35

Manky (1.): Debil

Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál. Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to

Manky (1.): Debil

Seděl jsem nahoře na zahrádce u Borůvky. Fajn hospoda. Popíjel jsem pivo. Klid. Žádnej stres. Uvolněný odpoledne. Zahrádka zaplněná asi z poloviny. Možná ani to ne. Nečekal jsem, že přijde někdo známej. Potřeboval jsem na chvíli vypnout. Napil jsem se a zavřel oči.

„Kurva, Manky. Někdo mi ukrad Debila.“

Bylo po klidu. Přede mnou stál Žíla. Klepal se. Uslzenej. Vyděšenej. Schoulenej do sebe.

„Vole Manky. Ještě včera byl se mnou. A dnes už není.“

Žíla a Debil. Nerozlučná dvojka. Žíla s invalidním důchodem na palici. Kdyby se dával i psům, tak by ho Debil měl taky. Úplně v klidu. Tak pitomý zvíře byste nenašli. Vořech. Pouliční směs. Padal do výkopů. Plet se autům pod kola. Pohodovej čokl, pro kterýho byl okolní svět jedna velká záhada. Bylo osudový, že se s Žílou potkali. Patřili k sobě. Měli jeden druhýho. Spolu zvládali všechno.

„Manky. Musíš mi pomoct. Musíš Debila najít. Jo?“

Ty uslzený oči mě dojímaly. A to jsem chtěl mít relax.

„Odkdy ti chybí?“
„Od rána. Co sem vstal.“

Bylo odpoledne. V duchu jsem si povzdech.

„Cos celej den dělal?“
„Sem na něj čekal. Že přijde. A von nepřišel.“

Žíla se na mě zmučeně díval.

Fakt dobrý. Celej den v hajzlu. Debil je nejspíš od včerejška v prdeli. A jediný, co se děje, je to, že na něj doma Žíla čeká.

„Kde ste včera byli?“

Žíla se na mne nechápavě podíval. Pokrčil ramenama. Tohle byly věci, který si pamatoval hůř než jiný. Pak rukou opsal půlkruh. Jasně. Mohli bejt kdekoliv. I když Žíla vypadal jak unavenej rachitik, nachodili s Debilem den co den hromadu kilometrů. Pokud se mu Debil zdejch včera, moh bejt na spoustě míst. Na Žižkově. V Karlíně. Ve Vršovicích. Jednou došli až do Libně. Tohle vypadalo ztraceně.Taky už nemusel bejt. Týpků, co nepohrdnou psem, jsem znal dost. A ani nebydleli moc daleko. Tohle jsem radši ani Žílovi neříkal. Zhroutil by se. 

Dopil jsem pivo. Další jsem už nedal. Zapálil si cigáro. Vyrazili jsme. Když už nic, tak se aspoň projdu. Dělal se hezkej večer. Kouk jsem se na Žílu. Šel vedle mě a po tváři mu tekla slza. No, zas až tak hezkej asi nebude. Prolejzali jsme s Žílou starý město. Město, kde každej barák něco pamatoval. Kde historie dejchala z každý obnažený cihly. Sešli jsme od Borůvky až dolů k viaduktu. Dlážděnou ulicí sevřenou starými pavlačovými domy.

Dlážděný ulice mizej. Prej že serou vrchnost. Prej že asfalt je tichej. Že je pak víc slyšet, co si lidi o vrchnosti povídaj. Možná to tak bylo. Možná ne. Bylo mi to u prdele. Jediný co, že mi asfalt ve starým městě přišel hnusnej. Vylezli jsme nahoru nad Památník. Procházeli jsme park. Lidí dost. Psů ještě víc. Debil ani jeden.

Žíla se mě málem držel za ruku. Vyděšenej. Dezorientovanej.

Zavolal jsem pár kámošům. Nikdo nic nevěděl. Několik se jich nabídlo, že pomůžou s hledáním. Ty dva rozumbrady mělo dost lidí rádo. Stočili jsme se na Bukowskýho náměstí. Tunelem prolezli do vedlejší čtvrti. Přišlo mi to dost beznadějný.

