Aktuální článek
Lakovna

Lakovna

  • Vážení čtenáři Legalizace, je mi potěšením se k vám po určité odmlce opět literárně vrátit s novým příběhem. Hlavní hrdina – Kamil Otava, tak trochu životní zkrachovalec, je po nekonečných životních peripetiích vržen před novou výzvu. Dostává nabídku na ředitele průmyslové lakovny v jednom zapadákově za Prahou. Zdánlivě nudná a poklidná vesnická atmosféra průmyslového podniku však začíná postupně ukazovat i svou odvrácenou tvář. Dělníci jsou podivná individua z okraje společnosti a fabriku ovládá cholerická účetní, kterou by všichni nejraději viděli mrtvou…

kapitola první – Dopis

Jmenuji se Kamil Otava. Je mi čtyřicet let a jsem lůzr. Teda ne ten úplně hnusnej, co se válí na smeťáku a vyžírá popelnice kolem fastfoodů. Jsem civilizovanej lůzr. Mám ve skříni asi patnáct košil a dva slušný obleky. Teda spíš jeden. Od Huga Bosse. Ten druhej je od jedný český značky, která si na kvalitu akorát tak hraje. Moje oblečení je vzpomínka na lepší časy. Bydlim v malym podkrovním bytě, což nezní špatně. Ale nepředstavujte si žádnej navoněnej kvartýr s navoskovanejma trámama a fajnovou plovoucí podlahou, co znáte z realitních inzerátů. Je to taková malá díra, do který z venkovního okapu neustále čumí holubi a na stropě je velkej rezavej flek, kterej se při každym dešti mění v hnusnou, tmavě hnědou skvrnu. Pak několik dní vysychá a smrdí zatuchlinou. Záchod a koupelnu mám přes chodbu. Přes chodbu, v který jsou další dvě partaje, takže vůbec žádný soukromí. Nejdřív mi bylo hrozně trapně. Zvláště když jsem třeba zvracel na záchodě, kolem kterýho ty lidi normálně procházejí. Ale časem si zvyknete. Kašlal jsem na to. Kašlal jsem i na tu koupelnu. Když jsem si zapomněl ručník, tak jsem si pro něj prostě došel do bytu a procházel tou chodbou klidně nahej. Sousedka Vránová na mě jednou zavolala policajty. Kašlal jsem na to.

Nemám nic. Nemám manželku, tu mi sebral její kolega, nějakej debilní policajt, nízká šarže. Jednou ho zabiju. Nemám ani děti – ty mi sebral soud, nemám auto, to mi sebral exekutor, nemám byt, ten mi sebrala manželka a taky už nemám moc vlasů, takže to beru všechno strojkem na stejnou míru i s vousama. Ještě do včerejšího dne jsem neměl ani práci. Zbylo mi jenom to moje jméno: Kamil – Otava. Vždycky mi vadilo, jak zní měkce. Ale můj život byl pravej opak. Nechápu, proč mi fotr dal svoje jméno. Pominu-li smradlavý nohy, je to tak jediný, co jsem po něm zdědil. Nic po něm nezbylo. V tom jsme si byli hodně podobný.

Už je to vlastně pár měsíců, co mě vyrazili z práce. Nic hroznýho, drobný čachry, pár změněnejch položek ve fakturách. Nakonec jsem z toho stejně měl kulový, hlavně že se napakovali Lorenc a syn. Nejsem žádnej amatér, normálně by na to nepřišli, ale Čeněk Ptáček byl prostě lepší. Skoro bych tipoval, že ho najali speciálně na mě. Ale asi bych skončil i bez Čeňka Ptáčka, akorát by to trvalo trochu dýl. Nemám z toho špatný svědomí. Kvůli tomu zkrachovalýmu penziónu jsem se dostal do takovýho bahna… a pár drobáků z nadnárodní korporace nemohlo vůbec nikomu chybět. Aspoň takhle jsem si to vždycky sám pro sebe obhajoval. Někde hlouběji uvnitř mě samotnýho na mě ale občas někdo pořádně zařval – „Kradeš, hajzle! A kdo krade, do pekla se hrabe.“ Jo hajzl byl ten někdo uvnitř, protože měl zatracenou pravdu. Byl jsem momentálně v ještě horších hovnech než dřív. Moje situace se peklu všemi směry začínala podobat.

