Aktuální článek
Psychonautická knihovna: Cesty k výstřednosti

Psychonautická knihovna: Cesty k výstřednosti

  • Marcus Boon je profesorem angličtiny na York University v Torontu. Kniha Cesta k výstřednosti je knižní verzí jeho doktorské práce. Sleduje v ní, jak se cesty psychoaktivních látek v moderních dějinách Západu prolínají s cestami literatury a jak se drogová literatura proplétá s širší kulturním kontextem – s vědou, politikou a historickou situací.

Jedním z jeho hlavních záměrů je ukázat, jak se v tomto propojení objevují a zase mizí různé pohledy na to, čemu dnes říkáme drogy, a že pojem „droga“ je pro postižení této různosti příliš hrubý a vlastně nicneříkající.

Drogy jako hybridní artefakty

Je samozřejmě docela dobře možné drogy užívat a vůbec nic o nich nečíst. To však znamená přijmout roli neinformovaného konzumenta, který nakupuje a vlastně neví co. Takového člověka lze přirovnat k uživateli počítače, který si nikdy nepřečetl jediný manuál a nenavštívil žádné diskusní fórum. Takový člověk se pak jenom diví, jak je možné, že stroj nefunguje tak, jak si to představoval, a dělá věci, které od něj vůbec nečekal. Boonovu knihu můžeme chápat jako manuál pro uživatele pokročilé, kterým nestačí zjistit si pouze základní informace. Chtějí vědět, jak celá ta věc, které říkáme drogy, vznikla a proč má v naší společnosti zrovna to místo, které má.

Boonova historie drogové literatury nepostupuje chronologicky, ale tematicky. V pěti kapitolách se věnuje pěti velkým drogovým kategoriím: opiátům v kapitole Závislí na nicotě, anestetikům v kapitole Hlas krve, konopí v kapitole Čas asasínů, stimulantům v kapitole Navozený život a psychedelikům v kapitole Imaginární říše. V každé části prochází evropskou a americkou literární historii od šestnáctého do dvacátého století s cílem rozložit pojem „drogy“. Namísto jednotné kategorie, která má jednoznačný význam a zahaluje drogový problém zjednodušující interpretací, tak raději mluví o mnohosti – o opiu, o laudánu, o morfiu, o kokainu, o marihuaně, o konopí, o hašiši, o extázi, o heroinu, o LSD, o Prozaku a o nespočtu dalších jmen. Zajímá ho, jak tyto různě pojmenované substance vstupují do literatury, vedou k psaní určitých typů textů a jak tyto texty vstupují zpátky do jejich užívání a do širší společnosti.

Šváb, ten šváb, je neschopen chůze,
Nemá totiž trávu, kterou hulit může.
(anonymní rýmovačka, kterou zpívali
příznivci Pancho Villy v Mexiku, kolem roku 1920)

Cesta k výstřednosti je spojená především s moderní literaturou. Počínaje romantismem hrály různé druhy „jedů“ v běhu literárních dějin nezastupitelnou úlohu a pro všechny následníky romantismu – symbolisty, dekadenty, surrealisty, dadaisty, realisty, beatniky a mnohé další jsou důležité v rámci jejich estetických záměrů. Drogy však do literatury vstupují mnohem dříve a nejen jako součást umění, a proto se v knize setkáváme se zástupem slavných i méně známých autorů od pozdního středověku až po současnost. Kromě obligátních jmen, jako je Charles Baudelaire, Thomas De Quincey nebo William Burroughs, se tu objevují díla jako Příběhy tisíce a jedné noci a lidé jako třeba Marco Polo, Dante Alighieri, Erasmus Darwin, Edgar Allan Poe, Antonin Artaud, Novalis, Samuel Taylor Coleridge, François Rabelais, Walter Scott, Alexander Dumas, E. T. A. Hoffmann, Arthur Conan Doyle, Sigmund Freud, Voltaire, Denis Diderot, John Keats a nespočet dalších (jejich výčet by vydal na celý článek).

