakonec vyvinula vlastní metodu psychedelické terapie.

Už od počátku vědeckého výzkumu v padesátých letech 20. století se s psychedeliky počítá jako s možnými nástroji psychoterapie. Díky prohibici však byl tento způsob jejich využití potlačen a přežíval v ilegalitě nebo v několika málo medicínských a psychiatrických institucích. Friederike M. Fischerová patří k těm, kdo se rozhodli ignorovat zákazy i složitou byrokracii oficiálního výzkumu – neboť začala psychedelika používat ve své terapeutické praxi i bez úředního povolení. Nakonec za to byla roku 2009 ve Švýcarsku odsouzena k dvouleté vazbě. Což jí ale nezabránilo v psychedelické praxi pokračovat a dotáhnout ji až do podoby systematické psycholytické praxe.

K užívání psychedelik jako nástrojů léčení dovedla F. Fischerovou v první řadě její osobní situace. Původně pracovala jako závodní lékařka v různých podnicích, později také na klinice pro závislé. Po rozpadu dlouholetého manželství se jí však zhroutil život a ocitla se ve vleklé životní krizi, kdy najednou nebyla schopná nalézt cestu k sobě samé ani k druhým. Své problémy se rozhodla řešit tím, že bude studovat psychoterapii. Postupně se seznamovala s různými druhy konvenční terapie – od hlubinné psychoanalýzy přes kognitivní terapii až třeba po neurolingvistické programování. Čím hlouběji však studovala, tím jasněji viděla, že vědecky založená léčba jí nedokáže pomoci, protože vychází z principu profesionálního odstupu mezi lékařem a pacientem. Ve svém životě, v zaměstnání i v terapii viděla stejný problém – odcizení mezi lidmi, neschopnost bezprostředního kontaktu, distancovanost, která nedovoluje proniknout k srdcím a duším druhých a kterou nezmírní žádné pouze racionální vědění.

Setkání srdcí

Průlomem pro ni bylo setkání se dvěma čaroději, se Stanislavem Grofem a jeho holotropním dýcháním a Samuelem Widmerem, kontroverzním švýcarským terapeutem, žákem Krišnamúrtiho a Carlose Castanedy, jenž v devadesátých letech provozoval ve Švýcarsku státem povolenou psychedelickou terapii. U Widmera se Fischerová poprvé setkala s léčebným užitím MDMA a LSD a od té doby se vydala na riskantní cestu jedů, jež ji dovedla nejen do vězení, ale hlavně k vytvoření programu vlastní psycholytické terapie.

Friederike M. Fischerová se rozhodla ignorovat zákazy i složitou byrokracii oficiálního výzkumu a začala psychedelika používat ve své terapeutické praxi bez úředního povolení.

Psycholytická terapie je podle Fischerové léčebná metoda, „při níž jsou mysl pozměňující vlastnosti psychotropních látek využívány k podpoře terapie.“ Hlavním cílem terapie obecně je pak pomoci klientovi otevřít kontrolovaný přístup k nevědomí, konfrontovat ho či ji se zde skrytými traumaty a vnitřními konflikty, ale i s jeho nezměrnou hloubkou.


Tradiční, racionální přístupy nedokážou podle Fischerové takový přístup zjednat a musí být proto doplněny působením psychedelik, která považuje za klíče k hlubším vrstvám nevědomí. Její léčebná praxe je pak založená jednak na přesné anatomii různého typu psychedelických zkušeností, a pak na využití různých psychoterapeutických metod, které umožňují zpracovat materiál odkrytý působením drogy. Hlavní zásada psycholytické terapie pak spočívá v navázání těsného osobního kontaktu s klientem, doslova „v přirozené otevřenosti a možné blízkosti. Psycholytická terapie totiž nevyhnutelně vede k setkání srdcí.“

Setkání se sebou

Fischerová ve své léčebné praxi pracuje především s MDMA, LSD, psilocybinovými houbami a 2CB, výjimečně také s ayahuaskou. Z hlediska jejich účinků je dělí do tří skupin. Jemnější halucinogeny, tedy MDMA a 2CB, používá k prolomení emocionálních bariér, k navození větší otevřenosti, snížení úzkosti a agresivity. Silnější LSD, které proniká hlouběji do nepřístupných vrstev nevědomí, je více vizuální a jeho účinek delší a drsnější, slouží k práci s vnitřními konflikty a traumaty. Meskalin, psilocybin a ayahuasca pak otevírají cesty ke kosmickým a mystickým zkušenostem, které Fischerová považuje za vůbec nejdůležitější součást psycholytické terapie, protože způsobují hlubokou proměnu vnitřního uspořádání osobnosti. Většinu těchto látek lze ovšem náležitým způsobem kombinovat. „LSD přidané do již působícího MDMA zmírní tendenci příliš si zvyknout na extatické pocity a vyhýbat se obtížným zkušenostem. MDMA přidané do LSD zase změkčuje příliš náročné zkušenosti a vede k souladu mezi oběma látkami.“ V žádném případě by se však nemělo kombinovat MDMA a psilocybin.

MDMA přidané do LSD zase změkčuje příliš náročné zkušenosti a vede k souladu mezi oběma látkami.

Léčivé využití psychedelik se v tomto pojetí zásadně liší od takzvaně rekreačního. Vytržení, uvolnění a rozšíření vědomí, které psychoaktivní substance navozují, jsou využity jako nástroje pro náročnou a dlouhodobou práci se sebou samým. Psychedelika jsou pro Fischerovou klíče, které otevírají cesty ven z izolované uzavřenosti vědomého já, které se může pod vedením zkušené léčitelky beze strachu pustit do střetu s vlastními démony, naučit se zacházet se svým strachem a touhou, lépe si porozumět a nově se postavit světu, který nám klade naléhavé výzvy.

Zdroj: Dr Friederike Meckel Fischer: Therapy with Substance. Psycholytic psychotherapy in the twenty first century. London/New York: Muswell Hill Press, 2015.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!