Soudy, exekuce a pak rozvod. Takže vlastně zase soudy. Byl to Kláry nápad, otevřít si ten penzión. Strašně tlačila. Nevěděl jsem, jak před jejím zběsilým naléháním utýct. Byl jsem úplnej idiot. Penzión v Polabí. Kromě toho Labe tam totiž vůbec nic neni a kolik turistů magorů se tam asi tak bude jezdit kochat pohledem na nekonečný lány brambor? Moc jich nebylo. Ani jsme pořádně nezačali. Jó Klára. Dneska už jí sám v sobě řikám jenom kráva. Vnitřně mě to uklidňuje.

Už jsem nic nečekal. Žil jsem ze dne na den a svoji nechutně přiškrcenou životní spotřebu jsem už několik týdnů kryl z kreditní karty. Tedy na dluh. Nechápu, že mi ji vůbec dali. Byl jsem vedenej jako nespolehlivej dlužník snad ve všech bankách. Vždycky mi ale nakonec pomohl ten oblek od Bosse. Ostatně dobře věděli, že mě stejně nakonec dostanou a znovu pořádně vyždímaj. Vždycky někde něco zbyde. Můžu splácet v malejch částkách až do konce života. Trochu mě ta představa dráždila. Splácet do konce života za svoji stávající, zoufalou spotřebu? Pár flašek nejlevnějšího rumu, rohlíky a bahnitý párky, u kterejch máte pocit, jako byste jedli gumový zvířátka?!

A když už opravdu vůbec nic nečekáte, tak najednou něco přijde. Něco, co tu je právě a jenom pro vás. Musíš bejt totálně na dně, abys v tom nepřehlednym bludišti, do kterýho ses omylem dostal, našel úplně jinej, dosud skrytej východ ven. Spousta lidí to neustojí a žádnej východ hledat nezačnou. Pak je jako nechutnou, zkrvavenou hmotu sbíraj do pytlů pod Nuselákem. Můj případ to neni, na mě je život krátkej, ale nevim, co bych občas dělal bez toho rumu, to teda ne.

 Nejdřív jsem to ani nechtěl rozbalovat. Co tam tak asi může bejt. Upomínka nezaplacený splátky? Upomínka upomínky? Úroky z prodlení? Nic jinýho jsem poslední dobou nedostával. Četl jsem nahlas:

„Vážený pane Otavo,

v našem konkurzním řízení jste byl vybrán jako nejvhodnější kandidát pro pozici výkonného ředitele naší lakovny Salve, s. r. o. K pozici výkonného ředitele patří mobilní telefon, služební auto, dvacet dní dovolené a hrubý měsíční plat ve výši…“ 

Ani jsem to nedočetl. Věděl jsem dobře, kolik mi nabídli. Nebyla to zrovna žádná pecka, ale v tuhle chvíli to byla asi jediná jistota, kterou jsem mohl mít. Zatraceně jedinej záchytnej útes v širym moři prázdnoty, odkud můžu pomalu krůček po krůčku zase začít stoupat zpátky na pevninu. A hlavně – je to mimo Prahu. Ne že bych byl zrovna nadšenej z nějakýho dojíždění, ale nikdo mě tam nezná a nehrozí, že bych tam snad potkal někoho, komu dlužim. A já dlužim všude.

kapitola druhá – Lakovna Salve a paní Sýrová 

Když příměstskej vlak se skřípěním zastavil, bylo půl šestý. Půl šestý ráno! Byla ještě tma a drobně a zatraceně protivně mrholilo. Bylo chladno tak, jak se na první prosincovej den sluší. Nádraží zelo téměř prázdnotou, jen na peróně ve směru na Prahu postávalo sem tam pár lidí. Opačnym směrem nenastoupil nikdo. Kam by taky jeli. Do pekla? Uchechtl jsem se. Za touhle zatracenou dírou už může bejt opravdu jedině peklo. Sešel jsem do podchodu a vydal se směrem k nádražní budově. Kam jsem jen dohlídnul, všude samý čmáranice. Čmáranice, pach moči a na konci, na schodech vzhůru, seděli nehnutě tři cikánský výrostci a s přidrzlym pohledem mě sledovali.

„Máš cigáro, píčo?“

Nehnul jsem brvou. Normálně bych jim ho dal, i když mám poslední krabku, vždycky jsem byl víc anarchista než nácek, ale tou nadávkou to přehnali. Nejradši bych jim dal kopačku, jenže byli tři, a já měl vypucovaný lakýrky a kvádro od Huga Bosse.


Minul jsem nádraží a vydal se silnicí ven z města, směrem na Sadovou. Cestu lemovalo jen pár šedivejch vesnickejch domků, matně ozářenejch mihotavym světlem pouličních lamp, který byly naprosto nepochopitelně umístěný na opačný straně silnice směrem do polí. Proti světlu bylo vidět nekonečný množství drobnejch kapek ženoucích se k zemi, na moji hlavu – a hlavně! – na můj lehkej letní kabát, kterej jsem si musel vzít, protože jsem prostě žádnej pořádnej zimní neměl.