Na příkladu opia je pak popsán způsob, jakým se s jednotlivými „drogami“ pracuje. Osudy opia (a obdobně všech ostatních látek) jsou tu sledovány jako série přesunů, jimiž opium prošlo v devatenáctém století: z lékařství do filosofie, z filosofie do literatury, z literatury do „sociální mytologie“, ze sociální mytologie do politiky a odtud zpět do nově chápané medicíny. Vzhledem k těmto přesunům se „hybridní artefakty, kterým dnes říkáme drogy, objevují koncem devatenáctého století jako důsledek společného vývoje komplexních systémů ekonomické, vědecké, náboženské a estetické produkce.“


Konopí a literatura: dvojitost a proměna společnosti

Neotřelý pohled nabízí Boonova kniha ohledně konopí. Konopí se zásadně liší od opia, které je v literatuře spojené s pasivním ponorem do živlu snění, do živlu noci, s nímž se otevírá transcendentální dimenze, s únikem z upadlého tělesného světa do sfér vyššího vědomí. Liší se také od psychedelik, jež jsou spojená se záplavou fantazijních a symbolických obrazů, která rozpouští normální já. Konopí je oproti tomu víc sociální a má přímější politický dopad. Na rozborech mýtu o asasínech (hašišínech), tajemných arabských bojovnících, kteří údajně užívali hašiš, dvou povídek z Příběhů tisíce a jedné noci nebo Rabelaisova imaginárního léku „pantagruelionu“ se ukazuje, že konopné opojení zachovává integritu běžného já a zpřístupněný snový živel projektuje do normální společnosti jako určitý druh zdvojení. Konopí nevytváří prožitek radikálně jiné reality, ale uvnitř běžné reality umožňuje zformovat alternativní společenství opojených, kteří vidí svět pozměněným způsobem. Požívač hašiše z Příběhů tisíce a jedné noci zesměšňuje sultána a stává se jeho vrchním vypravěčem, hašišíni představují alternativní politické společenství, Rabelaisův „pantagruelion“ je oslavou renesančního tržiště jako místa, kde dochází k proměně ze středověkého na moderního člověka. V tomto smyslu pak konopí „svádí dohromady skupiny lidí (beatniky, súfijce, hašišíny, pornografy, zločince), kteří, skryti před očima státu, sledují své utopické sny“.     

Co když má konopné opojení pouze takový význam, který mu dodávají určití uživatelé v rámci konkrétního setu a settingu?

Kriminalizace, legalizace a literární kritika

S literárněkritickým přístupem se také otevírá důležitý pohled na problém kriminalizace a legalizace drog. Boon zdůrazňuje, že jeho cílem není ani ospravedlnění (literátů, které návyk na tu či onu látky zničil, je příliš mnoho), ani odsouzení (lživost například konopné prohibice je nasnadě), nýbrž otevření „cesty jedů“ jako proudu komplexní kulturní aktivity, provázané s mnoha dalšími typy lidské činnosti. Cílem pro něj není ani popření, ani potvrzení oprávněnosti užívat drogy, ale rozlišení různých typů látek, různých způsobů a kontextů jejich užívání a rozmanitosti jejich působení v literatuře. Se všemi možnými látkami, které proudí euroamerickou literaturou, se to má podobně jako s konopím. Co když změny, které navozuje, jsou samy o sobě bezvýznamné a tedy hodnotově neutrální? Co když má konopné opojení pouze takový význam, který mu dodávají určití uživatelé v rámci konkrétního setu a settingu? „V súfijské literatuře vede hašiš k osvícení, v literatuře devatenáctého století probouzí citlivost pro symboly, pro policistu v Americe třicátých let představuje deviaci a zločin, pro milence je afrodiziakem, pro nespavce tím, co přináší spánek, pro nemocné lékem, a tak dále.“

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!