Procházeli jsme ulicema. Dva ztracení turisti. Občas mi zazvonil mobil. Občas mi přišla sms. Všechno negativní. Všechno na hovno. Debil se vypařil. Stmívalo se. Lampy začaly poblikávat. Žíla potahoval. Občas si utřel tvář. Bylo mi ho líto. Šli jsme zpátky k Borůvkovi. Žíla zvadlej a bolavej. Potkali jsme Trávu.

Tráva byl z Nuslí. Patřil k němu Koráb, Baré a Džudo. Byli parta. Znal jsme je všechny, ale patřit jsem k nim nechtěl. Měl jsem rád svůj klid. Vzpomínáte? Muž ve stínu. Jo. Tohle přesně jsem chtěl. Tihleti kluci z Nuslí to měli rozdaný jinak. Po svým.
Co jsem naposled slyšel, dávali dohromady kapelu. Měli i jméno: „Zmrdi“.

Dávali dohromady punkovou kapelu a plánovali koncerty. Akorát jim scházely nástroje. Ty prej pro punkovou hudbu nejsou podstatný. Důležitý je mít dobrej text a nasraně ho vyřvat do okolí. Takhle mi to vysvětloval Džudo, když jsem ho naposled potkal. Docela jsem se těšil, až budou vystupovat. Tráva byl opřenej o barák. Zastavili jsme se. Tráva vyndal brko z tlamy.

„Na procházce?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne. Ztratil se Debil. Ho hledáme.“

Tráva se podíval na uslzenýho Žílu.

„Ty krávo, Žíla. To bude karma. Si asi něco blbýho sněd.“

Nechápal jsem, co to Tráva mele.

„Vole Žíla. Čet jsem o tom článek. Esoterickej článek plnej slunce a pravdy. Sežereš něco, co nemáš, a můžeš všemu vokolo tak akorát zamávat.“

Zved jsem ruku.

„Hele Tráva, zpomal. Neřešíme nějaký diety. Hledáme malýho čokla. Debila.“„Dyť vo tom mluvím, Manky. Akorát jinak, než seš zvyklej.“

Tráva měl někdy skvělý stavy. Mluvili jste s ním a nevěděli, jestli vám odpovídá sjetej kretén, nebo sečtělej Vall-i.

Tráva se podíval na Žílu.

„Vole Žíla. Debil je v prdeli. Stav, kterej musíš přijmout. Ale de s tím něco dělat.“

Žíla se na Trávu tázavě podíval.

„Vole Žíla. To je přece jasný. Potřebuješ jinýho kámoše.“
„Já jinýho kámoše nechci.“
„Vole Žíla. Tady nejde o nějaký tvý pitomý chtění. Tady de vo to, co potřebuješ. A já tu sem od toho, abych ti to řek.“

V duchu jsem si povzdech. Tráva byl někdy fakt snovej.

„Vole Žíla. Potřebuješ králíčka.“

Tráva potáh z brka a spokojeně si nás prohlíd. Stáli jsme s Žílou nehnutě a pomalu vstřebávali tohle nečekaný info. První jsem se probral já.

„Tráva, nejsi trochu mimo?“
„Vole Manky, mimo ste vy dva. Dyť to vidím. Uchozený a beznadějný. Přesně to ste. Dva mimoni.“
„Tráva, myslíš, že to nějakej posranej králíček vrátí do normálu?“
„Vole Manky. Samo že jo. Kámoš měl králíčka. Krásnýho. Hebkýho jak samet. Měl ho v obyváku. Mu udělal ohrádku. A domeček. Fakt krásný. Kámoš miloval králíčka a králíček miloval jeho.“

Tráva si potáh z brka. Zvážněl.

„Akorát jednou se to posralo. Kámoš se zrušil na sráč. Dotáh domů a vytuh v obyváku. S hlavou v ohrádce. Králíček mu do rána vokousal ucho.“
„Možná Tráva bude lepší, když najdem toho Debila.“
„Jasně, Manky. Dobrý. Akorát že třeba Žíla to vidí jinak.“

Podívali jsme se na Žílu. Ten nešťastně žmoulal ruce. Pak zved voči.

„Hele Tráva, a štěká?“
„Králíček? Vole Žíla, to netuším. Asi záleží, jakej má výcvik.“

Vzal jsem Žílu za rukáv.