Panelovej chodník, po kterym jsem spíš klopýtal, než kráčel, tak zůstával téměř ve tmě. Neustále jsem zakopával o různě se převyšující panely a díry mezi nima. Nebyla to zrovna pohodlná procházka.

„Dobrý déén.“

Byl to poslední dům. Poslední a asi nejzanedbanější stavení z těch, co jsem od nádraží minul. Trhnul jsem sebou leknutím a jenom hodně neochotně pokýval hlavou. Ta ženská mě vůbec nezajímala. Takovej ten blbej zvyk, kdy se v malym městě všichni zdravěj, pomyslel jsem si. Co tady sakra tak brzo dělá? Stála za polozbořenym cihlovym plotem a pozorovala mě skrze otvory.

„Vás jsem tady ještě neviděla. Vy asi nejste zdejší, že jo? Hele a viděl jste to?!“

„A co jako?“ Nemusel jsem se zrovna dvakrát přemáhat, abych nasadil odměřenej tón.

„No ty mraky přece. Co tomu řikáte?“

„Nevim, mrholí, možná bude celej den pršet.“

„No to bude zatraceně pršet! Podívejte se, jak jsou dneska nízko. Jde to od Prahy. Kdepak pane, to bude špatný.“ Pokrčil jsem rameny a pokračoval v chůzi. „A jsou sotva dva nad nulou, to bude špatný, všechno to namrzne,“ křičela za mnou do tmy. Ignoroval jsem ji.

Panelovej chodník skončil. Musel jsem dál po opuštěný, ztemnělý silnici plný děr, výmolů a bahnitejch louží. Mohl jsem si bejt téměř jistej, že lakýrky se přestávaj každym krokem míň a míň lesknout. K mrholení se navíc přidaly cloumavý nárazy větru. Cítil jsem, jak mi oblečení začíná nepříjemně vlhnout. Šel jsem snad ještě dobrej kilometr, než se přede mnou po levý straně vynořily dva polorozbořený domy. Vypadaly jako těsně před demolicí, ale jeden osvícenej vchod, kde na kabelu visela jen tak holá, nechráněná žárovka, dával vědět, že zde stále ještě někdo bydlí. Za domem byl zaparkovanej starej a zřejmě stále používanej mercedes. A právě napříč přes silnici proti těmhle zbořeninám se na pravý straně objevila napůl vyvrácená cedule, ukazující směrem k březovýmu lesíku. „Lakovna Salve“. Už bylo na čase! Tak jsem to našel. Vydal jsem se po štěrkový cestě napříč tím lesíkem. Ale nepředstavujte si žádnej zdravej les, kde sbíráte hřiby. Tohle byla napůl skládka – starý matrace, torzo rezavýho traktoru, bahnitá tůň a všude spousta igelitů. Skrz řídce rostlý stromy se v dálce rýsovala temně osvícená budova s několika plechovejma komínama, z nichž se intenzivně valila pára. Padl na mě zatraceně stísněnej pocit. Tak tohle je ten záchytnej útes, ostrov v moři životních hoven? Zatraceně!

Z čelní strany hlavní budovy trčely pootevřený kovový vrata, kterejma unikal úzkej pruh světla a částečně tak osvětloval široký betonový prostranství, kde by mohlo bez problémů parkovat několik kamiónů. Před vraty postával hlouček temnejch postav, mezi nimiž se tu a tam zablesklo červený, žhnoucí světýlko zapálený cigarety. Dělníci se zřejmě snažili ještě rychle naládovat nikotýn do těla, než jim začne směna. Obešel jsem budovu zleva, kam mě naváděla orientační tabule s nápisem „Kancelář – příjem zakázek.“ V prvním patře svítilo jediný okno. Mrknul jsem na hodinky. Měl jsem ještě pět minut. Zapálil jsem si cigaretu a dlouze vdechl kouř do plic. Nechal jsem ho působit tak dlouho, až jsem se z toho dávivě rozkašlal. Odplivnul jsem pořádnej chrchel do trávy. Teprve teď jsem si všimnul bezpečnostní kamery nade dveřmi. Měl jsem takovej divnej pocit, že mě někdo pozoruje! A pocit se asi potvrdil. Aniž bych zazvonil, začal zničehonic drnčet bzučák prosklenejch dveří. Rozrazil jsem je, strčil mezi ně nohu a trochu otráveně hodil nedokouřenou cigaretu elegantním obloukem do trávy.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!