„Hele Tráva, musíme jít. Třeba ten Debil někde je.“
„Jasně, Manky. Rozumím. Kdyby něco, víš, kde mě najdeš.“
„Jasně, Tráva. Měj se.“

Odcházeli jsme. Na rohu jsem se ohlíd. Tráva pořád opřenej o zeď baráku. Brko v tlamě. Zavřený oči. Spokojenej úsměv. Byl svůj. Byl vůl. Byl fajn.

Seděli jsme u Borůvky. Nahoře na zahrádce. Plnej stůl. Moc řečí se nevedlo. Žíla kdyby moh, tak se smotá do klubíčka. Popíjel jsem pivo. Koukal před sebe. Čím víc jsem o tom přemejšlel, tím víc mi to celý přišlo divný. Žíla nebyl žádnej atomovej vědec. Jasně. Ale že by si nevšim, že přišel domů bez Debila? Když se vod sebe nehnou na krok?

„Hele, fakt si nevzpomeneš, kde ste včera byli?“

Žíla jen zavrtěl hlavou. Po tváři se mu koulely slzy. Už se je ani nesnažil utírat. Totální smutek.

Dopil jsem a dal si další. Pak mě něco napadlo.
Položil jsem půllitr. Zved jsem se.

„Hned budu zpátky.“

Radši jsem se ani při odchodu neohlíd. Nechtěl jsem vidět oči, ve kterejch se objevila naděje.To, co mě napadlo, byl spíš zoufalej pokus než co jinýho. Stoupal jsem nahoru k Památníku. Vytáh jsem mobil a zavolal jednoho kámoše. Pěstoval kytky a nebyl lakomej. Podělil se i s těma, co jen poděkovali.

Zved to. Řek mi, co jsem tušil.Došel jsem k Památníku a zabušil u hlídače na okno. Zevnitř se ozval štěkot.

Žíla klečel a držel Debila kolem krku. Ten mu olizoval obličej. Žíla se ho držel jako klíště. Něco mu povídal, ale nikdo z nás tomu nerozuměl. Mimo Debila.

Ten kňučel štěstím. Vrtěl ocasem. Vrtěl se celej. Pak Žíla zved hlavu. Kouk se na mě.

„Tohle ti, Manky, do smrti nezapomenu. Do smrti. Fakt.“
„Jasně. Příště, až budeš hulit, tak si Debila přivaž k ruce. Ne k lavičce.“
„Už nikdy venku hulit nebudu. Přísahám. Jen doma.“

Žíla šel s Debilem domů. Stůl na zahrádce u Borůvky se pomalu vyprazdňoval. Zved jsem se taky. Klika byla, že jsem si vzpomněl, co mi jednou Žíla řek.

„Vždycky, když si chci dát jointa, Manky, vylezu nahoru k Památníku. Je tam děsnej klid. Nikdy ti pak nevím, jak jsem se dostal domů.“

Dělal to tak roky a nikdy Debila neztratil. Napadlo mě, že to třeba tentokrát posral. Klika byla, že hlídač vod Památníku psy nežere. Vzal si ode mě akorát na pivo. Všechno dobrý. Šel jsem domů. Potkával jsem samý hezký holky.

Nakonec přece jen hezkej večer.

PŘIPOJENÁ GALERIE


Dále by vás mohlo zajímat…
Manky (1.): Debil

26.4.2012
KOUŘ V TUNELLU – 1. část

Manky (1.): Debil

3.7.2012
KOUŘ V TUNELLU – 2. část

Manky (1.): Debil

4.9.2012
KOUŘ V TUNELLU – 3. část

Manky (1.): Debil

1.11.2012
Kouř v tunellu – 4. část


Magazín Legalizace je určen pouze osobám starším 18 let.

Je Vám více než 18 let?

ANO NE

Souhlasem potvrzujete pravdivost své odpovědi a dáváte výslovný souhlas vlastníkovi stránek k ukládání informací na Vašem počítači ve formě "cookie" nebo podobném souboru.
© 2013 Legal Publishing, s.r.o.

© Copyright Legal Publishing, s.r.o. 2019 | | Autorská práva

Vytvořil Goodshape.cz | O webu